Hysterie z hrozivé možnosti pádu Evropy a strašlivé důsledky pro světovou ekonomiku, jejíž kolaps, jak se zdá, směřuje ke svému konci s tím, jak se tato událost nakonec kolem 1. dubna stane nezpochybnitelnou realitou, což bude spojeno s obviněními z „vyvolávání strachu“ ze strany velké části davu. To rychle zmizí v zájmu další předvídatelné reakce na krizi – vzteku na ty, kteří dopustili, že došlo ke zhroucení. „Mohu říci, že od té doby, co jsem začal před 30 lety dělat tuto práci, jsem nikdy nebyl více znepokojen, než jsem nyní“, řekl Celente australské televizi ABC.

V Celenteho poslední předpovědi nazvané „První světová válka 21. století: Připravit se, přežít a zvítězit“ autor vykresluje ponurý obraz  roku 2012, předpovídá zostření třídního boje, který už probíhá ve více než desítce zemí, od Tuniska, Egyptu, Jemenu, Sýrie, Bahrajnu a Kataru až po Velkou Británii, Řecko a Itálii, a který se nakonec rozšíří do východní Evropy, střední Asie a ještě větší intenzitou do Spojených států.

To, co svět zatím zažil, je ovšem pouze ekonomický a sociální příznak toho, jak centrální bankéři ucpávají díry, což nahodile a riskantně používají proti globální finanční krizi od jejího počátku v USA a pádu Bear Stearns v roce 2008. Po desítkách bilionů dolarů nalitých do globální kapitálové krize, které nic nevyřešily, ale dále ji zhoršily, což se projevilo ve spotřebitelské poptávce, není divu, že svět je připraven na sešup do ještě větší deprese.

Evropská unie podle Celenteho stagnuje kvůli příliš vysokému množství dluhů, které se musí splatit (7,3 mld. dolarů od zemí G7, viz zerohedge.com), a to vše na pozadí stupňující se poptávky po dalších úvěrech. Evropské domino tak povalí ostatní domina, čímž rozšíří globální krizi, která tak zasáhne významné světové ekonomiky.

„Pokud žijete v Řecku, Španělsku, Portugalsku nebo Irsku, zažíváte krizi,“ řekl Celente. „Pokud žijete v Litvě, musíte si pospíšit do banky, abyste dostali své peníze, protože runy na banky pokračují. Tomu se říká krize. V Maďarsku je krize, i ve většině východní Evropy, v Rumunsku a Bulharsku. A mnoho dalších krizových jevů už je v plném běhu.“ A to, že by přijela Čína na bílém koni jako zachránce, je podle Celenteho „krajně nepravděpodobné. Čína má 1,3 miliardy obyvatel s miliony problémů … Pokud Evropané a Američané nekupují dost těch šmejdů, pak je Číňané mohou vyrábět a prodávat svým lidem.“

Celente pokračoval tím, že vysvětlil, že Čína pak pravděpodobně sníží své dovozy surovin ze zemí, které dodávaly suroviny během komoditního boomu, což povede k deflační spirále s rostoucí nezaměstnaností a klesající ekonomickou aktivitou – což je scénář, který zevrubně popsal ve svém posledním dopise investorům Richard Russel v „Dow Theory Letters“ (výňatky z něj byly publikovány na King World News). Russell také očekává další stupňování americké krize, jejímž bude v jejím nejnižším bodě pětadvacetiprocentní nezaměstnanost.

„Všechno je to propojeno“, vysvětluje Celente. „Čína už nehodlá rozhazovat ztroskotancům více peněz, než by lichváři poskytli hráči, který si nemůže dovolit splácet své staré dluhy a má špatný gamblerský zvyk, že každou další půjčku vsadí do hazardní hry. Oni [Číňané] si budou řešit své vlastní problémy.“

Co špatného asi přinese každá další etapa pádu světové ekonomiky? Mohl by mít Russell pravdu? Celente věří, že komparace s 30. lety minulého roku je správná a dodal: „Můžete slyšet, jak dokonce i Christine Lagardeová,  šéfka Mezinárodního měnového fondu, neboli jak já mu láskyplně říkám – Mezinárodní mafiánské federace – lichvářů poslední instance – říká nyní to, co jsme my říkali před třemi lety o paralelách s burzovním krachem roku 1929 a následující velkou krizí, měnových a obchodních válkách i světové válce. Panika roku 2008 – máme tady Velkou krizi – opravdu přichází. A jen tak mimochodem, ceny nemovitostí ve Spojených státech jsou v prudším propadu, než byly během Velké krize 30. let. Počet exekucí roste. Lidem bez práce trvá více než 40 týdnů, než najdou jinou práci, a i pak získají jen část toho, co ztratili v té staré.“

A jak ukazuje historie, když společnost podlehne hrozivému stavu ekonomiky, političtí vůdci hledají možnosti, jak usměrnit rozhněvaný dav směrem k šovinismu. Tento způsob dosahování politické bezpečnosti se obvykle zvrátí ve válku. „A pak se podívejte na obchodní války, o kterých se teď hovoří,“ řekl Celente. „A jak jsem řekl, když to sečtete dohromady, jsme už na počátku velké války, která právě přichází. Ó ano, teď, když se bavíme o tom, jakou skvělou práci děláme v Iráku a Afghánistánu, proč nebombardovat Írán? Už jste slyšeli prezidentské kandidáty ve Spojených státech, s výjimkou Rona Paula, že všichni chtějí jít do války proti Íránu? Takže můžete vidět, kam to směřuje. Máme tady psychopaty, kteří způsobili mnoho z těchto problémů a kteří dávají odpovědi na to, jak je řešit -  přidáním více dalšího násilí a zločinnosti navíc k násilí a kriminalitě z minulosti.“

Celente řekl, že nakopnutí globálního zhroucení a výzvy k válce by se mohly „vymknout kontrole“ někdy „kolem prvního čtvrtletí roku 2012“, podle toho, jak se evropská krize zhoršuje až k bodu, v němž zkolabuje. „Neexistuje žádný způsob, jak zachránit evropské státy,“ zdůraznil Celente. A přípravu na sociální nepokoje, katastrofy a možnost občanské války lze vidět na míle daleko, řekl Celente, který rozehrál také další scénář, který předpovídá pro rok 2012 s názvem Bezpečná útočiště (Útěk ze Spojených států):„Ve Spojených státech teď schválili zákon NDAA,“ řekl. „Ten teď dává presidentovi pravomoc, aby identifikoval osobu, třeba jako jsem já, označil ji za teroristu a protivládní živel. A armáda může přijít a vyrazit u mě dveře – armáda! – a zatknout mě, aniž by mě z něčeho obvinila, aniž by mě dali k soudu, aniž bych měl práva dle Habeas corpus, žádná porota, žádný soudce, a potom mě mohou zabít, pokud si to budou přát, mučit mě, mohou mě poslat do kterékoli země na světě.“

Celente radí okamžitě se připravit na rychlé vycestování ze Spojených států, pokud vypuknou (jím předpovězené) „bankovní prázdniny“. Důsledky devalvace dolaru nejsou jasné, ale byl schválen NDAA, FEMA tábory jsou připraveny a naplánované rozšířené kontroly TSA (Pozn. Transportation Security Administration – Bezpečnost dopravy) naznačují, že USA mohou vstoupit do krize na stejné úrovni, která vedla až k americké občanské válce v letech 1861 – 1865.

Viz také článek v BER: Gerald Celente Forecast 2012(Prognóza 2012), FEMA Prepares for Dollar Collapse

Převzato z Beacon Equity, kde najdete i další odkazy

Překlad: Aram vyšlo na outsidermedia.cz

Kam dál:

• “Ekonomická vláda” by Evropu integrovala v míře, jakou jsme od dob Římské říše neviděli
• Brzezinski: Na Ameriku udeří nepokoje střední třídy
• Projev prezidenta republiky na 65. zasedání Valného shromáždění OSN + video Ron Paul vystupme z OSN
• Pavel Kohout: V Portugalsku už to prasklo! Americká krize byla proti evropské legrace

Ve škole se vždy učilo, že úrok nemůže být záporný. Kdybyste měli někomu půjčit stovku a za rok dostat jen 99, je lepší si tu stovku rovnou nechat.

Minulý týden německé ministerstvo financí poprvé v historii prodalo půlroční dluhopisy v celkovém objemu 3,9 miliardy eur s průměrným úrokem minus 0,0122 %. (Zdroj: Bloomberg)

V praxi to znamená, že investoři zaplatili německé vládě 3,9 miliardy a k tomu 238 tisíc eur za slib vlády zaplatit jim za půl roku zpět 3,9 miliardy eur.

Proč si investoři raději nenechali 3,9 miliardy a 238 tisíc eur ležet půl roku v bankách na běžných účtech? Měli by za půl roku celých 3,9 miliardy a 238 tisíc eur.

Odpověď je asi jediná možná: Investoři se obávají krachů bank. V případě bankrotu banky by své peníze nedostali zpět všechny. Krach německého státu považují za méně pravděpodobný.

Proč se ale investoři nerozhodli udržet 3,9 miliardy eur v hotovosti?

Odpovědí může být, že své trezory už mají plné a než investovat do nových trezorů, je lepší přijmout nízký negativní úrok.

Obava z měnové odluky

Existuje ještě jedno vysvětlení:

Investoři mohou mít obavu, že se z jejich eurových bankovek můžou stát bezcenné papírky.

Když totiž dojde ke krachu eura a k měnovým odlukám, budou si všichni z periférie eurozóny (v očekávání devalvací svých budoucích národních měn) převádět a odvážet své peníze do Německa. Německo bude muset dočasně uzavřít hranice a okolkovat eurové bankovky nacházející se na jeho území, případně omezit převody peněz do Německa. Tím oddělí svoji měnu od eura. Tímto způsobem se dělala měnová odluka v roce 1918 v Československu i v roce 1993 v České republice. Pouze uzavření hranic a okolkování bankovek umožňuje zafixovat množství oběživa v ekonomice a vyhnout se inflaci.

Pokud jste např. Ital nebo Řek a přemýšlíte, jak uchovat své bohatství, držet hotovostní eura nemusí být ideální strategie. Mohou se z nich stát bezcenné papírky, když se s nimi během odluky nedostanete do Německa. A samozřejmě je lepší mít mírný negativní úrok na německá eura než si nechat peníze v řecké bance, která i když nezkrachuje, vám po odluce vyplatí peníze v nové měně, která znehodnotí. Obava ze znehodnocení může vysvětlovat i negativní výnos z krátkodobých vládních pokladničních poukázek v Dánsku, kde se platí dánskou korunou.

Pokud riziko měnové odluky je důvodem negativního úroku u půlročních německých dluhopisů, pak to znamená, že jsou investoři, kteří čekají krach eura do půl roku.

Petr Mach, ekonom a předseda Svobodných vyšlo na blog.ihned.cz

Kam dál:

• Petr Mach: Eurozóna se rozpadnout může. Zbavte se eur.
• Irská nákaza se šíří, investoři přestávají věřit Itálii
• Svobodní odsuzují účast České republiky na sanaci členů eurozóny
• Předseda slovenského parlamentního výboru pro finance: Světoví politici se zbláznili
• Ministři financí EU chtějí pro Slovensko sankce + video Hannan

Ekonomové (Sedláčkové) škodí

Začněme polemikou s Tomášem Sedláčkem, jedním z nejpopulárnějších ekonomů v České republice, který nedávno na podporu půjčky MMF (Mezinárodní měnový fond) napsal na svém blogu: „Nepomoci je jako oddělit se za prudké bouře od vysokohorské skupiny, protože pár členů kulhá a my si myslíme, že můžeme jít trochu rychleji.“ Ekonomie v pojetí Tomáše Sedláčka je zřejmě vyprávění v alegoriích, ve kterých se nemůžeme na klíčové detaily zaměřit. Sedláček koneckonců argumentuje opět jen politicky. Je třeba být loajální, jinak bude zle pro naší malou kotlinu závislou na okolí. Je třeba prokázat vděk za to, že můžeme být součástí elitní skupiny států Evropy, které se jen čirou náhodou namočili do dluhové krize. Je třeba být vděčný za mír a prosperitu, kterou nám skrze společný trh toto uskupení přináší.

Sedláček má bohužel všude chyby. Volný obchod probíhá i v zemích, které nejsou součástí tohoto uskupení, volný obchod zajišťuje dohoda o evropském hospodářském prostoru. Téměř nic jiného než volný obchod ovšem prosperitu a mír evropským státům nepřináší, nejsou to ani dotace, ani regulace, ani to není společná zemědělská politika a dokonce se ukazuje, že ani euro, tak jak je konstruováno. Nechtěl jsem, ale přistoupím na Sedláčkovu hru. Půjčit MMF je jako zapíjet kocovinu alkoholem a myslet si, že nám to pomůže. Nebo jinak, je to soustředění na krátké období. Nyní je však potřeba konečně jednat rozumně v hledisku dlouhého období.

Abych nebyl obviněn z vytrhávání věcí z kontextu. Sedláček dále píše, že jsme malá ekonomika závislá na exportu, tedy na ostatních zemích a jejich prospěchu. Ano. Nemůžu než souhlasit. Jen málokterá země na světě je na tom jinak. Velké otevřené ekonomiky jsou na tom velmi podobně. Jen bych se zastavil nad opravdovým problémem a tím je, že půjčka části devizových rezerv MMF nic neřeší a prospěch (růst) okolních zemí nám nezaručí. Za prvé je to příliš malá suma na to, aby trhy reagovali v dostatečné míře (tady přistupuji na základní Sedláčkovo paradigma). A za druhé (zde odstoupíme od mainstreamové ekonomie) v růstu, který bude postaven na tak chabých základech, rozhodně nemůžeme hledat oporu do budoucna.

Evropa jako české dálnice …

Co to jsou chabé základy? Příliš peněz v ekonomice – jen půjčka, o které se bavíme, by činila 200 mld. Eur, napumpovaných peněz, které pokrývají zhruba ten samý počet statků v ekonomice – to může znamenat růst inflace. Minimální růst z hlediska růstu produktivity, minimální růst z pohledu technologického růstu, řeklo by se minimální reálný růst a velký růst nominální. To znamená, že se bude stavět a bude se nakupovat za peníze většinou na dluhové bázi. Místo toho aby se začalo spořit a méně utrácelo, se bude utrácet více a také méně efektivně, protože čím dál tím víc budou utrácet vlády. Namísto pevného podloží tvořeného z úspor, které pak soukromníci mohou využít pro investice, budeme mít prašný podklad tvořený dluhem, růstem cen a neefektivními koncovými produkty, které následně nikdo nechce. Místo osekání přebujelých výdajů půjčíme na jejich splácení.

Princip především

Nalévat alkoholikovi je principiálně špatné. Stejně učiníme, když půjčíme eurozóně. Euro v dluhově spravovaných ekonomikách, které nemají ochotu se uskromnit, je nemocí. Demokracie také trpí nemocemi. Z principu demokracie vyplývá, že vládne většina. Ta jak nám historie ale i jiná fakta ukazují, je sinistrická, tíhne k levici, tíhne k přerozdělování bohatství a k reálnému snižování dynamiky ekonomiky. V posledních sto letech převládá nárůst vlády, tedy jejích výdajů napříč politickými spektry. Není důležité za koho, kdo kandiduje a jestli se nazývá pravicovým či levicovým politikem. Důležité je, jak moc bude ochoten přerozdělovat, jedině tak totiž získá moc. Existuje také ekonomický termín – racionální ignorace (teorie veřejné volby), který říká, že každý jedinec váží náklady pro získání informace s výnosy takového jednání, pokud se mu náklady zdají býti příliš vysoké, kvalitní informace nezíská, je tedy odkázán na jednání se špatnými informacemi, případně s jejich nedostatkem. Mohli bychom mluvit o nemocích demokracie dlouhou dobu, nutné je konstatovat, že jsme se dostali do fáze, kdy ekonomiky jsou napůl vládou řízené, tedy centrálně plánované a napůl řízené trhy, myslíme zde jednotlivce jednající na dílčích trzích! Na tomto statu quo má demokracie jistý podíl. Pomáhat tomuto stavu věcí z devizových rezerv netřeba.

Chceme-li tedy změnu, musí to začít bolet. Valíme před sebou balvan jak Sisyfos a nechceme si přiznat, že ten balvan nepřechytračíme, že ho prostě nepřetlačíme. Musíme jít jinou cestou nechat balvan být balvanem a uvědomit, že je jiný způsob, jak dosáhnout svého. Už jen proto, že potřebujeme opravdovou změnu, nemůžeme dále svými činy podporovat toto dluhové impérium, protože pokud budeme, můžeme dost dobře skončit stejně špatně jako jiná věhlasná impéria.

Ekonomové by měli ukázat, že některé snahy jsou zbytečné a škodlivé. Nikoli hloupé narážení hlavou do zdi podporovat. Měli by to být oni, kdo ukáží světu, jak je společnost komplexní a samo-regulující. Jak by řekl F. A. Hayek: „Hlavním úkolem ekonomie je ukázat lidem, jak málo ví, o tom, co chtějí řídit.“

Adam Ábelovský je členem Svobodných vyšlo: blog.idnes.cz

Ve středu 11. ledna 2012 od 12:00 pořádá pražské předsednictvo Svobodných shromáždění proti ratifikaci Rozhodnutí Evropské rady o změně čl. 136 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Sejdeme se u památníku 2. odboji nedaleko stanice metra Malostranská.

Důvodem ke shromáždění je plánované schvalování v Senátu plánované na 11.1.2012 či další dny.

Na shromáždění vystoupí také předseda strany Petr Mach, senátor Petr Pakosta (ODS), místopředseda strany Radim Smetka, předseda pražského krajského sdružení Karel Zvára, předseda královéhradeckého krajského sdružení Vít Jedlička, předseda středočeského krajského sdružení Petr Zavadil a místopředseda pražského krajského sdružení Jiří Kubíček.

Událost na Facebooku: Demonstrace proti zachraňování eurozóny na náš účet

všechny videa s titulky s Ronem Paulem na youtube zde

Kdo je Ron Paul? Tento gynekolog vstoupil do politiky v roce 1971 v reakci na ukončení i posledního náznaku zlatého standardu v americké monetární politice Richardem Nixonem. Od té doby kolísaly mezi dolní komorou kongresu a svou lékařskou praxí a vytrvale bojuje proti nekrytým penězům, nekontrolovanému vládnímu utrácení a zvětšování federální vlády. Za 40 let si získal pověst jediného dlouhodobě konzistentního a neúplatného vrcholného politika. Tento aktivní student a zastánce rakouské školy ekonomie dokázal jako téměř jediný ve Washingtonu identifikovat nafukující se hypoteční bublinu a popsat přicházející krizi a její dopad na finanční sektor v časech, kdy se ostatní vezli na vlně fiktivní prosperity a optimismu. Jako libertariáni je proti všem formám zasahování federální vlády do života a soukromí svých občanů, proti Patriot Act, drogové válce i diktování potratové politiky státem unie.

S touto agendou se pan Paul pokusil o republikánskou nominaci na prezidenta již před čtyřmi lety a neuspěl. Od té doby se ale zásadně změnilo několik věcí:

1. Po prasknutí hypoteční bubliny způsobila Bushova a hlavně Obamova a Bernankeho politika bailoutů, dotací a monetární expanze (tištění peněz) zhoršení situace, nafouknutí dluhu do obludných rozměrů a stále se zvyšující nezaměstnanost. Paul v této situaci může jako jediný z prezidentských kandidátů vystupovat z pozice politika-ekonoma, který od začátku identifikoval tyto problémy a navrhuje skutečné řešení.

2. Hnutí Tea Party vzniklo jako pozůstatek minulé Paulově prezidentské kampaně. 16. prosince 2007, na výročí událostí, které dnes známe jako Bostonské pití čaje (Boston Tea Party) svolala Paulova kampaň takzvanou money bomb, která dokázala za jediný den sesbírat bezprecedentních 6 milionů dolarů od drobných přispěvatelů. Postupem času se z Tea Party stalo celonárodní hnutí bojující proti daním, zvětšování federální vlády a expanzivní monetární politice (tištění peněz) a dokázalo svým vlivem ve volbách před dvěma lety přepsat mapu hlavně republikánské části kongresu desítkami nových tváří vynucujícími jejich myšlenky. Zároveň s Tea Party vznikla masa nezávislých voličů, kteří jsou znechuceni z existujícího demokratického i republikánského establišmentu a korupce na všech úrovních. Dnes už se žádná politická analýza v Americe neobejde bez zvážení názoru a vlivu těchto skupin a pro podstatnou část z nich je právě Paul ztělesněním jejich hodnot.

3. Tak jak jsme to mnozí věděli hned po jeho zvolení, Obama se ukázal pro Američany na jednu stranu příliš silný socialista, na druhou ty, kteří ho zvolili s protiválečném agendou zklamal navíc díky vojenské přítomnosti v Afghánistánu a příliš pomalým stažením vojáků z Iráku. Ron Paul prosazuje okamžité stažení americké vojenské přítomnosti nejen z těchto válek ale z celého světa. Na rozdíl od populistu Obamu tak činí ze svého filozofického přesvědčení a také z jednoduché matematiky, opakuje, že Amerika na pokraji bankrotu si nemůže dovolit statisíce vojáků držet na základnách v zahraničí a ani nemá právo dělat světového policajta.

Postoj k: válčení, dotacím bank, korporativizmu, centrální bance, deficitnímu hospodaření, Patriot Actu, válce s drogami, zahraniční pomoci, berňáku, Mezinárodnímu měnovému fondu a sdružení NAFTA - obdoba americké EU - je zcela jiný než u jeho protikandidátů z Republikánské strany včetně Baraka Obamy

4. Zoufalství republikánů ze svých kandidátů je cítit od začátku kampaně. Mitt Romney si drží svých stabilních 20 – 25%, ale zbylé tři čtvrtiny republikánů ho za prezidenta nechtějí, protože ho vnímají jako Obamu v jejich barvách. Prosadil ve státě, kde byl guvernérem socialistický model zdravotnictví podobný tomu Obamovu, který odmítá většina Američanů. Stejně jako Obama dostává obrovské příspěvky od velkého businessu napojeného na stát, zvláště bankéřů, kvůli čemu hlasoval za všechny bailouty. Postupně se tak na čele průzkumů vystřídalo několik další republikánských kandidátů, vydrželi tam dva měsíce, dokud se sami nebo s vydatnou pomocí levicových médií neznemožnili dostatečně na to, aby upadli znovu v zapomnění. Poslední případ byl Newt Grinich, který – zdá se – neustojí svoji minulost protkanou střídáním postojů podle toho, který lobista mu zrovna věnoval ejvíce času a peněz. Paulovi se při tom všem pomalu a nenápadně zvyšovaly preference až se z něj stal relevantní front-runner, který se o nominaci popere s Romney.

Mnohé přednosti Rona Paula jsou zároveň jeho slabinami. Jeho intenzivní boj za zmenšení federální vlády je trnem v oku establishmentu, který se stal závislý na rozpočtu a lobbistech. Jeho zahraniční politika zase vadí neokonzervativní křídlu republikánů i intervencionistickým demokratům. Jeho tvrzení, že nemá smysl bránit Íránu získat jadernou bombu, neboť s ní při jaderném arzenálu Izraele a dalších zemí v regionu i tak nic neučiní vedly až k tomu, že jako jediný kandidát nebyl pozván řečnit na fórum židovských republikánů.

Před půl rokem, v době kdy Ron Paul měl ještě jednociferné preference, mnohým se zdálo, že jeho kandidatura opět nemá šanci a média ho vytrvale a ostentativně ignorovali jsem kampani Rona Paula věnoval prvních 100 dolarů. Vidím totiž, že Evropa si sama neporadí. Masy zde do ulic nevycházejí za nižší daně a menší stát, ale proti rušení „jistot“ a za vyšší platy. Politici neznají jiné recepty než centralizaci a upevňování své moci. Evropa upadá a asi neexistuje způsob, jak to zvrátit, ale silný tradiční partner, zákazník a zároveň inspirace na opačné straně Atlantiku je jediný recept jak to alespoň zpomalit. Ron Paul má velkou šanci uspět v kandidatuře, ale i jeho případná prohra nemusí nutně znamenat neúspěch. Jeho kampaň dokázala do těch ostatních vnést témata, které byly buď nezajímavé nebo tabu. Hovoří se o auditování centrální banky a přehodnocení její úlohy. Zvažují se reálné možnosti americké vojenské přítomnosti ve světě. Mluví se o rušení celých ministerstev a agentur. A hlavně – tisíce mladých lidí v Americe znají rakouskou školu, věří jejím hodnotám, dožadují se jejího studia na svých školách a aktivně se zapojují do boje o svou svobodu. Jak nedávno řekl i Andrew Napolitano (americká libertariánský celebrita) – pokud Paul nebude nový, lepší Reagan, určitě bude alespoň nový Goldwater (libertariánský senátor, jehož vliv vedl až ke zvolení Reagana za prezidenta). Nám v Evropě zůstává jen doufat, že něco z té inspirace dokáže přeplavat i Atlantik.

Update: Určitě stojí za zmínku, že asi jediní, kdo měli na Slovensku zatím intenzivnější kontakt s touto nejvlivnější postavou zámořského libertariánského hnutí a možným budoucím americkým prezidentem byli lidé z INESS, na kterých pozvání zde Ron Paul v r. 2006 byl .

Zdroj: tomasforgac.blog.sme.sk redakčně upraveno Reformy.cz

16.1.2012 nastane další celosvětová akce na podporu Rona Paula (Sign bomb). Kdokoliv se může svojí kreativitou zapojit. Informace o chystané akci a o již proběhlé zde. O naší prosincové akci dokonce psali v posledním Reflexu

V roce 1970 bylo Švédsko 4. na světě v úrovni HDP na hlavu, v roce 1990 to bylo místo 9. a v roce 1997 až místo 15., které si v řebříčku IMF drží do současnosti. Podle žebříčku konkurenceschopnosti 2010-11 je Švédsko aktuálně na 2. místě mezi zeměmi OECD. Chvályhodné, nicméně je užitečné se podívat, díky čemu Švédsko stanulo tak vysoko, neboť paleta kritérií je velmi široká a mnohé z ukazatelů mají slabou či žádnou souvislost s přerozdělováním. Hodnoceny jsou makroekonomické prostředí, kvalita institucí, vzdělávání, transparentnost rozhodování, přijímání inovací a inovativnost, otevřenost privátních firem vůči veřejnosti, kvalita regulace či míra korupce.

Kromě míry korupce Švédsko obsadilo první místo v ochraně duševního vlastnictví, efektivnosti antimonopolní politiky, delegování pravomocí, dostupnosti internetu. V dobře měřitelných charakteristikách, jako je výše daní (108.), flexibilita mezd (134.), výše inflace (59.), vládní dluh (90.), národní míra úspor (48.), je na tom Švédsko špatně až mizerně. Švédsko prostě body nahání jinde než v kvalitě makroekonomického prostředí, které je s mírou přerozdělování značně spojeno. Působivé je páté místo v inovativnosti, nicméně hodnocení je založeno nikoli na počtu patentů nebo vynálezů, ale na objemu výdajů na vědu a výzkum, na počtu vědců. A Švédsko boduje právě v objemu výdajů na vědu a výzkum, v čemž je také první na světě.

Nezávislost soudů, efektivnost zákonů, ochrana minoritních akcionářů, dostupnost finančních služeb, dopady HIV/AIDS a tuberkulózy, i toto jsou vedle již zmíněných charakteristiky, ve kterých Švédsko je světovou špičkou, a které výrazně přispívají k jeho celkovému postavení. Jak souvisí úroveň těchto charakteristik s existencí tzv. sociálního státu? Lze spíše konstatovat, že v charakteristikách spojených s vysokou mírou přerozdělování Švédsko ve světě ztrácí. U charakteristik, v nichž dominuje, lze silně pochybovat, zda jsou inherentní vlastností „státu blahobytu“, neb je lze nalézt i států s daleko nižší úrovní redistribuce. Zlato švédského sociálního státu tedy zase tak blyštivé není.

Zesumírujme, v úrovni HDP na hlavu Švédsko ztratilo během 40 let eskalace intervenčních politik 11 míst, pozice v žebříčku konkurenceschopnosti je dosažena navzdory vysoké míře redistribuce a jeho negativním vlivům na makroekonomické prostředí. V jeho kvalitě tato země dle statistiky konkurenceschopnosti, kterou zastánci sociálního státu rádi povolávají do zbraně, prokazatelně ztrácí. Mimochodem hned za Švédskem je velmi liberální Singapur (3. místo v HDP per capita), kde naopak makroekonomické prostředí je lépe hodnoceno než švédské, ale ostatní (zmíněné) hodnocení převáží misky na stranu Švédů.

Hrátky s kurzem

Historickou pravdou je, že Švédsko se se svojí konkurenceschopností vlivem socializace společnosti dost natrápilo. Krátce do historie. V letech 1870-1950 bylo premiantem v růstu důchodu na hlavu. Těžilo z průmyslové revoluce, z nedotčenosti válečnými konflikty a naopak ze silné zahraniční poptávky dané poválečnou obnovou. Nicméně po 2. světové válce se hospodářská politika Švédska začíná razantně měnit. Zatímco v roce 1950 přerozdělovala vláda 20 % důchodů, v roce 1970 již 50 %. Sílící vliv odborů, mzdová „inflace“ a rychlý růst daní z důchodů silně zvýšily náklady práce a Švédsko začalo ztrácet mezinárodní konkurenceschopnost.

Švédové objevili kouzlo samostatné nekryté měny a započali s ní manipulovat. Od roku 1977 byla švédská koruna zavěšena vůči koši měn s úzkým pásmem fluktuace 1,5 %. Díky vyšší domácí inflaci švédská měna zažívala trvalou reálnou apreciaci, přerušovanou šesti devalvacemi po roce 1973. Devalvací sice Švédové hojili negativní dopad domácí inflace a rostoucích mzdových nákladů na mezinárodní konkurenceschopnost, nicméně tím byl zacyklen vztah (mzdové) inflace a devalvace. Podobný kousek s devalvací si proto Švédové zopakovali např. v letech 1981 (devalvace o 10 %), 1982 (devalvace o 15,9 %), což při skutečnosti, že zhruba 40 % švédské produkce jde na vývoz, mělo na švédskou ekonomiku blahodárný vliv (ne tak již na obchodní partnery).

Přesto přišla krize. Masivní úvěrová emise z druhé poloviny 80. let způsobila vyšší inflaci. V kombinaci s deficity vládních financí (např. 7 % v roce 1982) byly výsledkem vyšší úrokové sazby. Navíc krize systému ERM v roce 1992 přiměla Riksbank zvýšit sazby na 12 %. Vysoké sazby, konec bubliny v aktivech a recese vyvěraly v bankovní krizi. Ale také v (free-market) reformy započaté konzervativní vládou. Privatizace podniků, snížení mezní sazby daně z důchodů, která v minulosti dosahovala až 100 %, školská reforma, která vyšší konkurencí mezi školami pozitivně zapůsobila na jejich kvalitu. V roce 1994 se k moci vrací sociální demokraté, kteří pokračují v liberálních reformách. Vysoká míra přerozdělení i značný vliv odborů přežívají dodnes.

Svoji konkurenceschopnost tak Švédové rádi „podporovali“ znehodnocováním vlastní měny. Jak je na tom švédská koruna nyní asi nebude překvapením, vůči euru platí dlouhodobě za podhodnocenou. Kdo ví, jak by švédská ekonomika obstála bez těchto manipulací. To se již nedozvíme, každopádně Švédsko bylo oceňováno za svoji nízkou nezaměstnanost. Od 2. světové války si udržovalo velmi nízkou úroveň nezaměstnanosti, ta však v první polovině 90. let během krize vystřelila k 10 %. A poté začala klesat na současných cca 7 %, před krizí zhruba 5 %.

Ovšem podezřele vzrostla míra nemocnosti i počet lidí na dávkách. Přestože, jak podotkl deník Wall Street Journal, jsou Švédové podle WHO jedním z nejzdravějších národů, žije zde největší procento lidí na invalidních dávkách (13 %). Švédsko jasně opanovalo i statistiku nemocnosti, kterou sestavuje OECD. Zlé (švédské) jazyky říkají, že lidé jsou placeni za to, aby nebyli nezaměstnaní. Zmíněný deník WSJ přidal i pikantnosti, jako třeba že 70 % členů motorkářského gangu Hells´ Angels je na dlouhodobé nemocenské (neexistuje horní limit doby výplaty). Máme tedy velmi pravděpodobně co dělat s rozsáhlou skrytou nezaměstnaností. Zde ještě poznamenejme, že zaměstnanost v soukromém sektoru je na úrovni roku 1950, to znamená tristní fakt, že soukromý sektor nevytváří nová místa.

Co si tedy ze Švédska vzít? Vzor, jak má vláda přistupovat k ekonomice? Sotva. Přinejmenším přerozdělování i v zemi se silně protestantskou etikou učinilo ze života na dávkách cosi normálního. Morální vzor? V některých případech možná, přeci jen kvalita švédských institucí je dobrá, vyrovnanost veřejných financí je z naší perspektivy až fantaskní, nicméně to nemá co do činění se sociálním modelem. Rád věřím Švédům, že se jim v jejich zemi žije hezky, nicméně se nabízí podezřívavá štiplavá poznámka, že to samé by o své zemi řeklo před pár lety i mnoho Řeků. Každopádně by ústup v relativní hospodářské úrovni neměl být hodnocen jako úspěch.

Václav Rybáček vyšlo na mises.cz

Podezřívám Petra Nečase, že jeho volání po referendu je pokrytecké.

Přesto bych si mu dovolil poradit pár návrhů na konkrétní znění referendové otázky. Petr Nečas zajisté ví, že ke vstupu do eurozóny jsme se zavázali v referendu o vstupu do EU a podle platné smlouvy o zavedení eura v ČR rozhodne Rada EU. O čem tedy máme v referendu rozhodnout?

Jednou možností je tato otázka: „Souhlasíte s tím, aby vláda poprosila EU, aby nerozhodla o zavedení eura v ČR?“ Každý ale uzná, že takové referendum by bylo vyhazováním peněz.

Druhá možnost je, že by ČR odstoupila od smlouvy, kterou jsme se zavázali přijmout euro. Tou smlouvou je ale Smlouva o přistoupení k EU a Lisabonská smlouva: „Souhlasíte s tím, aby ČR vystoupila z EU, aby nemusela zavést euro?“ Tak to ale asi Petr Nečas nemyslel.

Petr Nečas na kongresu ODS řekl: „Unie [se] mění z měnové unie …na unii dluhovou a transferovou… …Byl vytvořen Evropský stabilizační mechanismus, který povede k tomu, že státy musí složit, v případě ČR se bude jednat o desítky miliard korun, v případě záruk dokonce o stovky miliard korun, v případě členství v eurozóně.“ (o ESM zde)

Nečas ale řekl jen půl pravdy: Není to tak, že se EU jaksi sama od sebe mění na dluhovou unii. On sám ji mění. Byl to totiž Petr Nečas, kdo spolu s ostatními premiéry rozhodl 25. března tohoto roku, že změní Smlouvu o fungování EU tak, aby mohli zřídit Evropský stabilizační mechanismus, na nějž se budou muset státy eurozóny po roce 2013 skládat závratnými částkami. V případě ČR má jít o 250 miliard korun.

Toto rozhodnutí Nečas předložil ke schválení našemu parlamentu, který o něm má hlasovat v nejbližší době. Pokud se k něčemu má konat referendum, je to právě tato změna Smlouvy o fungování EU, která má umožnit vytvoření Evropského záchranného mechanismu. Když dluhový mechanismus lidé odmítnou, zůstane eurozóna po právní stránce tím, čím byla, když jsme se ke vstupu do ní zavázali.

Možná Petr Nečas chtěl jen vyjít vstříc kancléřce Merkelové, tak pro ni změnu smlouvy schválil, a teď se mu to rozleželo v hlavě a uvědomil si, jak to bude pro naši zemi drahé, tak dostal nápad s referendem o vstupu do eurozóny.

Pak by ale otázka měla znít: „Souhlasíte, aby vláda v Bruselu sjednala trvalou smluvní výjimku, abychom nemuseli povinně zavést euro?“ Udělejme toto referendum. Hned. Až pak, až to vláda sjedná, ať parlament hlasuje o změně Smlouvy o fungování EU, o té změně, kterou sjednal Petr Nečas a která má eurozónu přeměnit z měnové v dluhovou unii.

Petr Mach je předseda Strany svobodných občanů vyšlo na svobodni.cz

(Vyšlo jako polemika s Jiřím Pehem v Literárních novinách)

Kde vyšlo: Literární noviny

Kam dál:

• Jak vystoupit z EU?
• Petr Mach: EFTA jako alternativa EU (přednáška)

Přitom je to zcela prosté a logické. Centrální banka vyvolá svou politikou levných peněz honbu za úvěry, podnítí falešný růst a nafukování bubliny v tom či onom segmentu trhu – například v nemovitostech. Rozjede se pyramidová hra, až do chvíle, kdy si dostatečný počet lidí uvědomí, že nynější ceny jsou naprosto nesmyslné, a toto „prozření“ vyvolá vlnu prodejů a ceny začnou strmě padat. A tato lavina spolu samozřejmě strhne další – akciové fondy, investiční banky, i jednotlivé výrobní podniky a domácnosti. Nastává krize, jejíž hloubka je úměrná tomu, do jaké míry centrální banka udržovala cenu peněz pod skutečnými možnostmi ekonomiky.

Toto je, velmi stručně řečeno, teorie, pomocí níž vysvětlují hospodářský cyklus ekonomové rakouské školy. Jak často je takovémuto zdůvodnění příčin současné ekonomické krize umožněno zaznít v médiích bychom mohli spočítat na prstech. Natož aby takový výklad zazněl z úst politika. Renomovaní ekonomové a politici místo toho donekonečna opakují (s vírou, že dostatečně dlouho opakovaná lež se stane pravdou), že trhu bylo ponecháno až příliš mnoho volnosti, a že na vině je sobectví a nezodpovědnost finančních profesionálů. Slibují, že jimi navrhované regulace a intervence už budou dostatečné, a celý mechanismus hospodářského cyklu bude již jednou provždy patřit minulosti. A lidé jim to věří – až do prasknutí další bubliny.

Naštěstí se i v politice, která je dnes spíše jarmarkem laciných frází a jednoduchých pseudořešení než kolbištěm idejí, najde několik ojedinělých hlasů, kteří nejen že dokáží nazývat věci pravými jmény, ale kupodivu mají přesto (nebo snad právě proto?) podporu svých voličů. Jedním z nich je americký kongresman Ron Paul, o němž jsem předloni napsal článek Ron Paul – naděje pro Ameriku (NP, 7.1.2008) u příležitosti jeho kandidatury na post amerického prezidenta. Ron Paul sice, i přes nesmírnou podporu, které se mu dostalo na internetu, v republikánských primárkách propadl a kandidaturu stáhl, stále však pokračuje ve své práci, sype písek do už tak dost zrezivělého soukolí amerického kolektivismu a etatismu, a kromě činnosti v Kongresu píše články a knihy.

Jeho zatím poslední kniha End the Fed se úzce dotýká současné ekonomické krize, reaguje na otázky, které si krizí postižená americká veřejnost klade, i na pozitivní reakce, kterých se Paulovi dostalo při jeho prezidentské kampani, kdy jedním z bodů jeho programu bylo výrazné omezení nebo nejlépe zrušení americké centrální banky Fed.

Ron Paul popisuje skryté, takřka konspiračně utajené, zřízení Fedu v zimě roku 1913, i motivace, které k němu vedly – snahu uchránit americký finanční systém před bankovními panikami a krizemi vyvolané úvěrovými expanzemi. Fed měl fungovat jako nejvyšší záruka za bankovní rezervy a zajistit tak dostupnost levných úvěrů bez nutnosti obávat se následných krizí. Ve skutečnosti je však existence Fedu, jak Ron Paul uvádí na datech National Bureau of Economic Research, doprovázena hospodářským cyklem roztočeným na plné obrátky: od založení Fedu postihly Ameriku krize a finanční panika v letech 1918-1919, 1920-1921, 1923-1924, 1926-1927, 1929-1933, 1937-1938, 1945, 1948-1949, 1953-1954, 1957-1958, 1960-1961, 1969-1970, 1973-1975, 1980, 1981-1982, 1990-1991, 2001 a 2007. Jestliže má tedy Fed chránit finanční systém před neblahým hospodářským cyklem, pak fatálně selhal. Paul dále na konkrétních číslech ukazuje růst cenové hladiny v Americe a klesání kupní síly dolaru.

Časté námitky, že Amerika byla postihována krizemi i před založením Fedu, a že tedy krize jsou neoddělitelnou součástí tržní ekonomiky, vyvrací Ron Paul vysvětlením jednotlivých případů krizí v 19. století. Ukazuje, že bez výjimky šlo o krize vyvolané rukou státu – ať už zřízením centrální banky (v USA bylo zřízeno postupně několik institucí s funkcí centrální banky) s právem emise nekrytých papírových peněz a narušením přirozeně fungujícího zlatého standardu. Zlatý standard byl nakonec postupně zlikvidován – nejprve nahrazen pseudostandardem zlaté devizy (na základě dohody z Breton-Wood) a v roce 1971 definitivně zrušen. A čtenáře možná překvapí skutečnost, která není všeobecně známa, že američtí občané měli od roku 1933 zákonem zakázáno vlastnit zlato. Zákon, na jehož základě bylo americké zlato zkonfiskováno, byl zrušen teprve v roce 1975.

Na zhoubnou činnost Fedu lze podle Paula nahlížet z několika směrů. Především jde o filozofický problém a morální důvody. Snaha o ekonomický systém založený na zdravých penězích je morální věcí – a je nemorální, aby tak důležitá věc, jako jsou peníze, byla nahrazena pouhými papírky, které může centrální banka jen tak vyčarovat z ničeho. Morální důvod, proč odmítnout centrální banku, jejíž hlavní funkcí je znehodnocování peněz, je stejný, jako důvody, kvůli nimž odmítáme (alespoň snad většina z nás) jakékoliv podvádění a lhaní. Morální přístup k penězům souvisí s morálkou v politice. Ustavičným nafukováním peněz rostou výdajové možnosti vlády, její vliv a dosah její moci – na úkor svobody. Ron Paul poukazuje na to samé, co měl na mysli lord Acton svým slavným výrokem, že každá moc přináší korupci, a čím větší moc vlády, tím větší je i míra její zkorumpovanosti.

Paul, jehož postoje vůči měnové politice byly utvářeny nejen studiem ekonomie rakouské školy a známostmi s jejími představiteli, ale i filozofií Ayn Randové, zde cituje pasáž z románu Atlas Shrugged, která se týká právě vztahu morálky, společnosti a peněz. „Kdykoli se mezi lidmi objeví ničitelé, začnou nejprve ničit peníze, neboť peníze jsou pro lidi ochranou a základem jejich morální existence. Ničitelé se zmocní zlata a jeho majitelům nechají jen hromadu papíru.“

Neméně důležité je ekonomické hledisko. Ron Paul upozorňuje, že existence Fedu otvírá dveře centrálnímu plánování, umožňuje vládě pokoušet se usměrňovat ekonomiku podle přání politiků a lobbyistů, na základě určité formy centrálního plánu. Systém papírových peněz vytvářených z ničeho však zkresluje ceny a přináší na trh chaos. Důsledkem jsou chybná rozhodnutí bezpočtu firem, která se však navenek zdají jako správná. Až teprve po čase se ekonomická pravda vyjeví a vyjde najevo, že investované úspory (a peníze vypůjčené na úvěr) byly v podstatě vyplýtvány. Celý systém centrální banky tak podvazuje produkční potenciál ekonomiky, nedovolí mu efektivně se rozvinout. Naopak, hází klacky pod nohy firmám, které se snaží smysluplně a racionálně kalkulovat a odhadovat budoucí rizika. Politika levných peněz zakládá ekonomiku nikoliv na úsporách, které jsou postupně přeměňovány na kapitál, ale na úvěru. Inflační politika nahrává dlužníkům – včetně největšího dlužníka ze všech, tedy vládě.

Ron Paul podrobně rozebírá mechanismus, jakou roli hraje Fed v současné ekonomické krizi. Za hlavní příčinu samozřejmě pokládá nesmyslně nízké úrokové sazby, které umožnily boom úvěrů a hypoték. Během krize pak Fed funguje jako hlavní zdroj peněz pro financování záchranných balíčků. Všechny tyto záchranné balíčky jsou závislé na Fedu, který má moc vytvářet peníze z ničeho – což je stejná politika, která krizi způsobila, a dnes prý má přinést záchranu. Nemocné firmy tak nemají žádnou motivaci provést řádné ozdravení a restrukturalizaci, a náklady nakonec nesou obyčejní Američané, jejichž úspory jsou soustavně likvidovány prostřednictvím inflace. Firmám je tak vyslán signál, že není nutné mít v pořádku své účty, ale stačí, aby prostě byly dostatečně velké (too big to fail) a měly pokud možno vazby na Fed, a budou zachráněny.

Během své politické kariéry měl Ron Paul bezpočet možností setkat se tváří v tvář s bývalým i současným šéfem Fedu – Alanem Greenspanem a Benem Bernankem. Kongres si pravidelně zve předsedu Fedu „na kobereček“ a vyžaduje o jeho činnosti zprávy. Ron Paul ve své knize píše o rozhovorech s Greenspanem (který dlouhá léta prosazoval politiku levných peněz) i s Bernankem a uvádí jejich přepisy. Z odpovědí na otázky kladené Paulem je zřejmé, že oba šéfové Fedu si buď nejsou problémů, které Fed způsobuje, vědomi, nebo předpokládají, že se je dalším žonglováním s úrokovými sazbami může podařit zvládnout. Přitom Alan Greenspan byl kdysi dávno zastáncem svobodného bankovnictví a zlatého standardu. Paul se při jednom setkání Greenspana zeptal na jeho článek z 60. let s názvem Zlato a ekonomická svoboda, který je skvělou obhajobou svobodných peněz a trhu bez centrální banky. Greenspan prohlásil, že si na tento svůj článek pamatuje, a nezměnil by v něm jediné slovo – přesto dlouhá léta působil jako šéf instituce, která znamená pravý opak.

Jako cestu ven z problémů Ron Paul navrhuje, jak jinak, Fed zrušit a znovu zavést zlatý standard, který by konečně do měnového systému přinesl tržní řád, namísto státem plánovaného chaosu. Na peníze by se mělo nahlížet jako na speciální zboží, přirozeně vzniklé na svobodném trhu. Zboží, nejcennější komoditu ve společnosti, jejíž funkcí je pohodlná a neomezená směna. Jako postupné kroky k omezení vlivu centrální banky pak Paul navrhuje zákonně omezit moc Fedu emitovat nové peníze, zakázat Fedu financovat záchranné balíčky nebo vládní dluhy. A konečně umožnit Kongresu provést kompletní audit Fedu, což v podstatě nikdy nebylo možné, protože Fed smí mnohé své aktivity utajovat a jeho předseda se z nich nemusí Kongresu zpovídat. Najít pro takovéto reformy co nejvíc podpory v americké společnosti, je prvořadým úkolem Paulovy knihy.

Přestože je kniha End the Fed zaměřena na americkou situaci, v níž centrální banka funguje poněkud jiným způsobem, než je tomu jinde ve světě, je o odmítnutí centrálního bankovnictví jako celku. Zatímco Fed funguje spíše jako vládou posvěcený kartel největších amerických bank, který na jedné straně bankám dává možnost překonávat omezení trhu, a na druhé straně umožňuje vládě financovat její výdaje dalšími a dalšími emisemi peněz, ostatní centrální banky jsou v podstatě vládní instituce s určitou formální autonomií, bez otevřených vazeb na soukromý sektor. Tento rozdíl však není v principu důležitý, a základní principy – tedy ovlivňování úrokové míry a zákonný monopol na vydávání nekrytých peněz – jsou společné všem centrálním bankám na světě, a liší se pouze v míře vlivu. Knihu End the Fed, která bohužel nevyšla v češtině ale lze ji snadno objednat, se tedy vyplatí přečíst, už jen proto, že ukazuje, že idea centrálního bankovnictví rozhodně není tak pevná a neotřesitelná, jak se mnozí snaží tvrdit. Argumentů proti politice centrální banky je mnoho a postupem času, jak bude systém papírových, nekrytých peněz zdrojem hlubších a vážnějších krizí, dojde snad lidem, že peníze jsou až příliš důležité na to, aby mohly být ponechány v rukou státu.

Paul Ron: End the Fed, Grand Central Publishing , 2009, 224 stran, ISBN: 9780446549196 (0446549193)

Luboš Zálom je příznivcem Strany svobodných občanů vyšlo na neviditelnypes.lidovky.cz

kam dál:

• Americký sen – drsný animovaný příběh o vzniku americké centrální banky Fed
• Blíží se konec americké centrální banky?
• Řekové vybírají své vklady a skupují zlato
• 5.11. Přichází revoluce s řešením – Ron Paul REVOLUTION
• Tajná zpráva Goldman Sachs: Svět jde do pekel, vydělejme na tom

• Rychle se vrátit k vyrovnanému hospodaření a zrušit nadbytečné úřady
• Zrušení socialismu pro korporace a redukci sociálního státu
• Odmítnutí intervenční zahraniční politiky
• Návrat k národní suverenitě
• Svobodné bankovnictví

Na celém světě v reakci na finanční krizi vzniká vlna protestů proti systému (Occupy wallstreet, Skutečná demokracie…) a snaží se najít viníka krize a nabídnout řešení. Zástupci těchto iniciativ si někdy mylně myslí (a jejich sponzoři jako například George Soros z toho profitují), že systém ve kterém žijí je kapitalismus a že právě ten je za krizi zodpovědný. Tento přetrvávající omyl nás může zavést ještě do podstatně horší krize, pokud se ho rychle nezbavíme.

My libertariáni viníka i řešení již dlouho známe. Jenže zatím málo lidí zná nás. PROTO O SOBĚ MUSÍME DÁT HLASITĚ VĚDĚT!
Rakouská ekonomická škola, kterou zastupuje kandidát na prezidenta USA 2012 Ron Paul, na přicházející krizi upozorňovala dlouho před tím, než skutečně propukla.

Ron Paul je americký kongressman, který již 40 let v USA na příčiny nynější krize neunavě upozorňuje se stal celosvětovým symbolem tohoto libertariánského hnutí. Jeho šance stát se dalším amerických prezidentem se každý den díky masově vzrůstající podpoře skalních fanoušku zvětšuje.

5. listopadu 2011 se uskutečnila vlna podpory Rona Paula, kterou jsme podpořili.

Více informací http://www.ronpaulsignbomb.com/

Ron Paul Sign Bomb *10/10/11* **720P** By… by USADexter
Co je potřeba do příštího setkání připravit:
1) Získat vhodný větraný prostor pro realizaci někde v Praze (nebo i jinde po ČR)
2) Výrobu bannerů – shánějte spreje, plachty, prostěradla, šablony
3) Přeložit další texty a videa od Rona Paula

Další kolo se koná 16. ledna přidejte se na facebooku

Vít Jedlička je předseda Reformy.cz o.s. a člen Strany svobodných občanů