Václav Klaus: Těžké časy liberálů: esej k šedesátinám Gerharda Schwarze (o nástupu postdemokracie a brave new world) + video

Nezařazené

Skoro se mi nechce věřit, že se – vždy nesmírně mladistvě vypadající – Gerhard Schwarz dožívá svých už šedesáti let. Je to sice hezký a do jisté míry i důstojný věk, v němž v dobách minulých člověk už většinou začínal svůj život zpomalovat a rekapitulovat, ale v době dnešní je to stále ještě zcela plnohodnotný střední věk. V případě Gerharda Schwarze je to moc dobře, protože lidí jeho typu je – a to zejména v současné velmi neliberální Evropě – strašně málo. A já toho od něho v budoucnu očekávám ještě mnoho.

Nejsem znalcem detailů jeho života i díla a proto hned v úvodu uvedu, s čím si ho spojuji já. Je to

– jeho nesmírně důležitá a tolik potřebná redakční a publikační činnost v Neue Zürcher Zeitung, v těchto mimořádně kvalitních, ale bohužel už asi posledních liberálních novinách, které ještě v Evropě existují (minimálně v německém jazyce, ale asi vůbec);

– jeho hluboká znalost ekonomické teorie a zejména její jedné subdisciplíny, kterou je teorie komparativních ekonomických systémů. Ta mu umožnila být jedním z mála, kdo od samotného počátku dobře chápal složitost transformačního období, ve kterém – v zemích jako je Česká republika – docházelo k radikálnímu přechodu od komunismu ke svobodné společnosti a tržní ekonomice, a kdo měl vzácné porozumění pro originální cestu, kterou jsme tehdy, na počátku 90. let, v naší zemi zvolili;

– jeho důsledný a hluboce promyšlený klasický liberalismus, který je ještě zesilován prostředím, ve kterém žije – unikátností švýcarských dějin i unikátností postavení Švýcarska v dnešní centralizované a přeregulované Evropě;

– členství nás obou v Mont Pelerin Society, které nám dává dobrý důvod o sobě vědět a čas od času se potkávat. Blízká je mi i jeho činnost v dalších institucích – ve Friedrich A. von Hayek Gesellschaft, jejíž je předsedou, ve švýcarské Progress Foundation, jejíž je místopředsedou (a jejíž Prognos Preis jsem v roce 1995 dostal i já), a spojuje nás i to, že jsme byli oba v Německu vyznamenáni velmi hodnotnou Ludwig Erhard Preis (on v roce 1996, já v roce 1993). Spojují nás právě  jména jako von Hayek a Erhard, ale i některá další.

1. Současná defenziva klasického liberalismu a nástup postdemokracie

Právě teď, na počátku dvacátého prvního století, je třeba o všech těchto tématech velmi intenzivně hovořit, neboť nic z toho, co zastává Gerhard Schwarz  (a spolu s ním i já), není většinovým názorem. Klasický liberalismus se opět – i přes naděje, které byly spojeny s ukončením jeho opaku, velmi neliberálního komunismu – dostal v současnosti do viditelné defenzivy. Jakkoli jsme čekali opak, pád komunismu klasický liberalismus a jeho pozici v soudobé západní společnosti nijak neposílil, spíše ji, jakkoli to může znít paradoxně, oslabil. A pozoruhodné (a vlastně spíše smutné) je to, že „tichá“ ztráta ambicí a elánu, ke které došlo pár let po pádu komunismu, nebyla žádným ze zbývajících velkých liberálů explicitně diskutována. Že by i oni uvěřili ve Fukuyamův „konec historie“?

Velikost, síla a tím i nebezpečnost komunismu – podobně jako tomu bylo v případě nacismu – motivovaly všechny ty, kterým byla svoboda nade vše, k mimořádné intelektuální aktivitě. To dalo prostor mnoha velikánům skutečného liberalismu (v evropském slova smyslu) – od Misese a Hayeka k Friedmanovi – aby právě tomu věnovali svá zásadní díla. To jistě motivovalo i Gerharda Schwarze.

Tato fáze dějinného vývoje však skončila. Navíc se vytratila všeobecná ostražitost. Po pádu komunismu se většině lidí začalo zdát, že už jsou v jakémsi trvalém bezpečí a že už ani starý dobrý klasický liberalismus není zapotřebí. Vědomě či nevědomě přijali teze neliberálů, že je klasický liberalismus zastaralý a nemoderní a že je to přežitek minulosti. Uvěřili také v něco zcela ahistorického, uvěřili, že lidstvo vstoupilo do nové, dosud neznámé etapy. Začali věřit v deideologizaci politiky a v „informační“ či „vědomostní“ společnost (a strašně se zlobí, když jim připomínám, že i Brežněv velmi podobně věřil ve vědecko-technickou revoluci, určitě daleko spíše než v samotný komunismus). Začali věřit v konec dějin, resp. v konec ideologie. Gerhard Schwarz ví, že to je strašlivý omyl, který se brzy vymstí.

Tyto stále větší prostor a podporu získávající většinové postoje vedou k postupnému vytváření nové varianty huxleyovského „brave new world“, směřujícího k nové (či spíše staronové) formě neliberálního společenského uspořádání. V politické oblasti vládne socialismus (možná – přesněji – neosocialismus či sociáldemokratismus), jakkoli se jeho dnešní ideologové za toto nemoderní slovo stydí a proto se skrývají za moderně znějícími etiketami typu „ekologická a sociálně tržní společnost“. Tato ideologie – zejména ve svém současném francouzsko-německém provedení – za svého největšího nepřítele nikoli náhodou považuje právě kapitalismus a trh (a spolu s nimi i klasický liberalismus).

V ekonomice (i ekonomii) opět začalo dominovat mírně renovované keynesiánství (ve své evropské soziale Marktwirtschaftsvariante i ve svém americkém, dnes obamovském Verpackung). V mezinárodních vztazích je stále více potlačován stát a jeho suverenita a vítězí evropský komunitarismus (jako zvláště úspěšná odnož různých globalizačních doktrín). Jakýkoli náznak úsilí toho či onoho státu o posílení své suverenity je označováno za nacionalismus. Výrazně posiluje celosvětová víra v něco tak absurdního, jako je global governance.

V ideologii (a mezi velkými sekulárními náboženstvími) je v módě environmentalismus, který se v průběhu posledních dvou desetiletí přeměnil v největší – protože líbivější než cokoli jiného – ohrožení lidské svobody a jí doprovázející prosperity. Ve filozofickém myšlení vládne zničující relativismus, opovrhování racionalitou, postmodernistická nesouvztažnost uvažování a nekonzistentnost myšlení. K tomu všemu má Gerhard Schwarz co říci a je důležité, že to říká a že to říci umí. Věřím, že se – stejně jako já – nebojí přihlásit ke kapitalismu, ke konzervativnímu myšlení a k tradičním evropským hodnotám. A že jsou mu všechny varianty socialismu a modernistického či postmodernistického myšlení cizí.

To, že jsme se v západním světě znovu dostali do tohoto výrazně neliberálního uspořádání, není náhoda nebo nějaký historický omyl. Dokonce myslím, že víme, proč se to stalo. Za rozhodující příčinu považuji to, že je už nejméně dvě desetiletí ono hrubé, totalitární potlačení svobody minulostí, že už se všichni do jisté míry uspokojili a že proto v dnešní době skutečnou svobodu téměř nikdo nehájí. Vypadá to, resp. někteří se to tak snaží prezentovat, jako by šlo o pouhé malichernosti a hnidopišství. Proč vadí povinné helmy na cyklistiku a lyžování? Proč vadí zákaz kouření? Proč vadí povinné výměny žárovek za údajně úspornější (ale hůře svítící)? Proč vadí povinné očkování proti prasečí chřipce? Vždyť je to přeci pro dobro všech, i těch, kteří to ještě nevědí.

V současném velmi ztrivializovaném uvažování o lidské společnosti hraje rozhodující roli schématicky – a proto zcela špatně –  pojatá dichotomie protikladů totalita–svoboda. Lidé jako Gerhard Schwarz dobře vědí, že zůstat u toho nejenom nestačí, ale že to může být i velmi nebezpečné. Jsou i jiná ohrožení svobody než hrubá síla, koncentrační tábory a gulagy. Netotalita ještě ani zdaleka není svobodou.

I nepochopení tohoto rozdílu má své příčiny. Základním důvodem pro nechápání podstaty skutečné svobody na straně jedné a příčin a důsledků dramatického úbytku víry ve svobodu a individuální zodpovědnost na straně druhé je – vedle existence nominální svobody a vedle relativního materiálního dostatku a z toho plynoucí absence strachu z jeho ztráty – neuvěřitelná povrchnost a pohodlnost současného myšlení.

K té významně přispívá špatná kvalita modernisticky, resp. postmodernisticky pojatého vzdělání, vedoucí k neexistenci hlubšího a vyváženého vzdělání, které – alespoň u vzdělaných lidí –dříve existovalo. Podstatným způsobem to všechno ovlivňuje i všemocná mediální popkultura. Obojí je spojeno s nedostatkem pokory, vyplývajícím ze ztráty víry v cokoli, co přesahuje jedince, a s převládnutím kultury ničím nebrzděné tolerance k téměř jakémukoli chování tohoto, od nejrůznějších „okovů“ osvobozeného jedince, které se odehrává při nikým nezpochybňované apoteóze současné permisivní společnosti. Opět, permisivnost není svoboda.

Problém vzdělání se týká všech stupňů škol, ale největší význam má to, že svůj původní univerzální charakter ztratilo školství vysoké. Místo svého skutečného poslání se věnuje produkci úzce zaměřených, jen parciálně vzdělaných specialistů a navíc se stále rychleji přeměňuje v továrnu na výrobu diplomů a titulů i pro ty, kteří si je sice nezaslouží, ale které dnešní módní „vědomostní“ a evropsky harmonizovaná, tedy nivelizovaná společnost (a ekonomika) vyžadují.  Proto jsou změkčována všechna v minulosti existující kritéria.

K úpadku vzdělání vede sama inflace vysokých škol, ke které dochází pod líbivým kvazidemokratickým heslem „každý člověk vysokoškolákem“. Stalo se politicky nekorektním a téměř skandálním vyslovit zjevnou pravdu, že lidé stejní nejsou a že  na svět nepřicházejí stejně nadaní. Ze stejného důvodu není možné k této nadprodukci vysokých škol „vyprodukovat“ potřebný počet vysokoškolských učitelů, i když právě ti jsou pravou podstatou školství jako takového. Je smutné, že to málokoho trápí a že důsledky dnešních nebezpečných nivelizačních procesů nejsou doceňovány. Na to jsme my, kteří jsme prožili půl století v komunismu, velmi citliví.

Klíčovou roli při prohlubování a zesilování těchto procesů hraje mediální popkultura[1] a zejména její nejviditelnější složka – televize. Ta nahradila slovo obrazem. Důsledkem je, že přemýšlení (které se děje ve slovech) vystřídalo dívání se. Většina lidí se stala už jen pouhým divákem světa kolem sebe a pasivním předmětem svého vlastního osudu. Není o světě seriózně informována, je mystifikována a manipulována. V nekonečné záplavě internetových dat se ztratila informace, ale ta je pro racionální rozhodování člověka nezbytná. (Chtělo by se mi nyní rozvíjet úvahu, že data nejsou informace a že informace nejsou věděním a vědomostmi, ale to by mne vedlo někam úplně jinam.)

převzato z klaus.cz

kam dál:

Bonus – vystoupení Václav Klause na přednášce o klimatických změnách v New Yorku v roce 2008

Sdílejte přátelům

6
Komentujte

0 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na