George H. Smith o Rothbardově pojetí práv dětí

Nezařazené

Na webu libertarianism.org se nějakou dobu vedla diskuze o principu neagrese (NAP), kterou vyvolala řada článků na téma, proč by jej libertariáni neměli brát jako postačující, jediné a za každých okolností obecně platné pravidlo. Jedním z autorů takových článků byl i Matt Zwolinski, na kterého reagoval sérií několika esejí George H. Smith. Vybrali jsme pro vás jednu z esejí, v níž se pan Smith vypořádává s námitkou týkající se práv dětí. Možná víte, že Murray Rothbard ve svém bádání dospěl k závěru, že nechat dítě vyhladovět je plně v souladu s konceptem přirozeného práva (postaveného na NAP), jmenovitě pak ve svém díle Etika svobody. George H. Smith se tímto tématem zabýval poměrně značnou dobu a odpovědí panu Zwolinskému zároveň ukazuje, kde se Rothbard mýlil, ale že i přesto problém dětských práv nemůže oslabit pozici NAP a přirozeného práva.

V článku „Six Reasons Libertarians Should Reject the Non-Aggression Principle“ (Šest důvodů, proč by měli libertariáni odmítnout princip neagrese – dále NAP) Matt Zwolinski napsal:

„A co děti??? Jedna věc je říci, že agrese proti ostatním je špatná. Jiná věc je pak, když se řekne, že je to jediná špatná věc. Ale dovedeno do extrému, tak jako to udělal Murray Rothbard, NAP implikuje, že se neděje nic špatného, když necháte svého tříletého syna vyhladovět k smrti, pakliže mu aktivně nebráníte, aby si jídlo obstaral sám. Přinejmenším lze říci, že by bylo špatné, kdyby někdo cizí vkročil na váš pozemek, aby dal dítěti, které necháváte úmyslně vyhladovět, kousek chleba. Tohle je myslím zničující důsledek názoru, že pozitivní povinnosti nemohou být nikdy vynutitelné. A že s tímto zjednodušením přišel Rothbard sám, aniž by si uvědomil onu absurdnost, je o to více zarážející.“

Značnou část mých přednášek pro IHS (Institute for Humane Studies) jsem věnoval kritice názorů Murrayho Rothbarda, především jeho přesvědčení, že rodiče-ochránci nemají žádnou vymahatelnou povinnost udržovat dítě při životě. Na rozdíl od Zwolinského však nevidím Rothbardův postoj jako „důsledek názoru, že pozitivní povinnosti nemohou být nikdy vymáhány násilím.“ Především toto ani není přesná charakteristika Rothbardova přesvědčení, když on sám očividně věřil, že pozitivní závazky dohodnuté dobrovolně (například smluvně) vymáhány být mohou. Rothbard se snažil ukázat, že neexistují žádné přirozené vymahatelné povinnosti.

Rothbard napsal dvě hlavní pojednání o právech dětí: jedno s názvem „Děti a práva“, kapitola v knize „Etika svobody“; druhé s názvem „Kid Lib“ (Osvobození dětí), esej v díle „Rovnostářství jako revolta proti přirozenosti a ostatní eseje.“ Rothbardovo pozdější pojednání je celkově lepší, ale v obou provádí chabou analýzu přirozenosti ochráncovských práv a povinností. To je onen nedostatek, který jej vedl k názoru, že rodiče-ochránci nemají žádnou vynutitelnou povinnost vůči dítěti-chráněnci, a proto jej mohou klidně nechat vyhladovět, ať už se takový skutek jeví jakkoli nemorálně.

Rothbard přijal ochráncovský model rodičovských práv, avšak viděl jej jako typ omezeného vlastnického nároku. O nic takového se však nejedná. Přijmutí vymahatelných práv ochráncovství s sebou nese rovněž vymahatelné povinnosti, konkrétně udržovat dítě při životě. Podívejme se na věc detailněji.

Nejprve musíme rozlišit pojmy infanti – děti. Infant tak, jak jej používám já, je dítě, které ještě nedosáhlo rozumu, tj. věku, kdy by bylo kompetentní k racionálnímu rozhodování o svém blahu a k jednání potřebnému pro své přežití. Přežití infantů plně závisí na dospělých. Naproti tomu starší dítě může být schopno vykonávat základní činnosti nutné k přežití, tudíž není na dospělých závislé ve stejném smyslu. Starší děti mají právo opustit dům – právo, které nedává smysl u infantů. Nyní se nebudu věnovat problému, kdy takového věku dítě dosáhne, pouze podotknu, že se to bude lišit případ od případu.

Právě kvůli naprosté bezmocnosti infantů je model ochránce/chráněnec nezbytný. Infant by bez pomoci nebylo schopné přežít a to musíme mít neustále na mysli, když analyzujeme přirozenost ochráncovství. Ochránce, ať už je to biologický nebo adoptivní rodič, je dospělý, který má vymahatelné právo činit rozhodnutí jménem infanta. To znamená, že ochránce má právo říct, jak bude infant živen, oblékán, vzděláván apod. Co ale takové právo implikuje? Právo obecně s sebou nese patřičné povinnosti, tedy pakliže já mám právo na x, pak ostatní mají povinnost nezasahovat násilně do výkonu mého práva.

Na koho se tato povinnost nezasahovat vztahuje ve vztahu ochránce/chráněnec?

Zmíněná povinnost se vztahuje na třetí stranu, která nemusí schvalovat způsob, jakým je infant vychováván a která by mohla rodiči vnucovat své názory na to, co je pro infant nejlepší. Co ale dává ochránci právo na vyloučení třetí strany z výchovy infant? Jednoduše toto: Ochránce dobrovolně přijal povinnost udržovat při životě infanta a je to právě tato dobrovolně přijatá povinnost, ze které plyne právo vyloučit třetí stranu.

Bez této primární povinnosti by právo na vyloučení třetí strany nebylo obhajitelné. Žádný člověk nemá právo agrese vůči infant, ale ochránce na sebe navíc dobrovolně bere břemeno povinnosti živit chráněnce. Jednak ochráncovská práva vytváří samotná bezmocnost infant, jednak ochránce nemůže mít právo na vyloučení třetí strany, pakliže zároveň nepřijal povinnost jej živit.

Může se ochránce zbavit svých práv a povinností, případně za jakých podmínek?

Ano, ochránce se může svých práv a povinností zbavit (nebo je přesunout), ale musí to udělat způsobem, který neporuší fundamentální povinnost živit infanta. Nechat infanta vyhladovět v kolébce znamená v podstatě totéž, jako se zřeknout všech ochráncovských práv, tudíž (již bývalý) ochránce nemůže nadále bránit přístupu třetí strany (bránit, aby se o jeho potomka postaral někdo jiný).

Stejně jako pilot, který souhlasil s dopravením cestujících do cílové destinace, nemůže přestat pilotovat uprostřed letu s námitkou, že nemá žádné pozitivní povinnosti, nemůže ani ochránce přestat plnit své povinnosti po jejich dobrovolném přijetí. Pro ochránce by bylo vědomé vyhladovění infanta porušením základní povinnosti – nebylo by to nic víc než vědomá vražda.

Ačkoli Zwolinski správně odmítl jeden z Rothbardových závěrů, vůbec nezvážil možnost, že nepřijatelný závěr vyplýval z Rothbardova nepochopení principu ochráncovství.

 Originální Smithův text najdete na http://www.libertarianism.org/publications/essays/excursions/defending-non-aggression-principle-reply-matt-zwolinski-part-4




Originální článek naleznete zde:

George H. Smith o Rothbardově pojetí práv dětí

0 0 votes
Article Rating

Sdílejte přátelům

Subscribe
Upozornit na
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments