Německá vláda donucena vydat tajné dokumenty, které odhalují selhání eura – ještě než k němu došlo

Nezařazené

Dokumenty zdůrazňují obavy asistentů Helmuta Kohla před zavedením eura.

Spisy vzniklé před rokem 1998 rovněž zdůrazňují Řecko jako „potenciální katastrofu“.

Dokumenty naznačují, že „Kohlova administrativa veřejnosti podala zavádějící informace,“ říká magazín Der Spiegel.

Německá vláda byla nucena vydat až dosud utajované dokumenty, jež odhalují závady eura – i obavy z něj u evropských politiků – už v letech, než se stalo skutečností.

Zpravodajský magazín Der Spiegel úspěšně vznesl požadavek na vydání spisů o euru v době, kdy pravděpodobnost, že Řecko opustí společnou měnu během 18 měsíců, vzrostla na 75 procent, a šance na naprostý otřes, co zacloumá celou eurzónou, nebyla nikdy větší.

Euro, které se zrodilo v roce 1998 a po celém kontinentě bylo zavedeno o čtyři roky později, bylo vždycky časovanou bombou, u níž se čekalo, kdy spustí. Mnoho z asistentů Helmuta Kohla mělo už v té době obrovské pochybnosti – a poukazovali na Itálii jako na nejslabší článek.

Hašení požáru: pravděpodobnost, že Řecko opustí společnou měnu během 18 měsíců, je teď 75 procent, a šance na naprostý otřes, co zacloumá celou eurozónou, nebyla nikdy větší.

„Dokumenty z Kohlovy administrativy, jež byly až dosud udržovány v utajení, poukazují na to, že otcové-zakladatelé eura si byli velice dobře vědomi jeho nedostatků.

I to, že tento projekt i přesto protlačovali k postupu vpřed,“ uvádí Spiegel ve své odhalující zprávě o velkém triku s podstrčením eura lidu dnešní Evropy.

Stovky stran německých vládních dokumentů mezi lety 1994 až 1998 jasně uvádí, že Itálii – nyní jednomu z jihoevropských států eura zmítajících se v problémech – by se vstup dovolit neměl.

Dále se v těchto spisech vypichuje další země, která byla už tehdy předurčena ke katastrofě: Řecko.

Asistenti Kohla varovali – ten však spolu s degaullisty ve Francii bezohledně protlačoval evropský projekt kupředu jako hráz proti budoucí válce – ač podle varování asistentů italská úsporná opatření přijatá v této době byla prý jen „líbivým aranžmá výkladu“, co nezmění ten binec ve vlastním krámě.

Rané pochyby: Nově uvolněné dokumenty uvádí, že ještě před zavedením evropské měny v roce 1998 mnoho z asistentů německého kancléře Helmuta Kohla (na obrázku) tyto obavy vznášelo.

Spiegel dal informacím v těchto svazcích přezdívku „operace Sebeklam“.

Němci zjevně věděli, že nahání kontinent do slepé uličky, což skončí fiaskem, ale i tak to hnali dopředu.

3. února 1997 německý ministr financí v Římě poznamenal, že „důležitá strukturální opatření k úsporám nákladů jsou téměř úplně opomíjena a vyloučena z úvah kvůli sociálnímu konsenzu.“

22. dubna si kancléřův mluvčí všímá kancléřových slov, že neexistuje „téměř žádná šance, že by Itálie mohla těmto kritériím vyhovět.“

5. června kancléřovo ekonomické oddělení hlásilo, že výhled na italský růst je jen „mírný“ a pokrok v její konsolidaci byl „přeceněn“.

Horst Koehler – muž, který se později stal německým prezidentem, v té době však byl hlavním německým vyjednavačem při dohadování Maastrichtské smlouvy – dospěl k závěru, že Itálie nesplnila podmínky „pro trvalý a udržitelný deficit a redukci dluhů,“ a že právě tohle pro euro představuje „obzvláštní riziko“. Kohl toho však nedbal.

„Tyto nyní uvolněné dokumenty naznačují, že Kohlova administrativa svedla na scestí jak veřejnost, tak i německý Spolkový ústavní soud,“ uvádí Spiegel.

Tato akta vychází na povrch v době vzrůstajícího odklonu německých pracujících od kurzu, že se stanou bankéři rozmařilejších národů.

Žádná konverze: Stovky stran německých vládních dokumentů z let 1994 až 1998 uvádí, že Itálii by se nemělo dovolit se ke společné měně přidat.

Ukazují, jak chtěl Kohl zoufale věřit, že Itálie „se oprošťuje od svého dosavadního jednání“, i když mu jeho vlastní poradci říkali opak. 3. dubna 1990 německá ambasáda v Římě varovala, že by se „nemělo ignorovat“ riziko, které Itálie představuje pro fiskální harmonii.

O tři měsíce později, kdy měla už Itálie svou účast v euru zabezpečenou, přiznala, že vedení jejího účetnictví nebylo zrovna ukázkové a že v Maastrichtu plánovaných reforem dosaženo nebylo.

Spiegel dodává: „Poselství, jež nám tyto dokumenty předávají, je, že nakonec převážilo politické prospěchářství.“

Monetární unie obnáší víc, než jen šoupání pár miliardami eur sem a tam. Je to rovněž společný osud v komunitě. Sdílené peníze vyžadují sdílenou politiku a nakonec sdílené instituce.

„Euru je teď už 14 let a po dvou letech probíhající krize v Berlíně a dalších hlavních městech vzrůstá uvědomění, že tohle status quo je už neudržitelné. Avšak veškeré reformní úsilí pořád ještě připomíná malé krůčky při přešlapování, ovšem cestu nikam.“

Překlad: Miroslav Pavlíček vyšlo na ac24.cz

Zdroj: dailymail.co.uk

Kam dál:

0 0 votes
Article Rating

Sdílejte přátelům

Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments