Inovace a potíže s principem předběžné opatrnosti

TECHNOLOGIE

Mar Andersson v nové eseji, která už hodně obíhá, („Nastal čas budovat“), sepsal působivý chvalozpěv na důležitost budování. Říká, že krize COVID nás probudila do reality, že Amerika už není baštou podnikatelské kreativity, jakou bývala. „Část tohoto problému je jasně dohlédnutelná a je jí ztráta představivosti,“ tvrdí. „Ale další součástí problému je v tom, co jsme si neudělali dopředu a na co kašleme, abychom to dělali teď. A je to pochybení z nečinnosti a konkrétně naše už všeobecně rozšířená neschopnost budovat.“

Andreesen poukazuje, že v průběhu času se v DNA Amerického lidu něco změnilo a v podstatě to v nich zadusilo touhu budovat, jakou mívali. „Nevidí v tom jen samolibé sebeuspokojení, spokojenost s tím, jak věci jsou, a neochotu budovat, a to nejen v pandemii, nebo ve zdravotnictví obecně,“ říká. „Vidíme to všude v životě Západu a konkrétně v životě Ameriky,“ pokračuje:

„Problémem je touha. Potřebujeme chtít takové věci. Problémem je netečnost. Potřebujeme takové věci chtít více, než chtít takovým věcem bránit. Problémem jsou okovy předpisů. Potřebujeme chtít nové společnosti, aby takové věci budovaly, i když to ti v úřadech nemají rádi, i kdybychom měli nutit ty v úřadech, aby takové věci budovali.“

V souladu s tím Andreessen pokračuje, aby přiměl, jak politickou pravici, tak i levici ke změně svého myšlení o budování obecně. „Nastal čas pro na plný plyn rozjetou, pocitem viny nezatíženou, nekompromisní politickou podporu pro právo na agresivní investice do nových produktů, do nových průmyslů, do nových továren, do nové vědy, abychom učinili velký skok vpřed.“

Co chybí v Andreessonově manifestu, je konkrétní vazba mezi americkou zjevně umdlévající touho takové věci budovat a politickou realitou v terénu, která k tomuto problému přispívá. Stručně řečeno, k těm postojům jsme tlačeni i politikou. Konkrétněji politikami, které odrazují od přijímání podnikatelského rizika a aktivně postihují za budování nových a lepších věcí. Abychom ten Andreessenem přednesený problém napravili, je kriticky důležité, že v první řadě musíme odstranit politické bariéry pro produktivní podnikatelství nebo se jinak nikdy nevrátíme k tomu, aby z nás byli ti budovatelé, jakými jsme kdysi bývali.

Na postoji k pokroku záleží

Ekonomický historik Joel Mokyr si všímá, jak „technologický pokrok především vyžaduje toleranci k neznámému a k excentrickému,“ a že na inovace, které přináší ekonomický růst, by se mělo nejlépe nahlížet jako na „křehké a zranitelné květinky,“ které „jsou vysoce citlivé k sociálnímu a ekonomickému prostředí a snadno jim lze růst byť i malými vnějšími změnami zablokovat.“ Konkrétní společenské a politické postoje k růstu, k přejímání rizika a k podnikatelským aktivitám (a neúspěchům) jsou důležité pro to, jak si národy stojí v konkurenceschopnosti a v možnosti dlouhodobé prosperity. „To, jak občané jakékoliv země o ekonomickém růstu smýšlí a k jakým činnostem v důsledku toho přistupují, představuje,“ jak si všímá Benjamin Friedman, „záležitost daleko větší důležitosti, než se obecně předpokládá.“

Bývalý předseda Federálních rezerv Alan Greenspan se svým spoluautorem Adrianem Wolldridgem si všímají, že „klíč pro americký úspěch spočívá v unikátní toleranci Američanů ke ‚kreativní destrukci‘ a v trvalém upřednostňování změny před stabilitou.“

To je v souladu se zjištěními Deirdre McCloskeye v jeho nedávném 3. svazku z trilogie o historii moderního ekonomického růstu.

McCloskey pečlivě dokumentuje, jak bylo přijetí „buržoazních ctností“ (tj. pozitivního přístupu k trhům a k inovacím) kriticky důležitým faktorem, který táhl vynalézavost a ekonomický růst, což vedlo k Průmyslové revoluci. Důležitost pozitivního přístupu k inovacím a k přijímání rizik byla stejně důležitá pro Informační revoluci, co přišla později. To nám následně také pomůže vysvětlit, proč se tolika v USA sídlících technických inovátorů stalo lokomotivami globálního rozvoje, zatímco firmy z jiných zemí se zmítaly v problémech, protože v nich byla inovativní kultura orientována více na předběžnou opatrnost.

Existují meze toho, nakolik mohou politici ovlivnit přístupy občanů k inovacím, podnikatelství a k ekonomickému růstu. Pokud politici k inovacím přistoupí se správným tónem a s pozitivním přístupem, tak tím však spoustu institucí nevyhnutelně podnítí a vytvoří mocné pobídky, aby se pouštěly do podnikatelského úsilí. To následně ovlivní postoje širší společnosti a institucí vůči inovacím a vytvoří pozitivně se posilující zpětné vazby. „Jestli jsme se z historie ekonomického rozvoje poučili,“ argumentuje David Landes ve své mistrovské práci Bohatství a chudoba národů: Proč jsou některé bohaté a některé jsou chudé, „tak o tom, že je to kultura, která stojí za všemi těmi rozdíly.“ Výzkum jiných badatelů zjišťuje, že „existující kulturní podmínky předurčují, zda, kdy, jak a v jaké formě se budou nové inovace přijímat.“

Ekonomové jako Mancur Olson mluví o důležitosti „strukturálních pobídek“, které pomáhají vysvětlit, proč „jsou velké rozdíly v bohatství národů převážně kvůli kvalitě jejich institucí a ekonomických politik.“ V tomto smyslu mezi „instituce“ patří i to, co Elhanan Helpman definuje jako „systémy pravidel, víry a organizací,“ včetně vlády zákona a soudních systémů, práv k majetku, smluv, politik svobodného obchodu a institucí, jen lehkých předpisů a regulatorních režimů, svoboda cestování a různé další pobídky k investování.

Mezi svobodami jsou svoboda investovat, svoboda pracovat a svoboda stavět těmi, na kterých Marcu Andreessenovi zvláště záleží. Potřebuje ale popsat vazby mezi konkrétními veřejnými politikami, které brzdí naši schopnost tyto svobody uplatňovat.

Politiky výchozích podmínek vůči inovacím jsou ještě škodlivější

Bohužel existuje ohromné množství bariér bránících podnikatelskému úsilí. K těmto bariérám proti budování patří i ty ohebné předpisy na ochranu zdraví a bezpečnosti, předpisy udílení licencí k různým profesím, systémy kamarádíčkovského průmyslového protekcionismu, efektivitě bránící (rigidní průmyslové) systémy zdanění, rigidní přidělování zón a mnoho dalších vrstev regulatorních zákazových zábran na federální, státní a místní úrovni.

Co sjednocuje všechny ty politiky, je averze k riziku a princip předběžné opatrnosti. Jak jsem argumentoval ve své poslední knize, když jde o stanovení výchozích podmínek pro inovační politiku, tak máme na výběr. Můžeme nastavit výchozí podmínky pro přípustnost inovace blíže k zelené „tj. ke svolnosti vůči inovacím“, čímž obecně podnikatelům umožníme jednat, pokud se nepřednese přesvědčivý doklad o tom, že by se to dělat nemělo. Alternativně můžeme stanovit výchozí podmínky blízko k červené, tj. k principu předběžné opatrnosti, který nedovoluje přijímání rizika nebo podnikavosti, dokud pro to nedá povolení nějaký úřad, že se s tím smí něco udělat.

Má kniha obhajovala povolování inovací bez překážek ve výchozím režimu. Argumentoval jsem pro odmítání principu předběžné opatrnosti jakožto výchozího na základě důvěry v to, že povedeme-li „život v neustálém strachu ze scénáře nejhorší možnosti – a umožníme-li, aby se na tom stavěla veřejná politika – tak to znamená, že ke scénáři nejlepší možnosti nikdy nedojde. Je-li veřejná politika utvářena argumentací na základě principu předběžné opatrnosti,“ tak, jak jsem tvrdil, potom „představuje závažnou hrozbu technologickému pokroku, ekonomické podnikavosti, sociálnímu přizpůsobení a dlouhodobé prosperitě.“

Tvrdá předběžná opatrnická omezení na inovace mají takový zhoubný účinek, protože vytváří bariéry vstupu, zvyšují náklady na dodržení a vytváří pro podnikatele a investory větší rizika. Pokrok není možný bez neustálého zkoušení a tápání při experimentech plných chyb a přijímání podnikatelského rizika. Tudíž tu vznikají neviditelné náklady zmařených příležitostí pro inovace, které z principu předběžné opatrnosti jakožto výchozího přístupu politiky, činí takový problém. Bez rizik nemohou existovat žádné zisky. Vědec Martin Rees mluví o této otřepané pravdě o principu předběžné opatrnosti jako „o skrytých nákladech odmítání.“

Analytici rizik obecněji uvádí, že princip předběžné opatrnosti „postrádá pevný logický podklad“ a je „doslova v rozporu s vnitřní nerozporností“ protože, se podle něj nemůže stanovit jasný standard, podle něhož se posoudí, která rizika jsou ta nejzávažnější a stojí za předběžnou kontrolu. Navíc experti na regulatorní politiku kritizovali fakt, že princip předběžné opatrnosti „se může snadno zneužívat k protekcionistickým cílům; má to sklony podvracet mezinárodní regulatorní spolupráci; a mohou mít vysoce nežádoucí důsledky na distribuci.“ Konkrétně veliké v místě zahnízděné firmy jsou téměř vždy schopné si s takovými rigidními, předraženými regulatorními režimy poradit s daleko vyšší pravděpodobností, a co je ještě horší, mohou tyto systémy obehrát a tak „zmanipulovat“ politiky a ty regulatorní režimy zneužít k vyloučení nových konkurentů.

Předběžná opatrnost dusí produktivní podnikatelství

Problémem dneška je to, že existuje ohromný objem politik předběžné opatrnosti, které odrazují od „produktivního podnikatelství“ (tj. od budování) a místo toho podněcují k „neproduktivnímu podnikatelství“ (tj. k udržování stávajícího stavu). Tento problém Andreessen také identifikuje, když mluví o „samolibém sebeuspokojení, o spokojenosti se stávajícím stavem a o neochotě budovat.“ Ale nedostatečně popisuje provázanost mezi tím, jak tyto přístupy vznikají a jak jsou to ve skutečnosti pobídky veřejných politik, které aktivně takové myšlení vyvolávají.

Proč se pokoušet něco budovat, když jsou všechny pobídky sešikovány proti vám? Andreessen to chce vědět: „Kde jsou ta supersonická letadla? Kde jsou ty miliony doručovacích dronů? Kde jsou ty vysokorychlostní vlaky, visuté dráhy, nadzvukové vlaky ve vakuových trubicích a samozřejmě, nemáme ani obyčejná létající auta?“ No, řeknu vám, kde jsou. Váznout v myslích vynalézavých lidí, kteří nemohou plody své tvořivosti přivést k životu, a tak to bude trvat, dokud ty nekonečné řetězce bariér budou činit z realizace takových snů nemožnou či příliš drahou záležitost.

Přečtěte si důležitou esej od Eli Dourada o tom, „Jak vést jehlu k pokroku?“ abyste tak konkrétněji pocítili, jak určité bariéry budování fungují v oborech, kde je produktivní podnikatelství nejpotřebnější: tj. ve zdravotnictví, bydlení, energetice a v dopravě.

Shrneme-li to, jak uvedli Dustin Chambers a Jonathan Munemo ve Zprávě Merkentelistického centra 2017 o dopadech regulací na podnikatelské aktivity, tak to shrnuli: „Pokud si národy přejí posílit vyšší úroveň domácího podnikatelství, jak z krátkodobého, tak dlouhodobého hlediska, tak by se nejvyšší priorita měla udělat z omezení bariér vstupu do nových firem a ze zvýšení celkové institucionální kvality (zvláště z politické stability, regulatorní kvality, možnosti věci vykomunikovat a z odpovědnosti).“

To neznamená, že tu v ničem není role pro vládu, aby pomohla s prosazováním „budování“ a podnikavosti. Pokračuje zdravá debata, v níž se např. přeme o „kompetenci státu,“ jaká mu náleží s vládními investicemi do výzkumu a vývoje. Ač jsem skeptický k tomu, že by vlády mohly docela dobře přijmout nějaké kroky, jimiž by vlády mohly podnítit více a lepších investic do sektorů a technologií, které zoufale potřebujeme. Ale ani všechny ty „kompetence států“, co jsou na světě, nepomohou, dokud se nejdříve neproklestíme ven z houštin bariér, které spoutávají produktivního ducha lidí.

Promazat kola novátorství

Má nová kniha, co má vyjít příští týden, diskutuje o tom, jak inovace vylepšují ekonomiku a vládní instituce. Staví na základním vhledu Calestouse Jumy, který uzavřel svoji mistrovskou práci Inovace a její nepřátelé připomínkou neustálé důležitosti „promazávat kola novátorství,“ abychom neustále doplňovali ty tak důležité nápady a inovace. „Největším rizikem, které společnosti hrozí, je, když přijme přístupy potlačování inovací,“ říká Juma, „tím, že se posílí aktivity těch, kdo chtějí zachovat status quo umlčením těch, kdo prosazují otevřenější budoucnost.“

Ta otevřenost, kterou měl Juma na mysli, představuje toleranci k novým nápadům, vynalézavosti a k neznámé budoucnosti. Ta může a měla by představovat otevřenost k novým, flexibilnějším metodám vlády. Protože když nebude, tak to hnutí budovatelů, po kterém Andressen a další tak prahnou, zůstanou jen vzdušným zámkem, který nepůjde nikdy realizovat potud, pokud ta kola novátorství budou zatvrdlá po desetiletích neefektivních, archaických a kontraproduktivních veřejných politik.

Adam Thierer 

– April 20, 2020

Zdroj: https://www.aier.org/article/innovation-and-the-trouble-with-the-precautionary-principle/

Sdílejte přátelům

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments