Vláda nemá magickou hůlku, aby odstranila informační asymetrii

EKONOMIKA, Světová

Ekonomie a všeobecná debata o ekonomice jsou protkány různými bubáky: zdroji hrůzy a koncepty, které jsou buď intelektuálně prázdné, nebo které značně přeceňují svůj význam. K těm často omílaným příkladům patří obavy z vládního zadlužení, strachy z inflace vymykající se kontrole, která je za rohem, a externality: taková nadprodukce (pod-zásobenost) určitého zboží, k níž dochází, protože určité náklady (užitky) připadnou určitým účastníkům, podle toho, jak jsou do určitých transakcí zasvěceni.

Všechny tyto mají na věci v reálném světě daleko menší dopady, než je většina komentátorů, na levici i na pravici, ochotna věřit.

Do tohoto seznamu můžeme přidat „informační asymetrii“ – tajuplný princip zapojený do zdůvodňování mizerných výsledků všech druhů vypořádání: pracovních vztahů, spotřebitelských voleb, bankovních půjček, finančních trhů a zvláště zhoubně u ustanovení zdravotní péče.

Každý, kdo prodělal pár přednášek z ekonomie nebo si poslechl povídání těch vyznavačů selhání trhů, se seznámil s argumentací o informační asymetrii. Protože prodejci mají o zboží a službách, které poskytují, více informací v porovnání s (obvykle) neinformovanými nakupujícími, tak ti přeplácí, zatímco prodejci z toho vydřou nespravedlivý profit. Takže selhání trhu: Takže to předejte pod úžasnou moc dobře informovaných vlád!

S argumentací o „asymetrických informacích“ dostávají levičáci zjevně neprůstřelnou teorii, pomocí níž vedou razie na trhy a podrobují je vládním regulacím, protože jinak kapitalisté kořistí z neinformovaných spotřebitelů a ždímají z nich nespravedlivou rentu v informační verzi, že tito mají výhodu, kterou tamti nemají. Pokud se to nenapraví, tak se vzájemná výměna užitků zjevně vytratí.

Klíčové slovo je tu zjevně. Protože, když se zamyslíte o krok dál, tak skutečnost, že kupující má méně informací, než prodávající o produktu nebo jeho produkčním procesu je přirozená druhá strana dělby práce. Měl bych já, jako kupující, přesně vědět, kde jsou levné zdroje ingrediencí pro chleba, jak rentabilně a ve velkém upéct vynikající chléb a jak bych mohl případně kontrolovat jeho kvalitu, to bych vlastně už pekaře nepotřeboval, to bych byl pekařem.

Samotná definice specializace se zaměřuje na vaši snahu a znalost produkce věcí, v nichž jste komparativně při produkci lepší spolu s outsourcingem toho zbytku jiným. Výchozím stavem je pak to, že ti ostatní ví více o všem, co produkují, zrovna tak, jako vy víte více o speciálních věcech, které produkujete vy.

Na „informační asymetrii“ není nic příšerného nebo přinášejícího nedokonalost: toto očekáváme od trhů velkého rozsahu a ve skutečnosti v přirozeném stavu lidských záležitostí, jak ve své knize Znalost iluzí: Proč nikdy nemyslíme sami, popisuje kognitivní vědec Steven Sloman. Limitou vytahování toho strašáka informační asymetrie je popírání specializace, volání po soběstačnosti, nedůvěra v trhy tak hluboká, že tyto musí přestat existovat.

Konkrétně u zdravotní péče panuje přesvědčení, že je toto téma horší než v jiných sektorech, což poskytuje vládě přes univerzální zdravotní péči větší poručnictví nad námi lidmi, aby to její centrální plánovači realizovali.

V roce 1963 napsal budoucí laureát Nobelovy ceny Kenneth Arrow šíleně vlivný článek nazvaný ‚Nejistota a ekonomika sociálním systémem financované zdravotní péče,‘ který se držel mimo oblast argumentace o selhání trhu ve zdravotní péči. Vztah mezi prodávajícím a kupujícím ve zdravotní péči není jako ta běžná asymetrie informací, kterou nacházíme v pekárnách, ale je daleko hlubší. Pacient neví, co je s ním špatně, ani jaké léčby jsou pro jeho potíže nejvhodnější, takže je úplně vydán na milost doktorovi. U chleba či jiných opakovaných spotřebních věcí si může spotřebitel kousnout a objevit, že chléb je mizerné kvality, požadovat jiný krajíc či prostě, až bude mít zase hlad, tak změnit pekaře.

Jelikož spotřebitelé zdravotní péče nevědí, co je pro ně dobré, nemohou dělat informovaná rozhodnutí, které trhy údajně potřebují, aby byla konkurence sociálně přínosná. V nemocnici je ten mechanismus zpětné vazby, který považujeme za daný jinde, převážně skrytý (zvláště u závažnějších zdravotních postižení) a i když není, tak pacienti zřídkakdy podstoupí stejnou léčbu dvakrát, což v podstatě znamená omezení konkurence.

Co věci ještě zhoršuje, jsou náklady na léčbu jako u chirurgie srdce nebo léčby rakoviny, což jsou komplikované a drahé produkce pro běžné tržní struktury, které obvykle řeší podobné události s malou pravděpodobností o vysoké nákladnosti – tj. pojištění – které už nefunguje dokonale, jelikož pojišťovatel nemůže průhledně ověřovat použití a hodnotu léčby. Hrozí proto, že rychle propadnou do spirály smrti pojišťoven, které popisují všechny učebnice ekonomie. Argumentátoři odkázáni na vlastní pomůcky se uchýlí k tvrzení, že trhy zastaví poskytování lékařské péče těm, kdo to nejvíce potřebují: Princetonští profesoři Anne Case s Angusem Deatonem pak píší: „Kapitalismus nemůže poskytnout zdravotní péči sociálně tolerovatelným způsobem.“

Ten strašák informační asymetrie byl už dost divně ošoupaný a nevhodně zastaralý v době, kdy Arrow tu práci psal. A tahle kapitola se asi měla uzavřít v roce 2001, když George Akerlof dostal podíl na Nobelově ceně s Joe Stiglitzem a Michaelem Spencem – kdy ten první získal popularitu, když předvedl Lemonsův problémy a ten druhý tím, že ukázal, jak jej trhy už vyřešily přes skríning a signalizaci. Jedním z rozdílů mezi ostatními sektory a zdravotní péčí je ten, že umožňuje tržnímu mechanismu regulovat produkci přes ratingy poskytujícími informace, přes záruky a přes hodnocení třetích stran umožňujícímu konkurenci.

Není vůbec jasné, proč by doktoři měli mít nade mnou informační převahu nějak jinak, než ji mají ostatní profesionálové – zamyslíme-li se nad automechaniky, terapeuty, instalatéry, manažery investičních fondů, stavebními společnostmi, řidiči taxi, řezníky, zaměstnanci restaurace a téměř všemi ostatními profesemi pod sluncem. Pokud lze řídit i tyto sektory tak, aby se vyhnuly problémům s informační asymetrií, proč by profesionálové zdravotní péče neměli umět to samé?

Co je ještě horší, že jde o hrubé přezírání standardních námitek ekonomů veřejné volby: i když lze předpokládat, že v tom nějaké problémy jsou, mohla by to vláda dělat lépe?

Tím, že se identifikuje někde trhem nevyřešená záležitost, aby se ukázalo, že se to poněkud podobá nějakým teoretickým idejím, tak to nezakládá důkaz, že by to nějak mohla vyřešit (k chybám náchylná) politická akce. Pokud je v podstatě něčeho přirozený problém sběru informací a odhalování informací při vypořádáních mezi pacientem a zdravotním poskytovatelem, který z nějakých důvodů nemohou vyřešit trhy, tak dává nulový smysl stanovit, že to všichni můžeme zlepšit při všeobecných volbách jmenováním nějakého vysoce mocného politika, aby sestavil radu expertů, která pak zlepší ten problém sběru informací, s nímž začala kritika trhu. Odkud by pak ten politik bral ty informace? Co učiní ze stejných lidí, kteří jsou ignoranti jako pacienti, supraznalostí nadané bytosti jako voliče? Pokud by mohl být informační problém vyřešen sestavením rady expertů, proč by si takovou nemohli udělat už sami občané?

Ponecháme-li na trzích, aby řídily výsledky se znalostí několika lidí, může to přinést užitek pro mnohé. A přijmeme tak ale, že přeci jen někdy dojde k určitým poruchám a někteří lidé občas nedostanou to úplně optimální ošetření. Všimněte si ale, že v tom není žádný rozdíl oproti dnešnímu, ohromně regulovanému a vládními licencemi zamořeném oboru, jako je medicína: doktoři přijímají špatná rozhodnutí tažená ideologií nebo penězi či hloupostí, stejně to však neskončí na smetišti dějin.

Není nic špatného na tom, že já nevím, jaká léčba je pro mě nejlepší, jestli opravdu potřebuji ten či onen lék nebo CT sken, nebo jestli doktor prostě nepřidává více služeb, aby si zvýšil prodeje a měl z toho tučnější marže. Čelím tím přesně stejnému problému, jako když se mi rozsvítí červená kontrolka na palubní desce auta nebo se do rudých čísel dostane můj investiční účet. Proč si zdravotní ekonomové jako Kenneth Arrow a Anne Case myslí, že by to se mnou mělo být jinak a mělo by to být mimo mě.

Tento způsob zdůvodňování, který zdůrazňuje toho už ošuntělého strašáka informační asymetrie ve zdravotní péči, přesně zapadá do symetrie chování mezi účastníky trhu a politiky, který je základním přínosem moderní ekonomiky veřejné volby: podsouvanému tvrzení, že vláda má magickou hůlku se totiž vůbec věřit nedá.

Joakim Book 

– May 10, 2020

Zdroj: https://www.aier.org/article/governments-dont-have-magic-wands-to-ward-off-asymmetric-information/

Sdílejte přátelům

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments