Páchali čelní představitelé USA zločiny?

Nezařazené

Politika Spojených států amerických po útocích 11. září 2001 a následná válka s terorismem vyvolává již více než deset let značné kontroverze. V USA se pomalu rozbíhá kampaň před prezidentskými volbami v roce 2012 a lze očekávat, že právě tažení proti terorismu bude jedním z klíčových témat. Barack Obama se ani po více než třech letech ve funkci nedokázal plně vypořádat s „dědictvím“ svého předchůdce. A pochybnosti o oprávněnosti protiteroristické kampaně přetrvávají. Vojenská intervence v Afghánistánu a především v Iráku, praxe mimořádného vydávání podezřelých (extraordinary renditions) a držení osob podezřelých z terorismu na vojenské základně v Guantánamu jsou z hlediska mezinárodního práva problematické asi nejvíce.

Přestože tyto činy v budoucnu pravděpodobně nebudou relevantně právně řešeny a stěží lze očekávat, že by měly významnější trestněprávní konsekvence, určité náznaky v tomto směru se objevují. Na počátku roku 2011 například musel George W. Bush zrušit svou zahraniční cestu do Švýcarska, kde se měl 12. února v Ženevě účastnit slavnostní výroční večeře židovské charitativní organizace Keren Ha-jesod. Oficiálním důvodem zrušení návštěvy byly bezpečnostní důvody. Daleko pravděpodobněji se však jeví obava ze zatčení a případného trestního stíhání před švýcarským soudem za porušení Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 10. prosince 1984, které bývalému americkému prezidentovi zřejmě hrozilo.

23. listopadu 2005 bylo Komisi pro lidská práva OSN předloženo trestní oznámení (resp. podnět k proceduře 1503) proti vládě USA kvůli praxi tzv. mimořádného vydávání podezřelých. Podal jej profesor právnické fakulty Univerzity v Illinois Francis A. Boyle spolu se sdružením Právníci proti válce a kanadským výborem právníků dohlížejících na dodržování lidských práv (Lawyers Rights Watch Canada) v souvislosti s uvězněním osob podezřelých z terorismu v tajných věznicích zřízených vládou USA. Mělo se jednat přibližně o 150 případů. Trestnost jednání podle tohoto obvinění spočívala v tom, že oběti byly vystaveny elektrickým šokům, mučeny za pomoci vody (tzv. waterboarding), mrzačeny, ohrožovány psy či vystaveny extrémní spánkové deprivaci; dokonce jim měly být vkládány končetiny do vařící vody. Tím politika mimořádného vydávání podezřelých měla zakládat porušení Úmluvy proti mučení, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a porušení třetí a čtvrté Ženevské úmluvy,1 neboť takové jednání vykazovalo znaky mučení a krutého a nelidského zacházení. Krom toho tato praxe měla zakládat zločiny proti lidskosti ve smyslu čl. 7 římského Statutu Mezinárodního trestního soudu (nedobrovolné mizení osob a mučení), neboť byla „rozsáhlá“ (widespread) a „systematická“ (systematic). O více než čtyři roky později, 19. ledna 2010, bylo v souvislosti s praxí mimořádného vydávání podezřelých podáno trestní oznámení k Mezinárodnímu trestnímu soudu spolu se žádostí o vydání zatýkacího rozkazu proti George W. Bushovi a jeho blízkým spolupracovníkům, včetně Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda či Condoleezzy Riceové.

Co je to praxe mimořádného vydávání podezřelých?

Praxe mimořádného vydávání podezřelých představuje určitý eufemismus označující nakládání s osobami podezřelými terorismu, spočívající zejména v jejich utajovaném přemisťování po světě, nevybíravých výslechových metodách a zřejmě i upírání některých základních práv, především pak práva na spravedlivý proces. Tato politika byla opakovaně kritizována celou řadou světových autorit. Nejvíce přitom bylo poukazováno na nelidské zacházení s vězni v Guantánamu. Bushova administrativa v roce 2002 zbudovala na své vojenské základně na Kubě věznici pro osoby podezřelé z terorismu, ve které byli shromažďováni údajní příslušníci al-Kájdy a Talibanu. Zadržení byli označeni za „nepřátelské bojovníky“ (enemy combatants) a až do roku 2006 jim byla otevřeně upírána práva na mezinárodněprávní ochranu, především pak ochranu podle Ženevských úmluv. Touto věznicí si prošlo více než 700 lidí a mnozí z nich museli vytrpět mučení a jiné kruté výslechové praktiky. Ani Barack Obama, který ve své předvolební kampani sliboval okamžité zavření věznice, po svém nástupu do funkce změnu nepřinesl a domnělí teroristé jsou na Guantánamu drženi nadále. V dohledné době nelze předpokládat, že by celá věc byla americkou justicí důkladně a nestranně prošetřena. Mohl by se jí však zabývat nějaký soudní orgán na mezinárodní úrovni, zejména pak Mezinárodní trestní soud?

Mezinárodní trestní soud a USA

Spojené státy americké nejsou smluvní stranou tzv. Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Soud sice může za určitých okolností uplatnit svou pravomoc i na představitele takových států, a to na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN (resp. rezoluce podle kapitoly VII Charty OSN). Tento scénář nastal např. v souvislosti s událostmi v Dárfúru, kdy byl následně vydán zatykač na súdánského prezidenta Omara Al Bašíra. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že USA jsou stálým členem tohoto vrcholného politického orgánu OSN s právem veta, je z praktického hlediska stíhání výše uvedených osob zcela nereálné. Přesto: Lze praxi mimořádného vydávání podezřelých skutečně považovat za zločinné jednání zakládající individuální trestní odpovědnost, respektive naplnilo toto jednání skutkovou podstatu některého ze zločinů podle mezinárodního práva spadajícího do jurisdikce ratione materiae Mezinárodního trestního soudu, jak tvrdí výše uvedené trestní oznámení?

Zločiny proti lidskosti v jurisdikci ICC

Mezinárodní trestní soud (ICC) má stíhat ty nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva, které zasahují mezinárodní společenství jako celek. Zločiny proti lidskosti představují vedle agrese, zločinu genocidy a válečných zločinů jednu z kategorií kriminálních činů, nad kterými má ICC vykonávat svou jurisdikci. Jsou zakotveny v článku 7 Římského statutu, který by měl představovat kodifikaci relevantních trestněprávních norem obyčejového mezinárodního práva. Pro všechny zločiny proti lidskosti je stanovena obecná podmínka, že musí být spáchány „v rámci rozsáhlého a systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku“. Římský statut pro účely zločinů proti lidskosti nevyžaduje, aby byly spáchány v souvislosti s ozbrojeným konfliktem (tzv. war nexus).

Primárním cílem zločinů proti lidskosti musí být civilní obyvatelstvo. Potenciální civilní oběti podle článku 7 náleží k jakékoli civilní populaci, bez ohledu na národnost, etnikum nebo jiný odlišující znak.2 Pojem „civilní“ vychází z čl. 50 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám. Obyvatelstvo musí být „převážně ve své podstatě civilní“, tj. přítomnost vojáků mezi napadeným civilním obyvatelstvem nevylučuje jeho civilní charakter.3 Zločiny proti lidskosti mohou být rovněž spáchány proti členům hnutí odporu nebo bývalým kombatantům bez ohledu na to, zda nosí uniformu, pokud se již nepodílí na aktech nepřátelství v okamžiku, kdy je zločin spáchán, protože buď opustili armádu, nebo již nenosí zbraně či (především) byli vyřazeni z boje (hors de combat) kvůli zraněním nebo proto, že padli do zajetí.4 Pro to, aby byl spáchán zločin proti lidskosti, musí být civilní obyvatelstvo cílem útoku, který je „rozsáhlý nebo systematický“; nejedná se tedy o izolovaný akt. Římský statut v článku 7 odst. 2 písm. a) definuje „útok zaměřený proti civilnímu obyvatelstvu“ jako „jednání spočívající v opakovaném páchání činů uvedených v odstavci 1 proti civilnímu obyvatelstvu v souladu s politickou linií státu nebo organizace směřující k provedení takového útoku nebo s úmyslem napomáhat uplatňování takové politické linie“. Termín předjímá organizovanou povahu aktů násilí a nepravděpodobnost jejich náhodného výskytu.5 Pojem „politická linie“ (policy) směřující ke spáchání takového útoku vyžaduje, aby stát nebo organizace aktivně podporovaly či podněcovaly útok proti civilnímu obyvatelstvu.

Výše uvedené požadavky by při případném trestním posuzování praxe mimořádného vydávání podezřelých představovaly nejobtížnější úkol obžaloby. Bylo by třeba prokázat existenci rozsáhlého a systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu a to, že jednání obviněných skutečně bylo součástí takového útoku. Otázka subsumpce osob podezřelých z terorismu, tedy domnělých členů al-Kájdy a Talibanu, pod kategorii civilního obyvatelstva by pravděpodobně představovala další právní problém. Byť si to s určitou mírou fantazie a především s ohledem na dosavadní judikaturu lze představit.

Nedobrovolné mizení osob (Enforced disappearance of persons)

Nedobrovolné či nucené mizení osob je relativně novým zločinem proti lidskosti. Skutková podstata tohoto zločinu je do značné míry kontroverzní, neboť nemá oporu v obyčejovém mezinárodním právu. Poprvé se tato forma zločinu proti lidskosti objevila v Interamerické úmluvě o nuceném mizení osob z 9. června 1994 a krátce nato ve finálním návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva přijatém Komisí pro mezinárodní právo v roce 1996. Svůj původ má v osmdesátých letech dvacátého století v mezinárodním právu lidských práv, kde se tato koncepce rozvinula k popsání rozšířených praktik v autoritářských režimech, především v Jižní Americe. V roce 2006 pak Valné shromáždění OSN přijalo Mezinárodní úmluvu na ochranu osob před nuceným zmizením. Nedobrovolné mizení osob zakládá porušení hned několika základních lidských práv, včetně práva na osobní svobodu a bezpečnost, zákaz mučení, právo na humánní zacházení a právo na život. Pojem je definován v článku 7 odstavci 2 Římského statutu pod písmenem i): „Nedobrovolným mizením osob se rozumí zatýkání (arrest), zadržování (detention) nebo únos (abduction) osob prováděné státem nebo politickou organizací či prováděné z pověření, s podporou či tichým souhlasem státu nebo politické organizace následované odmítnutím potvrdit, že došlo ke zbavení osobní svobody, či odmítnutí podat informace o osudu nebo místě pobytu těchto osob, s úmyslem dlouhodobě držet tyto osoby mimo dosah právem zaručené ochrany.“ Za povšimnutí stojí především zvláštní nárok kladený na subjektivní stránku zločinu a to, že pachatel musí mít v úmyslu dlouhodobě držet tyto osoby mimo dosah právem zaručené ochrany.

Pakliže by se prokázaly všechny tvrzené aspekty praxe mimořádného vydávání podezřelých, s největší pravděpodobností by nejlépe naplnily právě znaky skutkové podstaty nedobrovolného mizení osob.

Mučení (Torture)

Po mnoho staletí bylo mučení považováno za legitimní a nezbytný nástroj pro získávání informací a přiznání. Postupem času se ale tato výslechová metoda nejenže přestala používat, nýbrž začala být i kriminalizována. Zákaz mučení mezinárodním právem je odvozován od celé řady pramenů, včetně tzv. Lieberova kodexu z roku 1863 či Haagské úmluvy IV z roku 1907. Mučení lze považovat za jeden ze základních zločinů proti lidskosti. Podle článku 7 odst. 2 písm. e) se jím rozumí „úmyslné způsobení citelné bolesti nebo tělesného či duševního utrpení osobě, kterou obviněný drží v zajetí nebo má jiným způsobem ve své moci (…) nicméně nezahrnuje bolest či utrpení vzniklé v důsledku zákonem stanovených trestů, vyplývající z povahy těchto trestů nebo tyto tresty provázející“.

V případě mučení není třeba prokazovat žádný zvláštní účel, například získání informací, přiznání od mučeného nebo třetí osoby, nucení k tomu, aby mučený nebo třetí osoba spáchali nějaký čin ap. Takový požadavek není v definici skutkové podstaty stanoven. A v tomto směru se Statut Mezinárodního trestního soudu liší od předchozí praxe.

Kritériem, které mučení odlišuje od podobných trestných činů, je míra způsobené bolesti nebo utrpení. Přestože neexistuje právní definice prahu bolesti (severity threshold), který představuje právně obligatorní znak zločinu mučení, je v aplikovatelných smlouvách a jurisprudenci všeobecně uznáváno, že musí být dosažen významný stupeň bolesti a utrpení.6 Přestože mučení často způsobuje trvalé následky na zdraví obětí, nejde o legální požadavek skutkové podstaty tohoto zločinu. Na druhou stranu psychické utrpení, např. člověka, který je donucen sledovat týrání svého příbuzného, může dosáhnout úrovně závažnosti vyžadované pro zločin mučení.7

Politika mimořádného vydávání podezřelých byla kritizována právě kvůli nevybíravým výslechovým metodám a pojem „waterboarding“ se do všeobecného povědomí dostal právě v souvislosti se zacházením se zadrženými osobami na vojenské základně v Guantánamu. Vzhledem k tomu, že Římský statut ani neobsahuje požadavek na zvláštní účel mučení, lze dojít k závěru, že za předpokladu splnění obecných předpokladů mohla být skutková podstata tohoto zločinu proti lidskosti naplněna.

Závěr

Politika mimořádného vydávání podezřelých nebyla z právního hlediska, diplomaticky řečeno, bezproblémová. Zcela jistě došlo k závažným porušením některých norem mezinárodního práva, dokonce je možné, že v souvislosti s ní došlo ke spáchání zločinu podle mezinárodního práva. Dvě výše uvedené skutkové podstaty zločinů proti lidskosti (nedobrovolné mizení osob a mučení) se v tomto směru jeví jako nejpravděpodobnější, za určitých okolností by bylo možné uvažovat i o spáchání válečných zločinů.

Kauza ovšem zároveň demonstruje největší úskalí současné mezinárodní trestní spravedlnosti: nedostatek její nezávislosti (Mezinárodní trestní soud není nezávislý na Radě bezpečnosti OSN, tedy politickém orgánu) a nedostatek efektivity ve vztahu k „největším světovým hráčům“ (ICC nebyl uznán USA, Ruskem ani Čínou).

Obecně navíc platí, že celou problematiku nelze posuzovat pouze z právnické perspektivy. Vždy šlo a půjde především o otázku politickou a etickou. Znovu se objevuje odvěké dilema: Lze pro dosažení určitého oprávněného cíle (vyššího zájmu, dobra) používat nelegitimní prostředky? Je vybočení z určitých pravidel omluvitelné sledovaným zájmem? Nesnižují se Američané na úroveň těch, proti kterým bojují, když používají mučení a jiné nezákonné prostředky k získání informací důležitých pro jejich válečné úsilí? Jednoznačná odpověď pravděpodobně neexistuje.

Osobně se domnívám, že přestože samotný boj proti terorismu je legitimní, stále platí, že by měly být dodržovány základní normy mezinárodního práva. A ve chvíli, kdy se objeví pochybnosti o legitimitě určitého počínání, měl by být k dispozici nezávislý orgán s pravomocí celou věc důkladně prošetřit a – v případě, že shledá nějaká pochybení – zjednat nápravu.

Poznámky

1. Ženevská úmluva III o zacházení s válečnými zajatci a Ženevská úmluva IV o ochraně civilních osob v době války z roku 1949.

2. Žalobce proti Katanga a Chui, rozhodnutí přípravného senátu Mezinárodního trestního soudu o potvrzení obvinění ze dne 30.9.2008, č. ICC-01/04-01/07, odst. 399.

3. Werle, G.: Principles of International Criminal Law, T·M·C·Asser Press, Haag 2005, str. 222.

4. Žalobce proti Blaškić, rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ze dne 3. 3. 2000, č. IT-95-14-T, odst. 214.

5. Žalobce proti Katanga a Chui, rozhodnutí přípravného senátu Mezinárodního trestního soudu o potvrzení obvinění ze dne 30. 9. 2008, č. ICC-01/04-01/07, odst. 394.

6. Žalobce proti Bemba, rozhodnutí přípravného senátu Mezinárodního trestního soudu o potvrzení obvinění ze dne 15. 6. 2009, ICC-01/05-01/08, odst. 193.

7. Schabas, W. A.: The International Criminal Court: A Commentary on the Rome Statute, Oxford University Press, Oxford 2010, str. 168.

Autor je radou na odboru mezinárodních vztahů Policejního prezidia České Republiky a doktorandem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Jan Bureš vyšlo na revuepolitika.cz

Kam dál:

Sdílejte přátelům

12
Komentujte

0 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na