Burky na nás! (sichtarova)

 Imigranti a strach z nich jsou jednoznačně v dnešní Evropě tématem číslo jedna. Ale řekněme si: Co vlastně na imigraci ty, co se tolik bojí, irituje...

Imigranti a strach z nich jsou jednoznačně v dnešní Evropě tématem číslo jedna. Ale řekněme si: Co vlastně na imigraci ty, co se tolik bojí, irituje nejvíc?

Je to obava, že zahltí trh práce? Ne.

Je to to obava, že vyčerpají evropské sociální systémy? Ne.

Podle průzkumů veřejného mínění největší procento lidí má největší strach z toho, že jejich kultura příliš infiltruje a pozmění kulturu naši.

Fajn, nehodlám teď diskutovat o tom, zda naše kultura je, či není ohrožená, nebo do jaké míry. Je to svým způsobem i trochu zbytečné. Protože pokud naši kulturu nerozloží kultura cizí, rozložíme se sami. Makáme na tom celkem usilovně.

Znáte úsloví „papežštější než papež“? Tak tohle spojení dostává nový rozměr. To Evropané se stali papežštější než papež. Představte si, že tento měsíc se rozčílil španělský ministr vnitra Jorge Fernandez Diaz na poslankyni strany Podemos Carolinu Bescansu za to, že v parlamentu kojila své miminko. Tedy za to, že se chovala dokonale přirozeně a normálně. Protože kojení je pro ženy přirozené stejně jako pro miminka. Kdo nebyl kojený, nese si z toho handicap ve formě snížené imunity na celý život. Ale kupodivu sám papež František s kojením na veřejnosti problém nemá! V lednu 2014 dokonce veřejně vyzval matky, aby během křtu v Sixtinské kapli kojily. A dodal: „Dnes bude znít zpěv chóru, ten nejkrásnější však bude hluk dětí.“ Kam jenom se ta naše korektní a genderově vyvážená evropská morálka posunula, když i papež je podle ní nemrava? (Koneckonců také na veřejnosti kojím. Překvapivě hlad mého miminka se totiž neřídí tím, kdo na něj zrovínka kouká. Kojím sice decentně, žádný striptýz, ale kojím – protože si neumím představit nic důležitějšího na světě, než uspokojit hlad toho malého tvorečka.) Budeme ženy zavírat někam do stáje a tvářit se, že jsou kvůli starání se o dítě „nečisté“? Tohle mají být evropské hodnoty?

Bojíme se imigrantů, protože k nám přinášejí burky a hidžáby, protože mají mimořádně puritánský vztah k sexualitě a protože pak jejich potlačovaná a tabuizovaná sexualita probouzí v některých – pro ně nezvyklých – situacích těžko potlačitelné násilí. A nám se tohle nelíbí. A víte co? Bráníme se tomu tím, že tuhle kulturu, které se mnozí bojí, pomaličku, ale jistě, začínáme… napodobovat!

Nemáte náhodou pocit, že se společnost pozvolna, nenápadně posouvá a že jdeme z extrému do extrému? Za dob komunistů nebyl sex vidět nikde. Po roce 1989 byl najednou všude. Vzpomínáte na film Slunce, seno, erotika? Nechme stranou uměleckou kvalitu, ale pokud jde o téma – dneska by už asi nevznikl, protože by jej nikdo nechápal. Protože už se zase vracíme kamsi před rok 1989. Sex ustupuje, znovu se tabuizuje, atmosféra se změnila. Už znovu (prý) začíná být problém vyskytnout se na koupališti „nahoře bez“. A máme tu i novou terminologii. Najednou se mluví o sexismu. O sexistických prasatech. Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se jako houby po dešti ženy, které se označují za feministky, které tvrdí, že žena a muž jsou stejní, a začaly určovat standardy „slušného“ chování. A stejně jako muslimové začaly tvrdě vyžadovat, aby tyhle nové standardy dodržovali i ostatní.

Pamatujete se, jak těsně před Vánocemi vypukla pseudokauza „Černá dvanáctka?“ Reklama pivovaru Bernard vyvolala na internetu silnou kritiku od sice nevelké, zato o to hlasitější skupiny kvůli tomu, že na plakátě tančí kolem půllitru černého piva animovaná polonahá černošská dívka s popiskem „u nás umí ženy tančit nejen kolem plotny“. Prý je „sexistická“. Jiní ji považují dokonce za rasistickou. Někteří za pedofilní. Jen čekám, kdy se u nás zakáže černý humor, protože je rasistický. Ať se snažím, jak se snažím, já na reklamně nějak nedokážu nic rasistického najít. Černá slečna je na ní totiž stylizovaná jako někdo, kdo má přitahovat – ne jako něco negativního. (Zato se mi zdá rasistické, když se černí Američané odmítají účastnit předávání Oskarů, protože je podle nich nominováno málo černochů. Čímž dávají najevo, že podle nich Oskar není o kvalitě, ale o barvě. Tedy selektují podle barvy. Což ovšem je základem rasismu.)

Reklama Bernarda splnila účel – zaujala. Reklama se dělá právě proto, aby lidé věděli o výrobku. Já nyní díky téhle odsuzované reklamě o výrobku vím, ačkoliv jinak mě pivo nechává v klidu – takže klobouk dolů před jejími tvůrci. A ať se snažím, jak se snažím, neumím v ní najít ani nic „sexistického“. A vůbec se mi zdá, že něco sexistického v ní vidí jen ten, kdo to vidět chce. Nejspíš někdo, kdo vidí sexismus i v banánu či okurce. Nejspíš někdo, kdo má jakýsi svůj vnitřní problém možná z dávné minulosti. Nějaké pnutí, které ho žene k tomu, aby se sexu bál a tabuizoval ho.

Ovšem strach z toho, aby náhodou děti neviděly „ten nechutný a špinavý sex“, šel tak daleko, že se dětský časopis Čtyřlístek musel rozejít se svým kreslířem. Jeho kreslířský konkurent totiž začal tvrdit, že na obrázcích je vidět pár při sexu. Zkoumala jsem obrázek zleva i zprava pod lupou v naději, že mě pobaví. Ale zklamal mě. Kdo na něm vidí sex, má hodně bujnou fantazii. Možná tam za okýnkem auta je, možná ne – záleží jen na vaší představivosti. Zjevně kdo je v téhle oblasti poněkud zastydlým puberťákem a vidí sex za každým bukem, může ho „vidět“ na tomhle obrázku.

O tom, jak se společnost postupně nenápadně posouvá směrem k těžko pochopitelnému puritánství alá Amerika, jsem se přesvědčila i na vlastní kůži. Když v roce 2013 poprvé vyšla má plánovaně nezisková a napůl „charitativní“ kuchařka Citlivá kuchyně pro lidi se zdravotními problémy a bezlepkovou a bezmléčnou dietou, nikdo se nepozastavil nad její obálkou, na níž mám trochu hlubší výstřih. Stačily pouhé dva roky (!) a vše je jinak. Kniha totiž nyní po vyprodání celého nákladu vyšla jako e-kniha, což náhle vyvolalo bouři pohoršených komentářů týkajících se té samé obálky, která při prvním vydání nikým nehnula. Komunita intelektuálek – feministek neváhala obálku k mému značnému údivu i pobavení současně označit za soft-porno z dob socialismu. Osobní dotčení některých jedinců tímto mým výstřihem dokonce šlo tak daleko, že neváhali obětovat svůj čas a peníze a e-knihu zakoupili jen a pouze proto, aby následně mohli cíleně a opakovaně začít poškozovat autorská práva! (Navrch ještě pro ně nezištně, takže s jediným motivem: ublížit.) Jejich střet s autorským zákonem byl pochopitelně oznámen policii ČR. Ta velice rychle a bezchybně zafungovala (děkujeme) a série příspěvků na Facebooku nabádajících k trestnému činu, stejně jako souborů poškozujících autorský zákon je dnes již stažena. Nicméně já opravdu upřímně žasnu, jak hlubokou zlobu ústící až v krádež a nabádání ke krádeži může vyvolat jeden nevinný hlubší výstřih, který dokonce ani neměl žádné postranní úmysly, prostě se jen ukázal technicky-praktický při focení.

Po 11. září jsme byli jako kultura na hlavu poraženi. Byli jsme poraženi tím, že jsme všude instalovali kamery, zátarasy, rentgeny… Náš život se zhoršil, i když jsme opakování velkého množství útoků asi zabránili. Dneska je situace podobná. Bojíme se jiné kultury, ale sami sebe ničíme tím, že se jí vlastně přibližujeme. Bojíme se rozhalenek a div že dobrovolně nesměřujme k burkám, na které mnozí tolik nasazují. Vzdalujeme se od své přirozenosti a necháváme si nakukat, že tohle potlačování přirozenosti je výhrou. Ale není naopak právě tohle ta největší prohra ve střetu civilizací?!

Mám takový dojem, že minisukně už dneska není ani známkou lehké děvy, ani známkou punku, ale jednoduše známkou vnitřní svobody.


Autor: Markéta Šichtařová |
pátek 22.1.2016
8:02
(poslední aktualizace:
pátek 22.1.2016
8:15)
|
karma článku:
34.18
|
přečteno 
1111x

Líbil se Vám tento článek? Přidejte si blogera mezi oblíbené a my Vám pošleme e-mail, když napíše další článek


Bloger přidaný. Seznam oblíbených blogerů

Přidej k oblíbeným

Markéta Šichtářová vyšlo na:

Burky na nás! (sichtarova)

About AutomatickyBlog