Směřujeme ke světovládě. Havel tleská, Klaus varuje

Autor tohoto příspěvku je bývalý redaktor idnes.cz. Pokud Vás článek zaujme, doporučujeme přečíst též rozhovor o jeho odchodu z idnes.cz na portálu D-Fens.

Nedávno uběhnuvší dvacetileté výročí sametové revoluce bylo příležitostí pro oba naše žijící prezidenty a věčné to názorové souputníky, aby veřejnosti opět představili svůj světonázor a obhájili dosavadní politické kroky. A jak už to tak při rekapitulacích bývá, oba zároveň pohlédli do budoucnosti. To, co tam každý z nich vidí, je až podivuhodně podobné. Liší se jen v tom, že jeden to vítá a druhý se toho hrozí. Dva Václavové, dva prezidenti, ale – kdyby bylo po nich – dvě naprosto odlišné vize budoucnosti.
Ve svém zamyšlení vycházím z knihy, kterou k výročí listopadových událostí napsal prezident Václav Klaus. Jmenuje se Kde začíná zítřek a krom toho, že z valné většiny hodnotí uplynulá dvě desetiletí, dává v poslední závěrečné kapitole nahlédnout i do budoucnosti, jak si ji současná hlava státu představuje.

Havel pronesl podobně signifikantní řeč na půdě Evropského parlamentu dne 11. listopadu, která byla široce citována českými médii. Ta si sice povšimla toho, jak rozdílná byla poselství obou prezidentů před europoslaneckým plénem (když srovnávala to současné Havlovo s únorovým projevem Václava Klause na témže místě), nešla ale příliš do hloubky a zůstala jen u běžných citací.

Texty obou mužů nejsou nijak revoluční. Svým způsobem rozvíjejí to, co oba politici říkají po celou dobu své politické kariéry a co bychom od nich i čekali. Srdce havlisty zaplesá nad myšlenkami, které zněly bruselskou budovou europarlamentu. Klausovec zase pokývá hlavou nad tím, jak trefně popsal budoucnost jeho oblíbenec. S přibývajícími roky, zkušenostmi a měnící se světovou situací se ale přesto rétorika obou mužů stupňuje. Boj se přiostřuje.

Svět podle Havla / Klause

Pro další řádky bude důležité, když stručně shrneme poselství obou politiků. Václav Havel se raduje z toho, jak se Evropa stále utužuje a sjednocuje. Vyžaduje si to prý současná globalizace, Evropa by ale neměla být jen soustátím, které spojuje společný obchod, ale rád by ji viděl i jako blok se stejnými hodnotami a mravními základy. Taková Evropa by pak mohla být vzorem a poučením pro ostatní svět, tak aby se podobné nadnárodní celky utvořily i na jiných kontinentech. Optimální politický řád nadcházejících desítiletí vidí Havel právě ve spolupráci nadnárodních a kontinentálních entit, kdežto národy jsou podle něj domovem nacionalistických běsů.

Václav Klaus si všímá náznaků, indicií a trendů současného světa a na základě toho vyslovuje svoji představu příštích let. Budoucnost je totiž podle něj často mnohem bližší úvahám těch spisovatelů, kteří pouze domýšlejí společenské trendy, které vidí ve své době (Huxley, Zamjatin, Orwel), než fantastů, kteří popisují své scifi představy založené povětšinou na technických vymoženostech. Ve shodě s touto tezí pak Klaus naznačuje, že nás čeká budoucnost, kdy budou do důsledků dotaženy jevy, které už dnes vidíme kolem sebe a které Klaus vždy hodnotil negativně – soudcokracie, multikulturalismus, diktát nevládních organizací (NGOs), křivení klasického kapitalismu. To vše povede k destrukci národních států a k dalšímu oslabování parlamentního systému zastupitelské, nepřímé demokracie. To vše zároveň vytvoří předpoklady pro světovou vládu.

Havel i Klaus nám ukazují, jak bude podle nich vypadat náš zítřek. Nastiňují, co by si přáli a čeho se naopak bojí, co podle nich bude určovat příští dekády. A čemu chce jeden i druhý sloužit a napomáhat a čemu naopak bránit. Svým způsobem se zde Havel i Klaus obnažili. Odkryli své karty a hrají už mnohem otevřeněji, než kdy dříve.

New World Order. Výzva pro obrozenou pravici

Proč si to myslím? Klaus ještě nikdy takto otevřeně nepopsal nebezpečí, které představuje světová vláda. Samotný pojem zní trochu neurčitě a příliš fantasticky pro toho, kdo se problémem nezabývá. Kdo se ale jednou začetl do textů, které varují před novým světovým řádem, pro toho jsou Klausova slova jasným vzkazem.

Klaus to vzhledem ke své funkci ani nemohl říci jasněji. Na prezidenta, který je svázán určitým bontonem, etiketou a zodpovědností za své výroky, je to naopak až příliš odvážné tvrzení. Málokdo, a skoro bych si troufl říci, že nikdo z politiků, nemluví tak otevřeně o světové vládě, jako právě on. Nepočítáme-li v to ty, kteří si světovou vládu – jako Havel – naopak přejí a tento trend se mluvením o ní snaží urychlit.

Právě Havel a jeho slova sama tak jsou nejlepším důkazem toho, že Klausovo varování není pouhou smyšlenkou, ale varuje-li Klaus před světovládou, varuje před konkrétním plánem konkrétních lidí. Havel je jedním z nich, jakkoli ne strůjce, ale spíše užitečná loutka, maňásek, nebo spíše maskot, kterého světové elity v tomto snažení využívají.

Svým duchem připomíná navíc poslední Klausova kapitola knihu jeho spolupracovníka, vicekancléře Petra Hájka. Třebaže Klaus o Smrti ve středu mluví sám ve své knize spíše diplomaticky (vypořádává se s ní větou, ve které oznamuje, že na Hájkovu nadsázku nepřistupuje plně, zároveň ji ale označuje za inspirativní), na Hájka tak navazuje. Média až příliš okatě Hájkovu knihu rozcupovala, ale unikl jim její celek. Hájek skutečně varuje před něčím podobným, i když tomu nedal tak jasné označení a popsal spíše doprovodné projevy. Klaus nyní doplňuje – je to globální vláda, čeho se máme obávat.

Hájkova Smrt ve středu, jakkoli se zabývá hlavně rolí médií, tak byla předzvěstí toho, že myšlení Hradu je zase o krok dále, ve srovnání s bezobsažnou politikou současných parlamentních stran. A nejnovější Klausova kniha je toho potvrzením. Na Hradě se hledá nový obsah pro pravicovou politiku, vyprázdněnou tím, jak se pravice celosvětově přesunula do středu. To bylo vždy devízou Klause a těch, kterými se obklopoval – udávat směr, vidět o několik kroků dopředu.

Do budoucna tak bude obsahem skutečně pravicové politiky mimo jiné boj za národní stát a proti novému světovému řádu, prorokuje Klaus spolu s Hájkem a dalšími poradci. Zde se bude odehrávat budoucí střet mezi zastánci svobody a novodobého otroctví a Klaus už to tuší a zbrojí. Jeho boj proti panice z globálního oteplování je přesně z toho soudku. Není to snaha provokovat, jak mu někteří komentátoři podsouvají. Klaus ví, o co v onom velkém podvodu jde a čeho je tato propaganda součástí.

Čeká nás nová totalita?

„Sloganem dneška stále více začíná být ´global governance´. Zítra to bude skutečností, předpovídá prezident. A dodává, že se takového vývoje velmi bojí. Jako příklady „global governance“ uvádí integraci Evropské unie a rychle rostoucí moc OSN a podobných světových organizací.

Klaus nekritizuje globalizaci (jako Havel), kterou považuje pouze za „zdola a spontánně se šířící internacionalizaci lidských aktivit všeho druhu na základě nových informačních a dopravních aktivit“. Kritizuje naopak „vědomě konstruované rušení národního státu ve prospěch subkontinentálního, kontinentálního či dokonce globálního vládnutí“

Klaus otevřeně mluví o „rodící se světové vládě“. Ta podle něj povede k „nějaké nové formě nedemokracie, ne-li totality.“ To jsou vážná slova. Hned nás napadnou přirovnání euroskeptiků, kteří varují před Lisabonskou smlouvou a připodobňují EU k Sovětskému svazu. Ale zde jsme ještě o stupínek výše. EU je jen součástí něčeho mnohem většího. Něčeho, pro co slovo „totalita“ bude možná už nevyhovujícím termínem. Dosud se totiž ještě nikomu nepodařilo ustavit vládu nad celou planetou…

V tomto světle je trochu nepochopitelné, proč Klaus nakonec Lisabonskou smlouvu podepsal, když tak měl téměř historickou možnost nasypat písek do soukolí rodící se světovládné mašinérie a tak celý proces trochu zbrzdit. Nyní bude moci jen vršit své kritické výroky, které sice mohou světové politické špičky štvát, ale v jejich plánech je už nezastaví. Je otázka, zda Klaus bude mít ještě další příležitost, jak proroky světového řádu ještě jednou skutečně dostat na lopatky, jako je před podpisem Lisabonu několik měsíců měl. Na druhou stranu, Klaus mohl tušit, že integrací Evropy to nekončí a čekají nás ještě další bitvy. A možná chce v těchto bitvách stát, což se mu bude z pozice prezidenta dělat lépe, než jako pouhému řadovému občanovi. Ale to by bylo spíše na jiné zamyšlení.

Havel: Pozor na osídování země

Naproti tomu Havel v projevu před Evropským parlamentem předvedl přímo ukázkové podlézání evropským mocnostem. Za svou zemi se omlouval, před těmi západními se hrbil, Lisabonskou smlouvu hájil, Evropskou unii glorifikoval a oddychl si, že se rozšířila i do střední Evropy, jinak by se z tohoto kusu kontinentu stalo rejdiště nacionalistů, populistů a jejich ozbrojených milicí. Evropská policie stejně jako Obamovy milice přihlouplých a nudících se černých Američanů mu zřejmě nevadí.

Co je ale horší, Havlovi nestačí současná podoba sešněrované Evropy. On by rád tento model rozšířil na zbytek planety. Nejen evropský integrační proces podle něj musí pokračovat. „Je to totiž v bytostném, ba přímo existenčním zájmu nejen Evropanů, ale všech,“ říká poněkud tajemně. V současném světě budou podle něj hrát „stále významnější roli různá nadnárodní či nadstátní či kontinentální společenství.“

Havel oslavuje Evropu posledních desetiletí jako „nejpevnější nadnárodní svazek, jaký dnes můžeme na světě pozorovat“. Ten má být pro ostatní svět výzvou. „Optimální politický řád nadcházejících desítiletí vidím v tvořivé partnerské spolupráci těchto větších nadnárodních či kontinentálních entit,“ řekl Havel v projevu.

Havel se ale nespokojí jen se spoluprácí národů v ekonomické sféře, což by snad bylo ještě pochopitelné a obhájitelné. Havlova vize příštího světa jsou nadnárodní celky, které budou mít i společný hodnotový systém. Aby nás nenechal na pochybách, co tím myslí, Havel pokračuje: „Mám tím na mysli odklon od kultu zisku (…) jakož i odklon od nebezpečně nekoncepčního osídlování Země a bezhlavého drancování planety neohlížejícího se na životní prostředí a zájmy budoucích generací. Mám tím samozřejmě na mysli i důmyslné šetření energií, kdy se úspěch státu neměří růstem její spotřeby, ale naopak jejím klesáním.“

Ano, Havlovi vadí nejen drancování planety, ale její osídlování. Promluvil v něm představitel nového světového řádu, kterému je proti mysli, jak se lidé na zemi množí a že jich je přemíru. Škoda, že svou myšlenku více nerozvedl, abychom se dozvěděli, jak chce proti osídlování planety bojovat. Možná bychom se ještě podivili.

Havel chce společné hodnotové základy pro tyto nadnárodní bloky. „Jde přece o bezprecedentní pokus vybudovat velkou a originální nadnárodní pospolitost na základě úcty k lidským svobodám, k lidské důstojnosti.“ Kdo ale bude určovat to, jaké ony hodnoty budou? Konzervativci to určitě nebudou. V případě Evropy se často mluví o antických, židovských a křesťanských kořenech. Havel k nim přidává i islám a osvícenství. Aspoň nyní víme, na co chtějí věrozvěstové nových řádů skutečně navazovat.

Exprezident také volá po jedné lidské tváři, která by reprezentovala Evropu. „Cítím, že kdesi nejvýš by měla být jedna jediná lidská tvář, která by celé to komplikované soustrojí reprezentovala a dík které by tomu všemu bylo lépe rozumět,“ říká kdysi bojovník proti komplikovanému soustrojí komunistického režimu. Když jeho myšlenky domyslíme, zřejmě by viděl takovou tvář rád i v Africe, Asii, Americe. Pak už je jen krůček k tomu, aby se objevila tvář, která bude zastupovat zmíněné tváře Evropy, Afriky, Ameriky a Asie. A jeden světový vládce je na světě. Opravdu toto Havel chce? Chce a ani se tím netají.

Co je větší nebezpečí? Multikina nebo multikulturalismus?

Až komických rysů nabírá pak rozdílný pohled obou prezidentů na to, čeho ze Západu se nejvíce obávají. Oba se sice shodli na tom, že se česká společnost po pádu komunistického režimu upínala k Západu jako ke svému vzoru, aby poté rychle vystřízlivěla, rozcházet se ale začínají ve chvíli, kdy mají říci, co představuje ono nebezpečí, které se ze Západu šíří. Obojí má předponu multi-. Zatímco Havel vidí největší zlo v multifunkčních obchodních komplexech, Klaus se obává multikulturalismu.

„Naše země se postupně mění v jednu gigantickou a nevzhlednou aglomeraci plnou skladišť, parkovacích ploch a super-hyper multifunkčních paláců konzumu rozcapených pyšně na kilometrech čtverečních naší vlasti. Zbývá snad už jenom to, aby byla všechna divadla a všechna kina sestěhována do jednoho gigantického megakomplexu vyzývajícího nanejvýš k tomu, aby se tam člověk oběsil na multiprovazu,“ stěžoval si Havel ve svém textu pro MF DNES ze 14. listopadu.

Pro Havla je tím nejhorším zlem, který nám Západ importoval (a my se mu dostatečně nebránili), rozvoj multifunkčních center. Jakoby prvním ze všech nepřátel společnosti byl rozvíjející se obchod, lidské podnikání, ekonomická globalizace. Globalizace politická mu ale nevadí. V tom spatřuji velké Havlovo pokrytectví.

Klaus se naopak vždy těchto lidských aktivit zastával. Pro něj je ale nebezpečím postzápadní civilizace multikulturní ideologie, neboli globalizace kultury, globalizace politiky, globalizace lidského myšlení a chování. Ten multikulturalismus, který naopak Havel podporuje a v tichosti mimo pozornost médií a společnosti také pomáhá budovat (viz jeho angažmá v projektu Aliance civilizací).

„Současná ideologie multikulturalismu, která si implicitně klade za cíl setřít přirozené, staletým vývojem vzniklé rozdíly a odlišnosti mezi národy, státy, etniky, celými kontinenty a kulturními a civilizačními okruhy. To vše ve jménu jednoho ´globálního´ univerzálního lidstva, řízeného jedinou ´planetární´ vládou, která nahradí demokratický kapitalistický systém,“ – to je podle Klause něco, čeho bychom se měli obávat.

Moralizující Havel ale může těžko varovat před něčím, co sám propaguje, a tak si nachází zástupné nepřátele, které vidí v multikinech a supermarketech. Že to je směšné, mu asi uniká. Multikulturalismus přece ohrožuje naši zemi více, než cokoli jiného. To, že evropské země přichází o svou jedinečnou kulturu, ale Havla ani trochu netrápí. Vadí mu totiž spíše utrpení jakési Matky země, sténající pod nápory aut, středisek, center a budov, než utrpení člověka, který se pomalu začíná cítit cizincem ve vlastní zemi.

Asi je to proto, že pro Havla je a vždy byla nejvyšší hodnotou země, příroda, planeta, nebo spíše Země, Příroda a Planeta. Pro Klause ale naopak svoboda lidského jedince. Havel má navíc panickou hrůzu nejen z aut, továren a nákupních center, ale z lidí samotných. Těch je na planetě příliš, vyčerpávají přírodní zdroje a planetě ubližují. Proto je také Havel členem Římského klubu, který se od svého vzniku netají tím, že jeho hlavní vizí je zmenšit počet obyvatel na planetě zemi, jedno, zda katastrofami, nemocemi, antikoncepcí či jinými metodami. Tento nikým nezpochybněný skutečný záměr se jen umně skrývá za dnes líbivě znějícími slovy o trvale udržitelném rozvoji. Trochu zvláštní a cynické od člověka, který měl vždy plná ústa humanismu a lidskosti. Možná proto se k čestnému členství v tomto povedeném elitářském klubu na svých stránkách nehlásí, přestože tam vyjmenovává desítky jiných členství a ocenění. Webové stránky Římského klubu ho ale usvědčují jasně.

Závěr

Ze srovnání obou textů vyplývá, že oba prezidenti předpovídají, že svět ke globální vládě směřuje. Zatímco prezident minulý to vítá, prezident současný v tom vidí hlavní nebezpečí, kterému bude lidstvo v budoucnu čelit. Klaus se Havlových vizí děsí, stejně jako se Havel zase děsí vlastenectví a úcty k národu, které dnes Klaus jako jeden z mála evropských státníků reprezentuje. Podle Havla jde ale už jen o přežitek minulosti, který nemůže ohrozit báječný nový svět, který nás čeká.

Dění, které vidíme kolem sebe, skutečně napovídá tomu, že se více může obávat Klaus než Havel. Je totiž reálnější ten scénář, předpokládající existenci nějakého nového Obamy, prezidenta už nejen amerického, ale světového, než varování Havla před nacionálními běsy. Prezident Klaus je ale optimista a tak končí i svoji knihu. „Optimismus je povinností. Snažím se podle toho řídit. A něco dělat,“ píše.

Nikde totiž není řečeno, že utopické vize vyvolávačů a konstruktérů nového světové řádu vyjdou. Jejich plán je totiž proti lidské přirozenosti, a tak boj zdaleka není rozhodnut. Bitevní pole se teprve kolíkuje, ale už to je pro nový světový řád nepříjemností. On se totiž nejraději uskutečňuje právě plíživě a nenápadně. Nemá rád, když na něj někteří poukazují.

Adam B. Bartoš

Článek vyšel na blogu Adama Bartoše 28. ledna.

Redakce Reformy.cz

About Redakce Reformy.cz

Reformy.cz – obhajoba myšlenek svobody, principů svobodného trhu a minimálního státu – od roku 2010. | Kontaktovat nás můžete na redakce(@)reformy.cz | Podpořte nás.