O šéfovi Budvaru jednám s kmotry

Pokud by audit skutečně ukázal, že si dosavadní ředitel národního podniku Budvar pan Boček při sporech o ochranou známku nevedl profesionálně, a já se jej rozhodl nahradit (zdůrazňuji ale, že rozhodující slovo bude mít výsledek auditu), rozhodnou o jeho případném nástupci nejen odborné manažerské kompetence, ale samozřejmě i politické směřování. To není nic překvapivého, sám Petr Nečas přece odůvodnil odchod mého předchůdce ministra Fuksy tím, že se „politicky rozešli“. Stejně tak je známo, že v politickém směřování ODS mají významné slovo pánové Rittig a Dlouhý. Pokud se to někomu nelíbí, nemusí ODS volit

Pokud toto tvrzení někomu připadá arogantní, ať se podívá na lednový výzkum agentury STEM. Ačkoli se média mohla přetrhnout v kritice nastupujícího ministra Kuby a přicházela se zaručenými informacemi, že „prý“ je mužem Pavla Dlouhého, ODS je podle výzkumu stále druhou nejsilnejší stranou. Ano, politická realita často není ideální, i já bych si uměl představit jinou ODS. Ale musíme vybírat z toho, co je. Zdá se, že to naši voliči chápou. ODS je pořád rozumnou alternativou. Chcete radši volit europtimisty z TOPky, nekonstruktivní odmítače všech reforem z ČSSD, komunisty nebo vyhodit svůj hlas pro tříprocentní firmu pana Bárty?

Myslíme si, že je to škoda, že tento příspěvek měl na svém blogu nechat. Krátce po zveřejnění měl už několik tisíc čtenářů. Rozhodli jsme se, že téměř vzorový způsob uvažovaní člena ODS by bylo škoda nepublikovat.

V této souvislosti si dovolím připomenout moje dva oblíbené citáty:

„Nikdy neustupuj před zlem, ale ještě odvážněji proti němu bojuj.“ Latinsky „Tu ne cede malis sed contra audentior ito„, což je citát z Virgiliovy Aeneidy a oficiální motto Ludwig von Mises institutu, který nedávno vzniknul i v České republice.

Jako druhý citát mě napadá:

„Dokud budeme volit menší zlo, bude vítězit jen zlo. Sice menší, ale pořád zlo.“ — Petr Mach

Kam dál:

• Projev Víta Jedličky (Reformy.cz) na ideové konferenci ODS
• Půjčka 38 miliard eurozóně – Petr Nečas zklamal
• MACH: Jak vystoupit z EU

Obsah návrhu

Obecné otázky

Zamýšlená smlouva by nepatřila mezi zakládací smlouvy EU, tj. netvořila by součást unijního primárního práva. Formálně by šlo o smlouvu skupiny členských států EU, které si přejí rozvíjet integraci nad rámec unijního práva.

Důvody jsou ryze praktické – neexistence potřebné jednomyslné shody na změně zakládacích smluv. Smlouva sama tento stav považuje za provizorium a v článku 16 stanoví, že do pěti let od jejího vstupu v platnost by na základě vyhodnocení zkušeností s jejím prováděním měly být podniknuty kroky k začlenění jejího obsahu do právního rámce EU.

Smlouva by vstoupila v platnost 1. ledna 2013, pokud by ji ratifikovalo 12 (z nynějších 17 států), jejichž měnou je euro. Pokud by k dvanácté ratifikaci došlo později, pak by vstoupila v platnost první den měsíce následujícího po uložení ratifikační listiny dvanáctého státu eurozóny (viz čl. 14 odst. 2).

Ustanovení smlouvy by se uplatnila na smluvní strany (které smlouvu ratifikovaly), jejichž měnou je euro. Pro ostatní smluvní strany (které smlouvu ratifikovaly) by se aktivovala až k okamžiku vstupu do eurozóny, pokud si samy dobrovolně nezvolí, že se na ně vybraná ustanovení, u nichž to smlouva připouští, uplatní již dříve; takto by si mohly zvolit, že budou vázány všemi nebo částí ustanovení hlavy III a IV (viz čl. 1 odst. 2 a 14 odst. 5).

Deklarované základní cíle

Deklarovaným základním cílem smlouvy je posílení hospodářského pilíře hospodářské a měnové unie přijetím souboru pravidel určených k podpoře rozpočtové disciplíny, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení řízení eurozóny (viz čl. 1 odst. 1). Preambule v tomto smyslu zdůrazňuje, že potřeba udržení zdravých a udržitelných veřejných financí a zabránění vzniku nadměrného schodku má zásadní význam pro zajištění stability eurozóny.

Preambule na předních místech též vyzdvihuje přání smluvních stran „rozvíjet stále užší koordinaci hospodářských politik v eurozóně“.

Fiskální kompakt

Těžiště navrhované smlouvy by měla představovat hlava III nazvaná „Fiskální kompakt“, která se zaměřuje na rozpočtovou disciplínu.

Jejím základním prvkem je tzv. pravidlo vyrovnaného rozpočtu (Balanced Budget Rule) upravené v článku 3: Smluvní strany by měly být povinny do jednoho roku od vstupu smlouvy v platnost zavést ve svém vnitrostátním právu režim, podle něhož by jejich veřejné rozpočty musely být vyrovnané nebo přebytkové; tento požadavek je v návrhu dále upřesněn a jsou zde stanoveny některé poměrně úzké výjimky. Smluvní strany by se dále zavázaly zavést nápravný mechanismus, který by byl spuštěn automaticky v případě významných odchýlení od stanovených rozpočtových parametrů. Mechanismus není v návrhu definován, je zde toliko uvedeno, že by měl být přijat podle zásad dohodnutých na základě návrhu Komise a že by měl zahrnovat povinnost odstranit odchýlení v určené lhůtě. Návrh smlouvy vyžaduje, aby uvedená pravidla byla zavedena ustanoveními závazné a trvalé povahy, nejlépe v ústavním právu, každopádně však normami, které musí být respektovány během celého procesu přijímání rozpočtu.

Soudnímu dvoru EU by měla být dle článku 8 udělena pravomoc přezkoumávat, zda smluvní strany do svého právního řádu správně zakotvily výše uvedená pravidla. Tato pravomoc by mu byla svěřena podle článku 273 Smlouvy o fungování EU (SFEU), podle kterého má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat všechny spory mezi členskými státy, které souvisejí s předmětem zakládacích smluv EU, jsou-li mu předloženy na základě rozhodčí smlouvy.

Věc by se k Soudnímu dvoru mohla dostat dvěma cestami. Jednak se předpokládá, že Komise v přiměřené době předloží zprávu o plnění dotčeného závazku v každém smluvním státě. Pokud Komise dospěje k závěru, že některý stát své povinnosti nesplnil, a uvede to ve své zprávě, „věc bude předložena Soudnímu dvoru jednou nebo více smluvními stranami“; smluvní strany by tedy měly povinnost podat žalobu na dotčený stát. Vedle tohoto postupu (bez ohledu na zprávu Komise) by navíc každá smluvní strana mohla sama podat žalobu k Soudnímu dvoru, kdykoli by se sama domnívala, že některý smluvní stát své povinnosti nesplnil.

Rozsudek Soudního dvora by byl závazný a dotčený stát by měl povinnost se mu podřídit a podniknout nápravné kroky v soudem vymezené lhůtě. Pokud by se poté některý smluvní stát domníval (podle vlastního posouzení nebo na základě posudku Komise), že odsouzený stát povinnosti uložené v rozsudku nesplnil, mohl by podat další žalobu k Soudnímu dvoru. Ten by pak měl pravomoc, pokud by dal žalobci za pravdu, uložit dotčenému státu paušální částku nebo penále přiměřené okolnostem a nepřesahující 0,1 % HDP daného státu. Tato peněžní sankce by měla jít na účet Evropského mechanismu stability.

Smluvní strany by měly dále v článku 4 přijmout závazek, že (zjednodušeně řečeno) přesáhne-li výše veřejného dluhu 60 % HDP, budou jej snižovat průměrnou rychlostí 1/20 ročně.

Smluvní strany by měly podle článku 6 také povinnost informovat předem Komisi a Radu o plánovaných emisích státních dluhopisů.

Článek 5 předpokládá, že státy u nichž je shledán nadměrný rozpočtový schodek v řízení podle čl. 126 SFEU, přijmou „programy rozpočtového a hospodářského partnerství“ zahrnující podrobný popis strukturálních reforem k účinnému a trvalému odstranění svých deficitů, tj. šlo by o jakési závazné plány nápravy. Obsah a forma těchto plánů by měly být definovány právem Unie. Programy by měly schvalovat a jejich provádění sledovat (včetně dohledu nad státními rozpočty) Komise a Rada.

Smluvní státy by se v neposlední řadě v článku 7 zavázaly při hlasování v Radě EU o opatřeních v řízení podle čl. 126 SFEU vůči státům neplnícím rozpočtová kritéria podporovat návrhy či doporučení Komise vůči státům, u nichž Komise shledá, že existuje nadměrný rozpočtový schodek. Tato povinnost by se neuplatnila jenom tehdy, pokud by kvalifikovaná většina smluvních států, nepočítaje v to stát, o němž se jedná, byla proti takovým návrhům. Tím by došlo fakticky ke změně rozhodovacích postupů v článku 126 SFEU (viz níže).

Koordinace hospodářské politiky

Hlava IV nazvaná „Koordinace hospodářské politiky a konvergence“ obsahuje z větší části jen obecné politické proklamace, které nepřinášejí nic nad rámec úpravy v primárním právu EU.

Článek 9 deklaruje úmysl smluvních stran spolupracovat na základě ustanovení o koordinaci hospodářských politik ve Smlouvě o fungování EU na vytvoření hospodářské politiky, která by podporovala hladké fungování hospodářské a měnové unie a hospodářský růst. Za tím účelem se smluvní strany zavazují přijmout nezbytná opatření ve všech oblastech zásadních pro dobré fungování eurozóny při sledování cílů podpory konkurenceschopnosti, zaměstnanosti, přispění k udržitelnosti veřejných financí a posilování finanční stability.

Článek 10 vyjadřuje ochotu smluvních stran využívat v záležitostech klíčových pro hladké fungování eurozóny příslušné pravomoci omezené na státy, jejichž měnou je euro (čl. 136 SFEU) a mechanismus posílené spolupráce.

Za konkrétnější a zároveň přesahující požadavky platné úpravy v primárním právu lze považovat závazek obsažený v článku 11, který předpokládá, že smluvní strany budou mezi sebou předem projednávat a případě vhodnosti koordinovat všechny významnější reformy hospodářské politiky, které plánují.

Řízení eurozóny

V hlavě V nazvané „Řízení eurozóny“ (popř. „Vládnutí eurozóně“) návrh smlouvy předpokládá vytvoření nových orgánů, respektive platforem.

Podle článku 12 by byl vytvořen tzv. eurosummit jakožto pravidelná zasedání hlav států a předsedů vlád smluvních států, jejichž měnou je euro, a předsedy Komise. Na zasedání by byl vždy pozván též prezident Evropské centrální banky a mohl by být přizván též předseda Evropského parlamentu. Úloha eurosummitu je vymezena velice obecně; měly by se zde projednávat otázky související se sdílenou odpovědností vůči společné měně, strategické směry pro vedení hospodářských politik a další záležitosti řízení eurozóny.

Eurosummit by byl tedy obdobou Evropské rady, a to v užší formaci omezené na představitele smluvních stran, jejichž měnou je euro. Dlužno podotknout, že vrcholní představitelé eurozóny se příležitostně separátně scházejí už od roku 2008. Smlouvou by došlo k formalizaci této praxe a upřesnění jejího fungování.

Zasedání by se měla konat vždy v případě potřeby, ale nejméně dvakrát do roka. Eurosummit by měl mít svého předsedu, kterého by jmenovali zástupci států v eurosummitu prostou většinou na stejné funkční období jako má předseda Evropské rady (snad se zde předpokládá personální propojení).

Problematickou otázkou v rámci vyjednávání textu smlouvy bylo zapojení smluvních států, které neplatí eurem. Původně se s jejich účastí na eurosummitu vůbec nepočítalo. Podle konečné verze by se jejich zástupci měli účastnit alespoň jednání týkajících se vybraných otázek (konkurenceschopnost smluvních států, zásadní rozhodnutí o budoucnosti eurozóny, specifické otázky provádění smlouvy ap.).

Článek 13 stanoví, že Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty smluvních států společně určí organizaci setkávání předsedů rozpočtových výborů vnitrostátních parlamentů a příslušných výboru Evropského parlamentu. Nezdá se nicméně, že by této parlamentní formaci měla být přiznána jiná než debatní úloha.

Shrnutí

Jako základní změny, které by nová smlouva přinesla pro smluvní státy lze vidět:

1. zavedení pravidla vyrovnaných rozpočtů a jeho kontroly Soudním dvorem;

2. vytvoření či lépe řečeno formalizaci eurosummitu;

3. povinnost pravidelného snižování dluhu pro státy zadlužené nad 60 % HDP;

4. podřízení zadlužených států závazným nápravným programům;

5. povinnost států informovat Komisi a Radu o plánech vydávání dluhopisů;

6. povinnost společného předjednávání vnitrostátních hospodářských reforem;

7. faktickou změna hlasovacího postupu v čl. 126 SFEU směrem k poloautomatickému přijímání návrhů Komise.

Komentář

Smlouva by znamenala zásadní přestavbu právního rámce hospodářské a měnové unie. Utáhla by svěrací kazajku směrem k fiskální unii; omezila by svobodu členských států vytvářet vlastní státní rozpočet a provádět autonomní hospodářskou politiku. Podřízení zadlužených států závazným nápravným programům má až kolonialistický nádech. Došlo by k posílení postavení Komise v rámci hospodářské a měnové unie.

Problémům vyplývajícím z tohoto přístupu jsem se obecně věnoval v předchozích článcích v Revue Politika k problematice krize eurozóny. Níže je proto ponechávám stranou a zaměřuji se především na právní otázky.

Faktická změna primárního práva EU

Třebaže je zamýšlená smlouva představována jako nadstavba nad primárním právem EU, které jí není dotčeno, ve skutečnosti by znamenala jeho faktickou změnu. To je zřejmé z velké řady jednotlivých prvků.

Na předním místě je třeba uvést ono povinné hlasování pro návrhy Komise v řízení o nadměrných rozpočtových schodcích (čl. 126 SFEU) podle článku 7, není-li proti návrhu kvalifikovaná většina. Tato povinnost smluvních stran (předpokládáme-li, že se smluvními stranami stanou všechny členské státy platící eurem) by přinesla faktickou úpravu rozhodovacího postupu v článku 126 SFEU, i když by formálně tento článek zůstal beze změn. Zatímco nyní rozhoduje Rada o návrzích Komise kvalifikovanou většinou, a návrh tedy může být přijat jen, pokud je kvalifikovaná většina pro, podle režimu smlouvy by v podstatě byly návrhy Komise přijímány automaticky, pokud by je kvalifikovaná většina nezablokovala.

Stejně významná (z hlediska závěru o faktické změně zakládacích smluv) je skutečnost, že smlouva by v řadě případů zapojovala do provádění smlouvy unijní instituce. Zejména Komisi by byly svěřeny četné úkoly a pravomoci (zejm. čl. 3, 5, 8). Předpokládá se rovněž angažmá Rady (např. čl. 5, 6), Soudního dvora (čl. a alespoň v minimální míře i Evropského parlamentu (čl. 13). Ptejme se, zda je takový postup z právního hlediska vůbec možný. Unijní instituce by totiž měly působit a být úkolovány jen v mezích zakládacích smluv EU. Zatímco volbu Soudního dvora jako rozhodčího soudu mezi státy skutečně primární právo (273 SFEU) umožňuje, v případě ostatních institucí není vůbec zřejmé, na jakém právním základě by se měly podřizovat smlouvě skupiny členských států stojící mimo primární právo. (Zakládací smlouvy znají případy, kdy instituce mohou sloužit jen skupině států a nikoli všem. Takovými případy jsou tzv. posílená spolupráce a dále situace, kdy se některé státy neúčastní té které oblasti integrace na základě výjimky v zakládacích smlouvách. V případě smlouvy o rozpočtové unii by nicméně nešlo o žádnou z těchto možností.)

Pozoruhodné je rovněž propojení se sekundárním právem EU v článku 5. Smlouva zde předpokládá k provedení vlastního ustanovení přijetí prováděcího předpisu EU.

Smlouva podle článku 10a Ústavy

Smlouva by z hlediska českého ústavního pořádku byla nepochybně smlouvou podle článku 10a Ústavy, tj. takovou, jíž jsou některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. Na jejím základě by totiž jednak byly svěřeny konkrétní pravomoci mezinárodním institucím, jednak, jak již bylo řečeno, by došlo k faktické změně zakládacích smluv EU.

Přenos kompetencí na mezinárodní instituce je nejlépe patrný u pravomocí svěřených Soudnímu dvoru v článku 8, tj. pravomoci přezkoumávat zakotvení pravidla vyrovnaného rozpočtu a případně ukládat sankce. Dále je případné o takovém přenosu hovořit v souvislosti s rolí, jakou by měly hrát Rada a Komise při schvalování zmíněných „programů rozpočtového a hospodářského partnerství“ či v případě vytvoření eurosummitu a jeho úkolů při řízení eurozóny. V širším smyslu lze považovat za přenos pravomocí i posílení postavení Komise v rámci změny hlasovací procedury v řízení o nadměrném schodku (čl. 126 SFEU), protože zde získává prakticky možnost přijímat rozhodnutí sama, nejsou-li kvalifikovanou většinou vetována.

Ze závěru o faktické změně zakládacích smluv EU, které jsou z pohledu českého práva smlouvami podle článku 10a, vyplývá logicky nutnost kvalifikovat navrženou smlouvu stejným způsobem.

Na tomto posouzení nic nemění skutečnost, že pro smluvní státy, které (zatím) neplatí eurem, by se povinnosti ze smlouvy (pokud by se iniciativně nepřihlásily k těm, kde to smlouva umožňuje) bezprostředně nevztahovaly a aktivovaly se až okamžikem přijetí eura. Už ratifikací smlouvy by byl dán nevratný souhlas s přenosem pravomocí, který bude účinný ke dni přijetí eura. Šlo by tedy jen o přenos s odloženou účinností.

K souhlasu s ratifikací tohoto druhu mezinárodních smluv vyžaduje Ústava ČR souhlas Parlamentu daný ústavní většinou, popř. souhlas daný občany v referendu.

Jaký postoj by měla zaujmout ČR

Na summitu 30. ledna Česká republika zůstala stranou hlavního proudu a k 25 státům, které hodlají smlouvu v březnu podepsat, se zatím nepřipojila. Tento postoj lze jedině přivítat; nejlepším řešením pro nás je podle mého názoru v tuto chvíli jednoznačně zůstat stranou.

Smlouva je nastavena tak, že pro členské státy neplatící eurem nepřináší výměnou za jejich účast žádné hmatatelné výhody. To jediné, čeho by dosáhly, je vyslání signálu loajality a morální podpory směrem k německo-francouzskému tandemu a dalším propagátorům utužení hospodářské unie. Jinak by však na sebe pouze braly povinnosti a rizika.

Je problematické zavázat se již nyní přijmout soubor povinností, o jejichž fungování a rozvinutí v praxi v první fázi budou rozhodovat jiní. Jde v tomto smyslu do jisté míry o bianko šek. Dokonce ani ty státy mimo eurozónu, které by na sebe dobrovolně vzaly s předstihem některé či všechny závazky z hlav III a IV, nezískají možnost opravdového spolurozhodování. V každém případě půjde o účast na riskantním podniku, který bude zcela v režii jiných států.

Neúčast států neplatících eurem nijak neblokuje a neohrožuje vstup smlouvy v platnost ani její provádění. Státy z této skupiny, které se nepřipojí, nebudou tedy v nijak problematické situaci ve vztahu k ostatním. Navíc tyto státy budou mít možnost ke smlouvě přistoupit později.

Souhlasím s názorem, že do budoucna by přistoupení ke smlouvě mělo být spojeno s rozhodnutím o přijetí eura a že by bylo vhodné předložit tuto otázku občanům v referendu. Přehodnocení a opětovné rozhodnutí o (ne)přijetí společné měny je navzdory již existujícímu závazku přijmout euro naprosto legitimní, protože celková struktura hospodářské a měnové unie se od dob přijetí závazku podstatně změnila a smlouvou o rozpočtové unii se bude dále měnit.

Tomáš Břicháček je členem Svobodných vyšlo na revuepolitika.cz Revue Politika 2/2012

Kam dál:

• Schwarzenbergův odchod z vlády kvůli nové evropské smlouvě
• Petr Mach: EFTA jako alternativa EU (přednáška)
• MACH: Jak vystoupit z EU
• MACH: Ne prohlubovat, ale rozvolnit
• Dle rozsudku EU musíme regulovat i to, co neexistuje

1. Vláda na toto jednání neměla mandát

Přistoupení k trvalému eurovalu (ESM) je ekonomické zotročení Slovenska a schválila ho vláda, která na to nemá mandát, protože její v parlamentu byla vyslovena nedůvěra. Jejím jediným úkolem je přivést zemi k předčasným volbám. Je to porušení Ústavy Slovenské republiky.

Proč se tato smlouva musela schvalovat už před volbami? Když jsou si ostatní strany stejné, klidně mohla taková závažná smlouva počkat.

Je tu ještě jedna mimořádně závažná věc. Vláda tuto důležitou mezinárodní smlouvu prezidentské povahy ani nepředložila do meziresortního připomínkového řízení. Ministr financí v důvodové zprávě hovoří o důvěrném charakteru smlouvy. Prý se na tom dohodli v Bruselu.

Můžeme ještě mluvit o právním státu, pokud vláda v důvěrné smlouvě vytvoří pro vlastní obyvatele závazek ve výši ročních příjmů státního rozpočtu? Na jedné straně se tváříme, jací jsme transparentní a zveřejňujeme i smlouvy o nákupu toaletního papíru a smlouvu, kterou můžeme zadlužit celé generace, které přijdou po nás, před občany skrýváme.

2. Lídři eurozóny za dva roky nic nevyřešili

V prohlášení členů Evropské rady z 30. ledna se uvádí, že: „… neexistují rychlá řešení.Naše činnost musí být rozhodná, vytrvalá a komplexní. Musíme udělat více, abychom Evropu vyvedli z krize „. Toto nejenže není pravda, ale realita je úplně opačná. Už dva roky jsme svědky toho, jak „rozhodně a vytrvale“ evropští lídři řešení dluhovou krizi v eurozóně. Ani za dva roky nic nevyřešili. Dluhová nákaza se z Řecka rozšířila na další země eurozóny, celá EU stojí před ekonomickou recesí, zadluženost Řecka za dva roky vzrostla, úročení dluhopisů Itálie, Španělska, Portugalska také vrostly.

3. Ztráta jednomyslnosti hlasování

Při schvalování konkrétních programů finanční pomoci zadlužené země se už nebude vyžadovat jednomyslné hlasování. Ve smlouvě o založení ESM zavedla tzv. nouzový hlasovací postup, který znamená, že v naléhavých případech stačí na schválení použití finančních zdrojů už 85% hlasů v Radě guvernérů. Členské země takto ztratili právo neúčastnit se programů pomoci konkrétním zemím. Pokud už jednou země přistoupí ke Smlouvě o založení ESM, na její názoru na pomoc konkrétní nezodpovědné zemi více nezáleží. Kdykoliv bude takový názor pohodlně přehlasován.

4. Hazard bez konce

Páchání zlých věcí však není zdaleka konec. Pyramidová hra a hazardování s penězi poplatníků eurozóny bude pokračovat dál. Hlavy států se na prosincovém summitu jasně dohodli, že už v březnu tohoto roku „přehodnotí přiměřenost zdrojů EFSF a ESM“. To slovíčko „přehodnotí“ znamená, že se opět budou navyšovat příspěvky Slovenska do ESM.

Dnešním schválením Smlouvy o založení ESM se znovu v krátké době zvýší specifické státní záruky Slovenska pro uroval. Byli to poslanci SDKÚ, Směru, KDH a MOSTu, kteří svými hlasy v říjnu navýšili závazky Slovenska na nehorázných téměř 8 miliard. eur.

Umíte si představit částku 8 miliard. eur? To je částka, za kterou jsme mohli dokončit dálnici z Bratislavy do Košic, mohli jsme zvýšit platy sestřičkám, lékařům, učitelům. Mohli jsme přidat každému důchodci několik stovek eur měsíčně.

Místo toho pošleme peníze na záchranu řeckých důchodců. Takto vypadá ochrana národních a státních zájmů Slovenska? Takto vypadá ochrana úspor obyvatel Slovenska?

Po několika měsících přijde ministr financí opět do parlamentu požádat o zvýšení našich záruk o dalších neslýchaných téměř 6 miliard eur (5,768 mld.). Čili už v létě celkový objem našich záruk dosáhne téměř 13,5 mld. eur, což představuje částku, rovnající se příjmu státního rozpočtu SR na tento rok .

Celkový objem přislíbených úvěrů, garancí a nakoupených dluhopisů na jednoho Slováka 31. ledna 2012 dosahoval 1,851 eur (závazky vyplývající z našeho členství v ECB, EFSF, EFSM a MMF, spojené ze záchranou eurozóny). Poté, co vláda ČR 1. února schválila přistoupení Slovenska ke Smlouvě o založení ESM, se celková částka na jednoho Slováka zvýšila na nehorázných 2,899 eur .

5. Ztráta suverenity Slovenska

Pokud země odsouhlasí smlouvy (EFSF a ESM), kterými vytvoří závazky pro vlastní obyvatele ve výši ročních příjmů státního rozpočtu, přestává být svobodnou zemí a z vlastních občanů dělá ekonomické otroky . Slovensko, jako druhá nejchudší země eurozóny, přispívá do dočasného a trvalého eurovalu v poměru k výkonnosti své ekonomiky a v poměru k výši příjmů vlastních obyvatel nejvíce ze všech zemí eurozóny.

Toto považujeme za podvod, který SDKÚ, Směr (už ohlásil, že podpoří schválení Smlouvy v parlamentu), KDH a MOST páchají na slovenském občanech .

středa 1. února 2012 17:26

Pokud se Vám líbí tento blog, podpořte jej i na portálu vybrali.sme.sk , pošlete ho svým přátelům a klikněte na karmu.

Kam dál:

• Štěpán Pírko: ESM – konec demokracie, začíná nevolnictví
• Rozhovor Richarda Sulíka pro euroSEPTIK
• Petr MACH: Jak má znít otázka v referendu o euru
• Petr Mach: Přichází fatální změna Lisabonské smlouvy, modří i oranžoví jsou euroservilní slaboši

ACTA se netýká jen „internetového pirátství“, tedy šíření softwarových a audiovizuálních autorských děl chráněných podle stávajících právních předpisů. V rámci internetu vynucuje na smluvních stranách provádění rychlých nápravných opatření za účelem zabránění porušování duševního vlastnictví s odrazujícím účinkem. To například znamená vynucování úpravy či rušení smluvních vztahů mezi poskytovatelem připojení a uživatelem.

ACTA také zavádí povinnosti pro podnikatele na internetu – nutí je aktivně spolupracovat na kontrole obsahu a identifikovat držitele prostoru, ve kterém došlo k porušení autorských práv. V důsledku tak snadno může zlikvidovat služby jako je Wikipedie, Facebook, YouTube nebo vyhledávací systémy.

ACTA se může dotknout každého, kdo při sobě nosí nějaké záznamové médium jako je MP3 přehrávač, notebook nebo přenosná flash-paměť. Článek 13 uvádí povinnou kontrolu i malých komerčních zásilek a zmiňuje (ovšem nenařizuje) také kontrolu osobních zavazadel v rámci celních kontrol. V případě zemí v Schengenském prostoru však nejde o klasické hraniční kontroly, ale o namátkové kontroly na celém území České republiky. Kdokoliv bude moci být (podle platného Zákona o celní správě České republiky) zkontrolován za účelem prověření, zda neoprávněně nedrží díla chráněná ACTA.

V anglické verzi ACTA je možné najít jen dva výskyty slova „author“, v obou případech jde o sekci, která nařizuje trestání obcházení digitální ochrany (DRM). Namísto autora, jako původce díla, ACTA používá slovní spojení „držitel práva“ („right holder“). Jako držitele práv označuje „federaci nebo sdružení v právním postavení, ve kterém se může dožadovat práv v oblasti duševního vlastnictví“ – jde tedy typicky o kolektivní správce práv, nikoliv o autory.

Hlavními důvody, pro které se pražští Svobodní rozhodli podpořit protest proti ACTA jsou úpravy, které ACTA po účastnících se státech vyžaduje:

1. stanovení jediné formy ochrany autorských práv, a to prostřednictvím „autorských sdružení“ (kolektivních správců), upírá autorům možnost rozhodnout o formě ochrany (smluvní, DRM, žádná),
2. legalizace a běžné provádění prohlídek nosičů informací poškozuje vlastnická práva vlastníků nosičů informací,
3. stanovení povinností podnikatelům v oblasti internetu porušuje svobodu podnikání i jejich vlastnická práva,
4. stanovení fikce škody upírá obviněným právo před soudem uplatňovat žádnou nebo nižší výši škody,
5. zákaz obcházení DRM upírá vlastníkovi média právo se svým majetkem nakládat – např. jej měnit tak, aby ochrana DRM nebyla funkční

Svobodní odmítají nové regulace a zásahy do svobody občanů vedené s cílem dát tržní výhodu držitelům autorských práv. Politický program Svobodných se problematice snah o státní (nařízenou) cenzuru Internetu a o ochranu zájmů skupiny kolektivních správců autorských práv věnuje v příloze č. 1: „Svobodný trh informací“.

V Praze dne 1. února 2012

Karel Zvára předseda pražského krajského sdružení Svobodných vyšlo na svobodni.cz. Zvára na avízované demonstraci vystoupí.

Další články od Karla Zváry na Reformy.cz:

• Svobodní vs. Piráti – domněnky a skutečnost
• Čekáme na Vaše jasné vyjádření proti „eurovalu“, pane premiére..
• ESM: Černý scénář

Do boje s neoliberalismem se pustila roztodivná aliance složená z náboženských lídrů, umělců, environmentalistů, kritiků globalizace, levicových i pravicových politiků, odborářů, novinářů a akademiků. Členové této aliance se pokoušejí neoliberalismus demaskovat buď jako nelidskou, asociální a možná i nesnášenlivou ideologii, nebo jako cynickou hru podivných anonymních sil, které se snaží zneužít svět ve vlastní prospěch. Ve své opozici vůči neoliberalismu jsou však jak jednotní, tak rozdělení. Z toho vyplývá, že představa o něm není příliš jasná. Navíc jeden z jeho zvláštních rysů spočívá v tom, že se v současnosti téměř nikdo za neoliberála nepovažuje.

Neoliberalismus je všechno, jen ne jasně definovaná politická filozofie. Na zjednodušení, neřkuli popularizaci neoliberálního světového názoru se přitom podíleli stejnou měrou jak jeho stoupenci, tak odpůrci. Výrok bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové, že „nemá alternativu“, je pak paradoxně v souladu s levicovou kritikou neoliberalismu, dle níž jde o jedinečnou ekonomickou ideu.

Navíc se během ekonomických změn v osmdesátých a devadesátých letech minulého století rostoucí sebevědomí pravice shodovalo s nárůstem frustrace „staré“ levice. Obě strany přitom směřovaly ke stejnému výsledku – jednorozměrnému neoliberálnímu člověku.

Podobné diskuse

Společnou tezí mnoha kritiků neoliberalismu by mohlo být, že v minulých letech nekontrolované tržní síly zavedly kapitalismus do záhuby, a vlády ani lidé, jež reprezentují, nadále nedůvěřují neregulovanému kapitalistickému systému. Zajímavé však je, že podobnou nedůvěru měli i původní neoliberálové. Německý sociolog a ekonom Alexander Rüstow (1885–1963) v roce 1932, během velké hospodářské krize, v přednášce ve Spolku pro sociální politiku diagnostikoval „chaos pluralitní, kořistnické ekonomiky“ a „selhání ekonomického liberalismu“. Dle něho je třeba „silný stát, který bude nad ekonomikou a zájmovými skupinami, kam také patří“.

© Ludwig von Mises Institute

Pro rakouského ekonoma Ludwiga von Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté.

Výroky dnešních kritiků neoliberalismu a Rüstowa znějí podobně, přičemž jeho odpůrci tento pojem odmítají, ale německý ekonom v roce 1938 prosadil jeho použití. Pak buď musí jít o nějaké nedorozumění, nebo se neoliberalismus v minulých desetiletích proměnil. Zkoumáme-li tehdejší a dnešní ekonomické diskuse, které spustily hospodářské krize, zjistíme, že si jsou v některých bodech podobné. Nejpodstatnější však je, že neoliberalismus třicátých let uznával jak sílu trhů, tak jejich meze.

Rüstow nejprve zpopularizoval neoliberalismus mezi svými německými kolegy a následně přesvědčil mezinárodní skupinu liberálních ekonomických myslitelů včetně například Ludwiga von Misese a Friedricha Augusta von Hayeka, aby tento nový pojem přijala jako charakteristický rys svého intelektuálního hnutí. A dnešní kritici neoliberalismu si evidentně neuvědomují, že jedním z hlavních rysů původního neoliberalismu byla právě kontrola volných trhů a jejich síly. Proč Rüstow a někteří jeho kolegové zformulovali ideu, kterou nazvali neoliberalismem? Co jím měl Rüstow na mysli?

Třetí cesta

Chceme-li porozumět Rüstowovu neoliberalismu, musíme se seznámit s jeho výkladem německých hospodářských dějin. Ve dvacátých letech 20. století se z Německa stala země korporativistického kapitalismu, jehož součástí bylo několik set kartelů. Dle Rüstowa se Německo vyvinulo ve zdegenerovanou tržní ekonomiku, jež byla značně kartelizovaná, závislá na dotacích a často subjektem státních zásahů. Pro Rüstowa však příčinou všech těchto jevů nebyla politika vlády, ale neregulované trhy. A degeneraci trhů považoval za nevyhnutelnou, jsou-li ponechané samy sobě.

Jestliže laissez fair i liberalismus Adama Smithe byly pro Rüstowa nepřijatelné, byl stoupencem plánované ekonomiky? V žádném případě. Se stejnou vervou, s níž odsuzoval kapitalismus, totiž odmítal socialismus a komunismus. Nebyly to dle něho životaschopné ekonomické systémy, protože nebyly slučitelné s demokracií, svobodou a lidskou důstojností.

To Rüstowa vedlo ke střední cestě mezi laissez fair a socialismem, takzvané třetí cestě. Její současní stoupenci kritizují neoliberalismus, ale pro Rüstowa byla stejná „třetí cesta“ neoliberalismem. A nazýval ji neoliberalismem, aby ji odlišil od pro něho hanlivých pojmů, jako je „vulgární liberalismus“, „manchesterský liberalismus“ či „paleoliberalismus“. Rüstow zavrhl starou liberální tradici a místo ní dosadil nový liberalismus s předponou „neo“.

Kolokvium Waltera Lippmanna

Třicátá léta 20. století byla v Evropě pro liberální myslitele obtížnou dobou. Nálada byla jednoznačně proti liberalismu a kolektivismus byl obecně přijímaný. Skupinka liberálů však chtěla udržet ideu svobody při životě, a proto francouzský filozof Louis Rougier zorganizoval v srpnu 1938 v Paříži mezinárodní setkání.

Rougier pozval na toto setkání podobně smýšlející liberální intelektuály, aby diskutovali o idejích amerického novináře Waltera Lippmanna, podle něhož se i tomuto setkání říká Kolokvium Waltera Lippmanna. Ten právě publikoval knihu The Good Society (Dobrá společnost), v níž kritizoval všechny varianty kolektivismu – nejen socialismus, nacionální socialismus a fašismus, ale i hospodářský program tehdejšího amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta New Deal.

Pozvání přijalo 25 intelektuálů, kromě Lippmanna například francouzský filozof Raymond Aron, rakouští ekonomové Mises a Hayek, britský filozof maďarského původu Michael Polanyi a dva němečtí ekonomové Wilhelm Röpke a Rüstow. Diskuse v Paříži se točila okolo otázky, jak by měl být liberalismus obnoven. Rüstow, Lippmann a Rougier se shodovali, že starý liberalismus laissez fair selhal a že na jeho místo je třeba dosadit nový. Mises a Hayek o tom sice byli přesvědčeni méně, nakonec se však účastníci kolokvia shodli na novém liberálním projektu, jenž však potřeboval nový název. Rüstow navrhl neoliberalismus a účastníci setkání jej přijali.

Liberální schisma

Jednota nových liberálů však měla krátký život. Již na kolokviu se totiž objevily rozdíly mezi „pravými neoliberály“ okolo Rüstowa a Lippmanna a spíše „starými“ liberály, jejichž vůdčími osobnostmi byli Mises a Hayek. Mises a Rüstow sice byli přátelé, ale v jejich myšlenkových postojích se ukázaly nesmiřitelné rozdíly.

© Mont Pelerin Society

Po druhé světové válce se neoliberálové sešli v roce 1947 ve švýcarském městečku Mont Pèlerin. Mezi účastníky setkání patřil i americký ekonom Milton Friedman (uprostřed v bílém kabátu).

Například Mises odmítal Rüstowovo tvrzení, že monopolizace je důsledkem liberalismu. Dle něho za monopoly a kartely nesl vinu stát, protože tyto tržní struktury mohly vzniknout jen díky státním zásahům a protekcionismu. Zatímco neoliberálové, jako byl Rüstow, požadovali státní zásahy, jež by napravily „nežádoucí“ tržní struktury, Mises neustále trval na tom, že jedinou legitimní rolí státu je rušit bariéry pro vstup na trh.

Na postojích Rüstowa a Misese se ukazuje schisma liberalismu. Pro Rüstowa liberálové ze staré školy, jako byl Mises, představovali nebezpečné extrémisty. Naopak pro Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté. V každém případě však koncept neoliberalismu vznikl jako něco zcela jiného než „radikální volný trh“, s nímž je dnes obvykle spojován. Neoliberalismus byl od Rüstowova projevu v roce 1932 až po kolokvium Waltera Lippmanna v roce 1938 pokusem zformulovat antikapitalistickou, antikomunistickou, ale napůl socialistickou třetí cestu.

Sociálně tržní hospodářství

Po druhé světové válce se neoliberálové opět sešli. Tentokrát na Hayekovo pozvání v roce 1947 ve švýcarském městečku Mont Pèlerin. A mezi jeho účastníky byli i ti z pařížského setkání v roce 1938, například Mises a Röpke. Ale také noví – kupříkladu američtí ekonomové Milton Friedman a George Stigler a šéf Freiburské školy Walter Eucken. Napětí mezi starými liberály a neoliberály však přetrvávalo. V jednu chvíli Mises rozčileně zvolal: „Jste parta socialistů.“

Krátce po založení Montpélerinské společnosti do ní vstoupil také Rüstow a tehdejší německý ministr hospodářství a později kancléř Ludwig Erhard. A byl to právě on, kdo v poválečném Německu zpopularizoval neoliberální myšlenky pod označením „sociálně tržní hospodářství“. Tento pojem vymyslel jeho poradce Alfred Miller Armack, který se také stal členem Montpélerinské společnosti.

Sociálně tržní hospodářství se však v důsledku redistribuce stávalo stále víc socialistické. Erhard sice vždy tvrdil, že trh je ze své podstaty sociální, a proto není třeba jej takovým dělat, ale v politické praxi se německý sociální stát neustále zvětšoval, což Rüstow nelibě nesl. Stěžoval si, že německý sociální stát se vyvinul v nesmírně komplikovaný systém, protože vznikl za Bismarcka. A varoval, že sociální politika by se mohla změnit v asociální, pokud by lidé byli zatíženi příliš vysokými daněmi.

Ztráta pravého významu

V akademické literatuře od třicátých do začátku šedesátých let 20. století se neoliberalismus často vyskytoval, v sedmdesátých a osmdesátých však téměř zmizel. To přetrvalo až do doby, kdy odpůrci liberálních reforem začali používat „neoliberalismus“ jako politickou frázi, aniž by si uvědomovali pravý význam tohoto slova.

Například politologové Taylor C. Boas a Jordan Gans-More tvrdili, že slovo neoliberalismus se znovu objevilo v Latinské Americe, v níž protržní reformátory ovlivnili němečtí neoliberální myslitelé. Pro latinskoamerickou levici se stal „neoliberalismus“ synonymem pro všechno, čím pohrdala. A to může být důvod, proč se z něho stalo sprosté slovo.

Na současné útoky na neoliberalismus bychom měli nahlížet v historickém kontextu. A při bližším pohledu je jasné, že některá selhání trhu byla spíš selháním hospodářské politiky. Kartelizace a monopolizace hospodářství, o nichž si například Rüstow a němečtí neoliberálové mysleli, že jsou následkem degenerované tržní ekonomiky, totiž byly spíše přímým důsledkem státních zásahů a protekcionismu, což Rüstow a jeho kolegové nekompromisně kritizovali.

Historické ponaučení

Z dějin neoliberalismu pak pro současnou politickou diskusi vyplývá následující ponaučení: neoliberalismus je myšlenkově mnohem bohatší, než se většina jeho dnešních kritiků domnívá. Zejména proto, že klade důraz na solidní instituce, jako jsou vlastnická práva, svobodné uzavření smlouvy, otevřené trhy, odpovědnost či monetární stabilita, jež jsou nezbytnými podmínkami pro prosperitu trhů.

Dnešní kritici neoliberalismu by si pak měli především uvědomit, že takový neoliberalismus potřebujeme víc, a nikoli méně. A že je rozhodně třeba méně zneužívat  termínu neoliberalismus k politickým účelům.¨

Luděk Bednář vyšlo na ceskapozice.cz

Kam dál:

• Falešný strašák neoliberalismu
• Schröder: Vytvořme „Spojené státy evropské“
• Mises.cz: Dvě vize pro Evropu
• KNIHA: Frédéric Bastiat – Zákon
• Tři koruny pro každého aneb švédské mýty

mluvím k Vám jako bývalý člen ODS a současný předseda Strany svobodných občanů v Královéhradeckém kraji. Před rokem jsem založil občanské sdružení Reformy.cz, které významně mění politickou diskuzi o EU v České republice. V posledním díle Reflexu vyšly komentáře hned ke dvoum videím, které jsme publikovali (1, 2).

Dovolte mi zde, na vaší ideové konferenci jistou míru kritiky, která zde dosud vůbec nezazněla.

Často jsem zde slyšel o nutnosti boje s přebujelou byrokracií a státním aparátem. Kdybyste to mysleli vážně, vzali byste si k ruce seznam čtyřiceti úřadů na zrušení od Petra Macha a zrušili byste například zbytečné úřady práce. Nestalo by se, že od roku 2005 vzrostl počet jeho úředníků z pěti na devět tisíc.

Nestalo by se, že by Česká republika spadla na světovém žebříčku ekonomické svobody z 28. na 30. místo za minulý rok. Nestalo by se, že by navzdory Nečasovým slibům vláda zvedala daně jako třeba DPH. ODS by se nemohla svým hlasováním podílet na astronomických státních deficitech. Nemohlo by se stát, že Vaše strana navzdory vašemu kongresovému usnesení podpoří Lisabonskou smlouvu. Vaši poslanci by společně s KSČM nepodpořili zákony EU o Babišových biopalivech a Romanových solárních elektrárnách, které nás stojí desítky miliard korun ročně. Váš potencionální kandidát na prezidenta Přemysl Sobotka by věděl, že v souvislosti se záchranou eurozóny se nejedná o 5 ale o 160+ miliardách korun (více o fungování ESM).

Ale co hlavně: Nestalo by se, že Vás opustí Váš čestný předseda a prezident této republiky Václav Klaus ani další čestní a pracovití lidé jako poslanec Michal Doktor nebo senátor Petr Pakosta.

Vaše voličská podpora padá na úroveň KSČM a myslím si, že je čas k sebereflexi.

Je čas si uvědomit, že jediný způsob, jak hájit zájmy České republiky v EU je vystoupit z ní. Vystoupením z EU nepřijdeme o svobodný obchod s EU, jak je často mylně předkládáno, protože jsme členy EHP.

Z EU, jak sám s oblibou říká předseda komise EU a bývalý maoista Barosso, se buduje další „říše“ u čehož rozhodně být nemusíme.

Ještě na závěr Vaší konference „Podnikání a pracovní místa“.

Jediný způsob, jak stát může napomoci podnikání a tvorbě pracovních míst, že do toho nezasahuje.  ODS celou problematiku, jak jsem zde zaslechl, řeší „šalamounky“ kompenzuje škodlivé regulace a dotace EU dotacemi do inovací.

Děkuji za pozornost

PS: v polovině příspěvku jsem byl přerušen a bylo mi zabráněno ho doříct, ačkoliv jsem byl pozván členy ODS a řádně jsem se přihlásil do diskuze. Na závěr konference vystoupila Němcová, která mi plačky oznámila, že jsme neměl s tímto příspěvkem vystupovat, že to nebylo hezké.

Kam dál:

• 20 let ODS
• Jak vyrovnat státní rozpočet bez zvyšování daní? (I Vy byste to zvládli)
• Jak vystoupit z EU? (a MMF)

Hysterie z hrozivé možnosti pádu Evropy a strašlivé důsledky pro světovou ekonomiku, jejíž kolaps, jak se zdá, směřuje ke svému konci s tím, jak se tato událost nakonec kolem 1. dubna stane nezpochybnitelnou realitou, což bude spojeno s obviněními z „vyvolávání strachu“ ze strany velké části davu. To rychle zmizí v zájmu další předvídatelné reakce na krizi – vzteku na ty, kteří dopustili, že došlo ke zhroucení. „Mohu říci, že od té doby, co jsem začal před 30 lety dělat tuto práci, jsem nikdy nebyl více znepokojen, než jsem nyní“, řekl Celente australské televizi ABC.

V Celenteho poslední předpovědi nazvané „První světová válka 21. století: Připravit se, přežít a zvítězit“ autor vykresluje ponurý obraz  roku 2012, předpovídá zostření třídního boje, který už probíhá ve více než desítce zemí, od Tuniska, Egyptu, Jemenu, Sýrie, Bahrajnu a Kataru až po Velkou Británii, Řecko a Itálii, a který se nakonec rozšíří do východní Evropy, střední Asie a ještě větší intenzitou do Spojených států.

To, co svět zatím zažil, je ovšem pouze ekonomický a sociální příznak toho, jak centrální bankéři ucpávají díry, což nahodile a riskantně používají proti globální finanční krizi od jejího počátku v USA a pádu Bear Stearns v roce 2008. Po desítkách bilionů dolarů nalitých do globální kapitálové krize, které nic nevyřešily, ale dále ji zhoršily, což se projevilo ve spotřebitelské poptávce, není divu, že svět je připraven na sešup do ještě větší deprese.

Evropská unie podle Celenteho stagnuje kvůli příliš vysokému množství dluhů, které se musí splatit (7,3 mld. dolarů od zemí G7, viz zerohedge.com), a to vše na pozadí stupňující se poptávky po dalších úvěrech. Evropské domino tak povalí ostatní domina, čímž rozšíří globální krizi, která tak zasáhne významné světové ekonomiky.

„Pokud žijete v Řecku, Španělsku, Portugalsku nebo Irsku, zažíváte krizi,“ řekl Celente. „Pokud žijete v Litvě, musíte si pospíšit do banky, abyste dostali své peníze, protože runy na banky pokračují. Tomu se říká krize. V Maďarsku je krize, i ve většině východní Evropy, v Rumunsku a Bulharsku. A mnoho dalších krizových jevů už je v plném běhu.“ A to, že by přijela Čína na bílém koni jako zachránce, je podle Celenteho „krajně nepravděpodobné. Čína má 1,3 miliardy obyvatel s miliony problémů … Pokud Evropané a Američané nekupují dost těch šmejdů, pak je Číňané mohou vyrábět a prodávat svým lidem.“

Celente pokračoval tím, že vysvětlil, že Čína pak pravděpodobně sníží své dovozy surovin ze zemí, které dodávaly suroviny během komoditního boomu, což povede k deflační spirále s rostoucí nezaměstnaností a klesající ekonomickou aktivitou – což je scénář, který zevrubně popsal ve svém posledním dopise investorům Richard Russel v „Dow Theory Letters“ (výňatky z něj byly publikovány na King World News). Russell také očekává další stupňování americké krize, jejímž bude v jejím nejnižším bodě pětadvacetiprocentní nezaměstnanost.

„Všechno je to propojeno“, vysvětluje Celente. „Čína už nehodlá rozhazovat ztroskotancům více peněz, než by lichváři poskytli hráči, který si nemůže dovolit splácet své staré dluhy a má špatný gamblerský zvyk, že každou další půjčku vsadí do hazardní hry. Oni [Číňané] si budou řešit své vlastní problémy.“

Co špatného asi přinese každá další etapa pádu světové ekonomiky? Mohl by mít Russell pravdu? Celente věří, že komparace s 30. lety minulého roku je správná a dodal: „Můžete slyšet, jak dokonce i Christine Lagardeová,  šéfka Mezinárodního měnového fondu, neboli jak já mu láskyplně říkám – Mezinárodní mafiánské federace – lichvářů poslední instance – říká nyní to, co jsme my říkali před třemi lety o paralelách s burzovním krachem roku 1929 a následující velkou krizí, měnových a obchodních válkách i světové válce. Panika roku 2008 – máme tady Velkou krizi – opravdu přichází. A jen tak mimochodem, ceny nemovitostí ve Spojených státech jsou v prudším propadu, než byly během Velké krize 30. let. Počet exekucí roste. Lidem bez práce trvá více než 40 týdnů, než najdou jinou práci, a i pak získají jen část toho, co ztratili v té staré.“

A jak ukazuje historie, když společnost podlehne hrozivému stavu ekonomiky, političtí vůdci hledají možnosti, jak usměrnit rozhněvaný dav směrem k šovinismu. Tento způsob dosahování politické bezpečnosti se obvykle zvrátí ve válku. „A pak se podívejte na obchodní války, o kterých se teď hovoří,“ řekl Celente. „A jak jsem řekl, když to sečtete dohromady, jsme už na počátku velké války, která právě přichází. Ó ano, teď, když se bavíme o tom, jakou skvělou práci děláme v Iráku a Afghánistánu, proč nebombardovat Írán? Už jste slyšeli prezidentské kandidáty ve Spojených státech, s výjimkou Rona Paula, že všichni chtějí jít do války proti Íránu? Takže můžete vidět, kam to směřuje. Máme tady psychopaty, kteří způsobili mnoho z těchto problémů a kteří dávají odpovědi na to, jak je řešit -  přidáním více dalšího násilí a zločinnosti navíc k násilí a kriminalitě z minulosti.“

Celente řekl, že nakopnutí globálního zhroucení a výzvy k válce by se mohly „vymknout kontrole“ někdy „kolem prvního čtvrtletí roku 2012“, podle toho, jak se evropská krize zhoršuje až k bodu, v němž zkolabuje. „Neexistuje žádný způsob, jak zachránit evropské státy,“ zdůraznil Celente. A přípravu na sociální nepokoje, katastrofy a možnost občanské války lze vidět na míle daleko, řekl Celente, který rozehrál také další scénář, který předpovídá pro rok 2012 s názvem Bezpečná útočiště (Útěk ze Spojených států):„Ve Spojených státech teď schválili zákon NDAA,“ řekl. „Ten teď dává presidentovi pravomoc, aby identifikoval osobu, třeba jako jsem já, označil ji za teroristu a protivládní živel. A armáda může přijít a vyrazit u mě dveře – armáda! – a zatknout mě, aniž by mě z něčeho obvinila, aniž by mě dali k soudu, aniž bych měl práva dle Habeas corpus, žádná porota, žádný soudce, a potom mě mohou zabít, pokud si to budou přát, mučit mě, mohou mě poslat do kterékoli země na světě.“

Celente radí okamžitě se připravit na rychlé vycestování ze Spojených států, pokud vypuknou (jím předpovězené) „bankovní prázdniny“. Důsledky devalvace dolaru nejsou jasné, ale byl schválen NDAA, FEMA tábory jsou připraveny a naplánované rozšířené kontroly TSA (Pozn. Transportation Security Administration – Bezpečnost dopravy) naznačují, že USA mohou vstoupit do krize na stejné úrovni, která vedla až k americké občanské válce v letech 1861 – 1865.

Viz také článek v BER: Gerald Celente Forecast 2012(Prognóza 2012), FEMA Prepares for Dollar Collapse

Převzato z Beacon Equity, kde najdete i další odkazy

Překlad: Aram vyšlo na outsidermedia.cz

Kam dál:

• “Ekonomická vláda” by Evropu integrovala v míře, jakou jsme od dob Římské říše neviděli
• Brzezinski: Na Ameriku udeří nepokoje střední třídy
• Projev prezidenta republiky na 65. zasedání Valného shromáždění OSN + video Ron Paul vystupme z OSN
• Pavel Kohout: V Portugalsku už to prasklo! Americká krize byla proti evropské legrace