Zápas o „základy ekonomie“

EKONOMIKA, NEJZAJÍMAVĚJŠÍ NOVINKY

Nastal čas, abychom začali mluvit o „základech ekonomie“.

To, že soustava idejí široce promlouvající o principech trhů a individuální volby přinese ekonomické výsledky lepší než centrální plánování, je v srdci téměř veškeré moderní ekonomické debaty počínaje znovuotevřením podniků, které vláda nuceně zavřela kvůli pandemii COVID-19, až po dlouhodobější otázky jako chudoba, zdravotní péče a životní prostředí. Na „základy ekonomie“ se odvolávají jak ti, kdo v posledních desetiletích upřednostňovali méně státního plánování na trzích, než je normou, tak ti, kdo upřednostňují, aby ho bylo více.

Profesor Peter Boettke vidí svobodné trhy a staletí trvající klasickou tradici argumentů v jejich prospěch jako založenou na základech pravdy, krásy, naděje a soucitu. Odtrženost, jakou nalézáme v takové eseji jako „Ekonomie je pokleslá disciplína páchající velkou škodu – vymysleme ji nanovo,“ loni napsané Andrew Simmsem v The Guardian, vypadá šíleně. Simms vidí v převážně pro-tržních základech této teorie něco, co je jak naivní, tak je to i nástrojem oligarchické manipulace vedoucí společnost ke zkáze.

K čemu tu dochází? Simmsovy názory na základy ekonomie se v jisté míře odráží i v mainstreamu této profese, a je zmaten méně ideami samotnými než mysliteli, kteří k nim dospěli. A jelikož v tomto oboru se ve dvacátém století začalo všechno točit kolem matematické rigoróznosti, tak se taková zmatenost ukazuje být dost velkým problémem.

Nic než základy

V úvodních poznámkách během nedávné epizody Boettkem doporučeného webináře seriálu Ekonomické dopady Covid-19 hostující profesor Markus Brunnermeier (ředitel Princetonského Bendheim centra pro finance) předvedl zkrácený přehled pro posluchače, kteří se na program dívají naživo. Otázkou bylo, zda by opětovné otvírání podniků mělo být centrálně plánováno, a odpovědi byly:

  • „Ano, jelikož soukromé firmy ne-internalizují externality;
  • Ne, jelikož centrální plánování dusí inovace jak kreativně řídit novou ekonomiku po COVID.“

V tomto vysoce nevědeckém dotazníkovém průzkumu to vyšlo tak, že 63 procent upřednostňovalo centrální plánování, což lze sice snadno zavrhnout, ale přezírat by to bylo nebezpečné. Na základě převažujících názorů u dnešních profesionálů ekonomického mainstreamu si myslím, že také dvě třetiny z nich by upřednostnily volbu centrálního plánování.

Brunnerovy otázky a zvláště to, jak nahlíží na odpovědi, ukazuje velice jasné porozumění argumentaci o takové důležitosti tržní konkurence ve složitých společnostech, zvláště s ohledem na to, že je lepší mít více inovativních nápadů než méně. V paralele s biologickou evolucí nechme firmy generovat nápady pro „nejlepší postupy“ v novém normálu plném nejistoty a dovolme, aby se kopírovali vítězové.

Ale nedochází mu asi ta ještě důležitější věc. V Brunnermeirově formulaci se odráží povrchnost pochopení, že inovativní ideje jsou čímsi, co tyto firmy vyvíjí „na trhu,“ ale nebere dost vážně skutečnost, že k tržní soutěži musí opravdu dojít.

Znovu otvírané firmy potýkající se s nejistotou v mnoha dimenzích nejsou prostě jen centrální plánovači s menší jurisdikcí než má vláda. Jejich nejlepší postupy se vynoří, když podnikají v novém prostředí, sledují cenové signály, dopouští se spousty chyb a ty zase napravují. Proces konkurence je tím, co centrální plánovači nemohou zopakovat.

Klasické základy

Boettke a Donald Boudreaux, oba vedoucí členové AIER a profesoři na George Mason University, už pro tuto webovou stránku i jinam přínosně psali o teorii tržního procesu, přičemž plavali proti proudu moderní ekonomie, když tyto myšlenky kladli do čela a do těžiště. To, co Boudreaux nedávno psal o zotavení z COVID-19, stojí za delší citaci:

Ti nejlepší mikroekonomové se poučili, že ekonomika není stroj. Je to spíše komplexní a neustále se rozvíjející proces miliard lidských činů, kdy každý se upravuje v reálném čase podle signálů – tržních cen – generovanou činy spotřebitelů a podnikatelů po celé planetě. Ač výsledky těchto procesů lze zachytit z monetárního hlediska a referovat o nich v číslech o HDP, abychom se soustředili jen na tyto agregované výstupy, tak tím ale přehlížíme významné podrobnosti ekonomického procesu.

Podnikatelé musí být schopni nabídnout nové produkty, pracovníci musí mít svéprávnost přijímat a odmítat pracovní nabídky, spotřebitelé svobodu utrácet své příjmy tak, jak chtějí. A ceny a platy musí být oproštěné od vládní kontroly a mít možnost růst a klesat tak, jak tržní podmínky vyžadují.

Klasičtí ekonomové, nasazující pečlivé ekonomické zdůvodnění více vycházející ze slov a z intuice než z čísel, už dlouho internalizovali aspekty tržního procesu a jeho důsledků pro vládu a ekonomiku. Boettke tržní proces vidí jako ústřední pro argumentaci Adama Smithe:

 „Handrkování a domlouvání“ v tržní ekonomice je, jak argumentoval Adam Smith, tím, co vytváří sociální řád. To řešení „neviditelnou rukou“ se neobjeví kvůli postulátům ekonomů hlavního proudu a perfektně racionálním jednotlivcům interagujícím s dalšími perfektně racionálními jedinci v rámci perfektně strukturovaného trhu, jak mnoho kritiků předpokládá. Taková idealizace by byla Adamu Smithovi stejně tak cizí, jako F. A. Hayekovi. Naopak pro ty, kdo „zastávají to samé jako Adam Smith,“ je člověk velice nedokonalá bytost ve velice nedokonalém světě. Zdravé ekonomické myšlení se zaměřením na výměnu a instituce, uvnitř nichž k výměně dochází, vysvětlují, jak se sociální řád vynořil za pomoci cen a procesu podnikatelského trhu.

Rakouští ekonomové Ludwig von Mises a F. A. Hayek provedli více, než jen to, že nesli pochodeň ekonomie tržního procesu. Hayekova esej „Konkurence jako proces objevování,“ upravená z proslovu v roce 1968, zůstává mistrovským vyjádřením toho, co činí trhy tak velikými, a stejně cenným je jeho důležité zapouzdření problémů centrálního plánování.

Hayek poté, co také přikývl Smithovi, celou tu záležitost shrnul do věty tak kriticky důležité, avšak tak nedoceněné, že by ji moderní filantropové mohli chtít vytesat do ozdobného pilíře a uvádět do každé ekonomické Ph.D. práce dneška:

V rozporu s tím se to používá jako připomínka, že všude, kde použijeme konkurenci, tak to lze ospravedlnit pouze naší neznalostí podstatných okolností, které určují chování konkurentů.

Nezbytnost tržního procesu pro pochopení inovativnosti i běžné věci vysvětluje, proč tolika ekonomických politik z levice, jež zaměřuje na vytváření výstupů, které vypadají jako tržní úspěch, selže při vytváření stejného typu hodnoty jako konkurence samotná. Kritizoval jsem navržené federální záruky pracovních míst v roce 2018 jako takové, které se rozpadnou, jakmile tuto práci zkusíme důkladně promyslet v procesu skutečného objevování:

Kromě svých nákladů by záruky pracovních míst postavily základní logiku práce na hlavu. Obecně lidé pracují pro zaměstnavatele, ať už je to soukromá organizace nebo vládní orgán, protože zaměstnanci přidají dostatečnou hodnotu, aby jejich mzdy byly udržitelné a zaměstnavatel měl pořád ještě zisk. Při záruce pracovních míst je vytváření hodnoty nedomyšlené.

(Konzervativci usilující o vnesení všeprostupující morálky do společnosti nebo se zaměřující na politické páky vracející ji k představám o té soupravě „tradičních hodnot“, by si také měli vzpomenout na knihu Adama Smithe.)

U Brunnemeiera krystalizuje to, co chybí v jeho vlastní formulaci, když poukazuje na to, co mohlo pro mnohé znít jako zajímavý nápad: nechme firmy, aby navrhly nové „ověřené postupy“ pro znovuotevírání uprostřed obav z pandemie a umožněme firmám s nejlepšími nápady udílet dočasná monopolní práva. Ale ještě než se důkladně podíváme na proces, který by vytvořil „vítěze“, tak je takový nápad mrtvý už od samého počátku, protože pohlíží na firmy jako na generátory nápadů a nikoliv jako na experimentátory. Chybějící tržní proces, ať je to jak chce frustrující, tak je také jak velice subtilní, tak i naprosto ústřední pro celou debatu.

Kdo zabil tržní proces?

Co se stalo ze staletí starou tradiční teorií tržního procesu, která byla nosníkem pro závěry „základů ekonomie“? Krátká odpověď je, že se do velké míry ztratila v tom, jak se tento obor během dvacátého století stal hodně matematizovaný. Musíme však být opatrní, abychom nepoklesli k plošnému odsouzení té „přílišné zamořenosti ekonomie matematikou“, abychom neudělali podobné chyby v opačném směru.

Už před ranými pokusy o matematickou reprezentaci obecné teorie rovnováhy, jsme měli hrubé aproximace výsledků tržních procesů úplně postačující, abychom měli možnost povídat si o těch podstatných myšlenkách, aniž bychom se ztratili v houští vzorců.

To vše v době, kdy ekonomové převážně brblají zdůvodnění, že vytváření takových pravidel je kriticky důležité ke zprostředkování obecného porozumění tomu, jak trhy fungují, a k šíření tohoto porozumění. Avšak když se od takovýchto procesně orientovaných zdůvodnění oprostíme, tak se z takových zjednodušení všeho stane vnitřně rozporuplná nevalná napodobenina, která spíš mnohé přesvědčí, že potřebujeme více státní kontroly.

Podívejme se trochu dále za Smithovu „neviditelnou ruku“. Jako metafora pro takový typ tržního řádu, který se vynoří ze Smithova způsobu myšlení, je to dost užitečné. Ale bez zdůvodnění klasické ekonomie, které to podepřou, se taková metafora stane spíše něčím na způsob Ruky boží, jak to karikují zavrhovatelé a značný počet zklamaných údajných přívrženců (kterých je plno v našich veřejných správách), tvrdících, že to prý znamená, že se nemusí dělat nic, protože trhy všechny problémy vyřeší.

Matematika přijatá většinou v této profesi, zvláště po Druhé světové válce, prostě není dobrým východiskem pro teorii tržního procesu. Jsou to rovnice, které spoléhají na koncept rovnováhy (tedy jednoho z těch sice nepostradatelných, ale potenciálně nebezpečných aproximačních zjednodušení), neboť jsou to konstrukce zabývající se spíše výsledky než samotným procesem, takže teprve v nedávné době bylo dosaženo pokroků ve výpočetní technice, které umožnily pokusy o kvantitativní předvedení argumentace klasické ekonomie o dost průchodnějším způsobem (i když je to pořád do velké míry předmětem debaty).

Pokud kterýkoliv ekonom klasické tradice, od Smithe po Hayeka, někdy tvrdil, že svobodné trhy a konkurence přinesou „perfektní“ výsledky, tak o tom nevím. Ale matematické a grafické modelování perfektní konkurence a „nabídky a poptávky“ zůstává trčet z vykuchaných zbytků základní ekonomie.

To je zase jeden z vysoce užitečných konceptů pro rychlé uvedení studentů do ekonomického způsobu myšlení, ale doložitelně nerealistické extrémy modelů usnadňují vytváření takových esejí, jako je ta Simmsova. Pokud se na trhu děje něco ošklivého, tak současný matematický aparát mainstreamu neposkytuje žádné způsoby, jak by se „dalo něco dělat“ mimo vládní intervence, které se ironicky rozpadnou, jakmile uplatníme stejný způsob procesně orientovaného myšlení, které nám kdysi poskytovalo tržní řešení.

Naléhavé konverzace

Bereme-li tržní proces vážně, tak jej musíme zase jednou brát jako normu ekonomie. Ale jestli je cílem nejlepší pravděpodobnost vylepšení konsensu a lepší politické výsledky, tak zapomeňte na „porážení“ matematických modelářů a centrálních plánovačů. Takové zjednodušené konstrukty odhalují, jak snadno můžeme sklouznout k tomu, že si budeme lámat hlavu stylizovanými výsledky místo samotného procesu.

Podle mě je skutečným pachatelem představa, že existuje jediná správná cesta, jak ekonomii dělat. Ekonomové s větším historickým nebo institucionálním zakořeněním se dost těžko dostanou mezi ty najaté do vrcholných řídících oddělení. Ale když se takové myšlenky jako ty od Misese a Hayeka budou nabízet pouze jako negace jiných prací, tak uvízneme v příšerné rovnováze, ze které skoro není úniku.

Současné události naléhavě odhalují, že udržitelná komfortní zóna zdravé teorie a skuteční věřící jsou čímsi, co se vzájemně míjí. Chybí tu skutečně dobrá libertariánská kritika uzavření podniků kvůli COVID-19, předpisů pro zůstávání v bydlišti a mikromanagementu nového rozběhu, což je závažné, když uvážíme popularitu těchto opatření. Ekonomické představy poukazující, že návrhy takových opatření, jsou drahými chybami nebo přemrštěnými reakcemi, jsou opravdu zásadní, ale dosažení toho, aby se jim dostalo řádného respektu, bude vyžadovat postupné, trpělivé a občas experimentální činy mnohých.

Výsledek určitě nebude perfektní. Připadá vám to povědomé?

Max Gulker 

– May 31, 2020

Zdroj: https://www.aier.org/article/the-struggle-over-basic-economics/

Sdílejte přátelům

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments