Jsem přece pravicový volič

Nezařazené

 

Mises.cz: 14. října 2013, Urza

Božena Nováková přišla na svět v roce 1935. Jako dítě si prožila hlad, strach a utrpení. To jí způsobili zlí Němci, kteří ji také připravili o oba rodiče. Němci byli největším zlem světa, to věděla už jako malá holka. A ve škole, kam ji po válce posílali prarodiče, se dozvěděla, že od zlých Němců ji zachránili hodní sovětští komunisté. Byla komunistům vděčná, sama se hrdě přihlásila do jejich strany a radovala se, když se ujali moci v její zemi. Božena byla rovná a morálně pevná žena, věděla, že své potomky musí dobře vychovat, jako matka cítila spoluzodpovědnost za další generaci, aby neudělala (jako v jiné zemi generace jejích rodičů) podobnou chybu, kvůli které ji provází noční můry dodnes. Správnou cestou k tomu mimo jiné je, že bude fašistická či nacistická ideologie definitivně zakázána.

Marie Nováková se narodila roku 1955 a celé své dětství a dospívání prožila v hluboké totalitě. Její matka Božena ji v brzkém věku zapsala do pionýra a velmi aktivně ji od malička vedla k lásce k vlasti a jediné správně komunistické straně. Jednou se malá Mařenka doslechla od spolužáka, jehož otce komunisté rozkulačili, že komunisté jsou špatní a zlí, omezují svobodu občanů. Svěřila se s tím matce. Tu podobné nařčení popudilo a důrazně dceři vysvětlila, že komunisté jednají v jejím zájmu a hlavně že k žádnému omezování svobod nedochází, protože to, že někomu vezmou statek se nedá srovnávat s tím, co zažívala jako malá ona, Božena. Když bylo Marušce třináct, maminka jí vysvětlila, že se velmi spletla. Dokud šlo jen o nějaké rozkulačování, nebylo to ještě tak hrozné, ale ty ruské tanky na našem území jsou věc o poznání jiná – to už nápadně připomínalo dobu, ve které ona sama vyrůstala. Kdyby tohle tušila, nikdy by nevolila KSČ. Teď už je bohužel pozdě. Výchova dcery se od té doby změnila, Mařenka už do pionýra chodit přestala. Když dospěla, stala se učitelkou českého jazyka, takže se jejího oboru bohužel režim celkem dotýkal. Měla doma spousty zakázaných knih, i když ve škole musela učit tu jedinou správnou literaturu. Vystála si nejednu frontu na banány, za hranice (na západ) se do svých třiceti let nikdy nepodívala. Komunisty od srdce nenáviděla, vždyť kvůli nim byla zbavena svobody na skoro polovinu svého života. Byla to rovná žena pevných morálních hodnot, snažila se před režimem ohýbat co nejméně, i když někdy také nebylo vyhnutí, ale nikdy nikomu neublížila. Jako matka cítila zodpovědnost za další generaci, aby neudělala (jako generace jejích rodičů) podobnou chybu. Správnou cestou k tomu mimo jiné je, že bude komunistická ideologie definitivně zakázána – že se to v roce 1989 či 1990 nestalo, je jen velkou chybou, která se může vymstít.

Jana Nováková přišla na svět roku 1985, takže dětství a dospívání mohla prožít v demokracii. Její matka Marie ji od malička vedla k lásce k vlasti a demokracii. Jednou se malá Janička doslechla od spolužáka, jehož otec byl podnikatel, že EU, stát a demokracie jsou špatné a zlé věci, omezují svobodu občanů. Svěřila se s tím matce. Tu podobné nařčení popudilo a důrazně dceři vysvětlila, že demokracie, EU i stát jsou nutné a správné, jednají v jejím zájmu a hlavně že k žádnému omezování svobod nedochází, protože to, že je někdo násilím nucen živit ze svých peněz jiné, se nedá srovnávat s tím, co zažívala jako malá ona, Marie. Postupem času, kdy byrokracie (zejména ze strany EU) přibývalo a lidských svobod (ze všech stran) ubývalo, došla i Marie k tomu, že by mohla cosi na své výchově přehodnotit, protože dokud se jednalo jen o nějaké živení jiných lidí z daní, nebylo to ještě tak hrozné, ale přeci jen když po zákazu šifrování dat z EU kvůli ochraně před teroristy přišel ještě zákaz listovního tajemství a příkaz ke zveřejňování veškeré elektronické, telefonické i písemné komunikace mezi libovolnými subjekty, bylo to o něco o poznání jiného. V kombinaci s 95% zdaněním a zákazem publikování vtipů o byrokracii, Francouzích, cikánech, státní moci, rasových a sociálních rozdílech, muslimech, chudých lidech, homosexuálech, Němcích, státním školství, globálním oteplování, finském zdravotnictví, Nicolasu Sarkozym, ekologii, dluzích (zejména řeckých, tam byla sazba vyšší), poplatkům shromažďování více než dvou tranzistorů na dva čtvereční centimetry, zákonu o evropské loajalitě a zdanění Archimédova zákona to už nápadně připomínalo dobu, ve které ona sama vyrůstala. Kdyby tohle tušila, nikdy by nevolila ČSSD/VV/ODS/TOP09. Teď už je bohužel pozdě. Výchova dcery se od té doby změnila. Když Jana dospěla, stala se zástupkyní zástupce koordinátora výboru pro kontrolu činnosti úřadu na potlačení negativního dopadu nevýchovných jmen domestikovaných delfínů na dětskou psychiku. Byla to rovná žena s pevnými morálními hodnotami, navíc dost inteligentní na to, aby ji její práce nenaplňovala, nicméně jí v souladu se zákony o příživnictví a chovu delfínů jí nic jiného nezbývalo. Když se roku 2024 EU ekonomicky zhroutila, pocítila Jana jako matka zodpovědnost za další generaci, aby neudělala (jako generace jejích rodičů) podobnou chybu. Správnou cestou k tomu mimo jiné je, že bude evropská ideologie definitivně zakázána….


Jak dlouho budeme ještě opakovat stále stejné chyby, než lidstvo pochopí, že restrikce, příkazy a zákazy čehokoliv vedou vždy jen k omezení svobody, nikdy k opaku? Za všemi podobnými kroky stojí stát, který sám páchá násilí na svých občanech, neboť si na násilí dokonce uzurpuje monopol nejen právní, ale dokonce i morální – je nám stále vtloukáno do hlav, že stát násilí provozovat smí například proto, že se někdo nenechá okrást (odmítne odvést daně) a perzekuce takového člověka je správná – navzdory tomu, že každý vidí, že zloděj, který někoho okrade pod pohrůžkou násilí, jedná evidentně nemorálně.Je mnoho lidí, kteří si prožili komunistickou totalitu a nyní usnuli na vavřínech s tím, že konečně máme vytouženou svobodu a demokracii. Nevidí (nebo vidět nechtějí), o kolik svobody postupně přicházíme a ještě dobrovolně podporují ty, kteří nám svobodu berou. Mnozí z nich chlácholí sami sebe tím, že jsou vlastně pravicoví voliči, vždyť přece hází do uren volební lístky stran jako TOP09 či ODS, čímž potlačují růst státní moci a případný rozmach komunismu. To je ale velký omyl!! Tyto strany se sice za pravicové mediálně označují, ale jen proto, aby přilákaly podobné voliče. Jejich pravicovost se projevuje pouze v předvolebních heslech. Když se podíváte na to, co reálně dělají, když jsou u moci (tedy jaké schvalují zákony), zjistíte, že reálně dělají totéž, co vláda ČSSD, ale dokonce totéž, co by v současnosti dělala vláda KSČM: Nechávají si z Brusele (tady vyhlašuji malou soutěž o to, kdo uhodne, podle jakého vzoru skloňuji slovo Brusel) diktovat, jak vládnout a jediný reálný rozdíl je v tom, jestli se nakoupí Opencard či zruší poplatky u doktorů, nebo jestli se daně zvýší/sníží o 5% (což není moc podstatné ve stavu, kdy stát stejně reálně bere přes polovinu peněz, ač se to nezdá, protože na první pohled není vidět, že platy jsou daněny dvakrát, či to, že sociální a zdravotní pojištění jsou šikovně přejmenované daně, nebo třeba fakt, že nejvyšší daní je DPH).

Nevěříte, že vláda stran jako TOP09 a ODS je prakticky totožná s vládou ČSSD? Je těžké si to připustit a sám jsem se tomu dlouhou dobu bránil. Ale ono se stačí podívat, co například od minulých voleb dokázala takzvaná koalice rozpočtové odpovědnosti. Změnilo se něco? Vůbec nic. Co kdyby vládla ČSSD či KSČM? Dobrá, možná by rozházeli o pár miliard víc. Ale o kolik by byl rozpočet reálně vyšší? Třeba o 20 miliard. To nejsou ani 2% celého rozpočtu. Skutečné problémy jsou tu dva (velmi propojené): stálé omezování svobod občanů a obrovský státní sektor (velký rozpočet). K řešení těch problémů je nutné alespoň pro začátek především velmi dramaticky snížit státní rozpočet. Výsledkem by byl významný úpadek státní moci a obrovská svoboda pro občany (se svobodou by nutně přešla na občany zodpovědnost, protože stát by se už nestaral, což by vedlo k celkovému zlepšení stavu společnosti, viz můj článek V zajetí demence).

Tak zásadní (a bezpodmínečně nutné) změny však neudělá žádná z momentálních parlamentních stran bez ohledu na to, jestli sama sebe nazývá pravicovou či levicovou – ostatně stále vidíme, že rozdíl mezi pravicí a levicí je v této zemi v řádech malých jednotek procent (rozpočtu). Je samozřejmě možné se chlácholit tím, že rozpočet není vše a funkce státu není jen ekonomická, protože jsou tu i jiné aspekty, které s tím zdánlivě nesouvisí (především určité ústavní principy, základní lidská práva a svobody), to je ale jen iluze. Ekonomická svoboda není od osobní svobody nijak výrazně oddělena a faktem je, že čím více financí odčerpá od lidí veřejný sektor, tím menší svobodu dotyční lidé mají. Představa svobodné společnosti je neslučitelná s mohutným státním aparátem.

Peníze totiž vyjadřují čas, práci, úspěchy, moc a celkovou společenskou sílu lidí. Navzdory snahám, které se snaží tyto věci oddělit a které jsou reprezentovány například skoro každou dětskou knížkou, ve které se lze dočíst, jak jsou ty peníze vlastně něco zlého a špatného, co mění hodné lidi na zlé, stále platí, že peníze jsou prostě vlastně poukázkou na čas a práci, přičemž práce už je něco, co je (na rozdíl od peněz) hodnoceno velmi kladně. Tím poukazuji na to, že ač věta: ‘Kdo bere plody mé práce a můj čas, bere mi tím i svobodu,’ zní noblesněji než: ‘Kdo mi bere peníze, připravuje mě o svobodu,’ jedná se přesně o totéž. A protože stát nám bude brát stále víc, je úplně jedno, kdo je vlastně u vlády, neboť stejně dělají všichni totéž (to jest nic). Přesto existují i jiné (neparlamentní) strany s jasným a srozumitelným programem, do kterého (mimo jiné) patří například úplné zrušení daně z příjmu. Sám jsem podobné strany dlouho přehlížel s tím, že nemají stejně šanci nic změnit a volil jsem velké. Přesvědčoval jsem sám sebe o tom, že velké pravicové strany jsou skutečně pravicové a že se například od ČSSD nějak liší. Ono je příjemné v takové představě žít, protože člověk pak nemá pocit, že by to bylo všechno úplně špatně. Když se ale rozhodně podívat pravdě do očí, zjistí, že situace není zdaleka tak dobrá, jak se na první pohled zdá. Kdyby zůstávala alespoň stále stejná, jako je teď, dalo by se říci, že alespoň máme pořád ještě nějaké svobody, hlady netrpíme a ve válce také nejsme. Faktem ale bohužel je, že situace se stále zhoršuje. Jsme stále méně a méně svobodní. A to bude trvat tak dlouho, dokud si dostatek z nás neřekne, že už toho bylo dost.

Originální článek naleznete zde:

Jsem přece pravicový volič

0 0 votes
Article Rating

Sdílejte přátelům

Subscribe
Upozornit na
37 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments