Je to federalistická fantazie o Nové smělejší EU, která utrpěla ‚mozkovou smrt‘, ne NATO

POLITIKA, Světová

Macron z Francie už je zase v slzách a využil britský tisk, aby strhl pozornost na své fňukání nad tím, jak ta velkolepá vize EU nefunguje.

Být Emmanuel Macron, tak to auvej, to musí teď bolet. Vypadá to, že francouzský prezident je na pokraji něčeho jako zhroucení, což je vidět po jeho slabomyslném komentáři o tom, že NATO zažívá „mozkovou smrt“. Když pozorujete ten pomalý růst v EU – který poprvé postihl i Německo, stejně samozřejmě jako vždycky Francii – tak vám nemůže ujít, jak Macron propadá panice.

Nedávno v interview s Economist varoval, že Amerika dává Evropě vale a že už dávno k NATO žádnou důvěru nemá. Bylo to snad dloubnutí do Trumpa nebo konkrétněji hysterický záchvat nad Trumpovou politikou vůči Íránu, která se během týdnů pro EU promění v peněžní výdaje, neboť ten se úplně stahuje z té děsivé smlouvy JCPOA, jinak známé jako Dohoda s Íránem?

Macronovy megalomanské představy o EU, která je velkým hráčem, zrovna moc nefungují. Možná, že to je ten jeho největší sen, že se stane velkým hráčem v daleko mohutnější EU, z čehož se ale vyklubal skutečný problém, jelikož jeho pokusy řídit EU (ze své role francouzského prezidenta) se zmítají ve smrtelných křečích; ale lze jen málo pochybovat, že za pět let, až EU a Brusel bude potřebovat novou Radu a Komisi, tak jeho jméno bude na seznamu kandidátů na předsedu, a že se tak poruší staré nepsané pravidlo, že žádný z ‚mamutů‘ EU nesmí mít v Bruselu předsedu.

No, tedy aspoň od časů Jacquese Delorse.

EU nefunguje. Její ekonomika se zas propadá na dno, které už strhává i země mimo eurozónu jako Švédsko, přičemž Británie, ve které už běží odchod, bude představovat zase další implicitní poselství jejím členům: nastal čas znovu ten projekt promyslet.

Problém ale je, že nápad na ‚nové promyšlení‘ bude stejně rozdělující, jako vždy. V jednom táboře je  Macron a jeho federalističtí kámoši v Bruselu, kteří trpí závislostí na EU až tak, že když uvažují o ‚reformě‘ projektu EU, tak propadají dramatickému myšlení, místo aby uvažovali racionálně. Pro ně ‚reformovat‘ znamená urvat si nedemokratickým způsobem více moci a pak doufat, že řekněme nová Evropská armáda (živená z větších obranných rozpočtů národů EU) bude v té větší EU dávat větší granty na výzkumy, aby konkurovaly USA, nadiktovaly minimální mzdy pro všech 27 členských států (aby východňáci nemohli levnou prací konkurovat starým zemím), hodně radikálně předělat Schengenskou úmluvu, do níž se začlení nová jednotná azylová politika, a kolektivně se pro to bude sbírat větší politická podpora.

Ale ti umírněnější po celé Evropě – které by snad mohlo být možné nazvat ‚Euroskeptiky‘ – by mohli namítat, že taková krize, ve které se EU nachází, vyžaduje odvolat a zmírnit ambice tohoto projektu, což by mohlo zafungovat jako způsob k obnovení vazeb s voliči v EU.

Kdysi jsem se zeptal předsedy Evropské komise Romana Prodiho, bylo to v roce 2002, co je jeho hlavní úkolem v úřadu. „Obnovení vazeb s voliči,“ odpověděl s naprostou jistotou.

Brzy se ale jeho namyšlený úsměv z jeho andílkovské tváře ztratil, když jsem odpověděl: „Ale určitě, k tomu jistě dojde, až dostanou dojem, že EU je propojená s nimi, ne?“

Ten hysterický záchvat, který má momentálně Macron kvůli NATO, je součástí širšího obrazu úpadku EU. Pro země EU je vyhovět Trumpovi odsouhlasením 2% HDP, které se musí dát bokem na obranné výdaje odporným útokem na Macrona a jeho vizi nové EU. Macron, chce větší obranné výdaje na posílení upadající politické podpory pro EU. Ale i tato logika je vadná. Podpora voličů pro projekt EU neustále upadá, a to nejméně v posledních třech volebních obdobích a rostoucí populistický blok v evropském parlamentu je toho jasným dokladem.

Supervelmoci jednají. Pseudo supervelmoci kecají a doufají, že jejich krásně vymyšlená tisková prohlášení budou mít dopad. V srdci celé té záležitosti s nedávným útokem na NATO je ta věc, americkou politikou zamířenou na Írán, která selhává. Ale takový průšvih pro USA, jako pro supervelmoc, z podstaty znamená, že ta se začne poohlížet po ostatních, aby ti teď na svá bedra převzali břemeno z takových průšvihů. A tím zelenáčem, co když Trump něco zkouší, tak po nich bude uklízet binec, je EU. Bude to EU, kdo zaplatí nejvyšší cenu za to, co Írán v nadcházejících dnech provede v dalších krocích, a stáhne se ze svých závazků v rámci tzv. Íránské dohody ještě více.

Problém s Macronem je to, jak se zavrtal do své ultrakonzervativní neoconské minulosti. I ve svém dopise vydaném letos v Guardian mluví o nové EU, která se ohledně budoucích investic bude více zaměřovat na Afriku, což je asi odraz starých hodnot Francie z časů Conrada a jejího koloniálního dědictví. Což kontrastuje s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem, který má na Francii a starou Evropu daleko modernější a realističtější pohled.

 „Velice vítám snahy o posílení evropské obrany… Ale EU Evropu bránit nemůže,“ řekl nedávno při oslavách 70 let existence NATO. „Zčásti je to o vojenské moci. Po Brexitu bude 80% obranných výdajů NATO pocházet od spojenců, kteří jsou mimo NATO.“

To muselo Macrona bolet. Ale když se EU není schopna ani ubránit, tak copak není příznakem ‚mozkové smrti‘ uvažovat o nějakých plánech na její rozšíření a předělávání na supervelmoc?

Martin Jay

November 13, 2019

© Photo: Wikimedia

Zdroj: https://www.strategic-culture.org/news/2019/11/13/its-the-federalist-fantasy-of-a-bolder-eu-which-is-brain-dead-not-nato/

Sdílejte přátelům

Komentujte

  Subscribe  
Upozornit na