reformy.cz » Ekonomická svoboda

Hong Kong, vzor liberálního kapitalismu, tedy opak Evropy.

admin — Sat, 04 Feb 2012 10:10:53 +0000

Nedávno jsem si prohlížel pár hezkých fotek z Hong Kongu a naprosto bezděčně jsem si při jejich prohlížení vzpomněl na krátký film Johna Stossela, Co je příčinou bohatství státu a jeho obyvatel. Vřele doporučuji všem, je to hodně poučné.

Film se zabývá porovnáním bohatství státu a obyvatel a příčinami, proč to někde jde, a jinde ne. Porovnává USA, Hong Kong a Indii. Ale zmíní i Francii, Švédsko a Německo a věřte, nic moc hezkého o nich neříká. Za prvotní příčinu bohatství státu a jeho obyvatel je označována svoboda jednotlivce. Tedy nejen svoboda, ale i zodpovědnost.

Krátce po druhé světové válce byl Hong Kong jen nepříliš významnou britskou kolonií. Významnou mnohem víc vojensky, než ekonomicky. Britské impérium stálo před rozpadem a po sice vítězné, leč velmi drahé válce mělo svých starostí dost. Hong Kongu se dostalo období tzv. pozitivního přehlížení. Jistá míra suverenity a svobody společně s velmi solidními základy evropského práva a čínské pracovitosti, dalo základ vzniku jedné z nejsilnějších a nejdokonalejších ekonomik na světě.

První desítky let po válce určitě nebyly jednoduché, ale to vlastně nikde. Na rozdíl od Evropy se ale Hong Kong vydal jinou cestou. Žádné budování solidárního a přívětivého sociálního státu, žádné pokusy o nastolení ráje na zemi, kde se budou mít všichni „přiměřeně“ dobře.

Naopak. Liberální, čistě pravicový kapitalismus. Tady jsou zákony, jejichž porušení bude tvrdě trestáno. Jinak si dělejte co chcete. Z počátku to byla trochu džungle, kde obvykle vítězí ten s ostřejšími lokty, ale pokud je mi známo, žádné velké sociální problémy nebo umírání hlady se nekonalo. Na druhou stranu, místní se naučili nesmírné zodpovědnosti za vlastní existenci, posílila úloha soudržnosti rodiny (vzájemná pomoc je k nezaplacení) a výsledek se velice brzy dostavil. Už v druhé polovině šedesátých let bylo možno nacházet prakticky po celém světě výrobky s označením Made in Hong Kong. A je to tak v mnoha oborech dodnes. Malí pracovití číňané s britským obchodním vzděláním dokázali to, co by jim dnes mohl závidět celý svět. Prosadili se. Nedokázali to ale ničím jiným, než tvrdou prací. Protože museli. A když něco musíte a pak to dokážete, tak si toho také mnohem více vážíte…

Dnes Hong Kong prakticky nemá nezaměstnanost, dokonce zde pracují statisíce přištěhovalců z celé jihovýchodní Asie. Dodnes nemají Zákoník práce, přesto mají jeden z nejvyšších průměrných platů na světě. Nábožensky je místní společnost tak různorodá a tolerantní, jako snad nikde jinde. A představte si tu kacířskou myšlenku, žádné multikulturalisty k tomu nepotřebovali. Země nemá naprosto žádné nerostné suroviny, přesto má čtvrtou největší burzu na světě a jeden z nejvyšších HDP na hlavu. Obyvatelé platí minimální daně (max. kolem 15%), DPH neznají vůbec. A i z těch minimálních příjmů je samospráva schopna budovat infrastrukturu, platit velmi efektivní policii, spolufinancovat nemocnice, nebo třeba výzkum a v neposlední řadě hospodařit s přebytkem.

Dnešní Evropa je toho naprostým opakem.

Tvrdá práce? Proč, když stát se postará a umřít hlady nenechá.

Rodina? Společně se zavedením sociálního státu a státních důchodů bylo nutno začít zakládat starobince a léčebny dlouhodobě nemocných. To snad hovoří za vše.

Smysl pro zodpovědnost? Podíváte-li se na dnešní mládež, není třeba komentovat. Náš vzdělávací systém upřednostňuje vzdělávání před pracovitostí (přičemž vzdělání by mělo být prostředek, nikoliv cíl), vyčůranost před obchodním myšlením.

Nezaměstnanost? Průměr někde kolem 15% procent, u mladých daleko víc a roste.

Náboženská tolerance? Teprve blízká budoucnost ukáže, jak velký průšvih jsme si překrouceným multikulturalismem způsobili.

Daně? Suverénně nejvyšší na světě. A ani ty nedokážou zastavit další zadlužování prakticky všech zemí…

Vysvětlete mi prosím někdo, proč to nezačneme dělat stejně jako v Hong Kongu? Anebo ještě lépe, víte o něčem, co umí evropský sociální stát líp, než liberální kapitalismus Made in Hong Kong?

Pro úplnost, uvedený film je zde: http://www.reformy.cz/vzdelani/.

Radomír Hrabovský vyšlo na blog.idnes.cz

Nečas, Schwarzenberg a Kalousek. Vláda s pokrytcem a podrazáky

admin — Wed, 01 Feb 2012 11:18:21 +0000

To je najednou kraválu. Přitom se nestalo na jednání v EU nic nového. Premiér lítá se svými názory odezdi ke zdi, zatímco jeho ministři zahraničí a financí se mylně domnívají, že premiérem jsou oni.

Měl bych být rád, že se Petr Nečas odmítl připojit za Českou republiku k jakémusi paktu rozpočtové odpovědnosti EU. Tato nová dohoda v Unii totiž nepředstavuje nic pozitivního. Závazky v oblasti výše schodků státních rozpočtů a jejich podílu na HDP jsou platné už dávno a bez sankcí, které nebyly nikdy v minulosti uplatněny, je nedodržovaly nejen ty členské státy, které jsou nyní v reálném bankrotu, ale ani Německo s Francií, které stály za jejich zrodem. Ve skutečnosti tak má současná finanční a hospodářská krize v EU sloužit skrze tento pakt jen k tomu, aby mohl Brusel, resp. Německo s Francií, které je v háji také, zase o pěkný kus posunout novodobou hospodářskou a politickou protektorátní hranici v Evropě, aniž by hnuly s hraničními patníky. Jenže já spokojený nejsem.

Petr Nečas totiž udělal otočku nikoli kvůli zájmům České republiky a její suverenity, ale z důvodu prostého osobního kalkulu. V ODS jsou v základu dvě křídla, která se neshodnou. Jedni chtějí minimálně zachovat současný stav, nejlépe však Bruselu jeho získaná práva ořezat, zatímco druzí, s mozkem socialistů, se těší na prachy z dotací jejich kšefty, které by po nabourání doposud servilního chování vůči Bruselu mohly přestat chodit. Premiér nyní říká, že se mu nová dohoda nezdá po stránce věcné, že nepřináší České republice nic pozitivního, a že ubírá další část pravomocí, které mají náležet výlučně do rukou českých občanů a jejich zvolených zástupců. Toto pravdivé zdůvodní však bylo stejně pravdivé i na přelomu roku, kdy byl premiér zastáncem dohody, kterou pak v čase podmínil opatrnou zmínkou o referendu a nakonec se postavil proti ní. Na podstatě té dohody, ať už bylo její pracovní znění v čase, nebo její finální podoba nyní, jakékoli, se totiž nic nezměnilo - a v tomto přece musí jít o princip.

Jediným pozitivním výsledkem včerejší akce je fakt, že jsme se mohli téměř v přímém přenosu opět seznámit s pravou tváří ministra financí Kalouska a ministra zahraničí Schwarzenberga. Tito pánové si od počátku existence vlády pletou svou roli. Střídavě je možné v jejich mediálních vyjádřeních vidět, že premiérem se cítí být oni. Někdy každý sám, jindy rukou nerozdílnou. Využijí každé příležitosti, aby dali vědět, že jejich premiér (ano, jejich, protože oni jsou ve vládní hierarchii až pod ním), pro ně žádnou autoritu nejen přirozenou, ale ani funkčně příslušející, prostě nemá.

Česká republika jen ztrácí od posledních voleb další čas. Premiér je slaboch, který si řeší více problémy v ODS než problémy státu, a nejdůležitější ministři vlády rozpočtové odpovědnosti se projevili jako Bruselem dosazení protektoři, podporovatelé vojenských zásahů v suverénních státech, které nás ničím neohrožují, a velcí bojovníci za upevnění moci státu nad občany skrze zvyšování dluhů České republiky a ruku v ruce s tím i daní a poplatků. Pro naivky se zklamáním, pro realisty nic nového.

Bohužel se zdá, že to s touto vládou budeme muset dokopat až do konce jejího funkčního období. Stejně tak je jisté, že výsledkem jejich dosavadních kroků bude posílení pozice socialistů ve volbách, které nás čekají. Česká republika tedy neztrácí jen současné čtyři roky, ale ztratí i další čtyři. Jednoznačnými a hlavními viníky této situace jsou v mých očích Nečas, Kalousek a Schwarzenberg. Inu, socialismus s lidskou tváří, tedy skrytou formu totalismu, je zjevně možné budovat i s maskou pravičáka. Ono je totiž stále ještě dost lidí, kteří na to z důvodu absence vlastních idejí či z důvody jejich ztráty, rádi slyší.

František Matějka je členem Svobodných vyšlo na blog.idnes.cz

Kam dál:

Neoliberalizmus není o moc lepší než totalitní socialismus (neplést Laissez faire!)

admin — Thu, 26 Jan 2012 21:53:02 +0000

Kritici neoliberalismu si evidentně neuvědomují, že jedním z jeho původních hlavních rysů byla kontrola volných trhů a jejich síly.

Do boje s neoliberalismem se pustila roztodivná aliance složená z náboženských lídrů, umělců, environmentalistů, kritiků globalizace, levicových i pravicových politiků, odborářů, novinářů a akademiků. Členové této aliance se pokoušejí neoliberalismus demaskovat buď jako nelidskou, asociální a možná i nesnášenlivou ideologii, nebo jako cynickou hru podivných anonymních sil, které se snaží zneužít svět ve vlastní prospěch. Ve své opozici vůči neoliberalismu jsou však jak jednotní, tak rozdělení. Z toho vyplývá, že představa o něm není příliš jasná. Navíc jeden z jeho zvláštních rysů spočívá v tom, že se v současnosti téměř nikdo za neoliberála nepovažuje.

Neoliberalismus je všechno, jen ne jasně definovaná politická filozofie. Na zjednodušení, neřkuli popularizaci neoliberálního světového názoru se přitom podíleli stejnou měrou jak jeho stoupenci, tak odpůrci. Výrok bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové, že „nemá alternativu“, je pak paradoxně v souladu s levicovou kritikou neoliberalismu, dle níž jde o jedinečnou ekonomickou ideu.

Navíc se během ekonomických změn v osmdesátých a devadesátých letech minulého století rostoucí sebevědomí pravice shodovalo s nárůstem frustrace „staré“ levice. Obě strany přitom směřovaly ke stejnému výsledku – jednorozměrnému neoliberálnímu člověku.

Podobné diskuse

Společnou tezí mnoha kritiků neoliberalismu by mohlo být, že v minulých letech nekontrolované tržní síly zavedly kapitalismus do záhuby, a vlády ani lidé, jež reprezentují, nadále nedůvěřují neregulovanému kapitalistickému systému. Zajímavé však je, že podobnou nedůvěru měli i původní neoliberálové. Německý sociolog a ekonom Alexander Rüstow (1885–1963) v roce 1932, během velké hospodářské krize, v přednášce ve Spolku pro sociální politiku diagnostikoval „chaos pluralitní, kořistnické ekonomiky“ a „selhání ekonomického liberalismu“. Dle něho je třeba „silný stát, který bude nad ekonomikou a zájmovými skupinami, kam také patří“.

Pro rakouského ekonoma Ludwiga von Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté.

Výroky dnešních kritiků neoliberalismu a Rüstowa znějí podobně, přičemž jeho odpůrci tento pojem odmítají, ale německý ekonom v roce 1938 prosadil jeho použití. Pak buď musí jít o nějaké nedorozumění, nebo se neoliberalismus v minulých desetiletích proměnil. Zkoumáme-li tehdejší a dnešní ekonomické diskuse, které spustily hospodářské krize, zjistíme, že si jsou v některých bodech podobné. Nejpodstatnější však je, že neoliberalismus třicátých let uznával jak sílu trhů, tak jejich meze.

Rüstow nejprve zpopularizoval neoliberalismus mezi svými německými kolegy a následně přesvědčil mezinárodní skupinu liberálních ekonomických myslitelů včetně například Ludwiga von Misese a Friedricha Augusta von Hayeka, aby tento nový pojem přijala jako charakteristický rys svého intelektuálního hnutí. A dnešní kritici neoliberalismu si evidentně neuvědomují, že jedním z hlavních rysů původního neoliberalismu byla právě kontrola volných trhů a jejich síly. Proč Rüstow a někteří jeho kolegové zformulovali ideu, kterou nazvali neoliberalismem? Co jím měl Rüstow na mysli?

Třetí cesta

Chceme-li porozumět Rüstowovu neoliberalismu, musíme se seznámit s jeho výkladem německých hospodářských dějin. Ve dvacátých letech 20. století se z Německa stala země korporativistického kapitalismu, jehož součástí bylo několik set kartelů. Dle Rüstowa se Německo vyvinulo ve zdegenerovanou tržní ekonomiku, jež byla značně kartelizovaná, závislá na dotacích a často subjektem státních zásahů. Pro Rüstowa však příčinou všech těchto jevů nebyla politika vlády, ale neregulované trhy. A degeneraci trhů považoval za nevyhnutelnou, jsou-li ponechané samy sobě.

Jestliže laissez fair i liberalismus Adama Smithe byly pro Rüstowa nepřijatelné, byl stoupencem plánované ekonomiky? V žádném případě. Se stejnou vervou, s níž odsuzoval kapitalismus, totiž odmítal socialismus a komunismus. Nebyly to dle něho životaschopné ekonomické systémy, protože nebyly slučitelné s demokracií, svobodou a lidskou důstojností.

To Rüstowa vedlo ke střední cestě mezi laissez fair a socialismem, takzvané třetí cestě. Její současní stoupenci kritizují neoliberalismus, ale pro Rüstowa byla stejná „třetí cesta“ neoliberalismem. A nazýval ji neoliberalismem, aby ji odlišil od pro něho hanlivých pojmů, jako je „vulgární liberalismus“, „manchesterský liberalismus“ či „paleoliberalismus“. Rüstow zavrhl starou liberální tradici a místo ní dosadil nový liberalismus s předponou „neo“.

Kolokvium Waltera Lippmanna

Třicátá léta 20. století byla v Evropě pro liberální myslitele obtížnou dobou. Nálada byla jednoznačně proti liberalismu a kolektivismus byl obecně přijímaný. Skupinka liberálů však chtěla udržet ideu svobody při životě, a proto francouzský filozof Louis Rougier zorganizoval v srpnu 1938 v Paříži mezinárodní setkání.

Rougier pozval na toto setkání podobně smýšlející liberální intelektuály, aby diskutovali o idejích amerického novináře Waltera Lippmanna, podle něhož se i tomuto setkání říká Kolokvium Waltera Lippmanna. Ten právě publikoval knihu The Good Society (Dobrá společnost), v níž kritizoval všechny varianty kolektivismu – nejen socialismus, nacionální socialismus a fašismus, ale i hospodářský program tehdejšího amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta New Deal.

Pozvání přijalo 25 intelektuálů, kromě Lippmanna například francouzský filozof Raymond Aron, rakouští ekonomové Mises a Hayek, britský filozof maďarského původu Michael Polanyi a dva němečtí ekonomové Wilhelm Röpke a Rüstow. Diskuse v Paříži se točila okolo otázky, jak by měl být liberalismus obnoven. Rüstow, Lippmann a Rougier se shodovali, že starý liberalismus laissez fair selhal a že na jeho místo je třeba dosadit nový. Mises a Hayek o tom sice byli přesvědčeni méně, nakonec se však účastníci kolokvia shodli na novém liberálním projektu, jenž však potřeboval nový název. Rüstow navrhl neoliberalismus a účastníci setkání jej přijali.

Liberální schisma

Jednota nových liberálů však měla krátký život. Již na kolokviu se totiž objevily rozdíly mezi „pravými neoliberály“ okolo Rüstowa a Lippmanna a spíše „starými“ liberály, jejichž vůdčími osobnostmi byli Mises a Hayek. Mises a Rüstow sice byli přátelé, ale v jejich myšlenkových postojích se ukázaly nesmiřitelné rozdíly.

Po druhé světové válce se neoliberálové sešli v roce 1947 ve švýcarském městečku Mont Pèlerin. Mezi účastníky setkání patřil i americký ekonom Milton Friedman (uprostřed v bílém kabátu).

Například Mises odmítal Rüstowovo tvrzení, že monopolizace je důsledkem liberalismu. Dle něho za monopoly a kartely nesl vinu stát, protože tyto tržní struktury mohly vzniknout jen díky státním zásahům a protekcionismu. Zatímco neoliberálové, jako byl Rüstow, požadovali státní zásahy, jež by napravily „nežádoucí“ tržní struktury, Mises neustále trval na tom, že jedinou legitimní rolí státu je rušit bariéry pro vstup na trh.

Na postojích Rüstowa a Misese se ukazuje schisma liberalismu. Pro Rüstowa liberálové ze staré školy, jako byl Mises, představovali nebezpečné extrémisty. Naopak pro Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté. V každém případě však koncept neoliberalismu vznikl jako něco zcela jiného než „radikální volný trh“, s nímž je dnes obvykle spojován. Neoliberalismus byl od Rüstowova projevu v roce 1932 až po kolokvium Waltera Lippmanna v roce 1938 pokusem zformulovat antikapitalistickou, antikomunistickou, ale napůl socialistickou třetí cestu.

Sociálně tržní hospodářství

Po druhé světové válce se neoliberálové opět sešli. Tentokrát na Hayekovo pozvání v roce 1947 ve švýcarském městečku Mont Pèlerin. A mezi jeho účastníky byli i ti z pařížského setkání v roce 1938, například Mises a Röpke. Ale také noví – kupříkladu američtí ekonomové Milton Friedman a George Stigler a šéf Freiburské školy Walter Eucken. Napětí mezi starými liberály a neoliberály však přetrvávalo. V jednu chvíli Mises rozčileně zvolal: „Jste parta socialistů.“

Krátce po založení Montpélerinské společnosti do ní vstoupil také Rüstow a tehdejší německý ministr hospodářství a později kancléř Ludwig Erhard. A byl to právě on, kdo v poválečném Německu zpopularizoval neoliberální myšlenky pod označením „sociálně tržní hospodářství“. Tento pojem vymyslel jeho poradce Alfred Miller Armack, který se také stal členem Montpélerinské společnosti.

Sociálně tržní hospodářství se však v důsledku redistribuce stávalo stále víc socialistické. Erhard sice vždy tvrdil, že trh je ze své podstaty sociální, a proto není třeba jej takovým dělat, ale v politické praxi se německý sociální stát neustále zvětšoval, což Rüstow nelibě nesl. Stěžoval si, že německý sociální stát se vyvinul v nesmírně komplikovaný systém, protože vznikl za Bismarcka. A varoval, že sociální politika by se mohla změnit v asociální, pokud by lidé byli zatíženi příliš vysokými daněmi.

Ztráta pravého významu

V akademické literatuře od třicátých do začátku šedesátých let 20. století se neoliberalismus často vyskytoval, v sedmdesátých a osmdesátých však téměř zmizel. To přetrvalo až do doby, kdy odpůrci liberálních reforem začali používat „neoliberalismus“ jako politickou frázi, aniž by si uvědomovali pravý význam tohoto slova.

Například politologové Taylor C. Boas a Jordan Gans-More tvrdili, že slovo neoliberalismus se znovu objevilo v Latinské Americe, v níž protržní reformátory ovlivnili němečtí neoliberální myslitelé. Pro latinskoamerickou levici se stal „neoliberalismus“ synonymem pro všechno, čím pohrdala. A to může být důvod, proč se z něho stalo sprosté slovo.

Na současné útoky na neoliberalismus bychom měli nahlížet v historickém kontextu. A při bližším pohledu je jasné, že některá selhání trhu byla spíš selháním hospodářské politiky. Kartelizace a monopolizace hospodářství, o nichž si například Rüstow a němečtí neoliberálové mysleli, že jsou následkem degenerované tržní ekonomiky, totiž byly spíše přímým důsledkem státních zásahů a protekcionismu, což Rüstow a jeho kolegové nekompromisně kritizovali.

Historické ponaučení

Z dějin neoliberalismu pak pro současnou politickou diskusi vyplývá následující ponaučení: neoliberalismus je myšlenkově mnohem bohatší, než se většina jeho dnešních kritiků domnívá. Zejména proto, že klade důraz na solidní instituce, jako jsou vlastnická práva, svobodné uzavření smlouvy, otevřené trhy, odpovědnost či monetární stabilita, jež jsou nezbytnými podmínkami pro prosperitu trhů.

Dnešní kritici neoliberalismu by si pak měli především uvědomit, že takový neoliberalismus potřebujeme víc, a nikoli méně. A že je rozhodně třeba méně zneužívat termínu neoliberalismus k politickým účelům.¨

Luděk Bednář vyšlo na ceskapozice.cz

Kam dál:

Církevní restituce – kritika zprava

admin — Mon, 23 Jan 2012 08:22:15 +0000

Vláda má v parlamentu většinu, tak asi prosadí svůj návrh církevních restitucí. Proti bude ostře levice. To ale neznamená, že vládní návrh je „pravicový“. Zde je kritika zprava plus vlastní návrh.

Podstata vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi spočívá v převedení 200 tisíc hektarů státních lesů, půdy, budov a podniků na bývalé náboženské vlastníky (z drtivé většiny organizace Římskokatolické církve) a ve vyplacení 59 miliard korun v hotovosti v průběhu 30 let jako náhradu za nevydané obecní pozemky. S tímto návrhem nesouhlasím, přitom církvím přeju skutečnou odluku.

Nesouhlasím s vládním návrhem právě proto, že chci skutečnou odluku, kterou tento zákon nepřináší a proto, že jsem přesvědčen, že staré křivdy nelze napravovat tak, že se vytvoří křivdy nové.

Chci odluku, ve které se církvím nepřevede hotovost, ale jen konkrétní státní a obecní majetek, který náboženské organizace vlastnily před únorem 1948. Proč a jaký majetek chci převést na církve, vysvětlím dále. Chci odluku, která ukončí jak financování církví ze státního rozpočtu, tak povinné registrace církví a další ingerence státu do církevních záležitostí.

Test demokracie

Chci odluku, která bude jak ve prospěch církví, tak ve prospěch ostatních obyvatel České republiky. To není protimluv. Věřím, že rozumný zákon o vyrovnání se s církvemi musí najít podporu jak církví, tak občanů. Jinak nemá cenu žádný takový zákon přijímat a můžeme zachovat status quo. Stát jedná s církvemi dvacet let a vlády průběžně předkládaly různé návrhy, které nakonec nenašly podporu parlamentu, natož veřejnosti.

Rozhodnutí parlamentu by se – obecně – nemělo odchylovat od vůle občanů-voličů. Koneckonců, strana, jejíž jsem předsedou, zastává princip „lidového veta“, tedy referenda, kterým lze zamítnout (jakýkoliv) zákon schválený parlamentem.

V naší ústavě, na rozdíl od Švýcarska nebo Lichtenštejnska, princip lidového veta nemáme. Protože ho ale Strana svobodných občanů zastává (tedy chce, aby byl v Ústavě), chci zákon o církevních restitucích takový, jako kdyby princip lidového veta platil. Jinými slovy, chci navrhnout takovou formu odluky, která by obstála u veřejnosti.

Není nic horšího pro vztah občana ke státu a k církvím, než aby po tomto zákonu zůstal ve většině obyvatel hořký pocit nespravedlnosti.

Starou křivdu nenapraví nová křivda

Není možné do detailů prozkoumat všechny křivdy, které se staly v minulosti a ani není možné se vždy dopátrat původních vlastníků. Nelze se ani do detailů dopátrat toho, nakolik církve převedly v dávné minulosti na stát majetky pod tlakem a nakolik výměnou za trvalé zabezpečení ze státního rozpočtu. Musíme žít s tím, že minulost se stoprocentně napravit nedá.

Ačkoliv křivdy se mají napravovat, je potřeba se vyvarovat toho, aby to bylo za cenu vzniku křivd nových. Nelze tedy vyplácet finanční odškodnění, aniž by nevznikla křivda na současných a budoucích daňových poplatnících, kteří nenesou na křivdách minulosti podíl. Proto jsem proti tomu, aby součástí vyrovnání státu s církvemi byla finanční platba.

Dej člověku do vlastnictví holou skálu…

Jsem pro právní jistotu vlastnictví a řádně definovaná vlastnická práva.

Je proto potřeba ze zákona č. 229/1991 o půdě zrušit §29, podle kterého „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ V souladu s Nálezem Ústavního soudu 9/07 je potřeba přijmout zákon o „majetku, jehož původním vlastníkem byly církve“ a následně zrušit tuto blokaci.

Zákon, který by jednou pro vždy vyřešil „problém církevních restitucí“ a odluku státu a církve, by se měl tedy spíš jmenovat „zákon o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve a o odluce církví od státu.“

Majetek státu a obcí blokovaný zákonem o půdě z velké části leží ladem nebo je zanedbáván či neefektivně užíván. Každý by využíval neefektivně majetek, který by nesměl prodat a o kterém by nevěděl, kdy o něj přijde na základě restitučního zákona.

Arthur Young, anglický ekonom, před 250 lety napsal: „Dej člověku do vlastnictví holou skálu, a on ji promění v kvetoucí zahradu. Pronajmi člověku zahradu na devět let a on ji promění v poušť.“ (Arthur Young: Travels in France)

Pojďme tedy udělat krok výhodný pro všechny: Stát a obce se zbaví majetku, se kterým nemohou plnohodnotně nakládat ani jej privatizovat. Předejme majetek církvím a zrušme jakákoliv omezení majetkových práv. Církev získá majetek, o který bude mít smysl pečovat a který jí zajistí výnos. Stát přestane církve dotovat. Vydělá daňový poplatník, vydělá církev a prospějeme ekonomice jako celku, protože z chromého majetku se zrodí skutečný majetek. Převedením majetku na církve a zrušení blokačního paragrafu nastane pravý „zázrak vlastnictví“.

Většina bývalého církevního majetku je ve vlastnictví státu. Jde o 152 tisíc hektarů lesů představujících 12 % majetku státního podniku Lesy ČR. Dalších cca 50 tisíc hektarů je zemědělská půda ve vlastnictví státního Pozemkového fondu. Další jsou v majetku státních úřadů a obcí.

Kde současný vlastník bude mít pochyby o tom, že žádající církevní organizace byla původním vlastníkem, vydá majetek, až když církevní organizace prokáže nárok u soudu.

Odluka církví a státu

Řádná odluka musí znamenat skutečné oddělení státu a církví.

Stát nemá klást vzniku církví a náboženských společností podmínky. Založit církev by mělo být možné podle zákona o sdružování občanů. Zákon č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech, který tyto jiné podmínky klade a který zmocňuje stát vést seznam „registrovaných církví“ by měl být zrušen.

Zrušen by měl být i zákon 218/1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který stanoví, že platy duchovních vybraných církví jsou hrazeny ze státního rozpočtu. Stávající platby církvím ze státního rozpočtu činí 1,5 miliardy ročně na platy přibližně pěti tisíc duchovních.

Závěr

Jak předjímá Zákon o půdě z roku 1991 i Nález Ústavního soudu v této věci z roku 2010, je potřeba přijmout Zákon o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve.

Na konci procesu by měla být skutečná odluka státu a církví, zrušení ministerstva kultury, zrušení Pozemkového fondu a Zákona o půdě. Daňový poplatník přestane platit církve, stát přestane církve ovládat skrze finanční dotace. Církve se stanou nezávislé. Ušetříme na byrokracii. A majetek, který získá plnoprávné vlastníky, bude moci sloužit a vzkvétat.

Petr Mach je předsedou Svobodných vyšlo na blog.idnes.cz

Projev Víta Jedličky (Reformy.cz) na ideové konferenci ODS

admin — Sat, 21 Jan 2012 14:00:48 +0000

Vážení členové ODS,

mluvím k Vám jako bývalý člen ODS a současný předseda Strany svobodných občanů v Královéhradeckém kraji. Před rokem jsem založil občanské sdružení Reformy.cz, které významně mění politickou diskuzi o EU v České republice. V posledním díle Reflexu vyšly komentáře hned ke dvoum videím, které jsme publikovali (1, 2).

Dovolte mi zde, na vaší ideové konferenci jistou míru kritiky, která zde dosud vůbec nezazněla.

Často jsem zde slyšel o nutnosti boje s přebujelou byrokracií a státním aparátem. Kdybyste to mysleli vážně, vzali byste si k ruce seznam čtyřiceti úřadů na zrušení od Petra Macha a zrušili byste například zbytečné úřady práce. Nestalo by se, že od roku 2005 vzrostl počet jeho úředníků z pěti na devět tisíc.

Nestalo by se, že by Česká republika spadla na světovém žebříčku ekonomické svobody z 28. na 30. místo za minulý rok. Nestalo by se, že by navzdory Nečasovým slibům vláda zvedala daně jako třeba DPH. ODS by se nemohla svým hlasováním podílet na astronomických státních deficitech. Nemohlo by se stát, že Vaše strana navzdory vašemu kongresovému usnesení podpoří Lisabonskou smlouvu. Vaši poslanci by společně s KSČM nepodpořili zákony EU o Babišových biopalivech a Romanových solárních elektrárnách, které nás stojí desítky miliard korun ročně. Váš potencionální kandidát na prezidenta Přemysl Sobotka by věděl, že v souvislosti se záchranou eurozóny se nejedná o 5 ale o 160+ miliardách korun (více o fungování ESM).

Ale co hlavně: Nestalo by se, že Vás opustí Váš čestný předseda a prezident této republiky Václav Klaus ani další čestní a pracovití lidé jako poslanec Michal Doktor nebo senátor Petr Pakosta.

Vaše voličská podpora padá na úroveň KSČM a myslím si, že je čas k sebereflexi.

Je čas si uvědomit, že jediný způsob, jak hájit zájmy České republiky v EU je vystoupit z ní. Vystoupením z EU nepřijdeme o svobodný obchod s EU, jak je často mylně předkládáno, protože jsme členy EHP.

Z EU, jak sám s oblibou říká předseda komise EU a bývalý maoista Barosso, se buduje další „říše“ u čehož rozhodně být nemusíme.

Ještě na závěr Vaší konference „Podnikání a pracovní místa“.

Jediný způsob, jak stát může napomoci podnikání a tvorbě pracovních míst, že do toho nezasahuje. ODS celou problematiku, jak jsem zde zaslechl, řeší „šalamounky“ kompenzuje škodlivé regulace a dotace EU dotacemi do inovací.

Děkuji za pozornost

PS: v polovině příspěvku jsem byl přerušen a bylo mi zabráněno ho doříct, ačkoliv jsem byl pozván členy ODS a řádně jsem se přihlásil do diskuze. Na závěr konference vystoupila Němcová, která mi plačky oznámila, že jsme neměl s tímto příspěvkem vystupovat, že to nebylo hezké.

Kam dál:

TOPÁCI – „pravičáci“ pro legraci

admin — Tue, 17 Jan 2012 13:33:02 +0000

Jak Kristus měnil vodu na víno, oni mění své voliče na pomyslné nebo potenciální boháče. Tímto kejklem každý, kdo se chce oddělit od „socek“, virtuálně „povyroste“ na TOPÁKA. Každý číšník se pak cítí Kellnerem – volil přece tu nejechtovnější pravici.

Přitom je TOP 09 banda šarlatánů, jakýchsi bolševických úderníků pseudopravice. I při bídě naší politické scény jsou tou nejodpornější, nejpokrytečtější a nejodsouzeníhodnější stranou. Prostě šíbři s pravicovou rétorikou a levičáckými skutky, kteří nevyznávají pravicové hodnoty, ale pouze zneužívají pravičácké floskule.

Zrádce lidovců Kalousek tady přece přes dvacet let mával lidoveckou sociální kartou, což vyvrcholilo, když je chtěl – myslím v roce 2006 – přivést až do náruče komunistů.

Schwarzenberg je tělem i duší Havlovec, tedy by měl být pokračovatelem levicového liberalismu, mysticismu, dekadence a postmodernismu. Ve skutečnosti je situace ještě horší, je dekadentním pragmatikem, který bolševicky a plánovitě rozvrací veškeré tradice spojené s českou státností, jež k naší pravici musí neodmyslitelně patřit.

Zamyslete se:

Je pravicové, mít plnou pusu rozpočtové odpovědnosti, a přitom v rozporu s míněním prezidenta i ČNBslibovat nejrůznějšími kanály další desítky miliard do EU (nešlo jen o euroval)?

Je pravicový takový stupeň internacionalismu, kdy nás nabádají k tomu, abychom slepě následovali cokoliv, co si dohodnou Merkelová se Sarkozym? To má být ten hlavní proud inspirovaný RVP se Sovětským svazem jako hegemonem? Straší nás „druhými houslemi“ v Evropě a přitom z nás dělají kompars.

Je pravicové zvyšování daní? A není zvyšování majetkových daní (daní z nemovitostí) levičáckou zvráceností? To všechno v situaci, kdy Kalousek neráčil přihlásit ČR u švýcarských orgánů ani o miliardy odkloněné z MUS?

Je pravicová systémová buzerace občanů, nálepkování extrémismem a prolamování osobních svobod, které by nebylo myslitelné ani za komunistů? Navíc stát plánuje takový registrační dohled, že se stáváme – jak jsem někde četl – Českou registrovou republikou.

Je pravicové považovat suverénní národní stát za přežitek? Copak jej vymysleli komunisté? Nevymysleli. Ale jejich duchovní dědicové dnes blouzní utopicky o Spojených evropských státech.

Bylo by toho hodně, nad čím by si člověk ukroutil krk. Opravdu nechápu, jak tento volební megapodvod může někdo „žrát“ i dnes.

A za projev nejhlubšího mentálního úpadku považuji, když mi někdo – evidentně z jejich zmatených voličů – za obranu tradičních hodnot a za samostatný úsudek bez ideologického nátěru spílá málem do komunistů a „socek“. Je to pro mě dokladem jejich třídního, tedy leninského, uvažování.

A je pro mě opravdu těžké, abych se poměřoval s „užitečnými idioty“, na které po vhození volebního lístku dopadne odlesk cizího bohatství.

Dušan Streit vyšlo na blog.idnes.cz

Kam dál:

Žijeme v období systémového společenského parazitismu. To skončí

admin — Mon, 16 Jan 2012 10:35:16 +0000

Lidé (78%) jsou nespokojeni s rozdíly v příjmech ve společnosti a chtěli by je srovnat. Zároveň však považují za správné (69%), aby schopní lidé měli vyšší příjmy. Tahle schizofrenie mě vždycky dostane. Plus mínus tedy lidé na jedné straně vidí v rozdílnosti výše příjmů společenský problém, aby si vzápětí sami sebe představili ve skupině těch, kteří vyšší příjem mají. Pak by jim zřejmě onen rozdíl nevadil. Jen kdyby tak byli stejně schopní, jako ti, co ho mají už teď…

Domnívám se, že ještě nikdy v historii lidstva neexistoval tak uměle nastavený svět a společnost lidí v něm, jako je tomu nyní. Stále více posiluje stav, kdy se v zájmu jakéhosi zdánlivého všeobecného blaha veze stále více lidí na zádech jiných, přičemž povinně nastavených zad je stále méně, zatímco lidí, kteří na ně naskakují, přibývá. Děje se tak programově o to víc, čím více mohou jedni rozhodovat o penězích druhých a to zcela legálně a bez toho aniž by je za takové nemravné chování stihl jakýkoli trest.

Ve skutečnosti jsme dotáhli společnost do období systémového parazitismu. V neregulované přírodě je parazitismus mnohdy přínosem pro obě strany. U lidí to tak nefunguje, protože jsme tento vztah pokřivili povinnou nutností hostitele snášet i takové parazity, které hostiteli nejenže nic nepřináší, ale zároveň ho zabíjejí. Zatímco hostitelů ve společnosti ubývá, parazité se množí.

Ronald Reagan kdysi řekl: „Vládní pohled na ekonomiku lze shrnout následovně: Pokud se to hýbe, zdaňme to. Pokud se to stále ještě hýbe, regulujme to. Pokud se to přestane hýbat, dotujme to.“ Tento věrný popis stavu současné společnosti nemůže vést nikam jinam, než ke kolapsu celého systému. Těším se na něj. Uměle nastavená sociální bublina, které se říká sociální smír, přestože je to prachsprosté politiky posvěcené vydírání, sloužící jako nástroj současné podoby vládnutí, splaskne a svět se přiblíží k přirozenosti. Možná že budou parazité umírat. Měli si však dříve uvědomit, že zabít si hostitele vyššími daněmi a jejich regulací, podpořenou sankcemi za to, když nenastaví záda, bylo fatálním omylem. Rozdíly mezi lidmi ve společnosti jsou totiž skutečným a jediným oprávněným hnacím motorem úspěchu každého jedince. Jestli si s touto příležitostí někdo neumí poradit a využít ji ku prospěchu svému a své rodiny, není to chyba těch, kteří umí.

Podle výsledků průzkumu agentury STEM „požadují dvě třetiny naší veřejnosti, aby vláda pomocí vyšších daní přerozdělovala příjmy těch, kteří jsou na tom dobře, ve prospěch těch, kteří na tom dobře nejsou“. Jsem tedy příslušníkem jedné třetiny, která říká „ne“. A já za sebe dodávám, v kontextu všeho výše uvedeného, „ani omylem“. A Vy?

František Matějka je členem Svobodných vyšlo na blog.idnes.cz

Kam dál:

Účet za nepolitickou politiku

admin — Tue, 03 Jan 2012 21:44:28 +0000

A co po Havlovi pojmenovat první podzemní úložiště CO2? Havel neměl vztah k letištím. Zato podporoval boj proti skleníkovým plynům, který draze zaplatíme.

(Obrázek: Vždycky když slyším o CCS, Carbon Capure and Storage, vzpomenu si na Kocourkov, kde radní navrhovali denní světlo do sklepa nosit v sudech).

Respekt k Václavu Havlovi chápu jako respekt k Chartě 77 a ke všem, co se za minulého režimu nebáli říkat pravdu. To jsou nadčasové hodnoty. Ale Havel porevoluční, to je postava dosti rozporuplná. A na to budou narážet i snahy stavět mu pomníky.

Návrh režiséra Feniče přejmenovat pražské letiště po Václavu Havlovi se setkal s námitkou někdejšího Havlova tajemníka Vladimíra Hanzla, že pan president létal nerad a navíc je to nehavlovsky komerční objekt. Že bychom po něm měli spíše pojmenovat něco, co více souzní s jeho názory. A tak mne něco napadlo. Vždyť právě dva dny předtím, než VH odešel z tohoto světa, naši poslanci schválili zákon, který umožní vtlačování oxidu uhličitého pod zem. Na klima to sice nebude mít vliv, ale zákon jsme museli přijmout, neboť to nařídila Evropská unie. Jelikož byl velkým podporovatelem evropské integrace i záchrany klimatu, navrhuji po Havlovi symbolicky pojmenovat první české úložiště CO2.

Havel létání nesnášel, nesouhlasí s pojmenováním letiště tajemník. Lidovky.cz 27.prosince 2011

Poslanci schválili zákon, který umožní vtlačování CO2 pod zem. Ekolist.cz 16.12.2011

Jeho zapálenou podporu pro Zelené a pro boj s klimatem mohu doložit. Nevím, že by se pro něco jiného v domácí politice po Listopadu angažoval více:

V roce 2007 se Havel přihlásil ke klimatickému alarmismu článkem „Planet is not at risk. We are“ (New York Times 25.září 2007). Ironií je, že jen pár dní poté soud rozhodl o nepravdivosti Al Gorova filmu „Nepříjemná pravda“. Jen mi vrtá hlavou, jak jde podpora klimatického alarmismu – který proslul nepravdivým přeháněním – dohromady s bojem za pravdu a lásku?

V roce 2009 se VH stal patronem „Velké výzvy“, což je návrh aktivistů na přijetí zákona o boji proti klimatu. Podle vzoru podobného zákona z Velké Británie.

Exprezident Havel podpořil ekologickou kampaň Velká výzva. Mediafax 15.dubna 2009

Podle Václava Havla není důležité, jestli bude boj klimatu stát občany peníze, zda povede ke zdražování. Podle něj nelze vše „poměřovat hrubým národním produktem“.

Video: Proč volí Václav Havel Zelené

Havlova nepolitická politika nakonec znamená, že je jedno, jaká strana vyhraje volby. Tak jako tak se realizuje program Zelených, protože to přijde rozkazem z Bruselu. Třeba současná ODS místo aby realizovala svůj program, plní program Zelených, ač s tím její voliči nesouhlasí.

Jen sama podpora tzv. obnovitelných zdrojů (jako jsou dotace solárním baronům) má dnes na svědomí už celou třetinu ročního schodku státního rozpočtu, něco přes 30 miliard ročně. Na podzim to byl ministr za ODS, kdo prišel s orwellovským návrhem, že ekologisté budou smět vlézt až k vám do bytu, kontrolovat, čím topíte. Za vlády ODS se zavádí uhlíková daň, která občany má přijít asi na 6 miliard ročně. Za vlády ODS se zavádí povinnost firem kupovat si klimatické odpustky – do roku 2020 by to mělo firmy stát asi 200 miliard. Firmy to samozřejmě přeúčtují do cen a ty zaplatí občané. A nyní, stále za vlády ODS, parlament schválil vtlačování CO2 pod zem. Nákladné opatření, které – narozdíl od úspor energií – nemá v případě neplatnosti klimatických dogmat užitečnost zcela žádnou. A toto všechno se zavádí uprostřed hospodářské krize – to je jako pomáhat nemocnému tím, že ho kopnu do břicha.

Ale což. Nelze vše poměřovat jen hrubým národním produktem.

Kvůli zelené energii zaplatíme navíc čtyři miliardy. Lidové noviny 9. září 2011

Vláda schválila rozpočet, čtyři miliardy přihodila VV na dopravu. Novinky.cz 21.září 2011

Ekologové budou moci k vám do bytu kontrolovat čím topíte

http://www.klimaskeptik.cz/co-rika-veda/rozumne-hospodareni/

Povolenky budou zdarma, lidé zaplatí více na dani. LN 21.září 2011;

Č. Klos. Prohučí miliady za emisní povolenky kmínem? Českápozice 8. září 2011

Havel se domníval, že úlohu partajnické parlamentní demokracie by mohla suplovat „občanská společnost“, tedy spontánně zdola vzniklé nevládní organizace. I z této ideje se stala karikatura. V nové době jsou nevládní organizace často jen placenými agitátory, loutkami nadnárodní byrokracie. Třeba Přátelé Země (Friends of the Earth Europe) dostávají asi polovinu svého rozpočtu z Evropské komise, což je jakási evropská vláda. Co je na takových nevládkách nevládního?

http://www.klimaskeptik.cz/co-rika-veda/financni-nezavislost/

List of EU funding to green NGOs in 2010 (link). FOEE 2010 Annual Report (link)

John Rosenthal. The EU Connection in Climate Research. Policy Review No. 162. Hoover Institution – Stanford University.

V roce 2010 stranu Zelených podpořil Havel ve volbách a natočil pro ně video o urbanizaci. V roce, kdy se slovem roku stala „fotovoltaika“ mluvil o tom, jak nám skladové haly a dálnice hyzdí krajinu. O tom, jak nám krajinu hyzdí solární panely, větrníky a lány řepky, o tom pokud vím nemluvil. Humanitární krize v rozvojových zemích kvůli pěstování biopaliv také zůstala mimo jeho zorné pole. Vyháněním z domovů (Vertreibung) je ohroženo až 60 milionů domorodců, kteří mají odejít, aby se jejich vesnice mohly srovnat se zemí, pralesy vykácet a přeměnit se na plantáže biopaliv.

Havel podpořil Zelené klipem. Varuje v něm před zástavbou krajiny. 14.května 2010

Another Inconvenient Truth. Oxfam 2008

Do komunálních voleb 2010 se zapojil billboardem o tom, že prý „tuneláře nevolí.“ Zapomněl přitom, že i v zeleném táboře existují tuneláři – šibalové, co vydělávají na byznysu boje s klimatem. V podstatě jde o největší tunel současnosti a jsou do toho zapojeny nejvyšší kruhy – Obama, Pachauri, Maurice Strong, Al Gore, Babiš.

Nevolím mafiány a šejdíře, oznámil Havel na billboardu v Holešovicích. 4.října 2010

Bamberg Obama – loutka uhlíkové lobby (NP 14.května 2010)

Nevyužil příležitost stát se tím hlasem, který by environmentalisty nabádal, aby se vrátili ke kořenům. Aby se od klimatických kšeftů výmyslů a strašení vrátili k ochraně přírody. Přitom právě od něj by taková slova byli schopni přijmout. (Příklad by si mohl vzít ze sebekritiky ekologů z Breakthrough Institute zde)

Na Havlově každoroční akci „Fórum 2000“ měli Zelení vždy dveře otevřené. Na ročníku 2011 nechyběl Bursík a Jan Dusík (bývalý ministr životního prostředí, nyní ředitel evropské pobočky UNEP), Ondřej Liška, předseda Zelených, Bedřich Moldan, Cem Özdemir (němečtí Zelení). Nikdo z názorové opozice pozván nebyl. To mě překvapuje, protože bych čekal, že disident bude potřebnost opozice chápat ze všech nejlépe.

http://www.forum2000.cz/en/projects/forum-2000-conferences/2011/participants/

Havel byl předním představitelem Charty 77, která byla protestem proti umlčování svobody slova v komunistickém Československu. Jenže když se o generaci později situace opakovala, v podobné byť ne totožné formě, za svobodu slova už se nepostavil. Náboženství klimatických změn má také svou cenzuru a své disidenty. I dnes se lidé bojí mluvit. Dostávám dopisy, kde mi lidé vyjadřují podporu s dovětkem „prosím nezmiňujte nikde moje jméno, nerad bych přišel o místo.“ Tentokrát se ale Havel postavil na stranu cenzorů.

V listopadu 2009, přesně dvacet let po sametové revoluci, se provalilo, jak režim lže. Přišla aféra Climategate. I největší alarmisté museli uznat, že klimatologové se „nechovali pěkně“. Ale náš největší moralista tentokrát mlčel. Žádné projevy o mravní potřebě života v pravdě, žádný vztyčený ukazováček.

Nemlčel ale proto, že by snad celou aféru přehlédl. Na Fórum 2000 v následujícím roce Havel pozval osobu nejvíce proslulou mediálním ututláváním aféry Climategate, zametáním pravdy pod koberec. Pozval britského alarmistického žurnalistu George Monbiota z Guardianu. Ten jako hlavní řečník na panelu „Ekologické meze planety“ svou řeč věnoval konspirační teorii, že za debaklem alarmismu stojí jen spiknutí zlých klimaskeptických kapitalistů a Václava Klause. (transkript)

Takže z mého pohledu, pokud někdo tvrdí, že pan Václav Havel se idejím Charty 77 nikdy nezpronevěřil, tak se takovému názoru divím.

Pojmenovat po něm podzemní úložiště CO2 by byl dokonalý symbol. Je to cosi, za co bojoval a co prosazoval. Velké ideály a vzletná slova. Nepoučitelnost ze selhání předchozí utopie. Drahé náklady. Nulový účinek na vytčený cíl. Omyl, kterému se šlo vyhnout, kdyby se neumlčovala pravda.

Kdysi pranýřoval zprofanování ideálů socialismu, ve které věřily celé generace. Ale v novém režimu se sám podílel na diskreditaci ideologie environmentální, která je jakýmsi nástupcem socialismu. V obou případech se velké utopické sny nakonec změnily ve svou karikaturu. V jeho eseji „Slovo o slovu“ (1989) stačí zaměnit slova ekologie a socialismus a je to jako by byla napsána dnes.

„Nevím, jak ve vaší zemi, ale v mé vlastní se z téhož slova – tedy ze slova ekologie – stal už dávno docela obyčejný pendrek, kterým od rána do večera tlučou po zádech všechny své svobodomyslné spoluobčany jacísi zbohatlí a v nic nevěřící byrokrati, nazývajíce je „nepřáteli klimatu“ a „popírači“. Skutečně: v mé zemi to slovo je už dávno bohapustým zaříkadlem, kterému je nejlépe se vyhnout, nechce-li se člověk stát podezřelý.“

==========

Více na www.klimaskeptik.cz

Komentáře pište na http://www.klimaskeptik.cz/diskuse/nase-forum/

MACH: Vyhrál jsem sázku o 24 miliard (+ videobonus s Přemyslem Sobotkou)

admin — Tue, 03 Jan 2012 16:26:07 +0000

V Literárních novinách vyšel na konci roku inzerát tohoto znění:

„V roce 2007 jsem uzavřel sázku s panem Petrem Machem, který tvrdil, že náklady na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů budou činit přibližně 24 mld Kč v cenách roku 2007. Já tvrdil, že to bude přibližně 4 miliardy Kč. Protože skutečná hodnota za rok 2010 je blíže odhadu pana Macha, konstatuji, že jeho odhad byl lepší a že politika EU zaměřená na změnu klimatu je docela drahá. Martin Kloz“

Ing. Martin Kloz, CSc. byl v roce 2007 náměstek ministra životního prostředí. Inzerát byl plněním sázky, která byla uzavřená na veřejném semináři v prosinci 2007. Protože prohrál, musel tento text na své náklady uveřejnit. Celé znění sázky je k dispozici zde. Garantem sázky byl moderátor semináře, nynější stínový ministr financí ČSSD Jan Mládek.

Podle sdělení Energetického regulačního úřadu dosáhla v roce 2010 výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů 5887 GWh. Podíl výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé tuzemské spotřebě elektřiny v celkové výši 70 960 GWh dosáhl 8,30 %. Dopad podpory obnovitelných zdrojů elektřiny úřad odhal na 679 Kč za megawatthodinu, tedy celkem na 48 miliard.

Prohráli jsme všichni

Sázku s představitelem ministerstva životního prostředí jsem vyhrál. Neprohrál ale jen náměstek, který tvrdil, že podpora větrných a solárních elektráren nás nebude skoro nic stát. Prohráli všichni občané České republiky, kteří platí drahé faktury za elektřinu.

Nečasova vláda se rozhodla příští rok část nákladu (12 miliard) hradit ze státního rozpočtu (tj. z jiných daní a na dluh), takže „příspěvek OZE“ na fakturách za elektřinu bude „jen“ 419,22 Kč za MWh. Spotřebitelé na fakturách za elektřinu zaplatí tedy příplatek na OZE „jen“ 30 miliard.

Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, který současný režim podpory odstartoval, v minulém volebním období podpořili v Poslanecké sněmovně např. Miroslav Kalousek, Vlasta Parkanová, Cyril Svoboda, Vojtěch Filip, Michal Hašek, Stanislav Křeček. V Senátu pro zákon hlasovali např. Bedřich Moldán, Tomáš Julínek, Petr Pithart, Karel Schwarzenberg.

Vládnoucí politici se nepoučili

Vláda premiéra Petra Nečase schválila 11. srpna 2010 „Akční plán České republiky pro energii z obnovitelných zdrojů“, podle kterého chce do roku 2020 zvýšit podíl „obnovitelných zdrojů“ o dvě třetiny – na 13,5 %. Takže se těšme na další solární panely a zejména na bioplynové stanice. Na ty se těší zejména pan Andrej Babiš.

Mohl bych tedy s někým uzavřít další sázku o tom, kolik budeme doplácet na „obnovitelné zdroje“ v roce 2020 nebo kolik nás to celé bude stát do roku 2020. Raději bych, aby voliči zvolili co nejdříve politické strany, které toto šílenství chtějí ukončit.

Petr Mach je předseda Svobodných

Kde vyšlo: blog.idnes.cz

Interview s Přemyslem Sobotkou (ODS) místopředsedou senátu ČR o tom proč chce kandidovat na prezidenta, proč hlasoval pro Lisabonskou smlouvu, podporu fotovoltaiky a biopaliv.

kam dál:

Komunistům nejde o komunismus, ale o parazitování na práci jiných

admin — Sun, 18 Dec 2011 08:14:20 +0000

Neustále narážím na nářky levicových spoluobčanů, jak je to strašné v tom kapitalismu. Jak ten podnikatel-kapitalista zotročuje své zaměstnance. Nemohu s tím souhlasit. Zaměstnanec dobrovolně uzavírá pracovní smlouvu se zaměstnavatel a dobrovolně přistupuje na jeho podmínky.

Co ale komunistům brání vytvářet vlastní podniky a „zaměstnávat“ lidi na jiných principech a hodnotách? Proč nevytváří výrobní družstva, kde budou všichni majiteli podniku? Proč nevytváří pracovní místa a nezachází ze zaměstnanci jako s partnery (soudruhy), nedávají jím pořádnou mzdu a pro ně podstatné sociální jistoty? Proč se neujmou této společenské role a přenechávají lidi na pospas dravým kapitalistům? Proč těm kapitalistům nezačnou konečně konkurovat? Vždyť společenská poptávka je myslím dostatečná.

Kdyby se komunisté skutečně drželi podstaty své ideologie, spolupracovali by s libertariány na omezení státu, aby si v něm mohli po komunisticku žít. Komunismus totiž ve své podstatě není v rozporu s minimálním státem. Příznivci komunismu by se v něm mohli svobodně a dobrovolně sdružovat do výrobních družstev, kibuců a pod. a nikdo by je neomezoval. A „kapitalisté“ by se zase sdružovali do jiných forem sdružení, které by lépe vyhovovaly jejich potřebám.

Komunisté by si třeba vytvořili bezplatné zdravotnictví. Každý by podle svých možností přispíval na léčbu jiného soudruha. Kapitalisté by si zase vytvořili systém komerčního zdravotního pojištění skrze a skrze něj by si financovali vlastní zdravotnictví. Oba systémy by mohli vedle sebe fungovat. A co víc! Komunismus a kapitalismus by si tak mohli konkurovat. A každý člověk by měl možnost fungovat v rámci systému, který mu osobně nejlépe vyhovuje. To je myslím velmi spravedlivý systém, který neutiskuje ani jednu stranu. Je totiž založen na dobrovolnosti, ne násilí.

Komunisté a kapitalisté by tedy mohli v míru žít vedle sebe. Potíž je ale v tom, že většině komunistů ve skutečnosti nejde o aplikovatelný komunismus, o nějaké společné vlastnictví, solidaritu a soudružnost… ale o moc, ovládání společnosti a nedobrovolné parazitováni na práci ostatních.

Jakub Hájek je příznivcem Strany svobodných občanů vyšlo na jimmyhayek.cz

Kam dál: