Švýcarsko zůstává Švýcarskem

Minulá neděle byl dobrý den pro Švýcarsko a také pro Evropu. Nešlo přitom především o cizince a přistěhovalectví, ale o svrchovanost...

Minulá neděle byl dobrý den pro Švýcarsko a také pro Evropu. Nešlo přitom především o cizince a přistěhovalectví, ale o svrchovanost a sebeurčení. Nevraživost z Bruselu by si Švýcaři neměli brát osobně.

Roger Köppel, šéfredaktor Die Weltwoche

Ne, minulý víkend se nehlasovalo ve Švýcarsku v první řadě o „cizincích“. Toto hlasování nebylo také proti Němcům anebo proti imigraci. Překvapivě solidní většina stavovských a dokonce i lidových hlasů ve prospěch iniciativy proti hromadnému přistěhovalectví neznamená, že se Švýcarsko izoluje, „vybírá z koláče jen rozinky“, nebo že úplně zmizí z evropské kontinentální desky.

Nemáme co do činění ani s „ptákovinou“, „demencí“ nebo „ústavně zaručeným právem na hloupost,“ jak tento týden ne příliš inteligentně poznamenal jeden korespondent německé státní televize. Většina zahraničních novinářů, politiků, názorových vůdců, představitelů EU a zástupců elit to vidí nesprávně. Omylu podléhá také překvapivý počet švýcarských komentátorů, kteří se koncentrují na emotivní otázku imigrace. To není ten rozhodující bod.

Je to o sebeurčení

Hlasování minulou neděli není převratné proto, že lid pověřil Spolkovou radu vypracovat kvóty k omezení přistěhovalectví. To dělají jiné země po celá desetiletí. Světovým unikátem není kontrola, ale naopak naprosté nekontrolování imigrace prostřednictvím svobody pohybu. Hlubší význam tohoto referenda je v tom, že Švýcarsko potvrdilo svou vůli k nezávislosti a sebeurčení. A to i proti masivní propagandě vládních agentur, sdružení a médií.

Voliči chtějí vzít sami do ruky otěže. Nedůvěřují poučování seshora. Konkrétně cítí, že volný pohyb osob je nevhodný systém, protože pak mají pocit, že již nejsou pánem ve svém vlastním domě. Viděno z tohoto úhlu to není ani nic dramatického, ani obscénního. Je to pochopitelné.  Většina lidí v Evropě smýšlí stejně, jen se jich na to nikdo neptá. Přistěhovalectví je jen vnější podnět. V podstatě jde o suverenitu a demokracii. Švýcaři chtějí sami rozhodovat o věcech, které se jich týkají. Provázanost s Evropskou unií zašla příliš daleko. Nyní je třeba otočit šroubem mírně nazpátek. Spolupráce ano, fúze ne.

Eurokraté reagují nepřátelsky, podrážděně. Voliči jsou očerňováni jako xenofobní, morbidně úzkostliví, extrémně pravicoví. Evropa tak překrývá nežádoucí realitu. Tato agresivní panika potvrzuje to, co si vždy zdvořilí Švýcaři sice mysleli, ale jen málokdy vyjádřili nahlas: EU je demokracii hluboce nepřátelská struktura, která nesympaticky pohrdá občanem. Demokracie je pro EU hrozbou, protože demokracie znamená, že šéfem je lid a nikoli tímto lidem placení profesionální politici. Proto nazývá EU sama sebe spíše „společenstvím hodnot“ než demokracií. Hodnoty upřednostňují pravdu před většinou. Kdo neustále hovoří o hodnotách, snaží se ve skutečnosti demokracii odstranit.

Švýcarsko má raději většinu, než nějakou pravdu. To je demokracie. Švýcarsko chce zůstat Švýcarskem. Chce obchodovat, být otevřené, kultivovat výměnu, ale ne se připojit k Evropské unii nebo k jejímu kafkovskému, přeregulovanému vnitřnímu trhu. Jen proto, aby švýcarské společnosti mohly vyplnit o pár formulářů méně, když si chtějí otevřít pobočku v Lucembursku. Švýcarům je v posledních letech stále jasnější, že se Švýcarsku daří právě proto tak dobře, že není v Evropské unii.

Lze se divit, že jsou Švýcaři po prvotním souhlasu stále skeptičtější vůči teoreticky dokonale koncipovanému volnému pohybu osob? Ne. Volný pohyb osob má stejné slabiny jako euro. Společné měny jsou výsledkem úspěšného vytvoření států, nikoli jejich podmínkou. Volný pohyb lidí funguje uvnitř hranic států, ne mezi nimi. Pokud otevřete nedbale stavidla mezi bohatými a chudými zeměmi, vytvoří se jen drahý chaos. Je vůbec s podivem, že Švýcarsko s tímto konceptem souhlasilo i přes falešné sliby členů vládnoucího kabinetu.

Švýcarsko dokonce podtunelovává své hory

Švýcaři nejsou nemocní. Oni nedůvěřují Evropské unii, protože pro to mají dobré důvody. Dokud nenabízí EU jasně lepší alternativy, drží se těch osvědčených. To je rozumné a současně to EU rozčiluje. Eurokraté vědí, že každé švýcarské referendum, namířené proti jejich evropské politice, otřásá současně i jejich více než chatrnými zdůvodněními. Mohlo by se stát, že by jejich vlastní poddaní mohli přijít na myšlenku, uspořádat referenda. To by byl pád dnešní EU. A to je ten důvod, proč by si Švýcarsko nemělo brát odsuzování z Bruselu osobně. Tyto urážky vyjadřují zoufalství. Jejich odesílatelé mají sami na kahánku.

Švýcarsko může hledět do příštích týdnů a měsíců s jistotou. Je příkladným, kosmopolitním státem ve středu Evropy. Po celá staletí nezačalo žádnou válku. Platí své účty včas, aniž by jí EU musela před tím dát miliardové úvěry. Poukazuje stovky milionů do evropských výzkumných programů a na pomoc pro východní Evropu v naději, že to něco přinese. Kvůli EU dokonce podtunelovává své milované hory, aby mohly nákladní auta a vlaky jezdit ještě rychleji. Infrastruktura, za jejíž používání požaduje Švýcarsko pouze spropitné, stojí miliardy.

Přesto tvrdí Brusel, že Švýcarsko „vybírá z koláče jen rozinky“, že má jednostranný prospěch z dobrých smluvních vztahů. To je prokazatelně nepravdivé. Ale i kdyby tomu tak nakrásně bylo, proč pak uzavíral Brusel dobrovolně tyto smlouvy? A proč pak není Brusel rád, že Švýcarsko nyní riskuje vypovězení těchto smluv, které jsou pro Brusel prý tak nevýhodné? Tyto výtky se nedají při nejlepší vůli brát vážně.

Minulá neděle byla dobrý den pro Švýcarsko a přinejmenším stejně dobrý pro Evropu. Volání po více demokracii v EU se nebude dát již tak snadno držet pod pokličkou. Všude pod povrchem to kvasí a kypí. Švýcarské referendum poskytuje cenné signály z reality. Švýcarsko je pro zbytek Evropy seismografem politických poruch. Ukázalo se, že je nezbytným předvojem svobodného myšlení v EU, která je sama ochromená politickou korektností a vynucováním jednoho názoru. Je systémem včasného varování pro chybný vývoj, který je jinak v EU přehlížen nebo ignorován.

EU by měla být opravdu vděčná

Říkáme to ve vší pokoře a bez toho, abychom si dělali nárok, obšťastnit Evropu za každou cenu: rostoucí demokratický deficit v EU je ve skutečnosti deficit reality. Státy nebo veleříše, které se vzdálí od svých obyvatel, se vznesou, vědí všechno, ale nevidí nic a létají slepě tak dlouho kolem, až se rozbijí o skalní stěnu. EU by měla Švýcarsku spíše poděkovat za pomoc s navigací, než urážet jeho voliče. Vlastně by to mělo vyvolat v Bruselu přehodnocení vlastních pozic, když Švýcarsko nařezává jeden z hlavních pilířů EU. Místo toho se zpoza evropské hradby ozývá řev moralizování, arogance a černé zášti.

Chceme pouze upravit jednu smlouvu

Pro Švýcarsko přinesla poslední neděle potřebné vyjasnění front.  Strategie institucionálního připojení, kterou zastával spolkový prezident Didier Burkhalter, se nezdařila. Švýcarsko se nechce ještě více přiblížit k EU. Voliči trvají na nezávislosti a svobodě jednání. To znamená z hlediska hospodářské politiky návrat ke klasickému liberálnímu modelu volných mezinárodních obchodních vztahů. Státy uzavírají dvoustranné smlouvy, které jsou vzájemně výhodné a mění je, pokud se změní okolnosti. Zde se teď mstí, že se Spolková rada dala průmyslovými svazy tak otrocky zapřáhnout do tažení proti „izolační iniciativě“. Tato iniciativa nepožadovala izolaci, ale kontrolované otevření.  Kvůli nerozumné rétorice o údajné „izolaci“ tak Spolková rada i průmyslové svazy podávaly navenek zcela zkreslený obraz Švýcarska.

Může Spolková rada, která ještě před týdnem nedůstojně bubnovala ve volební kampani, nyní věrohodně zastupovat Švýcarsko při vyjednání naprostého opaku? Ano – i když se neměla nikdy tak vehementně vrhat do politického boje. To je právě to geniální na přímé demokracii. Umožňuje politické obraty bez toho, aby vláda, která je pouze vykonavatelem vůle lidu, ztratila tvář.  Spolková rada se může vždy odvolat na demokracii. Silnější mandát neexistuje.

Proto je třeba relativizovat i kňourání o ponuré budoucnosti. Švýcarsko nevyhlásilo EU válku, chce pouze změnit jednu smlouvu. K popisu tohoto možná citlivého, ale jistě ne životně nebezpečného procesu se zcela jistě nehodí apokalyptický slovník. Zdá se být jisté, že Švýcarsko, které dokázalo přežít už i nejednu světovou válku, překoná i tento problém, bude-li chtít.

Naopak, je nepravděpodobné, že v současné prekérní hospodářské situaci odpálí předseda Evropské komise José Manuel Barroso celý svůj arzenál politických odvetných opatření na jednoho z posledních bonitních odběratelů evropských výrobků. Konec světa, jak se zdá, ani tentokrát nenstane.

 Článek vyšel v němčině 18.2.2014 v časopisu Die Weltwoche. Překlad Jiří Vodička.

Tags:
Redakce Reformy.cz

About Redakce Reformy.cz

Reformy.cz – obhajoba myšlenek svobody, principů svobodného trhu a minimálního státu – od roku 2010. | Kontaktovat nás můžete na redakce(@)reformy.cz | Podpořte nás.