Na politickou dráhu to nevidím

Mám ráda dobrosrdečnou dětskou naivitu.
Třeba můj syn: Batolí se po zahradě, usilovně přemýšlí, která z těch mnoha nožiček je právě na řadě. Právě se totiž naučil chodit. Ručičky roztahuje jako provazochodec, aby se mu při tom manévrování lépe držel balanc. A nese si broskev. Ona taková broskev něco váží, když se vám sotva vejde do dlaně. Převažuje vás na jednu stranu, a tak ať chcete či ne, prostě musíte zabočit za broskví. To se to pak těžko strefuje k houpačce! A když už si myslíte, že se konečně strefíte, všimne si vás to přerostlé psisko, na kterém jste včera jezdili jako na poníkovi, udělá HAM a broskvičku, kterou jste si s takovou námahou dovlekli až k houpačce, vám na jedno otevření huby sebere a spolkne. A co myslíte, že udělá synek? Že se rozpláče? Houby. Poplácá dobrosrdečně tu chlupatou obludu a vydá se na další štaci za novou broskví, aby obluda znovu mohla udělat HAM. On je totiž v představě malého chlapečka počet broskví v míse na stole neomezený. Zdroj mlíčka nevysychající. Máma s tátou mají sílu a lásku nekonečnou. A cokoliv vám kdo řekne, platí.

No, a právě tady se obyčejně objevuje první kámen úrazu. Ještě dříve, než dítko zjistí, že počet broskví může být omezen jak velikostí mísy, tak i velikostí máminy peněženky, většinou zjistí, že ne všechno, co slyší, musí být pravda. A tenhle okamžik bývá pro život mimořádně důležitý. Snad ve snaze chránit to malé mimi to totiž moc často zvrtáme. Přitom právě tenhle okamžik velkého objevení lži může rozhodnout o tom, zda se ze sladce naivního miminka stane ubohá důvěřivá ovce. Anebo zda se z naivního miminka naopak stane svobodná a tedy šťastná bytost.

Tak například dobře predikovatelné mediální šílenství kolem britského princátka postihlo i mou dcerku. Zatímco já s povzdechem vznesla u zpráv řečnickou otázku, jestlipak miminko po narození nebylo nikam odneseno a bylo ponecháno s maminkou (sotva, svět si žádal znát míry, a tak se mu také vzápětí dostalo ujištění, že princátko je pěkný pořez, což ale znamená, že muselo být vzápětí po narození celkem zbytečně váženo, místo aby bylo mnohem užitečněji ponecháno mámě v náručí), má dcerka položila otázku jinou: „Maminko, co mám dělat, abych se stala princeznou?“

Zamyslela jsem se. A pak jsem jí vysvětlila, že pravou princeznou se už nikdy nestane, tou by se musela narodit. Ale mohla by se ještě hypoteticky stát skoro-princeznou, tedy vévodkyní, pokud by si vzala za manžela nějakého prince. Takže pokud by si na tom trvala, musí se po nějakém takovém princovi poohlédnout. Ale že jí to moc nedoporučuju a že si to v několika dalších letech, než to pro ni začne být aktuální, ještě může zkusit rozmyslet. Dcerka byla mou odpovědí lehce překvapena. Byla toho názoru, že býti skoro-princeznou může být docela zábavné. Vždyť má spoustu šatů, nemusí chodit do práce, a koneckonců vždyť se pořád usmívá, když je v televizi. A proč prý si to já nemyslím?

A tak jsem se dcerky zeptala, co je pro ni důležitější: Buď být „skoro-princeznou“. Anebo moci si dopřát takové „drobnosti“, jako mít své miminko pořád u sebe, poslat veřejně do háje někoho, kdo vám hodně leze na nervy, nebo koupat se v bazénu bez plavek.  Dcerka se zamyslela. A pak po chvíli uvažování rozhodla, že prý tahle svoboda je pro ni asi důležitější než skoro-princezna, moc a peníze.

V tu chvíli jsem s uspokojením poznala dvě věci. Zaprvé dcerka se právě naučila rozlišovat mezi mediální fikcí a vlastním rozumem. A zadruhé dcerku politická dráha naštěstí nečeká. Nebo snad znáte politika, pro kterého by svoboda byla důležitější než moc?

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)

Markéta Šichtářová vyšlo na:

Na politickou dráhu to nevidím

About AutomatickyBlog