For a New Liberty: Vzdělání – část II.

Nezařazené

Mises.cz: 16. září 2012, Murray N. Rothbard (přidal Kolektiv Mises.cz)

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.


ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

7
Vzdělání

Uniformita, nebo diverzita?

Ačkoli současní pedagogové nezachází tak daleko jako Ku Klux Klan, je důležité si uvědomit, že samotná povaha veřejného školství vyžaduje zavedení uniformity a pošlapání rozmanitosti a osobitosti při vzdělávání.

Je totiž přirozeností státní byrokracie fungovat podle určité sady pravidel a tvrdou rukou tato uniformní pravidla vynucovat. Kdyby tomu tak nebylo a byrokrat musel rozhodovat jednotlivé případy ad hoc, byl by pak obviněn, a to po právu, z toho, že nezachází s každým daňovým poplatníkem a občanem stejně a uniformně. Byl by obviněn z diskriminace a udělování zvláštních privilegií. Krom toho, pro byrokrata je administrativně méně náročné stanovit uniformní pravidla napříč celou svou jurisdikcí. V kontrastu se soukromými, o zisk usilujícími podnikateli, není v zájmu státního byrokrata dosahovat efektivity, ani sloužit svým zákazníkům s využitím všech svých schopností. Jelikož nepotřebuje tvořit zisk a je chráněn před možností utrpět ztrátu, byrokrat nemusí brát ohledy (a nečiní tak) na přání a požadavky svých spotřebitelů-zákazníků. Jeho hlavním zájmem je „nečeřit vody“ a toho dosahuje nejlépe tím, že nezaujatě aplikuje na všechny uniformní sadu pravidel, bez ohledu na to, že mohou být pro některé případy neaplikovatelná.

Byrokrat ve veřejném školství, pokud jde o něho, má na svých bedrech mnoho klíčových a kontroverzních rozhodnutí, když rozhoduje o modelu formálního školství ve své oblasti. Musí rozhodnout: Má být školství tradiční, nebo progresivní? Volnotržní, nebo socialistické? Soutěživé, nebo rovnostářské? Humanitní, nebo praktické předměty? Segregované, nebo integrované? Sexuální výchovu ano, či ne? Náboženské, nebo sekulární? Nebo různé odstíny mezi těmito protipóly. Problém spočívá v tom, že nehledě na to, jaké rozhodnutí vydá, a i když rozhodne podle přání většinové veřejnosti, bude vždy existovat značné množství rodičů a dětí, kteří budou úplně zbaveni druhu vzdělání, jaké si oni přejí. Rozhodne-li se pro tradiční výuku ve školách, pak budou škodní progresivně naladění rodiče, a naopak; a to platí naprosto stejně pro všechna ostatní kritická rozhodnutí. Čím více se vzdělání stane veřejným, tím více budou rodiče a děti zbaveni takového vzdělání, o jakém si myslí, že potřebují. Čím více se vzdělání stane veřejným, tím více bude tvrdá ruka byrokrata pošlapávat potřeby a přání jednotlivců a menšin.

Následně, čím větší bude sféra veřejného vzdělání oproti vzdělání soukromému, tím větší rozsah a intenzitu bude mít konflikt ve společenském životě. Neboť pokud se jedna skupina chystá učinit rozhodnutí: sexuální výchovu ano, či ne, tradiční, nebo progresivní vzdělání, integrované, či segregované atd., pak je obzvláště důležité získat kontrolu nad vládou a zabránit protivníkům, aby převzali kontrolu oni. Proto v oblasti vzdělání, stejně jako ve všech ostatních činnostech, čím více vládní rozhodování nahradí soukromý rozhodovací proces, tím více různých skupin půjde jeden druhému po krku v zoufalém závodu s cílem dohlédnout na to, aby to jedno a jediné rozhodnutí v každé důležité oblasti směřovalo jejich cestou.

Porovnejme tento nedostatek a intenzivní sociální konflikt, který je nedílnou součástí vládního rozhodovacího procesu, se situací na volném trhu. Kdyby bylo vzdělání výhradně soukromé, pak by každá skupina rodičů prokazovala přízeň škole, která jim vyhovuje. Spousta rozmanitých škol by se objevilo jako houby po dešti, aby uspokojily pestrou strukturu požadavků na vzdělání ze strany rodičů a dětí. Některé školy by byly tradiční, jiné progresivní. Školy by se pohybovaly na škále od úplně tradičních do úplně progresivních; některé školy by experimentovaly s rovnostářským vzděláváním bez udělování známek, jiné by kladly důraz na důsledné vyučování předmětů a konkurenční známkování; některé školy by byly sekulární, jiné by zdůrazňovaly různá náboženská vyznání; některé školy by byly libertariánské a zdůrazňovaly ctnosti svobodného podnikání, jiné by kázaly rozmanité formy socialismu.

Zvažme nyní, pro ilustraci, strukturu průmyslu vydávání knih a časopisů a nezapomeňme si uvědomit, že knihy a časopisy jsou samy o sobě extrémně důležitou formou vzdělání. Trh časopisů, který je téměř svobodný, nabízí všelijaké druhy časopisů, které padnou široké škále chutí a požadavků spotřebitelů: existují celostátní, všestranné časopisy; existují časopisy liberální, konzervativní a časopisy zaměřené na všemožné ideologie; existují specializované vědecké publikace; a existuje přehršel časopisů věnovaných zvláštním zájmům a koníčkům jako bridge, šachy, hi-fi atd. Podobná struktura je charakteristická i pro svobodný knižní trh: existují knihy vydávané ve velkém nákladu, knihy mířené na specializované trhy, knihy všelijakých ideologických přesvědčení. Zrušme veřejné školství a svobodnému, pestrému a rozmanitému trhu knih a časopisů se bude podobat i „trh škol“. Pro srovnání, kdyby existoval pouze jeden časopis pro každé město nebo stát, pomyslete na ty bitvy a sváry, které by vzplanuly: Měl by být časopis konzervativní, liberální, nebo socialistický; kolik prostoru by měl věnovat fikci nebo bridgi atd.? Tlaky a konflikty by byly intenzivní a žádné řešení by nebylo uspokojivé, jelikož ať by bylo vydáno jakékoli rozhodnutí, nespočet lidí by byl připraven o to, co chtějí a vyžadují. To, po čem libertariáni volají, pak není tak bizarní, jak by se na první pohled mohlo zdát; to, po čem volají, je školní systém tak svobodný a pestrý, jako je v dnešní době většina ostatních vzdělávacích prostředků.

Zaměříme-li se znovu na ostatní vzdělávací prostředky, co bychom si pomysleli o návrhu vlády, ať už federální nebo státní, použít peníze daňových poplatníků k založení celostátního řetězce veřejných novin nebo časopisů a pak donutit všechny lidi nebo všechny děti, aby je četli? Dále, co bychom si pomysleli o vládě, kdyby postavila mimo zákon veškeré ostatní noviny a časopisy, nebo alespoň ty, které by nevyhovovaly určitým „standardům“, o nichž si vládní komise myslí, že pouze takové věci by měly děti číst? Takový návrh by se zcela jistě setkal se zděšením napříč celou zemí, přesto je to právě ten režim, který vláda nastolila v oblasti školství. Povinný veřejný tisk by byl naprosto po právu považován za narušení základní svobody tisku; není školní svoboda přinejmenším stejně důležitá jako svoboda tisku? Nepatří obě mezi životně důležité prostředky pro informování veřejnosti a pro vzdělávání, pro svobodu myšlení a hledání pravdy? Ve skutečnosti by měl být útisk svobodného školství odměněn ještě větším zděšením ze strany veřejnosti než útisk svobody tisku, jelikož tato oblast se citlivé a nevědomé mysle dítěte dotýká více.

Je fascinující, že alespoň někteří zastánci veřejných škol rozpoznali analogii mezi školstvím a tiskem a dovedli svou logiku až k později jmenované oblasti. Mezi prominentní bostonské politiky v 80. a 90. letech 18. století patřila arch-federalistická „Essex Junto“, skupina předních obchodníků a právníků původně pocházejících z Essex County, Massachusetts. Tato skupina obzvláště prahla po rozsáhlém systému veřejných škol, aby byla mládež „učena správné podřízenosti“. Jeden z členů Stephen Higginson upřímně prohlásil, že „lidé musí být učeni důvěřovat a chovat v úctě své vládce“. Chápaje s pevnou konzistencí, že noviny jsou stejně důležitou formou vzdělání jako formální školství, další přední obchodník a teoretik z Essexu, Jonathan Jackson, odsoudil svobodný tisk za to, že musí být nezbytně podřízený svým čtenářům, a hájil státem vlastněné noviny, které by mohly být nezávislé na svých čtenářích, a tak by jim mohly vštěpovat ctnosti správného občana. [12]

Profesor E. G. West rovněž nabídl poučnou analogii mezi poskytováním vzdělání a jídla, což je jistě odvětví minimálně stejného významu pro děti, stejně jako pro dospělé. West napsal:

Ochrana dítěte proti hladovění nebo podvýživě je podle všeho stejně důležitá jako ochrana proti nevzdělanosti. Je však velmi obtížné si představit, že by jakákoli vláda, ve své úzkostlivosti dohlédnout na to, aby měly děti základní úroveň jídla a ošacení, přijala zákon o povinném a univerzálním stravování nebo že by měla zavést opatření vedoucí ke zvýšení daní nebo sazeb, aby zabezpečila obživu dětí, zdarma dostupnou v jídelnách či obchodech provozovaných místními úřady. Je stále daleko těžší představit si, že by většina lidí bezmyšlenkovitě tento systém přijala, obzvláště v těch oblastech, kde by došlo k tomu, že by byli rodiče z „administrativních důvodů“ přiřazeni k těm obchodům, které by se zrovna nacházely nejblíže jejich domovům… Jakkoli podivně se tato hypotetická opatření mohou jevit, když jsou aplikována na zabezpečení jídla a ošacení, přesto jsou typická pro… státní vzdělání. [13]

Mnoho libertariánských myslitelů, od „levého“ k „pravému“ křídlu libertariánského spektra, vyslovilo palčivou kritiku totalitní povahy povinné školní docházky. Slovy levicového libertariánského Brita Herberta Reada:

Lidstvo je přirozeně rozděleno do několika druhů a tlačit všechny tyto typy do stejné formy musí vést nevyhnutelně k pokřivení a útisku. Školy by měly nabývat různých druhů, řídit se odlišnými metodami a starat se o odlišné dispozice. Mohlo by být námitkou, že i totalitní stát musí tento princip uznávat, jenže pravdou je, že odlišení je organickým procesem, spontánními a bloudícími asociacemi jednotlivců k zvláštním účelům… Celá struktura vzdělání, jakožto přirozený proces, který jsem popsal, se rozpadne na kusy, pokusíme-li se vytvořit tuto strukturu… uměle. [14]

A velký anglický individualistický filozof konce 19. století Herbert Spencer položil otázku:

Co je myšleno slovy o tom, že by měla vláda vzdělávat lidi? Proč by měli být vzděláváni? Jaký je smysl vzdělání? Očividně připravit je na společenský život – učinit je dobrými občany? A kdo má určit, kteří lidé jsou dobrými občany? Vláda: neexistuje jiný soudce. A kdo má určit, jak mají být tito dobří občané stvořeni? Vláda: neexistuje jiný soudce. Toto tvrzení lze tedy upravit následovně – vláda by měla vymodelovat děti jako dobré občany… Nejprve musí sama pro sebe utvořit jednoznačný koncept vzorového občana; poté, co toto učiní, musí tento systém disciplíny propracovat tak, jak je nejlépe propočtené, aby vymodeloval občany podle daného vzoru. Tento systém disciplíny je vázána vynucovat tak, jak jen je možné. Jestliže totiž učiní opak, dovolí lidem stát se odlišnými od toho, jakými by podle uvážení vlády měli být, a tím pádem selže v povinnosti, které je zavázána dostát. [15]

A americká individualistická spisovatelka 20. století Isabel Paterson prohlásila:

Vzdělávací texty jsou nezbytně selektivní, co se týče téma, jazyku a názoru. Kde budou výuku poskytovat soukromé školy, tam se budou různé školy podstatně lišit; rodiče musí posoudit, co chtějí, aby byly jejich děti učeny, podle nabídnutých učebních osnov… Nikdo nebude mít motivaci vyučovat „nadřazenost státu jako povinnou filozofii“. Ale každý politicky ovládaný vzdělávací systém začne dříve či později vštěpovat do hlav studentů doktrínu nadřazenosti státu, ať už jako boží výsadu králů nebo jako „vůli lidu“ v „demokracii“. Jakmile je taková doktrína přijata, stává se takřka nadlidským úkolem vymanit občana ze škrtivého sevření státní moci. Jeho tělo, majetek a mysl mělo ve svých spárech již od útlého věku. Chobotnice by svou kořist uvolnila dříve.

Povinný vzdělávací systém financovaný z daní je kompletním modelem totalitního státu. [16]

Jak naznačil E. C. West, pohodlnost byrokratů vedla pokaždé stát k tomu, aby ustanovil geografické obvody veřejného školství, do každého obvodu umístil jednu školu a pak nutil každé dítě spadající do veřejného školství navštěvovat školu v obvodu, který je nejbližší jeho bydlišti. Ačkoli na volném trhu soukromých škol by většina dětí nepochybně navštěvovala školy nejbližší svým domovům, současný systém stanovuje monopol jedné školy v každém obvodu, čímž vynucuje uniformitu v každé jednotlivé oblasti. Dětem, které by, z libovolného důvodu, dávaly přednost škole v jiném obvodu, je takové jednání znemožněno. Výsledkem je nucená geografická homogenita, což také znamená, že charakter každé školy je naprosto závislý na struktuře obyvatel daného sousedství. Je pak nevyhnutelné, že veřejné školy, namísto toho, aby byly naprosto uniformní, budou uniformní v rámci každého jednotlivého obvodu a skladba žáků, financování školy a kvalita vzdělání budou závislé na hodnotách, bohatství a daňových příjmech každé geografické oblasti. Skutečnost, že bohaté obvody budou mít nákladnější a kvalitnější výuku, vyšší mzdy učitelů a lepší pracovní podmínky než chudší obvody, se stává nevyhnutelnou. Učitelé budou považovat lepší školy za lepší pracovní příležitosti a lepší učitelé budou tíhnout k lepším obvodům, zatímco ti chudší budou muset zůstat v oblastech s nižšími příjmy. Z tohoto důvodu provozování obvodních veřejných škol nevyhnutelně vede k popření samotného rovnostářského cíle, který má být hlavní cílem veřejného školství.

Mimoto, jsou-li rezidenční oblasti rasově segregované, jak tomu často bývá, výsledkem nuceného geografického monopolu je nucená rasová segregace ve veřejných školách. Rodiče, kteří preferují integrované školy, se musí postavit geografickému monopolnímu systému. Krom toho, přesně tak, jak řekl jeden vtipálek, že v dnešní době „vše, co není zakázáno, je povinné“, nedávným záměrem byrokratů veřejného školství nebylo vytvoření dobrovolného dojíždění dětí, aby byl rodičovský výběr rozšířen. Namísto toho se vydali opačným směrem a zřídili nucené dojíždění a nucenou rasovou integraci škol – což často vyústilo v groteskní přesun dětí daleko od jejich domovů. Znovu vidíme typické chování vlády: buď nucenou segregaci, nebo nucenou integraci. Dobrovolné řešení – nechat rozhodnutí na jednotlivých rodičích – je proti srsti jakékoli státní byrokracii.

Je zvláštní, že nedávná hnutí za místní rodičovskou kontrolu nad veřejným vzděláním byla někdy nazývána „extrémní pravicí“ a jindy zase „extrémní levicí“, když libertariánská motivace byla v obou případech naprosto stejná. Takže když se rodiče postavili proti nucenému dojíždění svých dětí do vzdálených škol, vzdělávací establishment tato hnutí odsoudil jako „bigotní“ a „pravicová“. Ale když podobným způsobem černošští rodiče – jako v případu Ocean Hill-Brownsville v New York City – vyžadovali místní rodičovskou kontrolu nad školským systémem, tato snaha byla pro tentokrát odsouzena jako „extrémně levicová“ a „nihilistická“. Nejpodivnější na této záležitosti je, že rodiče v obou případech nerozpoznali své společné přání místní rodičovské kontroly a namísto toho se navzájem odsuzovali jako „bigoti“ nebo „militanti“. Tragické ovšem je, že ani bělošské, ani černošské skupiny nerozpoznaly svůj společný odpor proti vzdělávacímu establishmentu: proti diktátorské kontrole nad vzděláním jejich dětí ze strany byrokratů, kteří se snažili nacpat do jejich hlav školský systém, o kterém se domnívali, že musí být uvalen na vzpurné masy. Jedním z klíčových úkolů libertariánů je zvýraznit společný zájem všech skupin rodičů ve vztahu k státní vzdělávací tyranii. Pochopitelně je třeba také zdůraznit, že rodiče se nemohou nikdy vymanit z chapadel státu, kterými svírají vzdělání, dokud nebude systém veřejných škol úplně zrušen a školy se stanou opět svobodnými.

Geografická povaha veřejného školství rovněž vedla k nucenému modelu rezidenční segregace, v příjmech a následně i rase, napříč celou zemí, a obzvláště v předměstích. Jak každý ví, Spojené státy zažívají od konce 2. světové války růst populace, a to nikoli uvnitř měst, nýbrž v přilehlých předměstských oblastech. Poté, co se nové a mladé rodiny přistěhovaly na předměstí, zdaleka největší a stále rostoucí část místních rozpočtů spolkly veřejné školy, které musely pojmout mladou populaci s relativně vysokou proporcí dětí per capita. Tyto školy byly vždy financovány z rostoucí daně z nemovitosti, která těžce dopadá na předměstské rezidence. To znamená, že čím je předměstská rodina bohatší a v čím dražším domě bydlí, tím vyšší je její příspěvek do rozpočtu místní školy. Proto, jak se břemeno školních daní prudce navyšuje, předměstské oblasti se zoufale pokouší povzbudit příliv majetných obyvatel a drahých domů a zamezit přílivu chudých občanů. Stručně řečeno, existuje bod zvratu ceny domu, za který bude nová rodina v novém domě na dani z nemovitosti přeplácet vzdělání svých potomků. Rodiny obývající domy pod touto hranicí nebudou platit dostatečnou daň, aby plně pokryly vzdělání svých dětí, a tudíž uvalí větší daňové břemeno na již existující populaci na předměstí. Místní politici si to uvědomovali, a proto předměstí povětšinou přijala přísné územní plány, ve kterých zakázala výstavbu domů pod určitou minimální cenu – čímž odřízla příliv chudých občanů. Jelikož je proporce chudých černochů daleko vyšší než chudých bělochů, tyto vyhlášky rovněž zabraňují černochům, aby se na předměstí přistěhovali. A jelikož došlo v posledních letech ke zvýšenému přesunu pracovních příležitostí z center měst na předměstí, výsledkem je stupňující tlak na nezaměstnanost černochů – tlak, který se zvyšuje s tím, jak přesun pracovních míst přidává na obrátkách. Zrušením veřejných škol, a tedy i vazby mezi financováním škol a daní z nemovitostí, by byla započata dlouhá cesta, na jejímž konci by byla odstraněna omezení stanovená územním plánováním a předměstí by přestala být pouze pro vyšší střední třídy bělochů.


Reference:

[12] Viz David Hackett Fischer, “The Myth of the Essex Junto,” William and Mary Quarterly (April 1964): 191–235. Viz také Murray N. Rothbard, “Economic Thought: Comment,” in D.T. Gilchrist, ed., The Growth of the Seaport Cities, 1790–1825 (Charlottesville: University Press of Virginia, 1967), str. 178–79.
[13] E.G. West, Education and the State (London: Institute of Economic Affairs, 1965), str. 13–14.
[14] Herbert Read, The Education of Free Men (London: Freedom Press, 1944), str. 27–28.
[15] Herbert Spencer, Social Statics (London: John Chapman, 1851), str. 332–33.
[16] Isabel Paterson, The God of the Machine (New York: G.P. Putnam, 1943), str. 257–58.

Originální článek naleznete zde:

For a New Liberty: Vzdělání – část II.

Sdílejte přátelům

21
Komentujte

0 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na