Až všichni padnou na kolena, kdo se postaví za Západní historii a kulturu?

Migrace, MULTIKULTURALISMUS

 „Antirasismus už dávno není obranou rovné důstojnosti lidí, nýbrž ideologií, vizí světa,“ řekl syn přeživších Holocaust francouzský filosof Alain Finkielkraut.

„Antirasismus se transformoval… Teď v časech velké migrace už to není otázkou vítání nově příchozích jejich integrací do Evropské civilizace, nýbrž jde o hanobení této civilizace odhalováním jejích prohřešků.“

Mluvil i o „sebe-rasismu“ jako o „jedné z nejúděsnějších a zároveň nejgrotesknějších patologií našich časů.“

Hlavním městem toho je Londýn.

„Svrhněte rasisty,“ je seznam soch předurčených ke zboření skládající se z mapy 60 soch ve 30 britských městech. Odstranění těchto soch se požaduje na podporu hnutí zrozeného ve Spojených státech poté, co bílý policista Derk Chauvid zabil černého muže George Floyda zakleknutím na jeho krk.

V Bristolu tlačil dav sochu filantropa, ale vlastníka otroků, Edwarda Colstona do vody. Po tomto činu následovaly londýnské protesty s vandalskými útoky na Winstona Churchilla, Mahátma Gándhího a Abrahama Lincolna. Londýnský starosta Sadiq Khan po odstranění monumentu Roberta Milligana, skotského obchodníka s otroky z okolí Museum of London Docklands oznámil vytvoření komise pro revizi soch ke svržení těch, které neodráží  „diverzitu tohoto města.“ Dvě další sochy byly naplánovány k odstranění ze dvou londýnských nemocnic.

Vandalismus a sebe-nenávist rychle získávají půdu pod nohami. Z obrovských objevů epických proporcí spojených s Britským impériem se stávají hanebnosti. Ty protesty nejsou o otroctví. Nikdo v dnešní Británii by toto období neoslavoval. Je to spíše volání po kulturní čistce všech děl, která protiřečí té nové mantře o „diverzitě.“

„V dnešní Británii se zrodila nová forma Talibanu,“ napsal Nigel Farage, čímž se odkazoval na to, jak Taliban v Afghánistánu v roce 2001 vyhodil do povětří dvě obrovité sochy Buddhy.

„Jestli rychle nedosáhneme morálního vůdcovství, nebude v našich městech stát za to žít.“

Na seznamu soch, určených k odstranění jsou taková jména jako Oliver Cromwell a Horatio Nelson, dvě z nejvýznamnějších postav britské historie, stejně jako Nancy Astor, první žena zvolená do britského parlamentu, co tam zasedla roku 1919. Na seznamu byla rovněž jména sira Francise Drakea, Kryštofa Kolumba a Charlese Graye (ministerského předsedy, jehož vláda v roce 1833 řídila zrušení otroctví).

Britský ministerský předseda Boris Johnson vyjádřil odpor k této odstraňovací kampani a řekl:

„My přeci teď nemůžeme přepisovat nebo cenzurovat svoji minulost. Nemůžeme předstírat, že jsme měli jinou historii. Sochy v našich městech a obcích vztyčily předchozí generace. Ti viděli věci jinak, jinak chápali, co je správně a co špatně. Ale ty sochy nás učí o naší minulosti se všemi jejími prohřešky. Strhnout je by bylo lhaní o naší historii a ochuzením vzdělání nadcházejících generací.“

Britské post-koloniální dopady však měly daleko větší dopady než nějaké sochy. Např. je pořád naprosté ticho o persekucích křesťanů, podle britského biskupa, protože vláda si jejich utrpení zkoumat nedovolí. Celkově došlo ke značnému ústupu ze světové scény.

„Když Západ ztratil kvůli přehnané nebo nemístné vině kvůli kolonialismu sebedůvěru, tak upadá do izolacionismu,“ uvádí profesor politologie Bruse Gilley.

„Bojíme se, že vše, co děláme, je kolonialistické. Spousta zemí je ale ochotná do této mezery v globální správě vstoupit: Čína, Írán, Rusko, Turecko.“

Ta post-koloniální vina v Británii dusí také svobodu slova. Bývalý britský šéf „orgánu pro rovnost“ Trevor Phillips byl vyhozen z Labour Party kvůli údajné „islamofobii“. A Phillipsova vina? Byl kritický k multikulturalismu. Podle Phillipse:

„Podle mého názoru přecitlivělost při řešení diverzity a nespokojenost s ní přináší pro naši zemi rizika, že slepě nakráčíme do katastrofy, která vrhne komunitu proti komunitě, posvětí sexistickou agresi, potlačí svobodu projevu, zvrátí tvrdě vydobyté občanské svobody a podvrátí liberální demokracii, která zemi tak dlouho dobře sloužila.

Phillips rovněž tvrdil, že britští politikové a žurnalisté mají „hrůzu“ z diskuse o rase, a tak některým umožňují, aby si z multikulturalismu udělali „vydírací páku“ zneužívanou k zakopání se do zákopů segregace. Tento muž původem z Guayany a veterán Labour Party, co býval komisařem pro rovnost, se k multikulturalismu vyjádřil totiž pravdivě.

Ti aktivisté, co vedou kampaň za odstranění soch, chtějí vzhled britské metropole změnit hodně radikálně. Ten střet zjevně na jedné straně přináší násilnou cenzuru, při níž je každý šikanován, a na druhé straně zbaběle podlézavé politiky, vyděšené z vandalů, před kterými poklonkují. Ty monumenty jsou kriticky důležité a viditelné součásti globálního města; ztělesňují jejich místo v historii města, ze kterého jinak zbydou jen autobusové zastávky a Burger King občerstvení. Ti protestující zjevně touží o revidované, očištěné historii. Jestli to dost rychle neprokoukneme, jestli vymažeme svoji minulost, jako to kdysi zkoušel Sovětský svaz, tak to bude pro takové lidi snazší vytvořit novou vizi naší budoucnosti bez jakéhokoliv vodítka, o které bychom se mohli opřít a ukotvit své hodnoty. V rukou by nám nezůstalo nic než rozdrcené střípky naší historie a kultury.

Takové hnutí nenávisti k Západu, který má, stejně jako každý z nás, nikoliv neposkvrněnou historii, zjevně už začalo i na britských univerzitách. V Cambridge od profesorů literatury požadují, aby nahradili bílé spisovatele zástupci menšin, aby se tak „dekolonizovaly“ osnovy. Studentská unie londýnské prestižní School of Oriental and African Studies (SOAS) žádala o odstranění Platóna, Kanta, Decartese, Hegela a dalších z osnov, protože ti všichni byli „bílí“, jako by barva kůže měla být výhradním určovatelem našich myšlenek. V Manchesteru student přemaloval přes nástěnnou malbu na Kiplingovu báseň „Kdyby“.

Výzkumník kolonialismu Nigel Biggar řekl, že do britských univerzit se vrátilo „klima strachu“. University of Liverpool nedávnou souhlasila, že přejmenuje budovu k uctění bývalého ministerského předsedy Williama Gladstona. Mezitím v Oxfordu u sochy Cecila Rhodese, filantropa a zakladatele Rhodesie (dnes Zimbabwe) hrozí, že bude další na řadě.

„Je trochu pokrytecké,“ komentoval to kancléř Oxfordu lord Patten, „vzít si z jeho nadace v Oxfordu peníze pro 100 stipendií ročně, z nichž je asi pětina z Afriky, aby mohli přijít do Oxfordu, a pak říci, že chtějí sochu Rhodese, co jim to zaplatil, hodit do Temže.“

Řekl, že jeho vlastní názor zůstává stejný, jaký „vyjádřil při oslavě Rhodesova Trustu v roce 2003 Nelson Mandela.“ Přes všechny ty problémy, které „jsou s Cecilem Rhodesem v historii spojovány, když je to v pohodě pro Mandelu, tak já musím říci, je to naprosto správně i pro mě.“ Tak to ale není pro ty revizionisty.

Historie Západu se zjevně předělává, aby se Západní civilizace nadále líčila jako pouze jeden velký apartheid. To je ale jako bychom strhávali nejen sochy, nýbrž strhávali i sami sebe. Ale úspěšnou demokracii nelze vybudovat na pouhém vymazání minulosti.

Sochu Churchilla v Londýně, který se během Druhé světové války postavil nacismu a zachránil tak Evropu před barbarstvím, městská správa při nedávných protestech zakryla. Její vizuální vymazání připomíná ty nahé sochy v Římě, které úřady zakryly, aby se zavděčily íránskému prezidentovi Hassanu Rouhanimu nebo „mizení“ portrétů v bývalém Sovětském svazu týkající se lidí, o kterých Politbyro rozhodlo, že upadli v nemilost. Dojde-li k vymazávání něčí historie, je to falšování historie. Někdo nemusí mít perfektní historii, ale je to stejně jeho historie. Jak napsal historik Victor Davis Hanson, země „nemusí mít perfektní historii, aby byla dobrá.“ Vymazání ohavných částí, nezmění, co se stalo; a ty mohou pak nahradit části ještě ohavnější.

Některá londýnská muzea už takové zakrývání a sebe-cenzuru přijala před nějakou dobou. Tate Gallery v Londýně zakázala práce Johna Lathama zobrazující Korán zapouzdřený ve skle. Muzeum Viktorie a Alberta se s takovým stahováním exponátů předvedlo u zbožných uměleckých obrázků Muhammada. Saathi Gallery vystavovala dvě díla nahotin překrytých arabskými nápisy, což vyvolalo stížnosti muslimských návštěvníků; muzeum tedy ta díla zakrylo. Umělecká galerie Whitechapel expozice vyčistila od nahých panenek.

Slovník Merriam-Wester právě provedl revizi definice „rasismu“ tak, aby už obsahovala i „systémový rasismus,“ což by mělo znamenat, že celá společnost je vinná a nespravedlivá.

Cenzoři zjevně chtějí kontrolovat náš duševní svět jako v románu George Orwella 1984:

„Každý záznam byl zničen nebo zfalšován, každá kniha přepsána, každý obraz byl přemalován, každá socha a budova na ulici se přejmenovala, každé datum bylo pozměněno. A ten proces pokračuje den za dnem a minutu za minutou. Historie se zastavila. Neexistuje nic kromě nekonečné současnosti, ve které má Strana vždy pravdu.“

Proces sebe-hanobení Západu začal už před dlouhou dobou. Např. rady Labour Party v Británii začaly zkoumat všechny sochy pod jejich jurisdikcí. Starosta Bristolu Marvin Rees, místo aby hájil vládu zákona, vyzýval k násilnému odstranění sochy Colstona jakožto k činu „historické poezie.“ Když vandalové začali sochy ničit, mnozí tleskali britskému ministerskému předsedovi Borisi Johnsonovi, který to nazval „politicky korektním bořením ikon.“

Už týden před rozmíškou nad sochami padali lidé v Británii ve jménu George Floyda na kolena. Jako by existovalo kolektivní přesvědčení, že Západní společnost jako celek se musí kát. Zjevně to nabylo formy ideologické hysterie ne moc vzdálené od Inkvizice při čarodějnických procesech v Salemu: ti, kdo padli na kolena, se údajně ukázali být morálnější a stojící na té „správné straně“ spravedlnosti. Dokonce i britští policisté padali na kolena, stejně jako to udělala mluvčí Sněmovny reprezentantů USA Nancy Pelosi a další Demokraté, co padli na kolena před nad sebou nadřazenými. Obojí to byly činy nezodpovědnosti a kapitulantství. O pár dnů později se před tím novým Talibanem kořil celý britský establishment.

Čeho má být touto příšernou ideologickou hrou nakonec dosaženo? Ne jen nějakého stržení monumentů jako takových, jako to udělali sochám Kryštofa Kolumba, které strhávali nebo jim alespoň uráželi hlavy. Jde o daleko více. Jde o úchvat moci k vytvoření kulturní revoluce, aby se zabránilo tomu, že někdo bude říkat, že kultury nejsou všechny stejné; aby se evropská minulost postavila před soud; aby se do svědomí zasadily věčné výčitky a rozšířil se intelektuální teror k prosazování multikulturalismu.

Kolik lidí odmítne přidat se k takovémuto vynucenému potlačení historie? Pokud takových, co před tímto novým totalitářstvím padnou na kolena, bude mnoho, kdo bude mít kuráž zastat se historie a kultury Západu?

by Tyler Durden

Tue, 06/23/2020 – 02:00

Authored by Giulio Meotti via The Gatestone Institute,

Zdroj: https://www.zerohedge.com/political/when-everyone-kneels-who-will-stand-western-history-and-culture

Sdílejte přátelům

5 1 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
ITR
16 dní před

SKVĚLÝ ČLÁNEK. Jak může někdo klekat před násilnými nevzdělanci a primitivy co nevidí dál než na svůj nos a přehlížejí, že otroctví stále existuje v arabských a afrických zemích, a tam by měli dělat pořádek, zatímco v západní kultuře bylo dávno zrušeno? Cpou se v milionech do západních zemí za lepším životem, který nejsou schopni vytvářet ve vlastních zemích. Pro tuto skutečnost je v nich závist a nenávist, a místo práce a vděku hledají všechny možnosti jak tady zase vytvářet a prosadit ten jejich ubohý tmářský svět a středověk propagovaný nenávistnou ideologií islámem. A byli bychom všichni zase na začátku… Číst vice »