Buďme připraveni bránit své domovy

(commons.wikimedia.org)   Autor: Karel Zvára (Svobodní) Vývoj v našem okolí nenechává mnoho lidí v klidu, mne nevyjímaje. V okolí starého...

(commons.wikimedia.org)

 

Autor: Karel Zvára (Svobodní)

Vývoj v našem okolí nenechává mnoho lidí v klidu, mne nevyjímaje. V okolí starého kontinentu i na jeho východě hoří i doutnají konflikty, v německém Kolíně se mladí muži arabského či afrického vzhledu vrhají na mladé ženy na ulici a naše armáda má sice skvělé speciální síly, ale vlastně jen pár mužů ve zbrani. A tak musí spoléhat na ochranu Velkého bratra až ze zámoří. Co s tím?

Evropou zmítá migrační krize. Teta Angela pozvala neomezené množství Syřanů, a tak je v jich teď v Německu mnoho, ať už arabského či severo- či středo-afrického vzhledu. A nejen v Německu, ale i ve Švédsku, kde jsou původní obyvatelé (všimněte si, že používám politicky korektní termín) zas bílí jak křída, se dějí podobné věci jako v tom Kolíně. U nás se zatím nic takového neděje. Proč a nehrozí nám něco takového?

U nás je zatím relativní klid. Vděčíme za to dvěma skutečnostem. Za prvé (ještě stále neharmonizované) azylové legislativě a také relativně liberální zbraňové legislativě, která ale nedává oprávnění vlastnit/nosit zbraň úplně každému. Útočník si v ČR nemůže být jistý, že oběť není ozbrojena. Takže při útoku riskuje i svůj život. V Německu, kde civilisté nemohou nosit nejen střelné zbraně, ale ani teleskopické obušky či nože s delší čepelí, útočník neriskuje, že se zdánlivě slabší oběť bude účinně bránit, leda by snad šlo o přebornici v kickboxu, krav maga nebo něčem podobném. Uchovejme si tuto schopnost osobní obrany a prevence útoků, protože teroristé a jiní zločinci nechodí na Oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Policie ČR, aby si udělali zbroják a registrovali své zbraně. Mizerové mají zbraně nejen u nás, ale i v tom Německu, Francii a ve Spojeném Království, kde zákonadbalý občan nesmí nosit cokoliv, co by se dalo použít jako zbraň.

Ponechme tedy způsobilým občanům možnost držet a nosit zbraně. Je to zapotřebí nejen pro jejich vlastní bezpečnost, ale i pro bezpečnost naší země. Ohrožením totiž nemusí být jen horda mladíků z jiné kultury, ale třeba polovojenská či vojenská jednotka vysazená na naše území či přímo frontální útok cizích vojáků z kterékoliv světové strany. Jen v minulém století přišli z různých stran – jak ze západu (Německo), tak z různých částí východního bloku (rok 1968).

Ochrání nás Velký bratr?

Jsme součástí NATO, mohli bychom si tedy říci, že jsme v bezpečí. Máme na své straně velké země a mezi nimi vojenskou velmoc Spojené státy americké. Jenomže nic není zadarmo a tak se za příslib budoucí ochrany, až bude zapotřebí, vrháme do expedičních dobrodružství.

Severoatlantická smlouva nemá jen často citovaný pátý článek, který lze aktivovat při útoku na některého člena aliance. Má třeba i první článek, který říká, že budou spory řešit mírovými prostředky. (jinak by přece ohrozili ostatní alianční členy) Nebo třeba třetí článek, který hovoří o tom, že budou jednotlivě i společně udržovat svoji obranyschopnost. (jinak by byli jen těžkým batohem na zádech aliančních partnerů)

Jak na to

Pokud nemáme být tím těžkým batohem na cizích zádech, musíme být schopni sami zajistit obranu území státu – aspoň na dobu, než na pomoc přispěchají alianční partneři. Mohlo by si to vyžádat výrazné zvýšení výdajů na armádu, pokud by bezpečnost státu měla zajišťovat jen Armáda ČR. Opravdu ale musíme mít třeba padesát tisíc profesionálních vojáků?

Inspiraci může poskytnout třeba Švýcarsko. To má pro muže sice brannou povinnost, ale ta spočívá v krátkém intenzivním výcviku. Po jeho skončení si muž ponechá svoji zbraň a má ji doma i s nějakou municí. V případě napadení by se totiž mohl potřebovat ke svojí jednotce probít.

Myslím si, že tak daleko, abychom vraceli brannou povinnost (byť na kratší dobu) jít nutně nemusíme. Postačí, když si ponecháme výbornou zbraňovou legislativu, v Armádě ponecháme specializované vojenské činnosti (výsadkáře, letectvo, dělostřelectvo, obrněnce, chemiky a podobně) a zavedeme teritoriální zálohy, tedy jakési dobrovolné obránce-civilisty.

Proč dobrovolné obránce? Protože tito dobrovolní obránci nebudou v první řadě vojáci. Vojáci žijí v armádě, musejí se podle jejích potřeb stěhovat, být vysláni na zahraniční cvičení a v rámci republiky kamkoliv je zrovna potřeba. Dobrovolní obránci jsou prostí „civilové“, typicky tátové od rodin, kteří jsou odhodláni chránit nejen svůj dům (ve kterém je to nejcennější – ženy a děti), ale i své okolí, řekněme velikosti okresu. Jsou to lidé, kteří jsou vycvičení ve střelbě, základním přežití v přírodě a mají vazbu na armádu. Také nelze čekat, že budou lámat rekordy v rychlosti běhu nebo udělají padesát kliků na jedné ruce.

Lidé zajímající se o obranu svého území se mohou sdružovat i dnes. Mohou chodit na vandry, trénovat v lese taktiku, střílet na střelnicích. Chybí ale vazba na armádu. Pokud půjde do tuhého, armáda ani nebude vědět koho kde kontaktovat. Jestli je ve městě nějaké takové polovojenské družstvo, které může armádě poskytnout informační podporu, které pomůže s týlovým zajištěním či které bude autonomně bránit svoje město proti lehce vyzbrojenému nepříteli, budou-li napadeni.

Teritoriální zálohy

Aby mohly být takoví civilní záložáci účinní při napadení, potřebují být schopní domluvit se s armádou. Znát terminologii a běžné postupy. Na druhou stranu, pokud dojde k obsazení části území, nebylo by dobré, kdyby jmenný seznam civilních záložáků byl k dispozici v nějakém centrálním registru. Inspiroval bych se modelem, který dlouhodobě funguje u dobrovolných hasičů (SDH) s tím, že zřizovatelé (obce) by vysílali členy na cvičení součinnosti s armádou. Sdružení by však nebylo obci podřízené. Nechtěl bych, aby z toho někde byla další obecní ozbrojená složka.

Podobně jako stát dnes při ochraně před požáry spoléhá také na fungující sbory dobrovolných hasičů vybavené stříkačkami a nůžkami na plech, mohl by při obraně státu spoléhat také na jejich obrannou obdobu – fungující teritoriální zálohy vybavené vlastními civilními samonabíjecími zbraněmi (stejně je mnoho lidí legálně má doma v trezoru). Stejně jako máme profesionální hasiče, kteří jsou vybaveni specializovanými nástroji a výcvikem, ponechali bychom si i profesionální vojáky vybavené letadly, vrtulníky, tanky či houfnicemi.

Mohli bychom tak mít nějakých sto tisíc lidí připravených bránit své domovy. Sto tisíc lidí, kteří jsou bezúhonní, spolehliví, odborně i zdravotně způsobilí – protože jinak by nemohli mít zbrojní průkaz. Sto tisíc civilistů, kteří se nebudou muset bát, že je stát vyšle do Litvy nebo Afghánistánu nebo povolá na druhý konec republiky kvůli povodním. Nic proti aktivním zálohám, ale ne každý je ochotný být cvičen a buzerován jako voják. Je totiž sakramentský rozdíl být u své rodiny a chránit svů domov a být součástí armádní mašinérie s ministrem obrany-hercem a vrchním velitelem, který jako jednu z prvních věcí vyvěsí na své sídlo vlajku EU, kterou ČR neuznává jako symbol této šílené organizace, neboť se nepřipojila k příslušnému prohlášení k Lisabonské smlouvě.

Teritoriální zálohy budou významnou hrozbou pro každého útočníka. Bude-li totiž chtít obsadit území, bude muset počítat s tím, že mu nebezpečí bude hrozit i v týlu – na území, které již dobyl. A že bude muset obtížně a pomalu postupovat dům od domu. Si vis pacem, para bellum.

 

Zdroj: http://zvara.cz/clanek/20160120-Budme-pripraveni-branit-sve-domovy

 

About JanKostal