100 let od vydání Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel

Nezařazené

Mises.cz: 30. srpna 2012, Vladimír Krupa

Přednáška na Letní akademii Misesova institutu

Svoje povídání budu strukturovat tak, že začnu od obecného přehledu vývoje peněžních teorií, pak přejdu k Misesově příspěvku, kde si jeho pohled vysvětlíme na konstrastu s jinými teoriemi a skončíme náhledem na kontroverze okolo bankovnictví.

Od počátku systematičtějšího ekonomického výzkumu byla spojitost mezi tím, jak jednotliví autoři pojímali obecnou teorii hodnoty a jak jí propojovali s teorií peněz spíše volnější. (Teorií hodnoty tady máme na mysli vysvětlení toho, jak na trhu vznikají a čím se řídí směnné poměry mezi jednotlivými statky. Teorie peněz pak je vysvětlením toho, co jsou a jak vznikly peníze a čím se řídí směnný poměr mezi penězi a všemi ostatními statky.)

Co se týče obecné teorie hodnoty, tak od pradávna spolu soupeřily dva základní pohledy – jeden hledal původ hodnoty v užitku, které věci lidem přinášejí a druhý hledal původ hodnoty v úsilí, které lidé musí vynaložit na získání komodit. U peněžních teorií nebyla situace zdaleka tak přehledná. Existovaly nejrůznější verze kvantitativní teorie, byly zde představy nominalistů (kteří přisuzují vznik a užívání peněz příkazům státu), byli zde metalisté, kteří přisuzovali hodnotu peněz „vnitřní“ hodnotě materiálu, ze kterého jsou peníze vyrobeny a nakonec zde byla jedna varianta britské bankovní školy, která v penězích viděla jen převoditelné dluhy.

Na první pohled by se zdálo, že klasická politická ekonomie by díky pracovní teorii hodnoty měla inklinovat k určité podobě metalismu – k pohledu, že hodnotu penězům dává materiál, ze kterého jsou zhotovené a hodnota tohoto materiálu je pak odvozena z pracovního úsilí potřebného k jeho výrobě. Tak by mohli klasikové bez potíží vysvětlit hodnotu tehdejších komoditních peněz v rámci svého vlastního obecného systému. Samozřejmě by pak měli problémy s neplnohodnotnými státními penězi s nuceným oběhem, ale ty v jejich době by se daly označit spíše za dočasnou výjimku než za pravidlo.

Ovšem od doby Davida Huma inklinovali klasikové spíše ke kvantitativní teorii. K pohledu, že peníze nejsou nic, co by mohlo být samo nositelem hodnoty, ale jenom prostředkem ke směňování hodnotných věcí. Tento pohled můžeme pochopit jako pozůstatek boje proti merkantilistickým doktrínám. Kvantitativní teorie byla užívána jako vhodný nástroj pro dokazování toho, že je hloupé usilovat o zvyšování množství peněz v zemi. Klasický je v tomto ohledu Humův příklad – v makropohledu na ekonomiku si rozdělme věci tak, že na jednu stranu dáme množství všech užitečných věcí a do protikladu k nim postavme peníze. Množství všech užitečných věcí představuje opravdové hodnoty a peníze jsou jenom prostředkem směny. Čili zvyšováním množství ostatních věcí se zvyšuje i celková hodnota a blahobyt v zemi, kdežto zvyšováním množství peněz žádná hodnota neroste.

To poté logicky vede k představám o neutralitě peněz vůči produkci a také k závěru, že je zbytečným plýtváním vyrábět peníze z nějakého hodnotného materiálu, když peníze z levnějšího materiálu mohou posloužit stejně dobře a jen stačí patřičně omezit jejich množství (či nárůst jejich množství).

K tomuto závěru dospěli jak Adam Smith tak David Ricardo. Smith v Bohatství národů použil příměr s poli, pastvinami a cestami. Představme si peněžní oběh jako síť cest, po kterých se přepravuje zemědělská produkce, ale na kterých nic neroste. Když je objeven způsob, jak směňovat věci prostřednictvím papíru, tak je to jako by byl objeven způsob, jak přepravovat produkci vzduchem. Část cest pak může být zavřena a přeměněna na produktivní pole a pastviny. Tento „argument úspornosti“ se pak u kvantitativních teoretiků opakuje celkem často (viz. například Milton Friedman).

Názor Ricarda je dobře patrný z tohoto citátu:

„A well-regulated paper currency is so great an improvement in commerce that I should greatly regret if prejudice should induce us to return to a system of less utility. The introduction of the precious metals for the purpose of money may with truth be considered as one of the most important steps toward the improvement of commerce and the arts of civilized life; but it is no less true, that, with the advancement of knowledge and science, we discover that it would be another improvement to banish them again from the employment to which, during a less enlightened period, they had been so advantageously applied.“

(Dobře regulovanou papírovou měnou měl Ricardo na mysli systém podobný standardu zlaté devizy.)

Dalším proudem, který se vyloupnul z kontroverze mezi klasiky a merkantilisty, byla úvěrová teorie peněz. Mises v této souvislosti mluví o „nárokové analogii, která vedla podivnou existenci ve výkladech monetárních doktrín, aniž by měla větší význam než jako prostředek usnadňující porozumění.“

Nejlepší příklad použití takové analogie můžeme nalézt v Bastiatově eseji Co jsou peníze (http://bastiat.cz/co-jsou-penize/):

„Co znamená mít dolar ve své ruce? Dolar je svědkem a důkazem který máte, že jste někdy vykonal nějakou práci, kterou jste nevykonal v prospěch svůj ale ve prospěch společnosti reprezentované osobou Vašeho klienta (zaměstnavatele, zákazníka). Tato mince osvědčuje, že jste vykonal službu pro společnost a dále ukazuje, hodnotu této služby. Nese svědectví, že jste ještě neobdržel od společnosti ekvivalentní službu, na níž máte právo. Je podmínkou pro to, uplatnit toto právo v místě a v době v jaké si přejete. Společnost, reprezentovaná Vašim klientem Vám dala potvrzení, privilegium od republiky, účet a nárok na vlastnictví zboží v hodnotě jednoho dolaru, který se liší od práva výkonné moci jen tím, že svou hodnotu nese sám v sobě, a pokud jste schopen přečíst ve své mysli nápis na něm vyražený, pak zřetelně odkryjete tato slova: Zaplať mému nositeli službu ekvivalentní té, kterou on poskytl společnosti, o hodnotě která je ukázána, doložena a změřena tím co reprezentuji já. Nyní pokud byste svůj dolar dal mě. Ať už je můj požadavek na něj bezdůvodný či na něj mám právo. Pokud mě ho dáte jako platbu za službu, výsledkem je následující: Váš účet u společnosti na zboží a požitky byl vyrovnán a uzavřen. Obdržel jste službu za svůj dolar, nyní jste vyměnil dolar za službu a všechno co se týkalo Vás skončilo. A já pak budu v pozici ve které jste byl Vy. Jsem to potom já, kterému společnost dluží službu, kterou jsem poskytnul Vaší osobě. Stal jsem se jejím věřitelem kvůli hodnotě práce, kterou jsem poskytl Vám, a kterou jsem mohl věnovat sobě. To v mojí ruce se nachází ono právo na plnění – důkaz dluhu společnosti.“

Bastiat toto ovšem ještě nepoužívá jako kompletní peněžní teorii. Lze najít i dost vyjádření, které by úvěrové teorii odporovaly (například „dolar si nese hodnotu sám v sobě“). Prvním ekonomem, který představil komplexní úvěrovou teorii, byl Henry Dunnig MacLeod ve svém díle The Teory and Practice of Banking (1856). MacLeod přichází s představou, že dokud se vyměňuje komodita za komoditu, tak jde o barterovou směnu, kdežto peněžní směna – nákupy a prodeje – se odehrávají vždy na dluh. Peníze jsou potom zkrátka převoditelným dluhem. Viz:

„CURRENCY AND TRANSFERABLE DEBT ARE CONVERTIBLE TERMS; whatever represents transferable debt of any description is CURRENCY; and whatever material the currency may consist of, it represents TRANSFERABLE DEBT and nothing else.“

„WHERE THERE IS NO DEBT, THERE CAN BE NO CURRENCY.“

A peníze jsou tedy něčím, co se od komodit zásadně liší:

“Currency and commodities are things essentially distinct intheir nature. Currency is representative of DEBT and not of VALUE.”

Z toho potom plynou jasné závěry, jakáže je nejlepší forma peněz:

„The simplest and most perfect form of a currency is that which represents nothing but transferable debt, and of which the material is of no intrinsic value, such as paper. It is only, however, when States have reached a high degree of civilization that they adopt this perfect form. Before they attain that, the material of it entirely consists of something which has an intrinstic value, such as Gold and Silver. From this circumstance, the purchase of an article with a gold coin is of a mixed character and partakes somewhat of the nature, both of a barter and of a sale.“

MacLeod obhajuje správnost tohoto pohledu na peníze různými způsoby. Například cituje množství autorů, kteří někdy použili vyjádření blížící se úvěrové analogii. (Nejdelší citace v jeho knize pochází právě z Bastiatovi práce, na kterou je odkazováno výše). Na druhou stranu připouští, že tyto autority také většinou o penězích mluvili jako o komoditě, která plní funkci prostředku směny. Má však za to, že tento starší pohled je již neudržitelný, vzhledem k rozvoji bankovnictví a dalších platebních prostředků a jeho pohled se lépe hodí pro pochopení světa bankovek, směnek a bankovních depozit.

„But true reason why reject a conception so long estabilished, is one which has prevailed in many other sciences, and has conclusively shewn which is the true fundamental conception of the science. It is this, that although the simple phenomena of monetary science may be explained equally well by adopting either conception, yet, when we come to the higher and more complicated phenomena, they are wholly inexplicable, if we adopt the conception of money as medium of exchange. If there never had been anything but metallic currency, the older conception would have been sufficient.“

Pokračovatelem MacLeoda se stal Alfred Mitchell-Innes. Ten publikoval všeho všudy dva články v roce 1913 v Banking Law Journal – What is money a Credit theory of money. Mitchell-Innes dotáhl MacLeodovy názory až do extrému, když se rozhodl dokázat, že peníze od starověku až dodnes byly vždy dluhem a ničím jiným než převoditelným záznamem o dluhu. Podle něj nikdy neexistoval žádný metalický peněžní standard a obsah drahého kovu v mincích neměl žádný vztah k jejich hodnotě.

„Money, then, is credit and nothing but credit. A’s money is B’s debt to him, and when B pays his debt, A’s money disappears. This is the whole theory of money.“

But throughout the whole range of history, not only is there no evidence of the existence of a metallic standard of value to which the commercial monetary denomination, the „money of account“ as it is usually called, corresponds, but there is overwhelming evidence that there never was a monetary unit which depended on the value of coin or on a weight of metal; that there never was, until quite modern days, any fixed relationship between the monetary unit and any metal; that, in fact, there never was such a thing as a metallic standard of value.”

První Mitchell-Innesův článek lze považovat především za pokus o výklad historických faktů od starého Babylonu, přes Řím až po Francouzské peněžní dějiny a to tím způsobem, aby zapadla do jeho schématu. Popírá tak například, že by docházelo k procesu, který ekonomové popisovali jako přirozený výběr mezi jednotlivými komoditami o tu nejlikvidnější a nejvhodnější pro peněžní uplatnění. Tedy popírá to, že by například dobytek, obilí nebo tabák vůbec kdy plnily peněžní funkci. Člověk nemusí být ovšem až tak důkladným znalcem historie aby poznal, že na Mitchell-Innesově argumentaci něco skřípe. Když se například podíváme na to, jak byl popsán akt nákupu a prodeje v Římě v zákonech dvanácti desek, tak se těžko ubráníme dojmu, že to mělo něco společného s odvažováním kovu. (Prodej se měl odehrávat za přítomnosti dvanácti svědků z nichž jeden měl úlohu vážného – nesl s sebou váhy. Kupující měl poklepat na váhy kusem bronzu a vyslovit předepsané formule.) Stejně tak mezistátní smlouvy ve starověku často obsahují plnění popsané v talentech kovu. A když se Římské stříbrné mince požívaly pro dálkový obchod s Indií a Čínou, tak k čemu by mohl být Indovi nebo Číňanovi záznam o tom, že mu někdo z Říma něco dluží? A podobné argumenty a fakta by se dala vršit skoro donekonečna.

Mitchell-Innes měl několik handicapů. Přes svou širokou sečtělost v historii nebyl profesí vědec a tak ve svých článcích přináší různá tvrzení bez jakýchkoliv odkazů na prameny. Zároveň poměrně arogantně odsuzuje všechny ekonomy, kteří ještě z těch „jasných historických fakt“ nevydedukovali to, co on a drží se staršího pohledu, jako nekompetentní hlupáky. Přitom sám se často spokojí s tak slabými argumenty, jako je například tento:

Le Blanc, the seventeenth century historian of the French coinage avers, and later authorities have followed him, that the livre of money was originally a pound-weight of silver, just as English historians have maintained that the English money pound was a pound of silver. He supports his contention by a few quotations, which do not necessarily bear the meaning he gives them, and there is no direct evidence in favor of the statement. In the first place there never was a coin equivalent to a livre, nor till long after Carolingian times was there one equivalent to a sou. The only Royal coin at that time, so far as we know, was the denier, and its value, if it had a fixed value, is unknown. The word denier, when applied to coin, just as the English penny, frequently means merely a coin in general, without reference to its value, and coins of many different values were called by these names. Moreover, the deniers of that time vary in weight and to some extent in alloy.”

Právě proto, že tenkrát neuměli vyrobit jedné standardní váhy a jednotlivé kusy mincí se od sebe v podstatném rozsahu odlišovaly, se účetní jednotka vyvinula jako libra stříbra, aniž by existovala mince této hmotnosti. Při placení totiž bylo třeba všechny mince převážit na váhách a běžně se dělalo i to, že se nějaká mince rozlomila na části, aby se dostala celková požadovaná hmotnost kovu.

Mitchell-Innes se nezabývá jen historickým výkladem, ale polemizuje i s tradičním logickým argumentem Adama Smitha, který popisuje, jak došlo ke vzniku prostředku směny:

„If we assume that in pre-historic ages man lived by barter, what is the development that would naturally have taken place, whereby he grew to his present knowledge of the methods of commerce? The situation is thus explained by Adam Smith:

„But when the division of labor first began to take place, this power of exchanging must frequently have been very much clogged and embarrassed in its operations. One man, we shall suppose, has more of a certain commodity than, he himself has occasion for, while another has less. The former consequently would be glad to dispose of, and the latter to purchase, a part of this superfluity. But if this latter should chance to have nothing that for former stands in need of, no exchange can be made between them. The butcher has more meat in his shop than he himself can consume, and the brewer and the baker would each of them be willing to purchase a part of it. But they have nothing to offer in exchange, except the different productions of their respective trades, and the butcher is already provided with all the bread and beer which he has immediate occasion for. No change can in this case be made between them. He cannot offer to be their merchant nor they his customers; and they are all of them thus mutually less serviceable to one another. In order to avoid the inconvenience of such situations, every prudent man in every period of society, after the first establishment of the division of labor, must naturally have endeavored to manage his affairs in such a manner, as to have at all times by him, besides the peculiar produce of his own industry, a certain quantity of some one commodity or other, such as, he imagined that few people would be likely to refuse in exchange for the produce of their industry.“

„Many different commodities, it is probable, were successively both thought of and employed for this purpose. In all countries, however, men seem at last to have been determined by irresistible reasons to give the preference, for this employment, to metals above every other commodity.“

Adam Smith’s position depends on the truth of the proposition that if the baker or the brewer wants meat from the butcher, but has (the latter being sufficiently provided with bread and beer) nothing to offer in exchange, no exchange can be made between them. If this were true, the doctrine of a medium of exchange would, perhaps, be correct. But is it true? Assuming the baker and the brewer to be honest men, and honesty is no modern virtue, the butcher could take from them an acknowledgment that they had bought from him so much meat, and all we have to assume is that the community would recognize the obligation of the baker and the brewer to redeem these acknowledgments in bread or beer at the relative values current in the village market, whenever they might be presented to them, and we at once have a good and sufficient currency. A sale, according to this theory, is not the exchange of a commodity for some intermediate commodity called the „medium of exchange,“ but the exchange of a commodity for a credit.

There is absolutely no reason for assuming the existence of so clumsy a device as a medium of exchange when so simple a system would do all that was required. What we have to prove is not a strange general agreement to accept gold and silver, but a general sense of the sanctity of an obligation. In other words, the present theory is based on the antiquity of the law of debt.“

Prostředek směny je řešením problému dvojí shody potřeb. V jednoduchém příkladu, který Adam Smith použil, je skutečně jednodušším řešením pro pekaře vzít si od řezníka maso na dluh s tím, že chleba mu dá někdy později, až ho bude potřebovat. Takto ale mohl vzniknout jen specifický dluh uplatnitelný u jednoho člověka, nikoliv obecný závazek celé komunity. Navíc v problému dvojí shody potřeb existují situace, kdy nejde podobný postup použít. Díky prostředku směny spolu mohou obchodovat dva lidé i tehdy, když jeden z nich neprodukuje vůbec nic, co by ten druhý mohl chtít. Pokud se profesor Šíma zastaví na cestě odsud u benzínky, tak je nepravděpodobné, že by čerpadlář chtěl využít nárok na lekci ekonomie ať už dnes nebo kdykoliv v budoucnu.

Navíc Innesovo řešení může fungovat v rámci jedné omezené komunity, kde se lidé dobře znají. Ovšem už od pradávna docházelo k dálkovému obchodu, při kterém probíhala směna mezi lidmi, co se navzájem neznali a bylo nepravděpodobné, že se ještě kdy sejdou. Tehdy je spotová směna daleko obvyklejší než úvěrová a při spotové směně na rozsáhlém a pravidelně fungujícím tržišti platí všechny důvody pro užití společného prostředku směny, které uváděl Adam Smith a precizněji po něm Carl Menger. Navíc i při rozsáhlejším využití úvěrových transakcí se stejně vyvinou peníze jako prostředek směny, byť třeba jako nároky na tu jednu nejžádanější komoditu, pokud řezník zajde na trh a tam svůj nárok na chleba od pekaře vymění za něco jiného a občas se podobně zachovají ostatní.

Přes výše uvedenou kritiku lze o Mitchell-Innesovi říci jednu pozitivní (z našeho hlediska) věc. Vyjádřil totiž pozici extrémního freebankingu a byl proti veškerým vládním regulacím v oblasti peněz a bankovnictví. A byl i pro svobodné mincovnictví:

„There was, in fact, during the whole of this period (457-751 n.l.), complete liberty of issuing coins without any form of official supervision. Throughout this time there was not a single law on the currency, and yet we do not hear of any confusion arising out of this liberty.“

“From long before the fourteenth century in England and France (and I think, in all countries), there were in common use large quantities of private metal tokens against which the governments made constant war with little success. It was not indeed till well on in the nineteenth century that their use was suppressed in England and the United States. We are so accustomed to our present system of a government monopoly of coinage, that we have come to regard it as one of the prime functions of government, and we firmly hold the doctrine that some catastrophe would occur if this monopoly were not maintained. History does not bear out this contention; and the reasons which led the medieval governments to make repeated attempts to establish their monopoly was in France at any rate not altogether parental care for the good of their subjects, but because they hoped by suppressing private tokens which were convenient and seemed generally (though not always) to have enjoyed the full confidence of the public, that the people would be forced by the necessity of having some instrument for retail commerce to make more general use of the government coins which from frequent „mutations“ were not always popular.”

Jeho zdůvodnění, proč by bylo dobré zrušit legal tender laws je zajímavé a má souvislost i s výkladem o bankovnictví, ke kterému se dostanu na konci této přednášky. On byl toho názoru, že takové zákony prohlubují krize a způsobují bankovní runy, protože utvrzují v lidech představu, že banka jim dluží zlaté mince, které si běží vybrat. Podle něj ale bankovka nepředstavuje (či nemá představovat) nárok na jednu malou část z bankovních aktiv, ale obecný nárok proti bance, který je uspokojitelný libobolným aktivem, které banka drží ve své bilanci.

Ještě na závěr k Mitchellu-Innesovi jeho komentář k tehdejšímu zlatému standardu (ze kterého si taky můžete udělat obrázek, proč jeho názory tehdy šířeji neprorazily):

“The governments of the world have, in fact, conspired together to make a corner in gold and to hold it up at a prohibitive price, to the great profit of the mine owners and the loss of the rest of mankind.”

John Maynard Keynes recenzoval Mitchellovi články ve stejném čísle Economic Journalu (září 1914), kde vyšla jeho recenze na Misesovu Teorii peněz a úvěru. Zaujalo ho historické líčení Mitchell-Innese a označil je za zajímavé a podnětné, protože půjde využít v boji za zrušení zlatého standardu.

„Mr. Innes’s development of this thesis is of unquestionable interest. It is difficult to check his assertions or to be certain that they do not contain some element of exaggeration. But the main historical conclusions which he seeks to drive home have, I think, much foundation, and have often been unduly neglected by writers excessively influenced by the „sound currency“ dogmas of the mid-nineteenth century. Not only has it been held that only intrinsic-value money is „sound,“ but an appeal to the history of currency has often been supposed to show that intrinsic-value money is the ancient and primitive ideal, from which only the wicked have fallen away. Mr. Innes has gone some way towards showing that such a history is quite mythical.”

Údajně ho Mitchell-Innesův článek inspiroval k tomu, aby ve dvacátých letech studoval historii peněz a bankovnictví. Každopádně díky této jeho renzi Mitchella-Innese v 90. letech objevila skupina akademiků, kteří vytvořili takzvanou MMT – Modern Monetary Theory. (Do té doby o Mitchellu-Innesovi nebyla nikde ani zmíňka).

Tato skupina (Bill Mitchell, Warren Mosler, Randall Wray a někteří další) publikovala například sborník textů Credit and State theories of money. Přehled o tom, co hlásá MMT si můžete udělat z jejich wiki stránky ( http://mmtwiki.org/wiki/Main_Page ). Já bych to popsal jako syntézu historického pohledu Innese, Knappovy Státní teorie peněz a Keynesiánství. (Čili všechno to nejhorší.) A shrnutí jejich postojů je asi takové: Všechny peníze jsou dluhem, ale soukromé dluhy vznikají a zanikají dost náhodně, takže jedinou stálou sloužkou peněz je státní dluh – protože stát existuje věčně a jeho dluh existuje věčně. A státní daňová a fiskální politika má pak permanentní regulační funkci peněžního oběhu. Stát uvádí do pohybu celou ekonomiku – tím, že se zadluží a peníze chce zase na daních. A bez zvyšování státního dluhu je nemožný ekonomický růst, protože jedině státní deficit zvyšuje čistá finanční aktiva v soukromém sektoru.

Jednou z částí agendy MMT je dokázat, že Mitchell-Innes měl pravdu a peníze skutečně vznikly jako dluhy. K tomu účelu se spojili s několika antropology. Minulý rok se tak objevila kniha Davida Graebera – Debt: first 5000 years – která pracuje právě s tímto bodem a snaží se ukázat, že Innes měl pravdu a tradiční vysvětlení vzniku a vývoje peněz nefungují.

Z okruhu amerického Misesova institutu kriticky zareagoval jak na MMT tak na Graebera Robert Murphy. Jeho reakce můžete nalézt zde:

http://mises.org/daily/5260/The-UpsideDown-World-of-MMT

http://mises.org/daily/5598/Have-Anthropologists-Overturned-Menger

http://consultingbyrpm.com/blog/2012/04/murphy-vs.-graeber-on-money-round-2.html

U nás se zdá, že Graebera zatím objevil Tomáš Sedláček a rychle se s jeho tvrzeními ztotožnil. Viz:

http://dialog.ihned.cz/c1-56357250-bezpenezni-ekonomika

a také tento zábavný rozhovor (doporučuji vyslechnout alespoň do poloviny)

http://img.ihned.cz/attachment.php/430/36634430/isuv45CHJLj6Pdefghpqrxyz0TUw9ARV/smena-final.mp3

Jak se zdá Sedláček dosud neobjevil souvislost s MMT. Až se tak stane tak se možná z jeho strany dočkáme dalších pozoruhodných výroků.

Práce na Teorii peněz a úvěru a první reakce ostatních ekonomů

Podívejme se nyní na Misesův přístup k otázkám peněz a bankovnictví. Na počátku dvacátého století existovalo mezi ekonomy poměrně rozšířené přesvědčení, že byť teorie mezního užitku dokázala vysvětlit obecně vznik směnných poměrů mezi nejrůznějšími statky, tak selhává, pokud je aplikovaná na peníze. To samozřejmě přitáhlo Misesovu pozornost, protože integrace peněz do Mengerova systému vypadala jako ta oblast, kde by mohl ekonomickou vědu někam posunout.

Misesův zájem o peněžní otázky neunikl jeho učiteli Eugenu Phillippovichovi, který dostal v té době nabídku od Edgewortha, aby pro Economic Journal napsal článek o politice Rakousko-uherské banky. Phillippovich tuto nabídku předal Misesovi, který se vrhl do práce.

Případ Rakousko-uherska byl pro ekonomy studující peněžní otázky v té době velice zajímavý. Rakousko v průběhu devatenáctého století několikrát zbankrotovalo, směnitelnost jeho bankovek na stříbro či zlato byla rušena a pak znovu obnovována a Rakousko-uherská banka od přelomu devatenáctého a dvacátého století prováděla z hlediska tehdejší ortodoxie dost netradiční politiku, kterou se jí přesto úspěšně dařilo udržovat kurz koruny v horním zlatém bodu.

Böhm-Bawerkova reforma, kterou byla v roce 1892 zavedena korunová měna a zlatý standard, nebyla nikdy dovedena do konce. Nebyl totiž přijat zákon, který by na Rakousko-uherskou banku uvaloval povinnost měnit své bankovky za zlato a papírové bankovky zároveň zůstaly zákonným platidlem pro transakce v jakékoliv výši. Přesto Rakousko-uherská banka směnitelnost defacto udržovala. V rezervách měla jen poměrně malé množství zlata, ale spoustu cenných papírů (směnek a dluhopisů) ze zahraničních zemí, které byly na zákonném zlatém standardu. Pak, když si přišel nějaký obchodník, který chtěl nakoupit a dovézt zboží například z Německa, směnit papírové korunové bankovky, tak mu banka nabídla na výběr – buď může dostat zlato, nebo může výhodněji dostat nějakou směnku, kterou v Německu snadno zrealizuje. Většina obchodníků si pak vybírala druhou možnost, protože tak mohli svůj záměr uskutečnit úsporněji.

Zároveň Rakousko-uherská banka tak měla větší zisky z úrokových výnosů z těchto cenných papírů, než kdyby držela větší zlatou rezervu a přitom udržovala stabilní kurz koruny. Ovšem díky absenci zákonné povinnosti směňovat bankovky za zlato se neustále objevovaly vážné návrhy, aby Banka uplatnila možnost své diskrece a směňovala bankovky jenom někomu – jenom „poctivým obchodníkům“ a nikoliv spekulantům, kteří by chtěli jen využít výhodnější úrokové míry v zahraničí. Banka se o takovou politiku sice nikdy nepokusila, ale tyto řeči o diskriminačním směňování narušovaly důvěryhodnost Rakouska jako dlužníka. Což pro Rakousko jako zadluženou zemi znamenalo zdražení obsluhy dluhu.

Mises byl z tohoto důvodu pro konečné uzákonění zlatého standardu, které by sice Rakousko-uherské bance snížilo zisky, protože by musela držet větší rezervu ve zlatě a omezit držení úročených cenných papírů, ale pro Rakousko by to znamenalo zlevnění dluhu a větší příliv zahraničních investic.

Než ovšem Mises svůj článek dopsal, tak si ho na kobereček pozval viceguvernér banky Waldmayer a učinil mu nabídku značné finanční částky, pokud své závěry mírně poupraví. (Waldmayer se o obsahu článku dozvěděl pravděpodobně od profesorů, se kterými Mises svůj pohled konzultoval.)

Mises tuto nabídku odmítl a poté, co jeho článek vyšel s jeho původním závěrem, zvedla se proti němu poměrně nenávistná tisková kampaň. Mises z počátku zájmu vedení banky nerozuměl. Rakousko-uherská banka byla sice formálně akciovou společností a akcionáři by mohli přijít o část zisku, ale její vedení bylo najmenované z rakouského a maďarského ministerstva financí a zájmy akcionářů mu byly vždycky ukradené.

Až teprve Böhm-Bawerk mu prozradil, co za tím vězí. Vedení banky se totiž o úrokové zisky ze zahraničních cenných papírů s nikým nedělilo – ani s akcionáři ani se státem. Tyto zisky šly do černého fondu, ze kterého si centrální bankéři vylepšovali své platy a ze kterého rozdávali úplatky novinářům, politikům a úředníkům. Tisková kampaň proti Misesovi byla vedena právě za tyto černé peníze. Zavedením zákonného zlatého standardu by se tak příjem tohoto korupčního fondu značně omezil, což vedení nechtělo připustit. Böhm-Bawerk se o této praxi dozvěděl, když byl ministrem financí a jeho Maďarský protějšek si mu stěžoval, že podíl z tohoto fondu je pro maďarské členy bankovní rady moc malý.

Mises se tak měl šanci doslova na vlastní kůži přesvědčit, jak rizikovou institucí centrální banka může být.

Při své přípravě na sepsání onoho článku pro The Economist si také uvědomil, že ho žádná ze stávajících teorií bankovnictví příliš neuspokojuje. Ovšem původně zamýšlel svůj příspěvek k ekonomické vědě pojmout jako rozsáhlé ucelené dílo ve stylu Human Action, kde by teorie peněz a bankovnictví byla jen menší součástí širšího systému.

Ovšem v roce 1908 dostal mobilizační rozkaz v souvislosti s takzvanou Balkánskou krizí. Tehdy si uvědomil, že velká celoevropská válka, o jejímž vypuknutí často mluvil s Mengerem, již bude na spadnutí a že by nemusel mít dost času na dokončení rozsáhlého díla. Proto se rozhodl, že napíše knihu s omezenějším rozsahem, kde se bude soustředit jen na peníze a bankovnictví. Svůj rukopis odevzdal nakladateli na podzim roku 1911 a v lednu 1912 pak kniha vyšla v prominentním německém nakladatelství Duncker & Humblot. (Toto nakladatelství existuje od roku 1798 až dodnes a soustředí se na vydávání prací z oblasti humanitních věd.)

S ekonomickými pracemi v Němčině je problém, že se jejich dopad již tenkrát omezoval na německy čtoucí ekonomy, jichž v anglosaském světě nebylo nikdy mnoho. A většina německých akademiků té doby byla pevně v osidlech Knappovy státní teorie peněz, takže bylo jasné, že u nich Mises se svou prací příliš nepochodí.

Relativně příznivou recenzi napsal Knutt Wicksell. Chválí v ní Misese za jeho sečtělost a pokorný přístup ke starším autoritám:

„A serious book, writen with great diligence. Mises eschews the childish superior airs that to my mind spoil so many works by otherwise gifted writers these days; quite contrary, he is always anxious to pay due respect to the ideas of his predecessors and to make them the foundation for his own thought, in order to press on further in their footsteps – and this is undoubtedly the mark of all truly promising research.“

Ovšem pak ke knize má výhrady, protože u některých důležitých otázek podle jeho názoru zůstala nerozhodně stát na půl cesty:

„Unfortunately, he has not always succeeded in avoiding the danger inherent in this approach: an excessive tendency towards eclecticism and indecision with regard to the issues discussed…“ (Wicksell pak uvádí několik konkrétních příkladů a citací z knihy, se kterými vede polemiku).

Závěr jeho recenze vyznívá tak, že Mises by měl udělat ještě revizi svého díla a některé věci domyslet do konce. A chyby v knize přičítá jejímu uspěchanému vydání. (Již jsme mluvili o Misesových důvodech, proč tomu tak bylo):

„In fact, probably nothing more than a final revision of the whole work would have been required to bring the purely theoretical parts of it to the same level of clarity and internal coherence as the more practical exposition. However, scholarly production is in such a state of frenzied unrest at present that to expect writers to hold back from publication even for nine months (let alone years) is probably mere wishful thinking.“

Mises naštěstí válku přežil a tyto revize pak provedl v druhém vydání, které se objevilo v roce 1924. V něm také vypustil jednu část, která se týkala popisu historického případu hyperinflace v době Napoleonských válek s tím, že v roce 1924 mají německy mluvící země dost vlastních zkušeností s hyperinflací z první ruky.

Anglický překlad byl pořízen z druhého vydání a v Británii vyšel v roce 1934, o což se postaral Lionell Robbins, který k tomuto vydání také napsal předmluvu. Část o hyperinflaci se pak do žádného dalšího vydání nevrátila.

Poměrně slavnou (alespoň v ručitých kruzích) se stala recenze Johna Maynarda Keynese, která vyšla v zářijovém čísle Economic Journal v roce 1914.

Její český překlad naleznete zde.

Později někteří rakušané poukazovali na poznámku, kterou Keynes učinil ve svém Treatise on Money: „in German, I can only clearly understand what I already know – so that new ideas are apt to be veiled from me by the difficulties of the language.“

Na to narážel i Hayek, když prohlásil: „The world might have been saved much suffering if Lord Keynes’s German had been a little better.“

Když se podíváme na to, co Keynes napsal, tak z toho mám trochu jiný dojem. Na to, rozumět Bendixenovi, mu jeho němčina očividně stačila. Spíš bych se klonil k názoru, že četbě Misese moc nedal a napsal prostě něco v rychlosti jen podle přehledu kapitol. V podstatě nemá k Misesovi žádnou konkrétní výtku ani se nijak nesnaží přiblížit čtenáři, o čem vlastně Mises píše a k jakým závěrům dospěl (ať už by s nimi Keynes souhlasil či nikoliv). Rovnoměrně ho chválí i haní, ale velmi nejasným jazykem. A navíc těžko si představit, že by někdo, kdo četl Misese, v něm přehlédl právě kritiku Knappa a přesně těch názorů, které se Keynesovi tak líbí v Bendixenově knize.

Jedinou konkrétnější věc, kterou Keynes ve své recenzi uvádí je, že v části o hodnotě peněz se Mises spokojil jen s kritikou ostatních a nepředložil svoje vlastní pozitivní řešení. Podívejme se tedy na Misesovu teorii hodnoty peněz.

Misesova teorie hodnoty peněz.

Podle Misese je základní otázkou, od které musí každá peněžní teorie začít, otázka: Čím je dána současná kupní síla peněžní jednotky (v anglickém překladu „objective exchange value“).

Kvantitativní teorie je podle něj neadekvátní. V obhajitelné podobě se jedná pouze o doktrínu nabídky a poptávky aplikovanou na případ peněz. Může nám říct věci jako: zdyž se zvýší peněžní nabídka (množství peněz) tak se ceteris paribus v budoucnu zvýší cenová hladina (klesne hodnota peněžní jednotky). Nebo když se zvýší poptávka po peněžních zůstatcích, tak ceteris paribus v budoucnu klesne cenová hladina. Ale sama o sobě neumí vysvětlit proč je hodnota peněz dnes právě taková, jaká je. Když se o to kvantitativní teoretikové pokoušejí, tak narážejí na problém – ne všechny peníze jsou v každém okamžiku nabízeny na trhu ke směně a stejně tak ne všechno existující zboží je v každém okamžiku nabízeno ke směně. Některé peníze jsou takzvaně tezaurovány mimo oběh a stejně tak jsou některé statky spekulativně zadržovány mimo trh. Pak se skončí nanejvýš u nějaké tautologie typu – když chceme vysvětlit současnou cenovou hladinu, tak jí musíme napřed znát a pak s její znalostí jí teprve můžeme určit. (O problémech kvantitativní teorie více viz. Benjamin M. Anderson – Value of Money).

Úvěrová teorie a nominalismus (chartalismus) se podle Misesova přesvědčení ani nesnaží najít na tuto základní otázku odpověď. Nominalisté se spokojí s tím, že řeknou, že hodnotu penězům dal příkaz státu. Ale už nedokáží vysvětlit, jak ta hodnota bude velká (mimo případu kompletně socialistické společnosti, kde by veškeré ceny byly diktovány státním příkazem – ale tam by zase peníze nebyly vůbec třeba). A když někdo (jako Schumpeter) se snaží logicky rozvinout úvěrovou teorii, nedostane se nikam dál než ke staré kvantitativní teorii.

Metalismus je podle Misese ten správný výchozí bod pro přemítání o hodnotě, protože úvaha: „Hodnota peněz je dána hodnotou peněžního materiálu“, nás vede přímo k otázce: „čím je dána hodnota peněžního materiálu.“ To pak ústí do katalaktické teorie hodnoty, kde je integrováno vysvětlení hodnoty peněz s vysvětlením hodnoty všech ostatních statků.

Podle Misese hodnota peněz pochází ze dvou zdrojů

1) Užitek z peněžního materiálu v jeho nepeněžním užití. Pokud lidé dokáží využít peněžní materiál při uspokojování jiných potřeb, než je jeho užití při směně.

2) Užitek z peněz při jejich peněžním užití.

Užitek z plynoucí nepeněžního užití materiálu je snadno vysvětlitelný – je analogický k užitku, jaký mohou lidem přinést všechny ostatní komodity.

Ovšem proti aplikaci teorie mezního užitku na peníze existovala jedna závažná námitka, kterou zformuloval Karl Helfferich.

Vezměme si klasický Mengerův příklad koňského trhu, kde lidé směňují koně za pytle obilí. Lidé zařadí koně a pytle obilí do své hodnotové škály na základě toho, jak velký užitek jim přinese získání další jednotky daného statku ještě před tím, než znají tržní cenu tohoto statku. Názor na užitek těchto statků si tedy můžeme zformulovat nezávisle na jejich ceně. Pak je trh otevřen a na základě smlouvání a konfrontace hodnotových škál jednotlivých lidí teprve vznikne rovnovážná cena, kterou můžeme pozorovat. (Viz. článek Tajemství mezních párů )

Ovšem v případě peněz, které by lidé využívali jako prostředek směny a nic jiného, by taková kauzalita byla porušena. Člověk by musel znát „cenu peněz“ už před tím, než jde na trh, aby si vytvořil názor na jejich užitek pro sebe samého. Tedy musel by dopředu znát směnný poměr mezi peněžní jednotkou a minimálně dvěma dalšími statky, aby mohl posoudit, jaké má při nákupu náklady obětované příležitosti. Podle Helffericha by vysvětlování hodnoty peněz jejich užitkem bylo pohybem v kruhu – užitek z peněz vysvětlíme jejich cenou kterou pak vysvětlíme proč z nich může mít člověk užitek.

Tento argument byl ve své době dost vlivný, takže mnozí marginalističtí teoretikové se v názoru na hodnotu peněz rozešli různými směry. Wicksell měl například za to, že přes všechny její nedostatky je zde jedině stará kvantitativní teorie. Schumpeter hledal vysvětlení v nárokové analogii a v tom směru úvah, že peníze nejsou žádným statkem který by měl hodnotu, ale pouhým dluhem nebo nárokem. Lauglin zase tvrdil, že hodnota peněz tedy pochází jen z nepeněžního využití materiálu a protože peněžní využití ohodnotit neumíme. (Což vede k jeho „ultrametalistickému“ názoru, že mít hodnotné peníze vyrobené z málo hodnotných materiálů je nemožné.)

Mises pokračoval v myšlenkové linii, kterou poprvé naznačil Wieser – totiž že v hodnocení peněz existuje (na rozdíl od všech ostatních statků) prvek historické kontinuity. Svoje dnešní hodnocení peněz zakládáme na své znalosti toho, jakou kupní sílu měly peníze včera. Předpokládaná budoucí hodnota peněz se vždy opírá (či vychází z toho), jakou hodnotu tyto peníze měly v minulosti.

Nejlépe je tento rozdíl vidět na jednom myšlenkovém experimentu. Představme si, že by se ztratily veškeré záznamy o tom, jaké ceny existovaly v minulosti (jak písemné, tak z lidské paměti). Po prvotním období zmatku by se reálné směnné poměry mezi jednotlivými statky ustálily zase tam, kde byly (za předpokladu, že se nezměnily preference lidí a technické výrobní postupy). Ovšem hodnota peněz by se z něčeho takového nevzpamatovala – peníze by musely začít úplně od začátku tzn. od komodity, kterou lidé dovedou ocenit kvůli jejímu nepeněžnímu využití.

Misesovo řešení je přitažlivé kvůli tomu, že zapadá do Mengerovy teorie vzniku a vývoje peněz. Pokud je dnešní hodnota peněz založená na jejich včerejší hodnotě a ta zase na předvčerejší, tak logickou regresí dospějeme k nějakému bodu, ve kterém peníze neměly žádnou peněžní hodnotu a byly lidmi ceněny jen pro své nepeněžní využití. Tedy peníze se vyvinuly z nějaké věci, jejíž cena na trhu byla lidem dobře známa z minulosti.

Menger popisuje vývoj peněz jako kumulativní proces – s tím, jak se nějaká komodita stále více a více používá jako prostředek směny mezi širším počtem tržních účastníků, roste stupeň její směnitelnosti a její cena díky dodatečné peněžní poptávce nad to, kde byla dříve. A to je přesně ona hodnota z peněžního využití.

Mises na rozdíl od Lauglina a některých ostatních ekonomů té doby připouští možnost, že nepeněžní užití peněžního materiálu může úplně zmizet nebo být potlačeno a peníze si přesto mohou uchovat svou funkci. A to právě díky historické kontinuitě v jejich hodnocení.

Ta také pomáhá z porozuměním tomu, proč mají lidé sklon podléhat peněžní iluzi nebo proč při hyperinflacích dochází k tomu, že hodnota peněz z počátku klesá nižším tempem, než by odpovídalo tempu tištění bankovek.

Rakušané ve svých výkladech rádi používají jeden názorný příklad. Představme si, že jsme ve fiktivní zemi Ruritania, kde dosud nejsou známy peníze. Pak by se tam objevil nějaký génius (nebo vykutálený podvodníček) s tím, že peníze vynalezl. A nabídl by vám papírek, na kterém by bylo napsáno 100 růr (jako fiktivní měnová jednotka ruritánie) a že výměnou za ten papírek pro něj budete tři roky pracovat. Když se ho zeptáte na co ten papírek je, tak odpoví, že jsou to peníze za které si od ostatních lidí můžete koupit to, co nabídnou k prodeji. Je to pro vás dobrý obchod? Abyste to posoudili, tak byste museli mít představu o tom, kolik těch věcí vám za tenhle papírek budou ostatní ochotni nabídnout. Což ale nemáte, protože jste takový papírek ještě v životě neviděli a ani jste neviděli nikoho, že by za něj něco měnil. A proč byste vůbec měli předpokládat, že se najde někdo, kdo vám za něj bude ochoten vůbec něco dát?

Ovšem nepeněžní hodnocení může občas spočívat v nejpodivějších věcech, což může působit zmatky ohledně toho, co tento příklad vlastně říká. Murray Rothbard používal ve svém výkladu podobný příklad – jako fiktivní měnovou jednotku psal na kus papíru „10 Rothbardů.“ Jednou, když toto předváděl, tak mu za papír „10 Rothbardů“ Walter Block nabídl 40 dolarů načež ho Rothbard okřikl, že mu kazí pointu. Ovšem Rothbard tuhle historku mohl využít pro posílení pointy – pro Blocka jakožto jeho zapáleného následovníka měl takový papír s Rothbardovým rukopisem nepeněžní využití. (Mohl by si ho dát zasklít a doma ho pak uctívat v Rothbardově svatyni a chlubit se s ním dalším libertariánům. Nebo by mohl i předpokládat, že se najdou další libertariáni, kteří si podobného artefaktu po Rothbardovi budou vysoce cenit). Nezapomínejme na to, že užitek z věci nespočívá jen v nějakém fyzickém uspokojení potřeb. Penězi se zdaleka nejčastěji stávaly věci, co původně sloužily jen jako ozdoby nebo symboly statusu, které neplnily jinou funkci než tu, že umožňovali jednomu příslušníku kmene vytahovat se na všechny ostatní.

Misesova kategorizace peněz

Misesova kategorizace peněz je důležitá pro porozumění jeho přístupu k fenoménu bankovnictví. Proto si jí zde uvedeme v širším rozsahu. Základní logika tohoto třídění je dána tím, jak jsou jednotlivé kategorie peněz hodnoceny.

schema

Začněme od toho, že existují vlastní peníze (peníze v užším smyslu, money proper) a peněžní substituty, což jsou okamžitě splatné nároky na vlastní peníze, o jejichž bezpečnosti není mezi lidmi pochyb. Když existuje nějaktý takový bezpečný a okamžitě splatný nárok na peníze, tak ho budou lidé hodnotit stejně, jako vlastní peníze, ke kterým se vztahuje. A mohou s ním pak zacházet ekvivalentně jako zacházejí s penězi. Je ovšem dobré udržet si přehled o tom, co jsou vlastní peníze a co jsou pouze nároky na peníze.

„Nároky nejsou zbožím. Jsou prostředkem jak získat zboží k dispozici. To je určující pro jejich podstatu a ekonomický význam. Nejsou oceňovány přímo, ale jejich hodnota je nepřímo odvozena od ekonomického zboží, ke kterému se vztahují.“

Když se podíváme na vlastní peníze, tak Mises rozeznává existenci tří druhů

1) komoditní peníze – rozhodujícím faktorem je svázanost peněz s komoditou, tedy že komoditu lze bez překážek transformovat do peněžní formy a nazpět. Což v praxi většinou znamenalo, že existovala volná ražba mincí – každému, kdo do mincovny přišel s kusem zlata nebo stříbra, z něj vyrazili mince (v dobách vrcholného zlatého standardu – na začátku 20. století – volná ražba ve skutečnosti znamenala i bezplatnou ražbu, provoz mincoven byl dotován ze státního rozpočtu). A zároveň nejsou kladeny překážky tomu, aby mince byly roztavovány zpátky. Je zřejmé, že takové uspořádání zaručuje, že hodnota mince a hodnota mincovního materiálu budou vždycky velmi těsně propojené. A penězi je tady samotný materiál, který je produkován na konkurenčním trhu. Příkladem komoditních peněz jsou zlaté mince a zlaté cihly v bankovních trezorech v zemích, které měly na přelomu 19/20 století zákonný zlatý standard.

2) Státní peníze – ty produkuje monopolně stát v množství, které uzná za vhodné. Není drozhodující z jakého materiálu – i státní peníze mohou být klidně ze stříbra nebo zlata (příkladem Indická stříbrná rupie, československá stříbrná pětikoruna a dvacetikoruna, US stříbrný dolar po roce 1934) – důležitý je fakt, že nikdo nemůže volně přijít do mincovny a nechat si ze svého materiálu vyrobit peníze. Materiál na výrobu peněz si kupuje sama mincovna (nebo tiskárna) v množství, které uzná za vhodné a vyrazí tolik mincí, kolik uzná za vhodné. Hodnota těchto peněz se může pohybovat vysoko nad hodnotou samotného materiálu – analogicky tak jako cena monopolního produktu se může pohybovat vysoko nad výrobními náklady. Taky se pak dá libovolně určovat nominální soustava (tzn výrobní náklady na 1000 korunu mohou být klidně menší než výrobní náklady 50 koruny). A funguje to v podstatě stejně, jako se sběratelskými mincemi, které se razí v omezených sériích. Jejich cena je tak efektivně oddělena od ceny vlastního materiálu. Příklad státních peněz – dnešní oběživo.

3) Úvěrové peníze. Mises možná zvolil matoucí název, protože se může plést s bankovními penězi, které vznikají poskytováním úvěrů. Má tím ale v zásadě na mysli ty nároky na peníze, které nejsou splatné na požádání a je slibováno (nebo se o nich předpokládá), že budou splatné (komoditními) penězi někdy v budoucnu a na základě tohoto výhledu na výměnu jsou hodnoceny a obíhají. Ještě v roce 1912 Mises psal, že není vůbec jisté, jestli někdy existovaly výlučně státní peníze (viz. definice výše) a jestli papírové nesměnitelné peníze neměly spíš ve většině případů charakter právě úvěrových peněz. O všech těch papírových penězích, které vlády vydávaly (většinou za válek) v 18. a 19. století se totiž vždycky tvrdilo, že jde o dočasné opatření a po válce pak budou vyměněny. Explicitní je tento slib na konfederačních dolarech, na kontinentální měně, ale totéž bylo implicitně předpokládáno o greenbacích nebo o Britské libře v době Napoleonských válek. A otázkou je, nakolik pak byla veřejnost ovlivněna při hodnocení této papírové měny předpokládaným výhledem na budoucí směnitelnost.

U peněžních substitutů Mises rozlišuje dva druhy:

1) Peněžní certifikáty – to jsou substituty plně kryté penězi v užším smyslu. Polopaticky vyjádřeno, instituce, která je vydala (jako sliby na požádání vyplatit peníze), má ve svém trezoru nebo ve své pokladně připraveny základní peníze a to ve stejné výši.

2) Fiduciární prostředky – to jsou substituty, které nejsou kryté penězi v užším smyslu. (Neznamená to ale, že by nebyly kryté ničím jiným.)

Co se týče příkladů peněžních substitutů, tak je dobré si uvědomit, že by sem nepatřily jen bankovky, běžné bankovní vklady, nebo směnky jiných institucí (či jednotlivců), kterým právě doběhla splatnost, ale – v zemích na komoditním standardu – i všechny drobnější mince. Když si vezmeme příkrad Rakouska, tak většina stříbrných jednokorun byly fiduciární prostředky (a malá menšina peněžními certifikáty), protože jejich hodnota byla jednou desetinou hodnoty zlaté desetikoruny (což byl asi dvojnásobek hodnoty samotného stříbra, ze kterého byly vyrobeny). A to, že bude mít koruna hodnotu jedné desetiny zlaté desetikoruny bylo zajištěno tím, že Rakousko-uherská banka měla být v pozici směnit na požádání deset stříbrných jednokorun za zlatou desetikorunu. (Samozřejmě zlatý fond Rakousko-uherské banky pokrýval jen zlomek z vydaného množství jednokorun, dvoukorun a pětikorun). Dá se říci, že peněžní substituty v téhle podobě byly praktickým řešením takzvaného problému malé měny – tedy toho, že zlato nebo i stříbro je nepraktické rozsekat na tak malé kousky, za které by šly provádět malé nákupy. A tyhle drobné peníze nebyly jen státní – až do začátku devatenáctého století je na řadě míst světa je vydávala i řada soukromníků stejným způsobem, jako banky vydávaly své bankovky. Při rozlišení fiduciárních prostředků na neplnohodnotné mince a bankovky a bankovní depozita se tak nejedná o nějaký podstatný ekonomický rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi, ale jen o určitou konvenci danou spíše historickými důvody.

Z výše uvedeného rozčlenění je dobré si vzít jedno poučení – když při zkoumání historie narážíme na to, že v nějaké době a v nějaké zemi jako peníze obíhala měděná, stříbrná nebo niklová kolečka se státní ražbou, tak to ještě neznamená, že před sebou máme základní peníze v užším smyslu slova. Klidně může jít o peněžní substituty. Takový charakter lze připsat mnoha mincím v historii – například už ve starověkém Římě. (Právě tímhle se dávají stoupenci Knappovy Státní teorie peněz nebo Mitchell-Innese snadno svést, protože když mají tři stříbrné tolary hodnotu jedné zlaté desetimarky a přitom hodnota stříbra v tolarech by neodpovídala ani polovině hodnoty zlata, tak to pokládají za neslučitelné s „metalistickým“ tvrzením.)

Vliv využívání peněžních substitutů na hodnotu peněz

Důležitá je otázka, jaký vliv má existence peněžních substitutů na hodnotu peněz. Čímž se také dostáváme k bankovní teorii, protože právě banky byly a jsou hlavními emitenty fiduciárních přostředků. Následuje pak otázka, jestli a jak banky v emisích fiduciárních prostředků omezovat. Řešení téchto otázek se stalo předmětem sporu mezi britskou bankovní školou a měnovou školou. Nejdřív bych se stručně zmínil o argumentech bankovní školy, protože postoj měnové školy je skoro totožný s Misesovým postojem.

Bankovní škola v zásadě tvrdila, že peněžní substituty vznikající při bankovních operacích buď na hodnotu peněz žádný vliv nemají, nebo mají na hodnotu peněz pozitivní vliv v tom, že jí pomáhají stabilizovat při výkyvech v poptávce po penězích. Banky hrají pasivní úlohu a obchodníci s průmyslníky si z nich vytáhnou zkrátka tolik peněz, kolik potřebují k uskutečnění svých operací. A když by jim někdo zamezil vytáhnou je z bank, tak si je zkrátka vytvoří mezi sami mezi sebou jako obchodní směnky.

Prvním výhonkem bankovní školy byla takzvaná doktrína reálných směnek, podle které se řídila politika Bank of England od počátku 19. století. Ukážeme si jí na interpretaci následujícího jednoduchého příkladu.

Bankovní bilance – výchozí

Aktiva

Pasiva

100 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

Obchodník nabídne bance směnku s krátkou dobou splatnosti (obvykle 30 až 90 dní).

Aktiva

Pasiva

100 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

39 $ (30 denní směnka na 40 $)

Banka jeho směnku diskontuje a obchodníkovi vyplatí své bankovky.

Aktiva

Pasiva

100 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

39 $ (30 denní směnka na 40 $)

39 $ v bankovkách (cizí zdroje)

Jak tuto operaci interpretuje bankovní škola? Tak, že k žádnému zvýšení množství peněz v oběhu nedošlo. Banka jen nahradila již existující obchodní směnku v oběhu svými vlastními směnkami. Motivem k tomu bylo to, že směnky banky jsou známější a šířej přijímané a pak také to, že bankovní směnky (bankovky) jsou rozdělené do příhodnějších denominací pro uskutečnění několika menších separátních obchodů. Jestli někdo vytvořil peníze, tak to byl obchodník, který vystavil svou směnku. Navíc bankovky vydané proti krátkodobým směnkám se zase rychle do banky vracejí při splácení tohoto úvěru a tak zas mizí z oběhu.

Z výše řečeného plyne několik dalších doktrín, se kterými přicházeli nejrůznější autoři. Například doktrína, že peněžní inflace se může dít pouze zvyšováním těžby zlata nebo státních zákonných peněz, ale nikoliv bankovní aktivitou. Nebo myšlenka Tomase Tooka a Fullartona, že kauzalita mezi zvýšením cen a zvýšením množství peněz probíhá naopak, než se obvykle předpokládá – tzn. nejprve dojde ke zvýšení cen komodit a tyto vyšší ceny pak až následně indukují zvýšenou tvorbu peněžních substitutů v bankovním systému (je potřeba si na nákupy vzít vyšší úvěry).

Podobný názor na působení bank měl i J. A. Schumpeter, který právě proto nehledal vysvětlení hospodářského cyklu v bankovním a peněžním systému, ale přišel se svou teorií inovačních cyklů.

Mnozí stoupenci svobodného bankovnictví mají k bankovní škole kladný vztah z toho důvodu, že značná část teoretiků této školy se věnovala dokazování toho, jak jsou státní regulace v tehdejším bankovním systému buď škodlivé nebo zbytečné. Podle Tooka jedinou potřebnou regulací a rolí státu je dohlížet na to, aby banky plnily svůj slib napsaný na bankovkách (na požádání vyplatit zlaté mince). A žádnou jinou úlohu vláda nemá. Podle Mitchell-Innese není žádnoucí ani to.

Misesův názor by se dal shrnout takto – co se týče peněžních certifikátů, tak ty na hodnotu peněz vliv nemají žádný. Směnky a dluhopisy mají většinou charakter certifikátů, protože v okamžiku jejich splatnosti by už měl čekat někdo s hotovostí připravenou k vyplacení.

Oproti tomu fiduciární prostředky mají stejný vliv na hodnotu peněz, jako by mělo zvýšení množství peněz, protože dokáží saturovat část poptávky po peněžních zůstatcích. Lidé je mohou držet na místo peněz v užším smyslu, protože jim poskytnou stejnou službu jako základní peníze.

Není pravdou, že by banky hrály pasivní úlohu a jen čekaly na obchodníky, až co si od nich přijdou půjčit. Banky umí ovlivnit ochotu obchodníků si od nich půjčovat tím, jakou diskontní nebo úrokovou míru jim nabídnou. Čím bude výhodnější, tím více obchodníků může přilákat, kteří by jinak o tom, že si vezmou půjčku, ani neuvažovali. A banka, která může emitovat fiduciární prostředky, může snadno jít pod přirozenou úrokovou míru. Můžeme si to ukázat na srovnání banky na částečných a 100% rezervách.

Částečné rezervy 100% Rezervy

Aktiva

Pasiva

Aktiva

Pasiva

100 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

61 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

39 $ (30 denní směnka na 40 $)

39 $ v bankovkách (cizí zdroje)

39 $ (30 denní směnka na 40 $)

Banka na 100% rezervách půjčuje z počátku zlaté mince z vlastních zdrojů. Může ještě nabídnout konkurenční úrok oproti bance na částečných rezervách, která půjčuje emitováním svých bankovek.

Aktiva

Pasiva

Aktiva

Pasiva

100 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

0 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

39 $ (30 denní směnka na 40 $)

100 $ v bankovkách (cizí zdroje)

39 $ (30 denní směnka na 40 $)

61 $ (30 denní směnka na 63 $)

61 $ (30 denní směnka na 63 $)

Banka na 100% rezervách už nemá co dál půjčovat. Jestli v tom chce pokračovat, bude muset například získat věřitele, kteří jí budou ochotni půjčit zlaté mince na 30 denní výpovědní lhůtu („Datum, kdy bude splatný závazek banky, nesmí předcházet datu, kdy může banka uplatnit odpovídající nárok.“) Tzn. nabídnout jim odpovídající úrok, který bude dost přitažlivý pro střadatele.

Aktiva

Pasiva

Aktiva

Pasiva

100 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

0 $ ve zlatých mincích

100 $ vlastní kapitál

39 $ (30 denní směnka na 40 $)

200 $ v bankovkách (cizí zdroje)

39 $ (30 denní směnka na 40 $)

100 $ termínované vklady (30 dní) úročené např. 3%

61 $ (30 denní směnka na 63 $)

61 $ (30 denní směnka na 63 $)

100 $ (30 denní směnka na 103 $)

100 $ (30 denní směnka na 104 $)

Banka na částečných rezervách svoje bankovky neúročí. Může-li pokračovat v expanzi, může také nabízet půjčky buď výhodněji než banka na 100% rezervách nebo s větší ziskovou marží, protože banka na 100% rezervách musí vyplácet své věřitele.

Pokud by zájem o půjčky (či diskontování směnek) polevoval, má banka na částečných rezervách větší prostor, jak snížením úroků přitáhnout více klientů žádajících o půjčky.

Mises vidí jako zásadní rozdíl mezi vydáváním obchodních směnek a vydáváním bankovek v tom, že zvýšeným vydáváním směnek by se nominální úroková míra tlačila nahoru, zatímco emisemi fiducíárních prostředků má nominální úroková míra tendenci klesat. Banka a její diskontní politika hrají tedy aktivní a zásadní roli. (Pokud bych se vrátil na začátek k MacLeodovi, tak právě on psal mezi prvními o tom, že správná regulace úrokové míry se stane svatým grálem a nejdůležitějším nástrojem pro správnou regulaci emisí papírových peněz. A byť by patřil spíše do bankovní školy, tak psal i o tom, jak omyly ve využití tohoto nástroje musí vést k závažným bankovním krizím.)

Od výše řečeného se již odvíjí známý příběh rakouské teorie hospodářského cyklu.

Zakázat emisi fiduciárních prostředků?

Příběh sporu mezi currency school a banking school má bohužel svou stinnou stránku. Spor se soustředil na emise bankovek a currency school politiky přesvědčila, že je třeba emise bankovek přísně regulovat až zakázat (přesvědčit politiky o tom, že je třeba něco regulovat, obvykle nebývá tak těžké). Proto v podstatě zmizely bankovky soukromých bank a nahradil je monopol banky centrální. Přitom ale se cíle currency school nedosáhlo, protože emise depozit zůstala volná a o to více se rozmohla a když přišel další hospodářský cyklus, tak zůstala zdiskreditovaná stranou zájmu. Většina peněžních teoretiků z přelomu 19/20 století by se dala zařadit k bankovní škole, včetně rakušanů Wiesera a Schumpetera.

Mises svým způsobem zrehabilitoval teoretické myšlenky currency school, ale když si ve své knize pokládá přímou otázku, jestli by bylo dobré zakázat fiduciární prostředky, tak odpovídá záporně. Ovšem jeho argument je poměrně slabý – totiž ten, že rozvoj fiduciárních prostředků na konci 19. století pomohl v době velkého rozmachu výroby stabilizovat hodnotu měnové jednotky a vyhnuli jsme se „nepříjemnostem“ plynoucím z jinak nastavší deflace. Dají se ukázat i místa, kde právě podobným argumentům Mises protiřečí a proto není divu, že J. G. Hullsmann interpretoval tuhle pasáž jako Misesův ústupek z roku 1912, aby nedopálil prakticky všechny starší kolegy – přívržence bankovní školy. Mises navíc chválí některé státní regulace a opatření na omezení bankovní úvěrové expanze. (Explicitně například německý bankovní zákon z roku 1879, který omezuje emise bankovek jen proti nanejvýš 90 denním směnkám s nejméně dvěma solventními ručiteli).

O řadu let později Mises zaujímá poněkud jiný a radikálnější postoj – že žádat od státu regulace vytváří nebezpečný precedent.

Spor, který se v rámci Rakosuké školy vede dodnes, má své roviny ekonomické a právní.

Může banka na částečných rezervách slibovat proplacení všech svých bankovek na požádání?

Může si majitel takové bankovky plnění tohoto slibu vynutit?

Nestojí právě efektivní vynucování plnění takovýchto slibů za tím, že mohly bankovky v Anglii a Skotsku vzniknout a těšit se nějaké důvěře? (Nezapomínejme, že mohly být hodnoceny stejně jako peníze jen proto, že panovala důvěra, že sliby na nich napsané budou splněny.)

Právě nastavení těchto základních institucionálních podmínek by bylo klíčem k odhadu toho, jaký typ bankovnictví by ve svobodné společnosti převažoval.

Originální článek naleznete zde:

100 let od vydání Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel

0 0 vote
Article Rating

Sdílejte přátelům

Subscribe
Upozornit na
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments