Den Země o 50 let později

Globální oteplování, NWO

Zrovna teď nám znalci bulíkují, že Spojené státy jsou rozdělenější, než kdy byly. Ale takové povídání postrádá podklad jakýmkoliv empirickým důkazem a dalo by se poukázat, že je to jinak. Jsme teď rozděleni? Ano. Ale před 50 lety byla země tvrdě rozervaná třemi hlavními sociálními silami a to bylo v době probíhající Studené války s Ruskem. A bylo to v takovém prostředí, z něhož se zrodil cosi podněcujícího Den Země, což byla událost, která inspirovala miliony lidí, jež však bizarními a neočekávanými cestami vedla k prohýření většiny z těch slibů, kterými tehdy bujně se rozrůstající ekologistické hnutí lákalo.

Ano, před 50 lety tu byl drsný boj o Vietnam a to nakonec bohužel znamenalo ztrátu 58 000 amerických životů v boji, který vypadal, že má konec v nedohlednu. V ulicích byly protesty, hippies napadali stávající řád a užívání marihuany a LSD bylo na vzestupu. Navíc k tomu bublajícímu kotli chaosu v národě probíhal boj o legislativu rozšíření občanských práv a s tím spojené rozsudky Nejvyššího soudu skoncovali se segregovanými školami, univerzitami a se segregací ve veřejném životě.

Ano, bylo dosahováno pokroku v důležitých legislativních cílech, ale ta cesta probíhala po kouskách. A navíc k těmto dvěma mohutným silám, které národ rozdělovaly, se chystalo vynořovat čerstvě pučící ekologistické hnutí jako další významná národní síla, taková, která strhne k trpkým bitvám mezi industrializovanými městy, státy a regiony a nesmírně ustaranými ekologisty.

Ale na rozdíl od spousty těch amerických protestů a proti-protestů ten první Den Země v Americe – zorganizovaný americkým senátorem Galord Nelsonem (D-Wis.) – vyrašil na svět 22. dubna 1970 v míru a pokoji v masivních předváděcích demonstracích, kterých se zúčastnilo 20 milionů lidí, přes 10 000 veřejných škol a probíhal ve více než 1 000 komunitách. Den Země inspirovaný senátorem Nelsonem, ale organizovaný dobrovolníky z lidu jako národní poučení, se neočekávaně stal ohromným rozcestím, které stálo v úvodu nové éry environmentalismu.

Jak se říká, všechno chce svůj čas; rok 1970 byl časem k zahájení oslav Dne Země po celém světě. Do roku 1990 tento konkrétní den oslavovalo už 184 zemí.

Počty zapojených lidí a všeobecné volání po federálních zásazích se staly něčím významnějším, než co mohl kterýkoliv národní politik zkoušet ignorovat. V té době předseda Senátní podkomise pro znečišťování vzduchu a vody senátor Edmund Muskie (D-Maine), co si dělal aspirace s kandidaturou na prezidenta, známý také jako „pan Čistý“, psal první celonárodní Zákon o čistotě ovzduší. Na legislativě, která zformovala Agenturu ochrany životního prostředí, se už také pracovalo. Bojovník za spotřebitelství Ralph Nader, proslulý tím, jak k prosazování politických reforem využívá univerzitní studenty, byl v mixu nejvyšších národních úřadů odsunut na okraj jako outsider a úřadující prezident Richar M. Nixon prahnul po vítězství v dalším funkčním období.

Skoro všichni uznávali, že Vietnam a občanská práva vyžadují nejvyšší pozornost, ale síly Dne Země nutily vůdce velice odlišných skupin a všechny, co měli aspirace na prezidenta, aby začali řešit i tyto další výzvy. V politickém zápase, který z toho vzešel, pak šlo o nařizování a kontrolu nad regulacemi, což je ovšem prokazatelně ta nejnákladnější cesta k dosažení cílů ochrany životního prostředí, a zároveň je to nejsnadnější cesta k dosažení kartelizace průmyslu, a tato cesta se stala šablonou, která je charakteristická pro americké zákony ochrany životního prostředí dnešních dnů.

Nařizování a kontrola regulací byla typickou odshora až dolů uniformní formou regulací, které spočívaly na technických standardech, které skoro vždy uvalovaly přísnější požadavky na nové závody i na podniky, co už existovaly. Vůdci ekologistů se samozřejmě nechali nalákat, aby takovouto formu regulací podpořili. Provozovatelům existujících firem zamořujících znečištěním se nařizování a kontrola samozřejmě také líbila. Doufali totiž, že se tím zvednou náklady na vstup do odvětví a odeženou tak konkurenci.

V komisi senátora Muskieho, jejíž práce vedla až ke Dni země, jak zaměstnanci, tak vedení ze senátu rozumně předpokládali, že stanovením standardů funkčnosti – zvláště pak cílů omezení znečištění, kterých bude nutno dosáhnout, by mělo být tím správných regulatorním přístupem, jaký přijmou v nové legislativě o kvalitě vzduchu a vody. Stanovením cílů a uvalením tvrdých pokut a trestů za nedodržení stanovené funkčnosti povede k tomu, aby jednotlivý znečišťovatelé, firmy a průmysly samy určili, jak to budou dělat, aby ty cíle splnili.

Kreativita se vyplatí, stará dobrá americká konkurence dožene různé hráče, aby objevili levné způsoby plnění stanovených cílů, a federální vláda se stane nestranným strážcem životního prostředí, a ne podnikem zabývajícím se inženýrskými konstrukcemi a schvalovatelem takových konstrukcí.

Muskieho komise přistoupila ke standardům funkčnosti poté, co uvažovala i o konstrukčních standardech nařízení a kontroly, které by se museli uniformně dodržovat v každém významném zdroji znečištění v rámci národních znečišťovatelů. Rovněž uvažovali i o použití poplatků a daní z emisí. Ač v Německu a ve Francii placení znečišťovatelů za používání životního prostředí fungovalo neobyčejně úspěšně už desítky let, tak to vyhrála opozice, jež slyšela na námitky, že když se každý může ze znečištění vyplatit, tak to u něj potlačí ohleduplný přístup.

Standardy funkčnosti by se asi nejspíš staly americkým přístupem, kdyby nebylo kombinace Dne země s prezidentskou politikou. Během oslav Dne Země ve Filadelfii napadl Ralph Nader senátora Muskieho obviněním, že je na znečišťovatele měkký kvůli svým obavám, aby nadcházející národní program nepřinesl dopady na nákladovou křivku. Vždyť ti znečišťovatelé jsou ti zlí, argumentoval Nader. Ať platí. Přičemž mu asi nedocházel ten pravý smysl, že co je drahé pro znečišťovatele, přináší nevyhnutelně zvýšení nákladů i pro nás, ale Muskieho postoj se k té záležitosti změnil. Jeho komise svůj postoj zrevidovala. Nařizování a kontroly se toho dne zmocnily vlády.

Tím však ten příběh neskončil. Pan Nixon to se svými poradci všechno sledoval, když kuli plány na kampaň k Nixonovu znovuzvolení. Nixonův tým ohromený účastí na Dni Země dal hlavy dohromady s prezidentem a rozhodli se, že z Nixona se stane ekologický prezident. Zařídí odpovídající reakci na Den Země tím, že v USA vytvoří Agenturu ochrany životního prostředí a ta bude tlačit na více regulací ve stylu nařízení a kontroly. A jak řekli, tak udělali.

Den Země před 50 lety inspiroval síly, které navždy ve světě změnily zacházení s aktivy životního prostředí. Ovšem po celé to půlstoletí od té doby, docházelo k významným změnám předpisů, nicméně až na pár pozoruhodných výjimek, pořád nad vším dominuje nařízení a kontrola, jakožto regulatorní přístup současné Ameriky. Ač došlo ke zřetelnému zlepšení kvality životního prostředí to, že se postupovalo způsobem nařízení a kontroly, tu cestku ke zlepšování životního prostředí zpomalilo a učinilo z ní daleko nákladnější proces, než jak by tomu bylo při přístupu, kdy si sami znečišťovatelé hledají způsoby, jak plnit stanovené cíle.

Přes to všechno ukazuje Den Země, k čemu může dojít ve svobodné společnosti, když se pozornost národa zaměří na nově rozpoznané vzácnosti zdrojů, se kterými je nutno se nějak vypořádat.

Bruce Yandle 

– April 22, 2020

Zdroj: https://www.aier.org/article/earth-day-50-years-later/

Sdílejte přátelům

0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments