Proč jsme chudí?

Autor:
admin
Publikováno: 10. 7. 2010Rubrika: Ekonomická svobodaTags:
Proč jsme chudí?

Snili jste — jako mladí — o bohatém a úspěšném životě? O rodinném domě, o velkém majetku, o bohatství a spokojenosti? Nemáte to? Pak slyšte proč.

Vyrostl jsem mezi Romy, můj otec Romem jest, má sestra též… a vlastně velká část těch, jenž mne nějak vychovávala. Budu proto otázky chudoby rozebírat právě z perspektivy Romů a jím podobných — z pohledu sociálně vyloučených skupin. I když obecně jsou příčiny stejné pro všechny.

Dnešní vlády se — hlavně v západním světě — snaží o takzvaný „sociální stát“, který má všem zajistit „důstojný život“. Sociální výdaje tvoří výraznou součást rozpočtů, sociální systémy se v čase — až na jisté výjimky — neustále rozšiřují. Tak proč jsme stále všichni chudí? Proč cítíme nedostatek, když si toho tolik přerozdělujeme?

Ať žije chudoba!

Problém je vůbec v celkovém pojetí toho, jak proti „chudobě“ bojovat.

Představte si, že bude chtít vláda bojovat proti automobilovému průmyslu. A tak, aby zamezila jeho rozšiřování, začne výrobu automobilů dotovat. Na auta dá výhodnější sazbu DPH, automobilkám začne připlácet na jejich zaměstnance… a tak dále.

Jistě, postup vlády je nesmyslný. Oni automobilový průmysl dotují, tedy dělají přesný opak toho, co dělat chtějí. Tím, že automobilový průmysl dotují pomáhají k jeho rozšiřování, nebojují proti němu.

Proti rozšiřování automobilového průmyslu nemůžeme bojovat jeho dotováním, to je snad všem jasné.

Nyní se podívejme na jinou vládu, která si vytyčí jako svůj cíl „boj proti chudobě“. Co taková moderní dnešní vláda začne dělat?

Obvykle rozšíří sociální systém, dávky, které plynou těm, jenž jsou dle nějakých kriterií chudí. Dají jim více peněz, aby netrpěli svoji chudobou.

Peníze — stejně jako vše ostatní — mají pro člověka určitou subjektivní cenu (o ceně tržní nyní nemluvíme). Tato subjektivní cena se určuje mimo jiné i tím, jaké úsilí stojí za jejich získáním a jak jsou pro jedince vzácné.

Jinou cenu má tisícikoruna pro horníka, jinou cenu má tisícikoruna pro odběratele sociálních dávek, jinou cenu má tisícikoruna pro multimiliardáře. A přitom je to stále tisícikoruna!

Co takový horník? Horník se dře několik hodin od pondělí do pátku někde v dole, práce je to namáhavá, náročná. Jeho plat je třeba 20 000,- čistého měsíčně. Tisícikoruna má pro něj určitou hodnotu.

Co takový odběratel sociálních dávek? To může být i ten horník, třeba má na nějakou sociální dávku skutečně nárok. Co stojí za získáním těchto peněz? Vyplnění nějakých papírů? Čas strávený na úřadě? Bude mít tisícikoruna ze sociálních dávek pro horníka vyšší, či nižší hodnotu, než tisícikoruna z platu za práci horníka? Dá se očekávat, že ona hodnota bude nižší, protože za jejím získáním není tolik úsilí.

Co když se tato tisícikoruna zamíchá mezi tisícikoruny získané hornickou prací? Paksníží obecnou subjektivní cenu tisícikoruny pro daného horníka. Co to bude znamenat?

Představte si, že si můžete koupit propisku za 5 Kč či za 200 Kč. Jak se k daným propiskám budete chovat? Dá se očekávat, že na propisku za 5 Kč si budete dávat mnohem menší pozor, než na propisku za 200 Kč. Proč?

Protože její pořizovací hodnota je natolik nízká, že vám zřejmě nebude stát za to, abyste si ji hlídali. Je velmi pravděpodobné, že ji brzy ztratíte. A že vám to aninebude vadit.

Představte si, že ta propiska bude zdarma. Určitě si ji pak nebudete hlídat natolik, jako třeba pero za 1000 korun.

Tedy čím nižší je pro nás subjektivní hodnota statku, tím více vágně s ním nakládáme. Takže čím nižší je pro nás subjektivní hodnota tisícikoruny, tím vágněji s ní nakládáme, čím nižší je pro nás hodnota peněz, tím vágněji s nimi nakládáme.

Čím menší úsilí nám stačí k tomu, abychom peníze získali, tím méně efektivně je vynaložíme. Představa, že sociální dávky, které tvoří „peníze bez krytí úsilím“ pomohou sociálně slabším k lepšímu životu je tak zcela mylná.

Jinak řečeno, znám spousty Romských rodin, které pobírají sociální dávky a nejsou na tom lépe, než dříve. Na druhou stranu znám několik Romských rodin, které nepobírají (nebo jen v minimální míře) sociální dávky a jsou na tom lépe, než dříve.

Znám spousty rodin (nejen Romských!), které jsou chudé, jsou na tom bídně a špatně, a které pobírají sociální dávky, jsou to však rodiny, které vždy měli na cigarety, alkohol, počítače či internet, ale málokdy měli na nájem, vodné, stočné či platbu elektřiny.

Jsou to rodiny, kde jsou zdraví a práce-schopní lidé, kteří místo toho, aby se snažili zvýšit svůj příjem či strukturu výdajů (a že by toho byli schopni) neustále volají po státu, aby zrovna jim dal další sociální dávky — na vzdělání dětí, na platbu lékařské péče a další.

A přitom mají doma tři počítače, superrychlé připojení k internetu, hromadu cigaret a alkohol není problém. Jak je to možné?

Tito lidé neumí nakládat s jim svěřenými penězi. Proč? Protože pro ně nemají peníze vysokou hodnotu, protože jsou snadno dostupné. Skrze sociální systém.

Peníze, které dostanou de facto „zdarma“ neinvestují (v drtivé většině) do svého rozvoje a zvýšení svých příjmů, ale do zachování svého aktuálního pohodlí. Sociální systém dnešní doby likviduje motivaci.

Tito lidé natolik navykli na svůj pohodlný život, že jakmile jen hrozí, že by o dávky přišli, tak se bouří. A neuvěřitelným způsobem. Nepřišli by totiž jen o své pohodlí, ale také o možnost peněz zdarma. Jsou jak feťáci, kteří neustále mluví o tom, jak se svojí závislostí skončí, ale jakmile je možnost, utečou, nechtějí.

Co je ale nejhorší? To, že v tomto prostředí vyrůstají děti, další generace. Ty jsou na tento způsob navyklí a je tak velmi těžké a nákladné je z této spirály dostat ven. Stát to stojí mnoho peněz — nejdříve jim „zaplatí chudobu“, a poté utrácí hromadu peněz za to, aby je z toho dostal ven.

A nakonec je ještě ukáže jako ukázku toho, jak se stát „umí starat“. To, že je do té hrůzné situace sám dostal, to už neříká.

Nedotujme chudobu

Vraťme se nyní k příkladu s vládou a automobilovým průmyslem. Ačkoliv u automobilového průmyslu je nám naprosto jasné, jak protichůdně si vláda (oproti svým slovům) počíná, u sociálního systému si toho na první pohled nevšimneme.

Povinný sociální systém, který je de facto státním monopolem je totiž zamlžen pojmy jako „solidarita“, „dobrá vůle“, „starostlivost“ a další.

To je ale gigantický nonsens! Neexistuje solidarita, dobrá vůle a starostlivost bez dobrovolnosti! Ze zákona povinný sociální systém tak není ani solidární, ani pln „dobré vůle“, ani vyjádřením „starostlivosti“.

Ze zákona povinný sociální systém je jen vládní dotací chudoby! Tím, že něco dotujeme penězi nás všech proti tomu nemůžeme bojovat! Jak bylo napsáno u příkladu s auty, proti rozšiřování automobilového průmyslu nemůžeme bojovat jeho dotováním, tak proti rozšiřování chudoby nemůžeme bojovat jejím dotováním, to je snad všem jasné!

Avšak vlády drtivé většiny zemí světa přesně toto dělají — dotují chudobu, čímž pomáhají rozšiřovat problém, proti kterému sami „bojují“ — v důsledku vlády bojují samy proti sobě!

To je neskutečně absurdní.

Abychom skutečně udělali přítrž chudobě, musíme omezit sociální systémy. Ano, na nějakou dobu v kratším horizontu to situaci zhorší — stejně, jako feťákovi na detoxu je nějakou dobu špatně. Avšak do budoucna by to byl neuvěřitelně dobrý čin.

Ano, vždy budou ti, kteří budou mít méně, než někdo jiný. To ale neznamená, že jsou chudí. Cílem snad není to, aby všichni měli stejně, ale aby pokud možno co nejméně lidí bylo chudých. Snažme se o to!

Prosím vás, nedotujme chudobu.

Lukáš Kubec
vyšlo na Devian.cz

O autorovi