Milované venkovské čtyřky

NEJZAJÍMAVĚJŠÍ NOVINKY, NWO

Daniela Kovářová

Slušná holka nepije pivo a nechodí sama do hospody, říkávala moje matka. Maminky mají vždycky pravdu, a tak jsem ji poslouchala, dokud řídila můj život. Pak jsem dospěla a objevila, že i matky se někdy mýlí. Naštěstí – jinak bych nikdy neobjevila moje milované čtyřky.

Ve světě mé máti existovala další pravidla, která se týkala hospod a piva: tak třeba Hlavně nechoď do těch zaplivaných čtyřek a Když už musíš dovnitř, třeba na toaletu, tak si nikdy nesedej na prkýnko. Jenomže svět se dost proměnil od časů, kdy jej poznávala moje milovaná máti. A nic se nezměnilo víc než můj vztah k zaplivaným čtyřkám.

Hospoda čtvrté cenové skupiny, zejména u nás na venkově v západočeském kraji, je něco docela jiného, než čím mě strašili, když jsem byla holka. Hospoda na vši je totiž instituce. Do našich hospod se nechodí za jídlem nebo za pivem, ale kvůli lidské společnosti a pospolitosti. Ve vitrínách se tyčí poháry a ceny ze sportovních soutěží, zdi zdobí fotky slavných rodáků a momentky z významných obecních akcí. Každá hospoda je jiná, každá jinak vyzdobená, jinak osobitá.

V jedné vsi hrají fotbal, v jiné šipky, v další nohejbal. Někde se místní sportovci utkávají se sousedními vesnicemi v hasičských kategoriích, jinde se shlukují za zábavou. Hospoda stojí obvykle na návsi nebo uprostřed městečka, vedle kostela, božích muk nebo obecního úřadu. Výčep je hájemstvím barmana či barmanky, co si ho vyzdobí dle své osobitosti. Štamgasti mají svá místa u stolu, občas dokonce se jmenovkou a osobními půllitry. V rohu hospody bývají kamna, krb za sklem nebo i s otevřeným ohněm a uvnitř je teplo, útulno a voňavo dřevem, kávou a srdečností. A vedle bývá sál, který pamatuje velké sešlosti, schůze, masopusty a bály.

Pivo jsem začala pít před dvěma lety a od té doby jezdím po hospodách, dávám se do řeči s místními návštěvníky, hřeju se u krbu, ochutnávám doma nakládaný hermelín a zajímám se o místní problémy a trable. A své máti a každému, kdo se nad venkovskou čtyřkou ušklíbne, s úsměvem a ráda oponuji, proto lidé v hospodách jsou milí, vlídní a opravdoví a pivo je jen bonus navíc a záminka k potkávání. Jejich řeči, starosti a problémy jsou skutečné a já jim naslouchám, bavím se a rozumím. Někde se domlouvá tancovačka, jinde fotbalový turnaj s přespolními, pouť nebo trhy na náměstí. V hospodě seženete traktor i pokrývače, starostu i místní kronikářku. A když mám štěstí, ochutnám citrónový koláč, který pekla paní majitelka.

Pro toho, kdo ač rozmazlen městy, soužil by vyzkoušet něco jiného, pro toho mám následující doporučení: odhoďte předsudky, kostýmky a saka, zastavte uprostřed vsi, kterou jste stokrát jenom rychle projeli, osmělte se a vstupte dovnitř. Pozdravte a usaďte se někde v rohu. Dejte si pivo a hermelín, tyčinky nebo turka, tiše seďte a poslouchejte. Uslyšíte, čím žije a dýchá západočeský venkov. Tak vypadá normální život. A když to nepoděláte, možná vás po půl hodině někdo z místních pozve ke stolu. A vy zjistíte, že kolem vás sedí skuteční lidé s problémy, které je pálí úplně stejně jako vás ve městě ty vaše. Mluví o nich, svěřují se jeden druhému, naslouchají si, smějí se, zlehčují, pomáhají, hladí se i kritizují. Jsou to prostě lidi. Sešli se, protože to tak dělají po staletí. Potkávají se, aby jim spolu bylo dobře.

Miluju ty své venkovské čtyřky a pokaždé si říkám, že by se líbily i mé máti. A pak si vzpomenu na její rady a ty dávné, odstrašující toalety. Dnes jsou to místa, kam by se s klidem dámy mohla vypravit i moje máti. Voňavé, čisté, často po rekonstrukci.

Nevěříte? Vyzkoušejte venkovský život. Zastavte se někdy někde jen tak. Uvidíte, že si na obou místech můžete v klidu a bez zábran sednout.

Zdroj:

www.akkovarova.cz

1 1 vote
Article Rating

Sdílejte přátelům

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments