17. listopad už neslavím. Nejsem masochista

Nezařazené

Odmítám slavit s komunisty jejich svátek výměny moci politické za ekonomickou a infiltrace do nových politických stran po roce 1989. Odmítám stát po boku socialistů, tvářit se, že mi nevadí jejich kecy o kolektivním právu na bezplatné vzdělání, právu na sociální jistoty, nebo právu na cokoli víc, než na co si sami vydělají, a držet u toho vlajku a zpívat hymnu stejného státu.

Oslava narozenin našich dětí (pozor, aby nedošlo k socanské mýlce – oslava ´našich´ jako ´mých se ženou´, ne našich jako ´všech´), připomenutí si úmrtí mých rodičů, dokonce i vzpomínka na odchod mého psa jsou mi už milejší, než jakékoli státem určené dny k oslavám. Stejně už nejde o nic jiného, než součást hry. Jó, bývaly doby, kdy vzít věnec a položit ho k památnému místu mělo váhu. Ještě lepší byly doby, kdy k uctění památky lidí z rodu nebylo žádných věnců potřeba, a přesto byla ta úcta součástí přirozeného přenosu z generace na generaci, jestli mi rozumíte. Dnes? Mrknou do kalendáře a jejich námi placení PR poradci obvolají námi skrze ně placené novináře, aby věděli, kde budou. A nezapomenout si připravit zase nějaký proslov. Hlavně, aby to pak stihli s majákem na VIP místo, co jim poslali papaláši ze státního podniku České dráhy (to je ten podnik, co cáluje miliony naší reprezentaci v tenisu, čemuž říkají eufemisticky ´partner´, zatímco my platíme z daní každý rok miliardy finanční ztráty stejného podniku) na finále Davis Cupu.

Přestal jsem slavit 17. listopad – a to jsem si tam tehdy pár dnů na Václaváku odstál s klíčema v ruce, na rozdíl od dnešních studentů řady zcela zbytných humanitních oborů, kteří teď díky lacině zvolenému oboru nemají práci a volají po změně systému, který viní ze své vlastní blbosti. Nejsem masochista, abych slavil změnu stylu znásilnění, jehož legalizace je nově založena na nevědomosti, která hříchu nečiní, a které jedni říkají ´svoboda´, aby druhým mohli bezostyšně dál krást peníze z jejich peněženek. Jediným svátkem, který má nějaký vztah ke mně nebo k členům mé rodiny a zároveň se nějakým způsobem týká také státu a skrze něj i ostatních, je pro mě ´Den daňové svobody´. O datu této oslavy si přes veškeré současné socialistické zákony rozhodnu sám. A nespletu se ani o den, natož abych odevzdal o jedinou korunu navíc kamkoli, kde neuvidím prospěch svůj a své rodiny. Vy ostatní si křičte o vašich „sociálních jistotách“, „kolektivním právu na bezplatné vzdělání“, nebo o „lidských právech“ na vaši práci a bydlení. Hlavně to ale křičte daleko ode mě. Masochista nejsem, ale když jde o mojí peněženku, čím dál více v sobě cítím tak trochu sadistické sklony.

František Matějka vyšlo na:

17. listopad už neslavím. Nejsem masochista

Sdílejte přátelům

7
Komentujte

0 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na