POLEMIKA: Neočerňujme pomocí polopravd názorové oponenty

Nezařazené

Před několika dny vyšel  zde na portále Reformy.cz článek Vítězslava Kremlíka s názvem „Havlův vzor byl nacistický filosof Heidegger“, který si zaslouží krátkou polemiku. Pro začátek je třeba uvést, že je velmi snadné odsoudit člověka za životní omyly, zvláště když se odmítnete blíže zabývat jeho motivy.

Je ale třeba si uvědomit, že po první světové válce nastala v evropské (a zvláště pak v německé) společnosti hluboká krize člověka a krize hodnot. Válka ukázala, že lidský život je bezcenný a nesmyslný, vznikl fenomén „ztracené generace“, který se odrážel v pesimismu a pasivitě lidí. Tento fenomén byl reflektován v literatuře, psychologii a také filosofii (Existencialismus), přičemž byla snaha problém jednak pojmenovat a jednak „nějak“ blíže uchopit. Na této vlně vznikala i filosofie Heideggerova. Toto je podhoubí jeho fundamentální ontologie, proto hovoří o krajních existenčních krizích, které nám ukazují časovost lidského života a dávají náš život do souvislosti se světem (Dasein).

Nacismus a komunismus vidíme jako zlo dnes, když víme, kam vedly, v meziválečném období byl ale v Německu nacismus pokrokem a novou nadějí pro Němce, sliboval sociální jistoty a prosperitu, sliboval zlomenému národu novou hrdost. To je důvod, proč byl natolik úspěšný a proč mu podlehlo i množství inteligentních lidí. Ve volebním programu NSDAP nebylo: Vyhlásíme válku světu, povraždíme miliony lidí, budeme krást majetky. To stejné jako v německých volbách v roce 1932/33 se u nás stalo s komunisty ve volbách v roce 1946. A stejně tak i dnes vidí spousta lidí naději a pokrok v jednotné Evropě.

Obhajujeme-li svobodu, musíme respektovat i názor, že silný stát je odpovědí na většinu společenských problémů. Tento názor má mnoho inteligentních lidí dnes a stejně tak jej mělo mnoho inteligentních lidí v první polovině 20. století – včetně Heideggera. Chceme-li obhajovat svobodu, nemůžeme začít očerňováním a zesměšňováním ostatních politických filosofií. Je třeba ukázat funkčnost a výhody vlastního systému, poukázat na objektivní situace, které řeší svobodný systém lépe a přiznat nevýhody, které s sebou nese.

Neobhajujme nekriticky Heideggerova rozhodnutí, ale snažme se je dobově zdůvodnit racionální úvahou. Heidegger jednoduše jednal tak, jak se domníval, že bude vzhledem k situaci nejlepší. Že v určitý moment selhal jako člověk je velmi pravděpodobné, nic to však nevypovídá o jeho filosofii. A jestliže selhal, tak poprvé protože uvěřil před/válečné propagandě a podruhé, když nebyl schopen dostatečně sebekritické reflexe daného období po 2. světové válce.

Střih. Píše se leden 1990 a na besedě československých ekonomů zní v televizi vážné obavy těchto odborníků, že svobodný trh povede k tomu, že podnikatelé budou nabízet pouze zboží s vysokou přidanou hodnotou, aby měli co největší zisky, existují obavy studovaných a inteligentních lidí, že na trhu budou jen butiky a žádní pekaři, protože housky nepřináší takový zisk jako značkové zboží.

Dnes se nad tímto usmíváme, ale dobově šlo o problém, který byla snaha řešit. Tolik k citátu Havla o potřebě rozpuštění politických stran a založení jednotného hnutí v Evropě v původním článku. Na začátku 90. let se jeden systém rozpadl, možnosti dalšího vývoje tak byly zdánlivě neomezené.

Dále je Havlovi přičítáno, že označuje Heideggera za „největšího filosofa našeho věku“, což je v pořádku, neboť nejméně jedním z největších filosofů skutečně je. Že byli Heidegger i Havel skeptičtí vůči mravně zkorumpované parlamentní demokracii není nic, co by bylo možno vyčítat. Kdo z Vás je optimistický vůči mravně zkorumpované parlamentní demokracii? Řešení vidíme každý jiné, někdo v anarchii, někdo v minarchismu, vládě zákonů, reformě volebního zákona, někdo v osvíceném absolutním monarchovi. Všechny tyto koncepce mají výhody a nevýhody, je třeba jen podrobit kritice „náklad příležitosti“ každé z nich.

 

Citace z původního článku:

„Technika stále více odtrhává lidi od půdy a vykořeňuje je. Nevím, jestli vy z toho máte strach, ale já rozhodně byl vyděšen, když jsem nedávno viděl fotografii Země pořízenou z Měsíce.“ Demokracie podle něj není prý vhodné zřízení, které by dokázalo zajistit, že člověk ovládne techniku a ne technika člověka.  „Podle mne je klíčovou otázkou dneška, jaký politický systém je vhodný pro dnešní technický věk. Nemám na to odpověď. Nejsem přesvědčen, že to je demokracie.“

Interpretace z původního článku:

Jak jinak tento program nazvat než ekofašismus? Heidegger zjevně odmítá Churchillovu tezi, že demokracie je sice otřesná, ale alternativy jsou ještě horší.

Odpověď na tuto intepretaci:

Vztah člověka/vědy/techniky a přírody, tedy vztah umělé a přirozené kultury je nejen politický, ale i filosofický problém. Názory i řešení jsou různé, ale vést spor na úrovni ekofašismus nebo ne-ekofašismus je přesně to zjednodušení, které k řešení nepovede. Fakta jsou jednoduchá: 1. Člověk zemi znečišťuje a vyčerpává její zdroje 2. Při současné technologické úrovni je země jediným zdrojem.

Filosoficky existují dva přístupy: 1. Vrátit se zpět k přírodě a omezit rozsah umělé kultury (J. Šmajs), 2. Zrychlit v závodě, rozvíjet umělou kulturu a zbavit se závislosti na přírodě dříve, než bude zničena. (J. Krob) Názor si učiňte sami, nicméně obava z vykořeňování lidí a překotného rozvoje technologií není ekofašismus.

Kapitola „Nacistický rektor“ nestojí za přílišný komentář, jelikož se snaží budit ve čtenáři emoce poměrně bulvárním způsobem a je na každém, zdali je mu tento typ čtení blízký či nikoliv. I obyčejná Wikipedie poskytne každému, kdo má zájem o podrobnosti, objektivnější informace než kapitola, na kterou zde reaguji.

Ke kapitole: Osudy kolaboranta po válce

Vliv mentorů na žáky byl ve filosofii patrný už od jejího vzniku. Stejně je tomu i ve 20. století, nicméně „skandální odhalení“ linky od Havla k Heideggerovi by zasloužilo určité doplnění, jelikož celková řada přímého vlivu by patrně byla následující:

Tomáš G. Masaryk -> Edmund Husserl -> Martin Heidegger -> Jan Patočka -> Václav Havel

Jestli lze z této řady něco usuzovat o jednotlivcích, by bylo na diplomovou práci. Pokud bychom se chtěli pouštět do podobných zjednodušení jako předchozí článek, mohli bychom dospět třeba k závěru, že Masaryk je duchovním otcem nacismu.

Dále je autor překvapen, že: „po válce nikomu nevadilo, z jakých politických postojů vyplývá Heideggerova filosofie o vyprázdněnosti „bytí“…“, zde bych autora odkázal o jeden odstavec výše, kde sám píše, že Bytí a Čas bylo vydáno už v roce 1927. Z nacismu tak toto dílo s velkou pravděpodobností nečerpá.

Závěrem doplňuji, že odkaz na Wikipedii heslo Heidegger a nacismus uvádí, že po vyšetřování byl Heidegger označen za, cituji: „Mitläufer: person who gives into peer pressure without participation nor resistance nor inner conviction…“, dále Heidegger porušil své „Velké mlčení“ například následujícím vyjádřením: „he called his rectorship and the related political engagement „the greatest stupidity of his life“.

Nevyčítám autorovi článku, že na základě chybné interpretace dochází logicky k chybným závěrům. Ideály svobody nicméně nemohou vycházet z očerňování domnělých oponentů a rozhodně nelze přejít mlčením, že se k tomuto někdo snaží užívat polopravd a volí text tak, aby působil více na emoce nežli na rozum. Tyto postupy jsou vlastní přesně těm totalitním zřízením, které autor vyčítá Hedideggrovi či Havlovi.

Martin Plášil

Sdílejte přátelům

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
36 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments