Pro liberála Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté

Nezařazené

Laissez Faire a neoliberalismus nejsou synonyma, ale spíše dva neslučitelné směry

Kritici neoliberalismu si evidentně neuvědomují, že jedním z jeho původních hlavních rysů byla kontrola volných trhů a jejich síly.

Do boje s neoliberalismem se pustila roztodivná aliance složená z náboženských lídrů, umělců, environmentalistů, kritiků globalizace, levicových i pravicových politiků, odborářů, novinářů a akademiků. Členové této aliance se pokoušejí neoliberalismus demaskovat buď jako nelidskou, asociální a možná i nesnášenlivou ideologii, nebo jako cynickou hru podivných anonymních sil, které se snaží zneužít svět ve vlastní prospěch. Ve své opozici vůči neoliberalismu jsou však jak jednotní, tak rozdělení. Z toho vyplývá, že představa o něm není příliš jasná. Navíc jeden z jeho zvláštních rysů spočívá v tom, že se v současnosti téměř nikdo za neoliberála nepovažuje.

Neoliberalismus je všechno, jen ne jasně definovaná politická filozofie. Na zjednodušení, neřkuli popularizaci neoliberálního světového názoru se přitom podíleli stejnou měrou jak jeho stoupenci, tak odpůrci. Výrok bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové, že „nemá alternativu“, je pak paradoxně v souladu s levicovou kritikou neoliberalismu, dle níž jde o jedinečnou ekonomickou ideu.

Navíc se během ekonomických změn v osmdesátých a devadesátých letech minulého století rostoucí sebevědomí pravice shodovalo s nárůstem frustrace „staré“ levice. Obě strany přitom směřovaly ke stejnému výsledku – jednorozměrnému neoliberálnímu člověku.

Podobné diskuse

Společnou tezí mnoha kritiků neoliberalismu by mohlo být, že v minulých letech nekontrolované tržní síly zavedly kapitalismus do záhuby, a vlády ani lidé, jež reprezentují, nadále nedůvěřují neregulovanému kapitalistickému systému. Zajímavé však je, že podobnou nedůvěru měli i původní neoliberálové. Německý sociolog a ekonom Alexander Rüstow (1885–1963) v roce 1932, během velké hospodářské krize, v přednášce ve Spolku pro sociální politiku diagnostikoval „chaos pluralitní, kořistnické ekonomiky“ a „selhání ekonomického liberalismu“. Dle něho je třeba „silný stát, který bude nad ekonomikou a zájmovými skupinami, kam také patří“.

© Ludwig von Mises Institute
Pro rakouského ekonoma Ludwiga von Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté.

Výroky dnešních kritiků neoliberalismu a Rüstowa znějí podobně, přičemž jeho odpůrci tento pojem odmítají, ale německý ekonom v roce 1938 prosadil jeho použití. Pak buď musí jít o nějaké nedorozumění, nebo se neoliberalismus v minulých desetiletích proměnil. Zkoumáme-li tehdejší a dnešní ekonomické diskuse, které spustily hospodářské krize, zjistíme, že si jsou v některých bodech podobné. Nejpodstatnější však je, že neoliberalismus třicátých let uznával jak sílu trhů, tak jejich meze.

Rüstow nejprve zpopularizoval neoliberalismus mezi svými německými kolegy a následně přesvědčil mezinárodní skupinu liberálních ekonomických myslitelů včetně například Ludwiga von Misese a Friedricha Augusta von Hayeka, aby tento nový pojem přijala jako charakteristický rys svého intelektuálního hnutí. A dnešní kritici neoliberalismu si evidentně neuvědomují, že jedním z hlavních rysů původního neoliberalismu byla právě kontrola volných trhů a jejich síly. Proč Rüstow a někteří jeho kolegové zformulovali ideu, kterou nazvali neoliberalismem? Co jím měl Rüstow na mysli?

Třetí cesta

Chceme-li porozumět Rüstowovu neoliberalismu, musíme se seznámit s jeho výkladem německých hospodářských dějin. Ve dvacátých letech 20. století se z Německa stala země korporativistického kapitalismu, jehož součástí bylo několik set kartelů. Dle Rüstowa se Německo vyvinulo ve zdegenerovanou tržní ekonomiku, jež byla značně kartelizovaná, závislá na dotacích a často subjektem státních zásahů. Pro Rüstowa však příčinou všech těchto jevů nebyla politika vlády, ale neregulované trhy. A degeneraci trhů považoval za nevyhnutelnou, jsou-li ponechané samy sobě.

Jestliže laissez fair i liberalismus Adama Smithe byly pro Rüstowa nepřijatelné, byl stoupencem plánované ekonomiky? V žádném případě. Se stejnou vervou, s níž odsuzoval kapitalismus, totiž odmítal socialismus a komunismus. Nebyly to dle něho životaschopné ekonomické systémy, protože nebyly slučitelné s demokracií, svobodou a lidskou důstojností.

To Rüstowa vedlo ke střední cestě mezi laissez fair a socialismem, takzvané třetí cestě. Její současní stoupenci kritizují neoliberalismus, ale pro Rüstowa byla stejná „třetí cesta“ neoliberalismem. A nazýval ji neoliberalismem, aby ji odlišil od pro něho hanlivých pojmů, jako je „vulgární liberalismus“, „manchesterský liberalismus“ či „paleoliberalismus“. Rüstow zavrhl starou liberální tradici a místo ní dosadil nový liberalismus s předponou „neo“.

Kolokvium Waltera Lippmanna

Třicátá léta 20. století byla v Evropě pro liberální myslitele obtížnou dobou. Nálada byla jednoznačně proti liberalismu a kolektivismus byl obecně přijímaný. Skupinka liberálů však chtěla udržet ideu svobody při životě, a proto francouzský filozof Louis Rougier zorganizoval v srpnu 1938 v Paříži mezinárodní setkání.

Rougier pozval na toto setkání podobně smýšlející liberální intelektuály, aby diskutovali o idejích amerického novináře Waltera Lippmanna, podle něhož se i tomuto setkání říká Kolokvium Waltera Lippmanna. Ten právě publikoval knihu The Good Society (Dobrá společnost), v níž kritizoval všechny varianty kolektivismu – nejen socialismus, nacionální socialismus a fašismus, ale i hospodářský program tehdejšího amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta New Deal.

Pozvání přijalo 25 intelektuálů, kromě Lippmanna například francouzský filozof Raymond Aron, rakouští ekonomové Mises a Hayek, britský filozof maďarského původu Michael Polanyi a dva němečtí ekonomové Wilhelm Röpke a Rüstow. Diskuse v Paříži se točila okolo otázky, jak by měl být liberalismus obnoven. Rüstow, Lippmann a Rougier se shodovali, že starý liberalismus laissez fair selhal a že na jeho místo je třeba dosadit nový. Mises a Hayek o tom sice byli přesvědčeni méně, nakonec se však účastníci kolokvia shodli na novém liberálním projektu, jenž však potřeboval nový název. Rüstow navrhl neoliberalismus a účastníci setkání jej přijali.

Liberální schisma

Jednota nových liberálů však měla krátký život. Již na kolokviu se totiž objevily rozdíly mezi „pravými neoliberály“ okolo Rüstowa a Lippmanna a spíše „starými“ liberály, jejichž vůdčími osobnostmi byli Mises a Hayek. Mises a Rüstow sice byli přátelé, ale v jejich myšlenkových postojích se ukázaly nesmiřitelné rozdíly.

© Mont Pelerin Society
Po druhé světové válce se neoliberálové sešli v roce 1947 ve švýcarském městečku Mont Pèlerin. Mezi účastníky setkání patřil i americký ekonom Milton Friedman (uprostřed v bílém kabátu).

Například Mises odmítal Rüstowovo tvrzení, že monopolizace je důsledkem liberalismu. Dle něho za monopoly a kartely nesl vinu stát, protože tyto tržní struktury mohly vzniknout jen díky státním zásahům a protekcionismu. Zatímco neoliberálové, jako byl Rüstow, požadovali státní zásahy, jež by napravily „nežádoucí“ tržní struktury, Mises neustále trval na tom, že jedinou legitimní rolí státu je rušit bariéry pro vstup na trh.

Na postojích Rüstowa a Misese se ukazuje schisma liberalismu. Pro Rüstowa liberálové ze staré školy, jako byl Mises, představovali nebezpečné extrémisty. Naopak pro Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté. V každém případě však koncept neoliberalismu vznikl jako něco zcela jiného než „radikální volný trh“, s nímž je dnes obvykle spojován. Neoliberalismus byl od Rüstowova projevu v roce 1932 až po kolokvium Waltera Lippmanna v roce 1938 pokusem zformulovat antikapitalistickou, antikomunistickou, ale napůl socialistickou třetí cestu.

Sociálně tržní hospodářství

Po druhé světové válce se neoliberálové opět sešli. Tentokrát na Hayekovo pozvání v roce 1947 ve švýcarském městečku Mont Pèlerin. A mezi jeho účastníky byli i ti z pařížského setkání v roce 1938, například Mises a Röpke. Ale také noví – kupříkladu američtí ekonomové Milton Friedman a George Stigler a šéf Freiburské školy Walter Eucken. Napětí mezi starými liberály a neoliberály však přetrvávalo. V jednu chvíli Mises rozčileně zvolal: „Jste parta socialistů.“

Krátce po založení Montpélerinské společnosti do ní vstoupil také Rüstow a tehdejší německý ministr hospodářství a později kancléř Ludwig Erhard. A byl to právě on, kdo v poválečném Německu zpopularizoval neoliberální myšlenky pod označením „sociálně tržní hospodářství“. Tento pojem vymyslel jeho poradce Alfred Miller Armack, který se také stal členem Montpélerinské společnosti.

Sociálně tržní hospodářství se však v důsledku redistribuce stávalo stále víc socialistické. Erhard sice vždy tvrdil, že trh je ze své podstaty sociální, a proto není třeba jej takovým dělat, ale v politické praxi se německý sociální stát neustále zvětšoval, což Rüstow nelibě nesl. Stěžoval si, že německý sociální stát se vyvinul v nesmírně komplikovaný systém, protože vznikl za Bismarcka. A varoval, že sociální politika by se mohla změnit v asociální, pokud by lidé byli zatíženi příliš vysokými daněmi.

Ztráta pravého významu

V akademické literatuře od třicátých do začátku šedesátých let 20. století se neoliberalismus často vyskytoval, v sedmdesátých a osmdesátých však téměř zmizel. To přetrvalo až do doby, kdy odpůrci liberálních reforem začali používat „neoliberalismus“ jako politickou frázi, aniž by si uvědomovali pravý význam tohoto slova.

Například politologové Taylor C. Boas a Jordan Gans-More tvrdili, že slovo neoliberalismus se znovu objevilo v Latinské Americe, v níž protržní reformátory ovlivnili němečtí neoliberální myslitelé. Pro latinskoamerickou levici se stal „neoliberalismus“ synonymem pro všechno, čím pohrdala. A to může být důvod, proč se z něho stalo sprosté slovo.

Na současné útoky na neoliberalismus bychom měli nahlížet v historickém kontextu. A při bližším pohledu je jasné, že některá selhání trhu byla spíš selháním hospodářské politiky. Kartelizace a monopolizace hospodářství, o nichž si například Rüstow a němečtí neoliberálové mysleli, že jsou následkem degenerované tržní ekonomiky, totiž byly spíše přímým důsledkem státních zásahů a protekcionismu, což Rüstow a jeho kolegové nekompromisně kritizovali.

Historické ponaučení

Z dějin neoliberalismu pak pro současnou politickou diskusi vyplývá následující ponaučení: neoliberalismus je myšlenkově mnohem bohatší, než se většina jeho dnešních kritiků domnívá. Zejména proto, že klade důraz na solidní instituce, jako jsou vlastnická práva, svobodné uzavření smlouvy, otevřené trhy, odpovědnost či monetární stabilita, jež jsou nezbytnými podmínkami pro prosperitu trhů.

Dnešní kritici neoliberalismu by si pak měli především uvědomit, že takový neoliberalismus potřebujeme víc, a nikoli méně. A že je rozhodně třeba méně zneužívat  termínu neoliberalismus k politickým účelům.¨

Luděk Bednář vyšlo na ceskapozice.cz

Kam dál:

Sdílejte přátelům

17
Komentujte

0 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na