Reakce klasické ekonomie na koronavirovou recesi

EKONOMIKA, Světová

S překvapením se ocitám v situaci, kdy píši pro Americký institut pro Ekonomický výzkum, který založil jeden z největších ekonomů všech dob Edward C. Harwood. Jsem uprostřed stmelování dvou objemných sad spisů o všech těch velkých anti-Keynesiánských ekonomech, kteří psávali, aby se zabývali škodami spáchanými Keynesiánskou teorií, už od dob publikování Obecné teorie v roce 1936. Harwood, který o tom psal už od 30. let, byl mezi nejranějšími a intelektuálně nejpronikavějšími. Ostatní, kteří ho po tomto probuzení následovali, už nacházíte mezi pisateli na tuto stránku, a je mi velikým potěšením, že se k nim přidávám i já.

Nacházíme se dost možná uprostřed jednoho z nejpodivnějších momentů, jaký kdy kdo zažil, kdy nás postihuje záměrné odstavování naší ekonomiky vládami kvůli ohromnému strachu z moru s mohutností v řádu jako Španělské chřipka, co přišla po I. světové válce. Co se týče mě, já takovou reakci vnímám jako přehnanou už za hranou, když použiji další metaforu I. světové války, ale tak tomu bylo tehdy a tak je tomu teď, a co s tím naděláme. Já bych si jen přál prodiskutovat široké zneužívání výrazu „stimul“ při popisování toho, co se dělá.

„Stimul“ je jedním z ekonomických termínů moderních dnů, jehož smysl byl překroucen, takže je už zdeformován k nepoznání způsobem, který už skoro znemožňuje diskutovat o ekonomii a o řádných politických přístupech, jaké je třeba během rozvoje takových událostí zaujmout.

Naše ekonomiky jsou záměrně zavlečeny do recese s cílem zploštit šíření koronaviru. Nasazenou metodou je zvyšování „sociálního odstupu“, aby se snížila míra infikování. Tímto způsobem nejenže snížíme počty úmrtí, ale můžeme tak také zajistit, že nepřetížíme svoji schopnost poradit si nárůstem počtu pacientů a nepřeplníme svá zdravotní zařízení nad jejich kapacity. Je tudíž záměrem udržet ty lidi v dostatečném odstupu tak, aby se počet infikovaných osob snížil.

Toto vše vedlo k uzavření všech takových podniků po světě, kde se shromažďuje velký počet lidí. Restaurace a kavárny spolu s divadly a hlavními sportovními událostmi se nuceně zavřely. Mám z toho pocit jako z návratu Puritánů v Shakespearově Londýně.

Soustřeďme se ale na ekonomii toho, o co se tu pokouší. Pokusíte-li se najít v tom smysl pomocí moderní makroekonomické teorie, tak nic z toho nebudete chápat. Keynesiánství, a tudíž celý ten proud moderních makroekonomických teorií se točí kolem upírání očí na agregátní poptávku. Čím více si lidé kupují, tím silnější je ekonomika a vytvoří se více pracovních míst.

Kdyby však mělo být cílem vytváření pracovních míst, tak proč ty odstávky? Je úplný nesmysl si myslet, že cokoliv, co se provádí je s cílem ekonomiku posílit a nasměrovat k většímu počtu pracovních míst, když je skutečným záměrem ohromnou část ekonomiky zastavit a vytvářet tak vyšší nezaměstnanost záměrnými politickými akcemi.

Vraťme se zpět k ekonomii před Keynesem, když ekonomové pochopili povahu cyklů. Vraťme se zpět do časů, kdy sám Harwood psal ve 30. letech své práce o hospodářských cyklech.

Recese byla v těch časech správně chápána jako důsledek strukturálních nesouladů v ekonomice. K recesi dochází, když do sebe různé kousky mozaiky nezapadají. Některé části ekonomiky už nejsou schopny běžet ziskově kvůli strukturálním změnám v ekonomice, někdy na straně poptávky, ale ještě častěji na straně nabídky. Proto je tudíž třeba určitých přetvoření celého produkčního aparátu. To, co z takového procesu přeuspořádání udělá recesi, je, když je vyžadovaný proces přeuspořádání příliš velký, aby proběhl stejně jako v normálních časech, když se jeden podnik zavírá, aby se další zase otevřel.

Během recese se podniky, ať už je důvod jakýkoliv, zavírají v počtu, který převyšuje počet jejich otvírání, a spolu s celkovým zvolněním produkce dochází k vzestupu nezaměstnanosti. Tak to bylo mezi ekonomy obecně vnímáno a dostatečně zkušeností podloženo, a mezi ekonomy v časech táhnoucích se zpět až k počátkům devatenáctého století to bylo bráno až jako absolutní, že ať se děje cokoliv, tak to není chyba poptávky. Toto je tím, co chtěli analytici vysvětlit jako Sayův zákon.

Pokud kdy došlo k nějakému propadu, nebylo ho možno nijak vysvětlit propadem poptávky, ten je kvůli nucenému zavírání koronavirové paniky. Propad je ze své povahy čistě strukturální, i když, jak to obvykle bývá, je ten problém vyvolán vládními zákroky a rozhodnutími.

Proto, když jsem uslyšel diskuse o potřebě stimulů, tak jsem byl ještě více než kdy jindy ohromen, kam až se ekonomická politika v úchylkách od ekonomického smyslu dostala. To, co je zapotřebí, a co se převážně provádí, jsou opatření, aby se jak kapitál, tak pracovní síla udržela na místě, dokud ty odstávky neskončí.

Existují podniky, které otevřou v tom okamžiku, kdy jim to zákon umožní. Jsou tu miliony pracovních míst, která budou naplněna okamžitě, jakmile se ty podniky zase otevřou, načež se jejich zákazníci začnou rojit zpět. Záměrem takové politiky je tudíž udržet provoz podniků a zajistit pracovníkům, kteří byli dočasně vysazeni z práce, aby si mohli nakoupit nezbytnosti.

To bude ale dlouhodobě velice drahá politika a dost možná to roztočí inflační spirálu, která asi bude nejtrvanlivějším důsledkem toho všeho. Politika musí mezitím zajistit příjem vysazeným pracovníkům a dovolit odstaveným podnikům, aby platily údržbu svého kapitálu.

Vzhledem k tomu, co vláda udělala, aby tuto recesi vyvolala, je to to nejmenší, co mohou udělat. Ale je to také tím, co mohou nanejvýš udělat. Tím posledním, co teď potřebujeme, jsou „stimuly“ Keynesiánského typu, kdy vláda utrácí za klumpy k ničemu z toho, co sebere skutečně produktivním firmám.

Steve Kates 

– March 26, 2020

Zdroj: https://www.aier.org/article/a-classical-economic-response-to-the-coronavirus-recession/

0 0 votes
Article Rating

Sdílejte přátelům

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments