Lidská ošálitelnost

NEJZAJÍMAVĚJŠÍ NOVINKY, POLITIKA, Světová

Art Carden má pravdu: Kniha Kristiana Niemietze – Socialismus: Zkrachovalá idea, která nikdy neumírá  – je úžasná. Je ovšem i hluboce skličující.

Samozřejmě, že Niemietzovo líčení zbídačujících a často vražedných tyranií rozpoutaných socialismem je děsivé. Ale pro každého, kdo je rozumně informován o faktu, že za socialismem se táhne nepřetržitá historie kalamit a autoritářství to není nic nového. Avšak tím alespoň pro mě nejvíce skličujícím prvkem Niemeitzova spisu je rozklad lidské ošálitelnosti.

Nedávno jsem četl ohromný traktát Paula Hollandera z roku 1981 Političtí poutníci, který dokumentuje intelektuální důvěřivost tváří v tvář vznešeným slibům o přebudování společnosti pomocí bajonetů a kvérů. Také jsem studoval knihu Jonathana Hidta z roku 2012 Správňácká mysl, která odhaluje důmyslnost lidské mysli při racionalizaci čehokoliv, v co si přeje věřit. Byl jsem však ohromen, když jsem v Niemietzově práci narazil na to, jak nesmírně mnoho šampionů socialismu je naprosto odtržených od reality.

Neuvěřitelná ošálení

Šéf moskevské kanceláře New York Times Walter Duranty je se svým proslulým – „nemůžete udělat amoletu, aniž byste rozbili vejce“ – nejvíce neblaze proslulým západním intelektuálem, který omlouval tyranii prováděnou ve jménu budování ráje pro pracující. Ale ač byl Duranty nepopiratelným zlem (jak je brilantně ukázáno ve filmu Mr. Jones), je možné, že byl zrovna tak zaprodaný, jako byl ošálený. Stalinův režim s ním zacházel dobře, jelikož šířil lži, aby zakryl ohavnosti páchané sovětským režimem ve 20. a 30. letech.

Avšak opravdu nevysvětlitelných je spousta prohlášení intelektuálů citovaných všude po Niemitzově práci – kteří neměli co materiálně získat, když se připojí k socialistické propagandě. Zde např. oslavovaná britská ekonomka Joan Robinson, která v roce 1965 po své návštěvě oné tvořící se nirvány psala o severokorejském „zázraku“:

Vnější projevy „kultu“ jsou velice zřetelné – fotografie, názvy ulic, batolata v jeslích zpívají ódy na milovaného vůdce. Ale ministerský předseda Kim Il Sung vypadá, že funguje spíše jako mesiáš, než jako diktátor. Po válce zajel na 15 dnů do odlehlé vesnice a pak se vynořil s programem pro zemědělství a styl práce Strany, kterým by mohli získat podporu rolníků. Navštívil každou továrnu a každý venkovský okres, „aby vše konzultoval na místě“ k ujasnění jejich problémů. Zašel do nemocnice, aby řekl, že životy doktorů a sester musí být oddány blahu jejich pacientů a tímto inspiroval jejich každodenní práci. Vysvětluje dělníkům v závodě těžkého strojírenství, že jejich výrobky jsou základem industrializace a hrdost obnovila jejich zápal.

Robinson si byla dost jistá, že Velký vůdce Severu dosahuje obdivuhodných počinů. Opravdu si tím byla tak jistá, že podle ní vláda Spojených států, aby zabránily hromadné emigraci z Jižní Koreje na sever, si dala hroznou práci s tím, aby Jižany udržela v nevědomosti. Demarkační linie je obsazena výhradně americkými vojáky za vymýceným pásem s prázdným pruhem území za nimi. Žádnému jižanskému oku se nemůže dovolit, aby nakouklo na Sever.

Uvědomte si prosím, že tyto ‚postřehy‘ pochází od vědkyně, která kdyby žila o několik let déle, tak by skoro určitě – a to spravedlivě – dostala Nobelovu cenu za ekonomii.

Další příklad: Jan Myrdal – syn laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Gunnara Myrdala – který byl natolik ohromen albánským Enverem Hodžou jako paní Robinson Kim Il Sungem. Ve své knize z roku 1976 Vzdorovitá Albánie (spoluautor Gun Kessle) napsal Myrdal, že:

Strana nestojí nad lidem. U moci je pracující třída; strana slouží pracujícím masám. Není to strana u moci nad pracujícími třídami. Enver Hodža mnohokrát řešil otázku kontroly pracující třídou a zodpovídání se lidovým masám …

Hodža je jedním z ohromných vůdců pracující třídy a marx-leninistů naší doby. Je přirozené, že se na něj soustřeďují pocity ohromné popularity… Je respektovaný a milovaný …

Když už nevládne trh, tak jsou lidé schopni utvářet svoji vlastní budoucnost svojí vlastní prací… Život je lepší, sociální rozvoj je rychlý.

Nebo co tahle ohromujícnost od britského žurnalisty Seumase Milneho k dvacátému výročí kolapsu Železné opony:

Dnes má ve východním Německu většina lidí na bývalé Východní Německo, tj. NDR, pozitivní názor a litují, že zaniklo… Kvůli těm ohromným sociálním benefitům, které ztratili nejen ve Východním Německu, ale po celé Východní Evropě a v Sovětském svazu, se teď lidé v těchto zemích rmoutí.

Při stejné příležitosti dštil bývalý britský poslanec George Galloway tato okouzlení plná tvrzení o bývalé NDR:

Nebyla tam žádná nezaměstnanost. Každý měl dům. Všichni měli školu zadarmo. Nemocnice zadarmo. Univerzity zadarmo. Svobodný přístup k sportovnímu a kulturnímu životu, jaký mají běžní pracující lidé ve většině společností rádi a v takových, jako je naše, o tom nemohou ani snít.

To poslední tvrzení je určitě správné, až na to, že je úplně opačné oproti předpokladům pana Gallowaye.

Sbírka vzorků takové stupidity by nebyla úplná bez citace – tentokrát pronesené v roce 2009 – od Noama Chomského, kterého Niemietz popsal jako „asi archetyp Západního intelektuála“:

To nejvíce vzrušující na poslední návštěvě Venezuely je to, že jsem viděl, jak se vytváří lepší svět… Transformace, jakou Venezuela postupuje k vytvoření jiného socio-ekonomického modelu, by mohla mít globální dopad.

Tím „dopadem“ předpovězeným Chomským není samozřejmě Bolivarovská diaspora, jsou jím ve skutečnosti masové pokusy o emigraci hord šťastných pracujících z chavistické říše divů.

Význam pro dnešek

Význam svědectví brilantní knihy Kristiana Niemietze pro dnešní USA lze zjevně nalézt v radikálním posunu Demokratické strany doleva a v pokračující popularitě Bernie Sanderse, Alexandrie Ocasi-Cortez a dalších volených činitelů, kteří otevřeně chtějí socialismus. Avšak relevance této knihy je širší.

Ignoranci ekonomiky a historie a důvěřivou víru ve vládní činitele, jakou nacházíme u všech neotřesitelných šampionů socialismu, můžeme najít i mezi rostoucím počtem konzervativců, kteří dnes tlačí na průmyslovou politiku a na energické využívání protitrustových zákonů k rozdělení nebo ochromení velikých firem. Rozdíl mezi senátorem Sandersem a reprezentantkou Ocasio-Cortez od takových jako senátor Marco Rubio a senátor Josh Hawley jsou spíše v míře a stylu než v povaze a podstatě.

Rubio, Hawley a další dnešní konzervativní odpůrci svobodných trhů jsou stejně jako ti, co se hlásí k socialismu, zadokumentovaní v Niemietzově knize, stejní v tom, jak potichu zdůrazňují ochotu získat znalosti nezbytné k překonání kvality trhu. Stejně jako socialisté tito konzervativci prostě mají víru, že stát dosáhne toho, co ti, kdo mu dali tu moc, mají v úmyslu dosáhnout. Ekonomická argumentace, fakta a skutečná historie průmyslové politiky a protitrustové politiky v porovnání s historií svobodných trhů nijak neumlčuje zanícení pro silně rozšířenou a aktivnější státní kontrolu nad ekonomikou.

Jak Niemietz důkladně dokumentuje, zanícení pro náhradu komerce a spolupráce donucením a příkazy nevychází z racionální části lidské mysli. Takové zanícení není produktem rozumu; je to určitým druhem náboženství. A stejně jako u plnocenných socialistů je víra konzervativních obhájců intervecionismu s nedopečenou argumentací a pokusy o triky při zdůvodnění jejich plánů pro překážky komerci a na nahrazení dobrovolných a mírumilovných rozhodnutí milionů donucením uvaleným příkazy hrstky úplně stejná. Těmto pokusům se musí odporovat.

Donald J. Boudreaux 

– September 28, 2020

Zdroj: https://www.aier.org/article/human-gullibility/

Sdílejte přátelům

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments