Zastavme „reformy“ a začněme opravou demokracie

Nezařazené

Současný systém je založen na právu jedněch zavázat pod sankcemi k plnění povinností druhé, přičemž ti, co zavazují, nenesou sebemenší odpovědnost. Reformujte co chcete, ale pokud nedojde ke změně výše popsaného stavu, bude každá i dobře míněná snaha o reformu části systému jen další chybou, postavenou za špatných základech.

Současný systém je postaven na rozhodování o lidech co nejdále od nich. O životě a penězích deseti milionů lidí rozhoduje 101 poslanec. To ale není zdaleka vše. Kromě toho o osudu lidí a celých států rozhodují další nadstátní instituce jako je Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka, FED, OSN a jim podobné. Ve skutečnosti tak o miliardách lidí rozhodují stovky nevolených, které jmenovaly tisícevolených. Přesto všechno jsem nadále zastáncem zastupitelského systému, ovšem na zcela jiném principu. Zastupitelský systém má totiž podle mě v principu spočívat ve správě společných věcí, nikoli v rozhodování o nich za nás tam, kde lze bez problémů rozhodovat na daleko nižší úrovni.

Za jednu z největších chyb dneška považuji stále posilující moc státu a nadstátních institucí skrze politiky, kterým jsme navíc umožnili téměř nekontrolovatelný růst této moci v jejich prospěch. Umožnili jsme v euforii ze získané svobody plíživé přivlastnění našich životů skrze zákonné normy a v řadě případů o tom dokonce ani nevíme, neboť počet těchto norem drtivě převyšuje naše možnosti jejich znalosti. Jenže neznalost, jak známo, neomlouvá. Dojedeme na ni zpravidla až v okamžiku, kdy se týká nás samotných, zatímco do té doby jsme dělali, že se nás problémy „někdo jiný versus stát“ netýkají.

Když se snažíte postavit nové zdi a střechu na špatných základech, je jen otázkou času, kdy se to celé sesype a investice se stane vyhozenou, byť nám na chvilku umožnila pocit klidu. Úplně stejné je to se současnou podobou demokracie. Nabízí nám pocit jakéhosi bezpečí, ovšem přesně a jen do okamžiku, kdy utahování šroubů přesáhne materiálem únosné meze. Stejně jako v případě výše uvedené stavby pak bude sešup ve společnosti rychlý a tvrdý pro všechny, kdo pod tou střechou žijí.

Jsem přesvědčen, že bychom měli zastavit jakékoli současné reformní snahy, postavené na špatných základech současné postdemokracie a začít nejprve opravovat základy. Ubrat moc státu a politikům, vrátit se k rodinným tradicím soudržnosti od narození do smrti a nechat lidem jejich vydělané peníze v maximální možné výši a tím dát lidem příležitost rozhodovat sami o sobě. Zvoleným lidem s mandátem dát pak za úkol nikoli rozhodování o nás bez nás, ale pouhou správu nezbytně nutných věcí k zachování základních státních rolí. Těmi jsou vnitřní a vnější bezpečnost občanů a státu a uplatnění skutečně nestranného práva soudů (ze kterého odstraníme zákony popírající osobní svobodu, svobodné vyjadřování názoru nebo postih činů, které sice mohou být pro některé morálně opovrženíhodné, ale nesmí být trestné), uplatňovaného v reálném čase tak, aby se na něj mohli lidé spolehnout. Zapomeňte na to, že ke spravedlnosti a klidu ve společnosti se dostaneme skrze více zákonů, kriminalizaci veřejných projevů jakéhokoli obsahu nebo silnější plošnou sociální solidaritu, diktovanou shora a daleko od nás. Právě ta nás totiž do problémů dostala. Pomoc mezi lidmi musí být na co nejnižší úrovni. Ten, kdo pomáhá, tak má činit z žádoucího pocitu uspokojení, zatímco ti, kterým je pomáháno, mají dobře a s respektem znát ty, kteří jim pomáhají. Za žádoucí a nutnou změnu systému považuji také možnost volby téměř každé funkce, ze které má člověk právo rozhodovat o jiných z moci veřejné.

Současné rádoby reformy však nemají s ničím z toho nic společného. Mají tendence ukládat lidem nové a nové povinnosti a státu dávají do rukou stále větší represivní moc v případě, že je lidé nebudou dodržovat. To vše se však děje za našeho vlastního přispění. Drtivá většina lidí má pokřivené vnímání skutečné osobní svobody jednotlivce, když v roce 1989 podlehla Havlovu „hleďte, zde máte svobodu“. Výsledkem té euforie je policejní stát, špehující technickými prostředky lidi na každém rohu, odsuzování občanů za veřejný projev jejich názorů, kterými nikomu na zdraví neubližují, stále se zvyšující daně, změť zcela nepřehledné legislativy a zavedení legálních způsobů, jak se obohatit na úkor jiných z veřejných prostředků.

Filosofické řeči o tom, že svobodný je každý podle toho, jak svobodný je ve své mysli, si nechte na okamžik, kdy je budete pronášet skrze okno byrokratů. Systém, který dnes máme, nemá se skutečnou demokracií a opravdovou svobodou jedinců nic společného. Je jen prostředkem k ovládnutí mlčící většiny mnohdy bezpáteřní menšinou. Přesto si uchovává stále ještě šanci na pokojnou změnu. Stačí využít možnosti dalších voleb a místo křížkování zahodit celé volební lístky těch, co tam jsou teď. Pro ty, co stále při pohledu do sněmovny neprozřeli, mám jednu zprávu z mnoha podobných na závěr: Náklady na roční úroky ze státního dluhu České republiky jsou přibližně stejně velké, jako roční rozpočet celého ministerstva obrany nebo čtyřnásobné oproti výdajům státu na vysoké školy. Peníze použité politiky na úhradu těchto úroků se skoro rovnají ročnímu výnosu daně z příjmů fyzických osob do rozpočtu státu (co zbude, to jde krajům a městům). Tak co, ještě Vás baví makat na stát a ty nahoře?

František Matějka je člen Svobodných vyšlo na blog.idnes.cz

Kam dál:

Sdílejte přátelům

2
Komentujte

0 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na