Proč? Protože potřeboval sdílet to, co cítili. Od evangelia až po politické manifesty – literatura umožnila myšlenkám cestovat a dokonce i měnit svět.

Nemám nic proti lidem, kteří za své knihy vydělají peníze; tak se přece živím i já. Ale podívejme se na to, co se právě děje. SOPA (Stop Online Piracy Act) může zničit internet. Toto je SKUTEČNÉ NEBEZPEČÍ, nejen pro Američany, ale pro nás všechny, protože tento zákon – pokud bude schválen – ovlivní celou planetu.

Jaký mám na to názor? Jako spisovatel bych měl obhajovat „duševní vlastnictví“, ale nedělám tak.

Staré „dobré“ časy, kdy měla každá myšlenka svého vlastníka, jsou navěky pryč. Za prvé proto, že jediné, co každý dělá, je, že recykluje stále stejné čtyři motivy: milostný příběh mezi dvěma lidmi, milostný trojúhelník, boj o moc a příběh putování. A za druhé proto, že jediné, co spisovatelé chtějí, je být čten, ať už v novinách, blozích, pamfletech, nebo na facebookovské zdi.

Čím častěji slyšíme v rádiu píseň, tím je pravděpodobnější, že si koupíme celé album. S literaturou to není jinak. Čím více lidé knihu „piráta“ znají, tím lépe. Pokud je úvod zaujme, koupí si druhý den celou knihu, neboť není nic namáhavější než čtení dlouhých pasáži na obrazovce počítače.

Piráti světa, sjednoťte se a staňte se piráty pro všechno, co jsem kdy napsal!

1. Někteří ale řeknou: ,,Jsi dostatečně bohatý na to, aby ti nevadilo, že se tvé knihy šíří zdarma.“

V tom mají pravdu, jsem bohatý. Ale byla to touha po bohatství, která mě přivedla k psaní? Ne. Rodina i učitelé mi všichni říkali, že v psaní nemám žádnou budoucnost. Psát jsem začal a nadále píšu proto, protože mi to dává radost a smysl mému bytí. Pokud bych to dělal pro peníze, mohl jsem přestat psát před lety a ušetřit se tak všech těch negativních recenzí, s nimiž jsem se musel vyrovnávat.

2. Vydavatelství řeknou: ,,Umělci nepřežijí, pokud nebudou zaplacení.“

V roce 1999, kdy byly mé knihy poprvé vydané v Rusku (v třítisícovém nákladu), trpěla tato země vážným nedostatkem papíru. Náhodou jsem však narazil na „pirátskou“ verzi Alchymisty a uveřejnil jsem ji na mé webové stránce. Rok na to, když krize pominula, se tištěné edice prodalo 10.000 výtisků. Do roku 2002 jsem v Rusku prodal milion kopií a v současnosti toto číslo činí již 12 milionů.

Když jsem cestoval vlakem napříč Ruskem, potkal jsem více lidí, kteří mi řekli, že mé knihy objevili poprvé díky „pirátské“ verzí, kterou jsem uveřejnil na webu. V současnosti provozuji stránku „Pirate Coelho„, kam dávám odkazy na mé knihy, které jsou dostupné na internetu. A prodej mých knih stále roste – v současné době je to téměř 140 milionů výtisků po celém světě.

Právě „pirátství“ nás může přivést k umělcovu dílu. Pokud se vám nápady autora nebo autorky zamlouvají, budete chtít knihu mít u sebe doma. Dobrá myšlenka nepotřebuje ochranu.

Pokud jste snědli pomeranč, musíte se vrátit do obchodu, abyste si koupili další. V tomto případě je pochopitelné, že zaplatíte na místě. Avšak při uměleckém díle si nekupujete papír, inkoust, štětec, plátno či noty, ale myšlenku – zrozenou z kombinace těchto produktů.

Vše ostatní je buď chamtivost nebo ignorance.

AC24: Návrhy SOPA a PIPA nejsou definitivně mrtvé, ale byly odloženy na neurčito, nicméně v současné podobě se k projednávání nejspíše nedostanou.

Reformy.cz: Podobné zlo je mezinárodní smlouva ACTA, kterou schválila česká vláda a brzo se o ní bude jednat v českém parlamentu. Více zde

Zdroj: draksavracia.sk a ac24.cz

Zapojit do protestu se můžete na webu http://sopastrike.com/

Hlavním cílem obou zákonů (jsou si velmi podobné, s tím rozdílem, že jeden navrhuje senát a druhý sněmovna reprezentantů) je zavést mechanizmy, které umožní tvrdou státní represi v prostředí Internetu. V jejich důsledku by ovšem zanikla řada principů, které dodnes umožňovaly poskytování internetových služeb.

Jedná se především o:

Konec ochrany „bezpečného přístavu“ – provozovatelé služeb dosud nenesli právní odpovědnost za chování svých zákazníků. Přijetím nové legislativy by například Wikipedie začala být odpovědná za články, které píšou její uživatelé.

Státem nařízená cenzura – SOPA a PIPA by vytvořily blacklist stránek, které musí všichni američtí poskytovatelé internetového připojení blokovat. Amerika by tedy zavedla podobný firewall jako Čína a popřela svobodu slova.

Zabavování domén – v důsledku navrhovaných zákonů by začala americká administrativa zabavovat nejen domény pirátských webů (to už se dnes do určité míry děje), ale také všech stránek, které s nimi spolupracují (například na ně odkazují).

Články k tématu:

http://ac24.cz/zpravy-ze-sveta/56-predseda-googlu-chysta-se-zakon-o-kriminalizaci-internetu

http://ac24.cz/zpravy-ze-sveta/91-sopa-je-nas-konec-rikaji-bloggeri

http://ac24.cz/zpravy-ze-sveta/134-google-amazon-facebook-a-twitter-uvazuji-na-protest-proti-sopa-o-tzv-jaderne-volbe

Zdroj: piratskenoviny.cz

Kam dál:

• Svobodní vs. Piráti – domněnky a skutečnost
• Centrální registr přestupků – cesta k policejnímu státu
• FILM: George Orwell: 1984
• FILM: Jesse Ventura – Sleduje nás velký bratr?

Přestože tyto činy v budoucnu pravděpodobně nebudou relevantně právně řešeny a stěží lze očekávat, že by měly významnější trestněprávní konsekvence, určité náznaky v tomto směru se objevují. Na počátku roku 2011 například musel George W. Bush zrušit svou zahraniční cestu do Švýcarska, kde se měl 12. února v Ženevě účastnit slavnostní výroční večeře židovské charitativní organizace Keren Ha-jesod. Oficiálním důvodem zrušení návštěvy byly bezpečnostní důvody. Daleko pravděpodobněji se však jeví obava ze zatčení a případného trestního stíhání před švýcarským soudem za porušení Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 10. prosince 1984, které bývalému americkému prezidentovi zřejmě hrozilo.

23. listopadu 2005 bylo Komisi pro lidská práva OSN předloženo trestní oznámení (resp. podnět k proceduře 1503) proti vládě USA kvůli praxi tzv. mimořádného vydávání podezřelých. Podal jej profesor právnické fakulty Univerzity v Illinois Francis A. Boyle spolu se sdružením Právníci proti válce a kanadským výborem právníků dohlížejících na dodržování lidských práv (Lawyers Rights Watch Canada) v souvislosti s uvězněním osob podezřelých z terorismu v tajných věznicích zřízených vládou USA. Mělo se jednat přibližně o 150 případů. Trestnost jednání podle tohoto obvinění spočívala v tom, že oběti byly vystaveny elektrickým šokům, mučeny za pomoci vody (tzv. waterboarding), mrzačeny, ohrožovány psy či vystaveny extrémní spánkové deprivaci; dokonce jim měly být vkládány končetiny do vařící vody. Tím politika mimořádného vydávání podezřelých měla zakládat porušení Úmluvy proti mučení, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a porušení třetí a čtvrté Ženevské úmluvy,¹ neboť takové jednání vykazovalo znaky mučení a krutého a nelidského zacházení. Krom toho tato praxe měla zakládat zločiny proti lidskosti ve smyslu čl. 7 římského Statutu Mezinárodního trestního soudu (nedobrovolné mizení osob a mučení), neboť byla „rozsáhlá“ (widespread) a „systematická“ (systematic). O více než čtyři roky později, 19. ledna 2010, bylo v souvislosti s praxí mimořádného vydávání podezřelých podáno trestní oznámení k Mezinárodnímu trestnímu soudu spolu se žádostí o vydání zatýkacího rozkazu proti George W. Bushovi a jeho blízkým spolupracovníkům, včetně Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda či Condoleezzy Riceové.

Co je to praxe mimořádného vydávání podezřelých?

Praxe mimořádného vydávání podezřelých představuje určitý eufemismus označující nakládání s osobami podezřelými terorismu, spočívající zejména v jejich utajovaném přemisťování po světě, nevybíravých výslechových metodách a zřejmě i upírání některých základních práv, především pak práva na spravedlivý proces. Tato politika byla opakovaně kritizována celou řadou světových autorit. Nejvíce přitom bylo poukazováno na nelidské zacházení s vězni v Guantánamu. Bushova administrativa v roce 2002 zbudovala na své vojenské základně na Kubě věznici pro osoby podezřelé z terorismu, ve které byli shromažďováni údajní příslušníci al-Kájdy a Talibanu. Zadržení byli označeni za „nepřátelské bojovníky“ (enemy combatants) a až do roku 2006 jim byla otevřeně upírána práva na mezinárodněprávní ochranu, především pak ochranu podle Ženevských úmluv. Touto věznicí si prošlo více než 700 lidí a mnozí z nich museli vytrpět mučení a jiné kruté výslechové praktiky. Ani Barack Obama, který ve své předvolební kampani sliboval okamžité zavření věznice, po svém nástupu do funkce změnu nepřinesl a domnělí teroristé jsou na Guantánamu drženi nadále. V dohledné době nelze předpokládat, že by celá věc byla americkou justicí důkladně a nestranně prošetřena. Mohl by se jí však zabývat nějaký soudní orgán na mezinárodní úrovni, zejména pak Mezinárodní trestní soud?

Mezinárodní trestní soud a USA

Spojené státy americké nejsou smluvní stranou tzv. Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Soud sice může za určitých okolností uplatnit svou pravomoc i na představitele takových států, a to na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN (resp. rezoluce podle kapitoly VII Charty OSN). Tento scénář nastal např. v souvislosti s událostmi v Dárfúru, kdy byl následně vydán zatykač na súdánského prezidenta Omara Al Bašíra. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že USA jsou stálým členem tohoto vrcholného politického orgánu OSN s právem veta, je z praktického hlediska stíhání výše uvedených osob zcela nereálné. Přesto: Lze praxi mimořádného vydávání podezřelých skutečně považovat za zločinné jednání zakládající individuální trestní odpovědnost, respektive naplnilo toto jednání skutkovou podstatu některého ze zločinů podle mezinárodního práva spadajícího do jurisdikce ratione materiae Mezinárodního trestního soudu, jak tvrdí výše uvedené trestní oznámení?

Zločiny proti lidskosti v jurisdikci ICC

Mezinárodní trestní soud (ICC) má stíhat ty nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva, které zasahují mezinárodní společenství jako celek. Zločiny proti lidskosti představují vedle agrese, zločinu genocidy a válečných zločinů jednu z kategorií kriminálních činů, nad kterými má ICC vykonávat svou jurisdikci. Jsou zakotveny v článku 7 Římského statutu, který by měl představovat kodifikaci relevantních trestněprávních norem obyčejového mezinárodního práva. Pro všechny zločiny proti lidskosti je stanovena obecná podmínka, že musí být spáchány „v rámci rozsáhlého a systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku“. Římský statut pro účely zločinů proti lidskosti nevyžaduje, aby byly spáchány v souvislosti s ozbrojeným konfliktem (tzv. war nexus).

Primárním cílem zločinů proti lidskosti musí být civilní obyvatelstvo. Potenciální civilní oběti podle článku 7 náleží k jakékoli civilní populaci, bez ohledu na národnost, etnikum nebo jiný odlišující znak.² Pojem „civilní“ vychází z čl. 50 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám. Obyvatelstvo musí být „převážně ve své podstatě civilní“, tj. přítomnost vojáků mezi napadeným civilním obyvatelstvem nevylučuje jeho civilní charakter.³ Zločiny proti lidskosti mohou být rovněž spáchány proti členům hnutí odporu nebo bývalým kombatantům bez ohledu na to, zda nosí uniformu, pokud se již nepodílí na aktech nepřátelství v okamžiku, kdy je zločin spáchán, protože buď opustili armádu, nebo již nenosí zbraně či (především) byli vyřazeni z boje (hors de combat) kvůli zraněním nebo proto, že padli do zajetí.⁴ Pro to, aby byl spáchán zločin proti lidskosti, musí být civilní obyvatelstvo cílem útoku, který je „rozsáhlý nebo systematický“; nejedná se tedy o izolovaný akt. Římský statut v článku 7 odst. 2 písm. a) definuje „útok zaměřený proti civilnímu obyvatelstvu“ jako „jednání spočívající v opakovaném páchání činů uvedených v odstavci 1 proti civilnímu obyvatelstvu v souladu s politickou linií státu nebo organizace směřující k provedení takového útoku nebo s úmyslem napomáhat uplatňování takové politické linie“. Termín předjímá organizovanou povahu aktů násilí a nepravděpodobnost jejich náhodného výskytu.⁵ Pojem „politická linie“ (policy) směřující ke spáchání takového útoku vyžaduje, aby stát nebo organizace aktivně podporovaly či podněcovaly útok proti civilnímu obyvatelstvu.

Výše uvedené požadavky by při případném trestním posuzování praxe mimořádného vydávání podezřelých představovaly nejobtížnější úkol obžaloby. Bylo by třeba prokázat existenci rozsáhlého a systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu a to, že jednání obviněných skutečně bylo součástí takového útoku. Otázka subsumpce osob podezřelých z terorismu, tedy domnělých členů al-Kájdy a Talibanu, pod kategorii civilního obyvatelstva by pravděpodobně představovala další právní problém. Byť si to s určitou mírou fantazie a především s ohledem na dosavadní judikaturu lze představit.

Nedobrovolné mizení osob (Enforced disappearance of persons)

Nedobrovolné či nucené mizení osob je relativně novým zločinem proti lidskosti. Skutková podstata tohoto zločinu je do značné míry kontroverzní, neboť nemá oporu v obyčejovém mezinárodním právu. Poprvé se tato forma zločinu proti lidskosti objevila v Interamerické úmluvě o nuceném mizení osob z 9. června 1994 a krátce nato ve finálním návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva přijatém Komisí pro mezinárodní právo v roce 1996. Svůj původ má v osmdesátých letech dvacátého století v mezinárodním právu lidských práv, kde se tato koncepce rozvinula k popsání rozšířených praktik v autoritářských režimech, především v Jižní Americe. V roce 2006 pak Valné shromáždění OSN přijalo Mezinárodní úmluvu na ochranu osob před nuceným zmizením. Nedobrovolné mizení osob zakládá porušení hned několika základních lidských práv, včetně práva na osobní svobodu a bezpečnost, zákaz mučení, právo na humánní zacházení a právo na život. Pojem je definován v článku 7 odstavci 2 Římského statutu pod písmenem i): „Nedobrovolným mizením osob se rozumí zatýkání (arrest), zadržování (detention) nebo únos (abduction) osob prováděné státem nebo politickou organizací či prováděné z pověření, s podporou či tichým souhlasem státu nebo politické organizace následované odmítnutím potvrdit, že došlo ke zbavení osobní svobody, či odmítnutí podat informace o osudu nebo místě pobytu těchto osob, s úmyslem dlouhodobě držet tyto osoby mimo dosah právem zaručené ochrany.“ Za povšimnutí stojí především zvláštní nárok kladený na subjektivní stránku zločinu a to, že pachatel musí mít v úmyslu dlouhodobě držet tyto osoby mimo dosah právem zaručené ochrany.

Pakliže by se prokázaly všechny tvrzené aspekty praxe mimořádného vydávání podezřelých, s největší pravděpodobností by nejlépe naplnily právě znaky skutkové podstaty nedobrovolného mizení osob.

Mučení (Torture)

Po mnoho staletí bylo mučení považováno za legitimní a nezbytný nástroj pro získávání informací a přiznání. Postupem času se ale tato výslechová metoda nejenže přestala používat, nýbrž začala být i kriminalizována. Zákaz mučení mezinárodním právem je odvozován od celé řady pramenů, včetně tzv. Lieberova kodexu z roku 1863 či Haagské úmluvy IV z roku 1907. Mučení lze považovat za jeden ze základních zločinů proti lidskosti. Podle článku 7 odst. 2 písm. e) se jím rozumí „úmyslné způsobení citelné bolesti nebo tělesného či duševního utrpení osobě, kterou obviněný drží v zajetí nebo má jiným způsobem ve své moci (…) nicméně nezahrnuje bolest či utrpení vzniklé v důsledku zákonem stanovených trestů, vyplývající z povahy těchto trestů nebo tyto tresty provázející“.

V případě mučení není třeba prokazovat žádný zvláštní účel, například získání informací, přiznání od mučeného nebo třetí osoby, nucení k tomu, aby mučený nebo třetí osoba spáchali nějaký čin ap. Takový požadavek není v definici skutkové podstaty stanoven. A v tomto směru se Statut Mezinárodního trestního soudu liší od předchozí praxe.

Kritériem, které mučení odlišuje od podobných trestných činů, je míra způsobené bolesti nebo utrpení. Přestože neexistuje právní definice prahu bolesti (severity threshold), který představuje právně obligatorní znak zločinu mučení, je v aplikovatelných smlouvách a jurisprudenci všeobecně uznáváno, že musí být dosažen významný stupeň bolesti a utrpení.⁶ Přestože mučení často způsobuje trvalé následky na zdraví obětí, nejde o legální požadavek skutkové podstaty tohoto zločinu. Na druhou stranu psychické utrpení, např. člověka, který je donucen sledovat týrání svého příbuzného, může dosáhnout úrovně závažnosti vyžadované pro zločin mučení.⁷

Politika mimořádného vydávání podezřelých byla kritizována právě kvůli nevybíravým výslechovým metodám a pojem „waterboarding“ se do všeobecného povědomí dostal právě v souvislosti se zacházením se zadrženými osobami na vojenské základně v Guantánamu. Vzhledem k tomu, že Římský statut ani neobsahuje požadavek na zvláštní účel mučení, lze dojít k závěru, že za předpokladu splnění obecných předpokladů mohla být skutková podstata tohoto zločinu proti lidskosti naplněna.

Závěr

Politika mimořádného vydávání podezřelých nebyla z právního hlediska, diplomaticky řečeno, bezproblémová. Zcela jistě došlo k závažným porušením některých norem mezinárodního práva, dokonce je možné, že v souvislosti s ní došlo ke spáchání zločinu podle mezinárodního práva. Dvě výše uvedené skutkové podstaty zločinů proti lidskosti (nedobrovolné mizení osob a mučení) se v tomto směru jeví jako nejpravděpodobnější, za určitých okolností by bylo možné uvažovat i o spáchání válečných zločinů.

Kauza ovšem zároveň demonstruje největší úskalí současné mezinárodní trestní spravedlnosti: nedostatek její nezávislosti (Mezinárodní trestní soud není nezávislý na Radě bezpečnosti OSN, tedy politickém orgánu) a nedostatek efektivity ve vztahu k „největším světovým hráčům“ (ICC nebyl uznán USA, Ruskem ani Čínou).

Obecně navíc platí, že celou problematiku nelze posuzovat pouze z právnické perspektivy. Vždy šlo a půjde především o otázku politickou a etickou. Znovu se objevuje odvěké dilema: Lze pro dosažení určitého oprávněného cíle (vyššího zájmu, dobra) používat nelegitimní prostředky? Je vybočení z určitých pravidel omluvitelné sledovaným zájmem? Nesnižují se Američané na úroveň těch, proti kterým bojují, když používají mučení a jiné nezákonné prostředky k získání informací důležitých pro jejich válečné úsilí? Jednoznačná odpověď pravděpodobně neexistuje.

Osobně se domnívám, že přestože samotný boj proti terorismu je legitimní, stále platí, že by měly být dodržovány základní normy mezinárodního práva. A ve chvíli, kdy se objeví pochybnosti o legitimitě určitého počínání, měl by být k dispozici nezávislý orgán s pravomocí celou věc důkladně prošetřit a – v případě, že shledá nějaká pochybení – zjednat nápravu.

Poznámky

1. Ženevská úmluva III o zacházení s válečnými zajatci a Ženevská úmluva IV o ochraně civilních osob v době války z roku 1949.

2. Žalobce proti Katanga a Chui, rozhodnutí přípravného senátu Mezinárodního trestního soudu o potvrzení obvinění ze dne 30.9.2008, č. ICC-01/04-01/07, odst. 399.

3. Werle, G.: Principles of International Criminal Law, T·M·C·Asser Press, Haag 2005, str. 222.

4. Žalobce proti Blaškić, rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ze dne 3. 3. 2000, č. IT-95-14-T, odst. 214.

5. Žalobce proti Katanga a Chui, rozhodnutí přípravného senátu Mezinárodního trestního soudu o potvrzení obvinění ze dne 30. 9. 2008, č. ICC-01/04-01/07, odst. 394.

6. Žalobce proti Bemba, rozhodnutí přípravného senátu Mezinárodního trestního soudu o potvrzení obvinění ze dne 15. 6. 2009, ICC-01/05-01/08, odst. 193.

7. Schabas, W. A.: The International Criminal Court: A Commentary on the Rome Statute, Oxford University Press, Oxford 2010, str. 168.

Autor je radou na odboru mezinárodních vztahů Policejního prezidia České Republiky a doktorandem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Jan Bureš vyšlo na revuepolitika.cz

Kam dál:

• Komu slouží terorizmus? 11. září 2001 jako příležitost na vytvoření Nového světového řádu

• Ron Paul: Co když to USA nevedou v zahraničí dobře

V posledním týdnu několik českých novinářů, a spolu s nimi i někteří politici, k šoku mnoha z nás dokonce i z pravé strany politického spektra, vyvolali kauzu Bátora, která mne hluboce zneklidňuje. Pořád jsem věřil, že žiju v primárně demokratické společnosti, ale přibývá signálů, že tomu tak není.

Naše dnešní společnost má sice naštěstí stále ještě řadu atributů, které jí – na rozdíl třeba od režimu plukovníka Kaddáfího – umožňují nazývat se demokratická, ale postupně začíná dominovat něco zcela jiného. Nedávno jsem v jednom americkém časopise objevil anglický termín „PC-Society“, čímž nebyla myšlena společnost plná personal computers, ale politicky korektní společnost, neboli PK-společnost. To je úžasné a nesmírně užitečné označení.

Co je či není politicky korektní, navíc definuje – zcela samozvaně – jedna skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích a která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme. Je to fenomén celosvětový, evropský i český. Kdo se mu odvažuje vzdorovat, stihne ho lavina ataků, které vedou k jeho společenskému znemožnění, často i ztrátě zaměstnání, i k osobní ostrakizaci. Přesně to se u nás dnes děje s Ladislavem Bátorou.

Abych zabránil spekulacím, chtěl bych říci, že pana Bátoru osobně neznám, že jsem s ním nikdy přímo nemluvil (ani jsem si s ním netelefonoval, ani nedopisoval), dokonce jsem od něho nikdy nečetl žádný jeho text. Vím, že je na www.Euportal.cz fotografie z demonstrace proti Lisabonské smlouvě, kterou pořádalo sdružení D.O.S.T., kde jsme vedle sebe vyfotografováni, ale ani tehdy jsem přesně nevěděl, o koho jde. Vím pouze to, že je to hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk, který se zúčastňuje různých veřejných akcí proti věcem, se kterými nesouhlasí. Patří mezi ně Evropská unie, protože si pravděpodobně myslí – stejně jako já – že je Evropská unie, zejména ve svém dnešním provedení, mylnou konstrukcí a že je třeba tento názor říkat nahlas. Dokonce bych si troufal tvrdit, že i toto je blízké většinovému názoru české veřejnosti (ale asi i lidí v celé Evropě), pouze je to v naprostém protikladu k názorům stratégů politické korektnosti (i když to možná ani nejsou jejich skutečné názory, nýbrž výraz jejich zájmů) a těch, kteří chtějí být – za jakoukoli cenu – s Bruselem zadobře.

Ve čtvrtek 24. února 2011 jsem si v Headline Monitoru zcela náhodou přečetl krátké úryvky z autobiografie Ladislava Bátory, které mne mimořádně zaujaly. Hledal jsem celek a zjistil jsem, že autobiografie napsaná 8. března 2009, vyšla 21. února 2011 na serveru Euportál.cz. Pro orientaci v názorech L. Bátory zde onen úryvek uvádím:

Úryvek z autobiografie Ladislava Bátory

„Konzervatismus není ideologií, nýbrž životním postojem, jak vehementně potvrdí každý správný konzervativec. A tak aspoň pár příkladů za sebe sama:

Raději Konfucia než Rousseaua, raději Františka Josefa I. než Josefa II., raději národní pospolitost než občanskou společnost, raději Jarmilu Šulákovou než Juru Pavlicu, raději lokální než globální, raději uleželý segedín u Rozvařilů než emulgátorovou mňamku od McDonalda, raději povinnou vojenskou službu než profesionální armádu, raději Boženu Vikovou-Kunětickou než Jiřinu Šiklovou, raději základy latiny a řečtiny než prolegomena k navlékání kondomu, raději s Lorenovou než s Loren(ou?), raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku, raději skromnou korunu než načančané euro, raději Agnethu Fältskogovou než Joan Baezovou, raději tradici než pokrok, raději mateřskou dovolenou než povinné eurojesle, raději Stanislava Suchardu než Olbrama Zoubka, raději Nixona než Bushe, raději Prodanou nevěstu než Odcházení, raději čecháčky než světáčky, raději věřit než dlužit, raději Koniáše než Halíka, raději zájezdní hostinec U tří lip než grandhotel Bilderberg… A už vůbec ne evropeismus, humanrightismus, genderismus, multikulturalismus, feminismus, antidiskriminacionismus, politickou korektnost, oikofobii, ekumenismus, positivní diskriminaci, homosexualismus, Pravdu a Lásku ordinovanou z Havlova nevětraného mravního a duševního pelechu, environmentalismus, Mezinárodní trestní soud, Kaplického a Ježkův blobismus…

A vůbec celou tuhle oblbující novosocialistickou dogmatiku vrchnostensky distribuovaného Blaha namísto Svobody; dogmatiku, kterou nás cílevědomě a zlovolně ubíjejí a jednou zaručeně ubijí! Tak ať je to aspoň co nejpozději…“

Trvám na tom, že je legitimní názory tohoto typu mít a že by bylo fér o nich vést seriózní dialog a nikoli provádět apriorní odsudek. Za sebe říkám, že jsou mi názory pana Bátory v mnohém blízké. I já raději tradici než údajný pokrok, také raději vyslechnu v rádiu Jarmilu Šulákovou než ničitele lidové hudby Pavlicu, i já vidím hrozbu v tom, co do lidské společnosti zasel J. J. Rousseau, i já mám strach z toho, že se pod heslem občanské společnosti skrývá spousta velmi nedemokratických myšlenek (a činů), mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století (a pravděpodobně skutečnou víru v prvním případě a pouhou mediální ekvilibristiku ve druhém), nikdy jsem s povýšeným odsudkem nepoužil slovo čecháček (což je jedna z ikon české verze PK-společnosti), ale mám strach z našich údajně „světových“ velikánů, atd. atd.

Proto Ladislavu Bátorovi poděkujme za to, že tato slova tak ostře a odvážně říká.

Václav Klaus pro Novinky.cz

Kam dál:

• Pravodoláskaři, to že je elita národa? (Bartošovy seznamy svobodných zednářů?)
• Bátorův rozhovor, který nesměl vyjít
• Ladislav Bátora je čestný člen klubu Reformy.cz

Bývalý důstojník CIA říká, že Americký „protiteroristický“ Patriot Act se podobá

Phillip Girald

právním předpisům, které přijalo nacistické Německo v období 2. světové války.

„Patriot Act se podobá právním předpisům, jimiž se řídili nacisté, protože v obou případech bylo terorismu v podstatě zneužito jako záminky pro likvidaci občanských svobod, kterým se lidé v obou zemích těšili, a to jak ve Spojených státech, tak v Německu,“ řekl Phillip Giraldi v rozhovoru íránské provládní televizi Press TV.

„Vlády ochotně využily obavy lidí, jako je například strach z terorismu a strach z nepřátel, jako způsob, jak sešikovat lid na podporu vládní politiky. Taková politika je velmi často ze své podstaty škodlivá pro lid, protože mu odebírá mnoho jeho práv,“ řekl bývalý pracovník CIA.

Giraldi dále řekl, že vztah mezi americkými občany a americkou vládou se od zavedení Patriot Act změnil k horšímu a dodal, že se Američané nestali nijak bezpečnější tím, že jsou oklešťována jejich práva .

Americký Patriot Act a zneuctění ústavy vede k diktátorské kontrole společnosti  telefonními odposlechy, skrytými kamerami a policejní brutalitou ve Spojených státech, řekl Giraldi.

Zákon, který byl spěšně přijat šest týdnů po teroristických útocích ze září 2001, umožňuje vládě USA, aby sledovala své občany bez nutnosti soudního příkazu.

Sněmovna reprezentantů a Senát v únoru 2010 schválily prodloužení zákona z Bushova období a poslaly jej prezidentu Obamovi, který poté svým podpisem potvrdil platnost tohoto zákona.

Převzato z Press TV

Zdroj: Outsidermedia.cz Překlad: Aram

související:

• FILM: Loose Change 9/11: Americký převrat (An American Coup)

zbytek článku: novinky.cz

• Internet je svobodný. Až do okamžiku, než ho někdo vypne. Jako třeba v Egyptě

Rapidně množící se skandální případy zneužití vyústily ve Spojených státech k celonárodnímu dni odmítnutí rychle se šířících a do soukromí a lidské důstojnosti ještě podstatně výrazněji než dříve zasahujících bezpečnostních procedur na letištích.

Se stupňující se úporností přesvědčovalo orwellovské Ministerstvo pro bezpečnost vlasti (Department of Homeland Security -DHS- v čele s Velkou Sestrou, jak se jí teď přezdívá) a oficiálové federální letištní ochranky TSA, o jejich naprosté nezbytnosti při válce s terorem. Pomalu za každou větou 11. září.  A pak před čtyřmi týdny oznámili ještě tvrdší, a že si každý přece musí něco zase slevit ze svobody pro bezpečí.

Co tam tato svobodná volba po slevě v praxi znamená? – Že každý mohl být buď novými tzv. body-scanery (pro něž se už mezi pracovníky TSA vžil název měřiče penisu) svléknut dozorci virtuálně do naha, nebo být jimi dokonce prohmatán v intimních partiích přes šaty, nebo rovnou na ostro. Kdo měl k tomu otázky, byl zastrašován, kdo odmítl, byť proti němu nebyl sebemenší důkaz, že je zločinec, natož terorista, měl bez výjimky po letence, byl zatčen, neskutečně otravován a každopádně vyveden z letiště.

Když začali lidé tyto ponižující a neoprávněné prohlídky svých intimních partií odmítat, když se objevily případy mladých holek svlečených do naha a otevřeně vysmívaných nebo připoutaných k židli před ostatními cestujícími a letenka jim ostentativně roztrhána před očima načež následovala propagandistická přednáška o terorismu, lidí nucených odložit protézy a ortézy, nebo dokonce miminek, které byly doslova ojety…a kdoví kolik dalších případů o nichž oběti zneužití zpravidla dlouho se studem mlčí, nebo které se přece jen pomalu dostávají na veřejnost…a už i případ pracovníka TSA, který se nad nahými fotkami z toho stroje ukájel a nebo případ vyvinuté cestující unesené pracovníkem TSA za účelem sexuálního zneužití…když na to státní návladní už vážně hrozí trestními žalobami, letiště vykázáním této bandy a státní zákonodárci jejím zákazem, když se nejdříve na jednom soudě a pak dokonce na internetu objevily nahé fotky ze scannerů, o kterých předtím samozřejmě vehementně tvrdili, že obrázky stroje nemohou ukládat, když se objevila informace, že předchozí šéf onoho orwellministerstva Chertoff dělá nyní, jak jinak, placené PR a lobystu pro firmy, které tyto porno scannery za horentní sumy placené z daní dodávají, když byl na to Kongresu předložen zákon zakazující imunitu TSA z případné trestní odpovědnosti a náhrady škod - čeho je moc, toho je příliš řekl Ron Paul ve své i na něj neobvykle plamenné řeči v Kongressu…

když průzkumy v průběhu týdnů ukázaly radikální změnu postoje veřejnosti od zmatené podpory k nyní již výrazně většinovému nesouhlasu - 61%, a když TSA na to přesto arogantně oznámila, že kdo se nepodřídí této jasně ve Spojených státech neústavní a zřejmě i kriminální politice a člověk byť i jen řekne, že do pornoscanneru nechce a jde raději domů, tak že každopádně už nikam nepoletí, může dostat vysokou pokutu a bude každopádně vždy zatčen, vyslýchán a v lepším případě eskortován z letiště, v horším  bez důkazů a soudu zanesen do databáze jako extrémista a tedy i na permanentní no-fly list.

Lidi reptali, mnozí byli otevřeně zneužiti, ale stále se stavěli do řady, co jim také zbývalo. – kdo už někam letí, zpravidla musí. A pak přetekl pomyslný pohár, když jeden pilot, které takto probírali také a jeho osobně ani nepustili do práce, když je poslal s jejich výmyslama do háje, podal žalobu a poukázal na fundamentální nesmyslnost celé věci – a TSA musela piloty a letušky ze svých procedur superpromptně vyřadit po ostrém protestu asociace pilotů  a leteckého personálu – a pak jeden naštvaný cestující řekl TSA agentům, že jestli mu šáhnou na jeho starý laso, tak je nechá pozatýkat, nahrál to celé na mobil a vyvěsil  na Youtube, kde se rovněž objevila videa jak TSA svléká malého chlapce a osahává holčičky, zatímco kolemjdoucím to zakazuje dokumentovat – prý taková jsou jejich pravidla – lidi trochu procitli a na den díkuvzdání, tradičně velice rušný den na letištích, oznámili na internetu národní den odporu s tím, že buď nepoletí vůbec, nebo se odmítnou nesmyslnému nahatému fotografování a prohledávání podřídit.

A co se stalo? Nejenže se na letištích oproti normálu žádné očekávané záseky nekonaly a  občas skoro zely prázdnotou, a naopak na dálnicích se tvořily 50 kilometrové zácpy, zatímco korporátní mainstream až zaraženě informoval, že se na letištích nic neděje a vysvětloval to samozřejmě neúspěchem protestu.

Nicméně díky tomu, že lidé už nejsou závislí jen na tom, co jim tradičně naservírují média, se rychle množí zprávy, že ona dříve prý tak nezbytná technologie pro výrobu dětské i dospělé pornografie, totiž pardon boje s terorem, tak vychvalovaná a aplikovaná v posledních týdnech skoro na každého jak to šlo, byla najednou na vícero letištích úplně odstavena a prohmatávání cestovatelských rozkroků ze dne na den skoro ustalo.

Řeknete si možná: TSA udělala povedený PR trik. Dlouho vařené žabce amerických občanských práv a svobod, sedící na prameni možných pohádkových zisků a úplně absolutní moci, které v poslední době už pořádně zatápěli pod kotlíkem, na moment ubrali plyn a až se média vyřádí ve vítězoslavném oznamování prý fiaska celého protestu, zapálí se hlavní hořák, aby konečně dostala kýženě hnědou barvu a žádně už poskakování, pěkně ostnatej drát, nucený práce, my vám dáme svobodu…

Jinže… Ta kampaň nebyla o tom dělat problémy na letištích, ta byla o tom, dostat informaci mezi lidi. A to se vzhledem k výsledkům průzkumů podařilo dokonale. Tohle nějak  DHS a TSA nedomysleli. Co byste taky čekali od degenerátských stupidů. Jen svým narychlo ušitým přerušením buzerace, aby si nenaštvali ten zbytek, co je ještě bere vážně, dokonale ukázali, že je to celé s tou proklamovanou bezpečností jedna velká bouda a potěmkiáda.

Celá ta věc je naprosto absurdní. Ona zařízení a politika kolem nich se rychle začínají objevovat už i v Evropě i s protesty, nicméně už i populární zdroje uvádí, že pravděpodobnost dostat rakovinu z těchto  okukovačů bradavek je nejméně stejně vysoká, jako že rychle, když nic jiného, umřete bombou teroristy.

Tak na co to vůbec je?

Bohužel pravděpodobnost, že když dáte raději na svou důstojnost a nebudete chtít, aby nějaký přiteplalý policejní ouřada šahal vašim dětem do rozkroku pod záminkou, že to mohou být přece teroristi,  a pojedete raději autem, nebo prostě budete muset, protože letět vás prostě nenechají, a v něm se pak zabijete, ta pravděpodobnost je o řády vyšší, než když poletíte. Pokud by se něco takového opravdu mohlo masivně dít, jak den protestu napovídá, pak mrtvých může být jen tímto způsobem tolik, že to za pár let bude jistě více, než kolik lidí zařvalo při teroristických útocích za celá poslední desetiletí.

Tak na co to sakra je?

Co kdyby někdo tuto statistiku sepsal, nějak ho nezastřelili a předložil ji Velké porotě spolu s dalšími množícími se důkazy, že celé toto schéma obrpitomé buzerace je celkem jasně nadesignováno na to, aby si firmy na ony bezpečnostní pornobudky, o kterých se pořádně neví, zda jsou bezpečné, nahrabali a hlavně stále otevřeněji totalitní režim udělal z lidí něco jako sexuální otroky – ne pracovníků TSA, ti spíše jen za mizernej plat až na výjimky dělají, co se jim řekne, aby nepřišli o práci, ale těch jejich prznitelskejch chlebodárců – a co kdyby dokázal, že je to ve skutečnosti přesně to, co je v USA skutková podstata federálního zločinu „Spiknutí proti právům“ – za nějž je tam podotýkám provaz. (nebudu tady ale provádět analýzy, o co právně jde, zkoušel jsem to na amerických diskusích a mé příspěvky citující příslušné zákony byly – jak překvapivé – velmi promptně vymazány…koho by to zajímalo, zde pertinentní část mé korespondence s šéfem Campaign of Liberty.)

Politicky je to také absurdní: jsou-li tyto ponižující procedury účinné a odradí teroristy, žádného přece nechytí a lidi se začnou ptát, k čemu to koukání na porno a oplzlé sahání do jejich rozkroku je, pokud účinné nejsou, teroristi projdou a vyhodí letadlo do vzduchu, pak se lidi začnou ptát, k čemu to koukání na porno a potupné sahání do rozkroku je.

Odpovězme předem – na dvě věci – k oblbování lidí a tréniku jejich podřídivosti se na oblbování lidí -a hlavně sebe sama – i podílet.

Psychologické výzkumy podřídivosti ukázaly, že lidi velice lehce podléhají stupiditě nějaké autority a jsou pod jejím vlivem schopni naprostých zvěrstev, o kterých by si ani nemysleli, že jsou jich schopni (např. Milgram, Stanford prison a Hofling hospital experiment). Také ukázaly, že nejlépe se trénuje podřídivost u dětí. Když už v útlém věku jejich rodiče dovolí, aby jim policie koukala přes šaty, nebo dokonce šahala  mezi nohy a při tom jim dávala ještě arogantně najevo, jak prý chrání jejich svobodu, pak je velmi pravděpodobné, že si později úplně zmatení nechají líbit cokoli, nebo budou naopak aspirovat na to být těmi, co mají alespoň nějaké klíče v tomto pomalu globálním blázinci-vězení. Otroci zneužívaní pitomci řízenými stupidními perverty.

Asi kroutíte hlavou. V takové zemi žít, kde vám kurví děti, ta Amerika musí být ale peklo. Nemylte se, v určitých formách se to děje, dělo všude a vždy. Jen pravda zatím ne úplně plošně, veřejně nebo přímo takříkajíc na branku.

Možná si říkáte, že takové věci se u nás dít nikdy nemůžou. Chyba lávky, u nás sice také máme ty lidský práva, jakkoli ještě hůře chráněná než v USA ta občanská, a taky ten trestní zákon a v něm zločin útisku…ale patlání nesmyslů o bezpečnosti a jejich omílání stupidními médii a jejich konzumaci zmatenou veřejností bychom měli u nás stejně a možná by to bylo i horší – měli jsme dobu temna, protektorát, komunisty, normalizaci… vzpomínáte? Bylo by to stejné. Co, horší, dnes už není kam utéct. Stupidita  se šíří globálně a její škodlivost se tak násobí.

Nemáme už moc na vybranou. Buď porazíme ty zmrdy, co nám berou naše práva a svobody pod záminkou pochybné bezpečnosti, a nebo budeme jejich oběti. V době celosvětového růstu nádorů globalistních totalitních politik není už moc místo kam utéct, kam se schovat. Po letištích by následovala nádraží, autobusové zastávky, divadla, školy, ostatně orwellministrině už to ohlásila jako další plán jak namastit kapsu na důchod…a pak zase kontrolní stanoviště na ulicích…stanné právo.

Politické nebezpečí, které terorismus potenciálně představuje pro establishment nikoli pro veřejnost (pravděpodobnost, že zahynete při skutečném teroristickém útoku, ne nějaké akci domácí vlády, je asi tak velká, jako, že v Africe zahučíte v lavině) bude transformován do reálného nebezpečí reálným životům lidí, kteří odkázáni na relativně mnohem nebezpečnější způsoby dopravy, aby si zachovali zbytek lidské důstojnosti, budou nevyhutelně umírat a ze zbytku se stane ještě tupější a ovladatelnější masa, které budou skoro otevřeně říkat: Vidíte, dokud nás necháte vám šahat na kozy, tak terorismus  možná nebude. …Jestli ne, uvidíte Usámu sfousámu! …Teda nebude, dokud  budete milovat Vobamu a nebudeme zrovna potřebovat zvýšit jeho popularitu, pokud budete jaksepatří cálovat, abysme měli na svý hračky k terorizování zbytku světa, dokud ho celej nezaberem a nezavedem v něm tenhle režim bezpečnosti vlasti všude.

Není vlasti pro toho, kdo za ní nepromluví a když je potřeba nebojuje za její svobodu. To není nějaká patetická snivá citace pro ubečený nacionalisty. Je to základní právní princip z nějž všechny svobody a práva hodné toho jména vyrůstají – ne jen nějaká odvolatelná privilegia propůjčená nějakou skutečnou nebo předstíranou absolutní mocí těm, co stojí pěkně v řadě a békají, než na ně ta řada přijde.

Svoboda znamená držet své věci pevně ve svých rukou – ne nechat naše rozkroky, nebo dokonce našich dětí na pospas oplzlým hnátám Leviathana.

Taková nenechavá chapadla, která se nám snaží ukrást naši intimitu i veřejný prostor musíme nemilosrdně utnout.

Naše vlasti, ať už jsme odtud nebo odtamtud, by neměly  vlastnit nějaká ministerstva bezpečnosti. Ani nás. Doby otroctví a buzerace by měly být pryč jednou a pro vždy. Naše vlast je naše, v ní bychom měli strážit útočiště našich duší a životů, pro něž se vžily ty slova svobody a práva. Kdo nemá žádnou vlast sám sebe nevlastní, protože pak mu za právo mít sebe nikdo nikde neručí, jakkoli je zcela univerzální. A kdo nevlastní sebe, nevlastní nic a byť snad při penězích panáček je nejmizernější chudák.

Jsme to opravdu my, kdo bychom měli vlastnit sebe sama a rozhodnout se nenechat armády perverzních lumpů stavících se našimi ochránci, aby nás otravovali saháním na naše soukromí bez opravdového důvodu, proti naší vůli a důstojnosti. Není to jen naše právo, je to naše povinnost, jako lidí, národů i lidstva. Pokud se vzdáme sebe, našich svobod a práv, našich vlastností, společenství i vlastí s povinností boje za ně, na co pak bude nějaká pochybná bezpečnost, když to vše tak stejně ztratíme a jediné, co zbude bezpečně, bude že nás a naše blízké, děti, dílo, naše duše a nakonec i těla bude moci kdykoli nějaký ofrčkovaný pitomec na rozkaz nějakýho zvrhlýho stupida a za souhlasného bučení stáda znásilnit, zkurvit a zničit.

Takže až i vám budou možná už brzo šahat do rozkroku nebo na prsa a říkat, že to dělají pro vaši bezpečnost, ochranu demokratických výdobytků, nebo dokonce svobody, dejte jim jednoduše facku. To se  v takových případech ve slušný společnosti s otrapama dělá.

Jan Zeman – vyšlo na blog.idnes.cz videa reformy.cz

dodatek: na internetu se začalo prodávat spodní prádlo potištěné kovem na kterém je 4. dodatek k Ústavě USA:

Paraely mezi Václavem Klausem a Emanuelem Goldsteinem (odpůrcem systému ve filmu) jsou čiště náhodné.

Hlavním hrdinou románu je úředník, soudruh Winston Smith, který žije roku 1984 v Londýně ve fiktivní zemi Oceánii. Vládne velmi tvrdá diktatura v čele s tzv. Velkým bratrem. Oficiální ideologie se nazývá Angsoc (původně anglický socialismus) a její ústřední hesla zní:

• Válka je mír (aneb teorie preventivní války v Iráku a Afgánistánu)
• Svoboda je otroctví (kapitalizmus, v kterém 50 procent odvádíme na daních)
• Nevědomost je síla (99 procent lidí netuší, co je to skupina Bilderberg a myslí si, že Nový světový řád je bláznivá konspirační teorie)

V dnešní době se k těmto heslům ještě přidalo:

• EU je suverenita (rozhodnutí ustavního soudu ohledně Lisabonské smlouvy)
• Dluh je úspora (heslo nové české vlády)
• Láska je nenávist (V rámci záchrany planety ji biopalivy a solárními elektrárnami zničíme)

Parael mezi 1984 a současným světem naleznete určitě ve filmu daleko více.

fiktivní politická mapa světa románu 1984

Některé principy Orwellova světa

Vaporizace

Hlavním tématem románu je manipulace. Totalitní systém potřebuje efektivně měnit minulost a ta je určena dvěma věcmi: hmatatelnými dokumenty a lidskými vzpomínkami. K manipulaci veškerých dokumentů slouží aparát Ministerstva pravdy, umožňuje kdykoli na objednávku změnit veškeré záznamy o zvolené události či člověku na něco jiného. Lze například nepohodlnou osobu tzv. vaporizovat, což znamená vymazat z existence (z anglického vapour – pára). Zničit veškeré zmínky o tom, že existovala, i o samotné vaporizaci. Změna minulosti však musí být naprostá, takže se např. přepisují všechny články v novinách, kde byla vaporizovaná osoba zmíněna. Tyto noviny se pak znovu tisknou a novými výtisky se nahrazují všechny staré výtisky v knihovnách a na dalších místech.To by ale na úplnou změnu minulosti nestačilo, je třeba vymazat i nehmotné vzpomínky, zmanipulovat i myšlenky.

Doublethink

Ke kontrole kolektivního myšlení existuje v Oceánii řada propracovaných technik, především tzv. doublethink, česky dvojité myšlení. Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. Musí to být vědomý proces, protože vyžaduje inteligenci, ale zároveň musí být nevědomý, protože lež není přípustná, Strana nelže. Samo používání slova doublethink vyžaduje tuto schopnost. Jiným příkladem použití mohou být názvy ministerstev. Každý ví, že v prostorách Ministerstva lásky (v newspeaku Lamini) jsou cely a mučírny pro politické vězně, Ministerstvo pravdy (Pramini) se programově zabývá lhaním, ekonomika Ministerstva hojnosti (Hojmini) vede k hladomoru, Ministerstvo míru (Mírmini) řídí válku. Člověk cvičený v doublethinku v tom ale nevidí spor. Je vnitřně přesvědčen, že vaporizovaná osoba nikdy neexistovala, byť by šlo o vlastní matku. A jestliže Strana říká, že Eurasie je úhlavní nepřítel Oceánie, pak byla nepřítelem odjakživa bez ohledu na klamnou vzpomínku, že ještě před 10 minutami byla spojencem.

Newspeak

Od řadového obyvatelstva Oceánie se vyžaduje, aby upřímně jásalo nad prací Strany a ze srdce nenávidělo její nepřátele, ale zároveň o ničem moc nepřemýšlelo. Veškeré lidské emoce, city a potřeby jsou programově přesměrovány na jiné cíle v souladu s ideologií. Jedním z nástrojů k upevnění pravověrného myšlení je newspeak, jazyk uměle vytvářený speciálním oddělením Ministerstva pravdy. Do budoucna má v Oceánii zcela nahradit angličtinu, které se říká oldspeak. Cílem je zjednodušení jazyka natolik, aby ideologicky závadné myšlenky nebylo možné ani slovně vyjádřit, případně aby působily absurdně už na první dojem. Všechny vedlejší významy slov jsou potlačeny, slovní zásoba zredukována na nezbytné minimum, citové zabarvení mají jen výrazy podporující Angsoc a odsuzující jeho nepřátele.

Ideozločin

Ideozločin (v originále thoughtcrime) je zločin, jenž může být spáchán nejenom slovy či skutky, ale též myšlením nebo v podobě myšlenky. Jiná definice je ta, že ideozločin je jakýkoli zločin proti Straně. Ideozločin je trestán stejně jako zločin, v některých případech i smrtí. Podobně jako opatření newspeaku, který pomalu ale jistě omezuje „manévrovací prostor“ pro vyjádření závadných myšlenek (a tedy i myšlenek na samotný zločin), v Orwellově 1984 jsou uváděny v praxi praktiky, které směřují k vymýcení ideozločinu. Jak řekla jedna z postav: brzy v Oceánii nebude možné ideozločin spáchat.

Udržovací válka

Válka mezi mocnostmi v Orwellově světě není vedena proto, aby byla vyhrána, ale aby byla udržována, aby obyvatelé nebohatli a neměli čas přemýšlet. Válka udržuje obyvatele ve strachu a odrazuje je od emocí, jichž by se mohli těšit v dobách míru. Válka udržuje nepřátelství mezi mocnostmi a svým způsobem je motorem nejenom ministerstva míru ale i Strany. Vlády všech mocností jsou si toho velmi dobře vědomy a záměrně udržují status quo.