Naděje lidstva: Břidlicový plyn – nový levný a ekologický zdroj energie

Nezařazené
Letos se staly Spojené státy v důsledku těžby břidlicového plynu zcela nezávislé na dovozu zemního plynu ze zahraničí a budou jeho čistými vývozci. Snižují tím emisní limity bezbolestně a ne tak hloupě, jak se to děje v přeekologizované Evropě.

V poslední době se objevil nový zdroj energie, který by mohl značnou měrou zlepšit naše zásoby energetických surovin a tak posunout do značné budoucnosti čas, ve kterém bude svět bojovat s nedostatkem energie a o kterém mluví tak rádi ekologičtí alarmisté původně soustředěni kolem tzv.Římského klubu a jeho Knihy knih – The Limits of Growths, Meze růstuZvládnutí těžby břidlicového plynu dalo lidstvu nový velice vydatný energetický zdroj, který by mohl posunout nebezpečí vyčerpání zdrojů přinejmenším do daleké budoucnosti. Není divu, že tato těžba se stala terčem kritiky „ekologů“ všech vyznání, které taková prognóza ohrožuje tím, že již se nebudou muset spřízněným firmám platit nestydaté subvence na tzv. „obnovitelné zdroje energie“(OZE). Dvě z nejvážnějších námitek těchto odpůrců jsou, že těžba břidlicového plynu silně naruší čistotu spodních vod v dané oblasti a že povede vede k narušení tektonické stability zemské kůry a tím ke vzniku zemětřesení.

V této situaci je na jejich vyvrácení samozřejmě zapotřebí základní osvěty a lze jen přivítat, že se tohoto úkolu ujalo Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) uspořádáním semináře „Je břidlicový plyn energetickou revolucí?“  Na seminář moderovaný ředitelem CEPu Janem Skopečkem vystoupili následující odborníci: Ing. Stanislav Benada, Ph.D., ředitel Muzea naftového dobývání a geologie v Hodoníně, posluchače seznámil s problematikou těžby břidlicového plynu, a příslušným přístrojovým vybavením, jakož i ovlivněním kvality podzemních vod. Odborník na seismický výzkum Mgr. Leo Eisner, Ph.D., z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR promluvil o možném nebezpečí tektonických poruch a tím také sekundárnímu ovlivnění čistoty spodních vod. Mgr. Ing. Miroslav Zajíček, M.A., ředitel Laboratoře experimentální ekonomie Národohospodářské fakulty VŠE, zhodnotil možný ekonomický přínos těžby zemního plynu jak v USA, tak v Evropě potažmo v České republice.

Ing. Benada nejdřív popřel pomluvy, že břidlicový plyn má nějaké zvláštní chemické složení, které mu nedává možnost zemní plyn nahradit. Zdůraznil, že i v tomto případě se jedná především o methan CH4, který pro svůj vysoký obsah vodíku v molekule poskytuje ten nejekologičtější zdroj pro automobily i tepelné elektrárny. Ten vznikal v dávnověku anaerobním tlením planktonu v pravěkých mořích. Vzniklá černá bahna byla dále sedimentována do jílovců a nakonec do břidlice. Vše se odehrávalo v hloubkách 2000 – 3000 km pod zemským povrchem. Procesem zvaným „kitching“ vznikaly uhlovodíky, část unikala k povrchu, část uvázla v břidlicových slojích. Tento proces probíhá i nyní, takže zásoby takto vzniklého plynu se nevyčerpávají, ale stále se doplňují.

Těžba začíná vrtem, který je stejný, jako vrty, jichž se provádí ročně tisíce. Zde se ale užívá postupného vrtání, kde se v jisté hloubce přestane, vrt se vyplní cementem, pak se začne vrtat dále, ale menším průměrem vrtné hlavice atd. Tím se kolem vrtu vytvoří betonová ochranná vrstva, která zcela zabrání tomu, aby obsah vrtu pronikal do propustného podloží a tedy i do spodních vod. Skutečně, tato technologie se užívá již 60 let a za tu dobu se NIKDY nestalo, aby došlo ke kontaminaci spodních vod.K uvolnění plynu z břidličných mikropórů v hloubce 2000 až 3000 metrů se užívá tzv. hydraulické štěpení (hydrofracking). Do místa břidličné sluje se zavede trhavina, která se odpálí, čímž se vrstva břidlice poruší. Pak se do toho místa pod tlakem vhání voda s křemičitým pískem, která trhlinky rozruší a plyn se začne uvolňovat. Tato voda obsahuje nepatrné přísady solí (nejvíce asi 0,085 % surfaktantů, 0,06 % KCl). Tyto soli se ale v současnosti nahrazují zcela inertním škrobem. Ovšem další soli se do vrtů dostanou z okolí – mají stejné složení jako soli v přírodních minerálních vodách, přesto je jejich koncentrace podstatně menší než v nich, přičemž ekologové o žádné „kontaminaci spodních vod“ v okolí lázeňských kyselek nemluví ani náhodou. Aby nedošlo ke kontaminaci půdou z povrchu, je před těžbou z plochy asi 1 ha odstraněna ornice, povrch chráněn nepropustnou betonovou plochou. Po ukončení těžby je beton odstraněn, ornice znova navezena a okolí rekultivováno, takže ve výsledku k žádnému hyzdění krajiny nedochází. 

Mgr. Eisner podotkl, že ekologická zátěž není větší, než zátěž obrovských zásobníků plynu, které se v posledních letech u nás budují ve velkém kvůli zamezení potíží se zahraničními dodávkami plynu. Navíc zmínil i námitky, že mohou během těžby vznikat otřesy půdy případně zemětřesení. Jako odborník na seismické jevy zdůraznil, že nejde o větší nebezpečí zemětřesení než to, které plyne z výstavby geotermálních elektráren, jejichž provoz ale bůhvíproč ekologickým aktivistům nevadí. Ani v tomto případě nemají proč protestovat. Přesto se z důvodu základní opatrnosti běžně provádějí seismická pozorování a v případě, že během vrtu by nastal i náhodný otřes větší než 0,5 magnitude (tedy takový, kterého si vůbec nikdo nemůže všimnout), vrt se zastavuje. V dosavadní historii byly zastaveny pouze dva vrty v souvislosti s geotermálními vrty a jediný v souvislosti s vrtem na získání břidličného plynu – samozřejmě žádný z nich nepřerostl v něco vážnějšího. Konečně připomněl, že i když v současné době dochází k masivnímu rozšíření těžby, nejde vůbec o nějakou novinku. První vrty v USA prováděla firma Halliburton v roce 1947, už roku 1949 byla zahájena komerční těžba. Přesto od této doby až doposud nebyl zaznamenán ani jeden únik nečistot do spodních vod, takže příslušná demagogie ekologů je založena na pusté lži.

Ing Zajíček připomněl, že u nás je ročně vyhazováno 38 mld. Kč na podporu obnovitelných zdrojů, z toho 24 mld. na fotovoltaiku. Každý si jistě dovede představit, jak výhodné by bylo použít těchto peněz na průzkum plynových zdrojů. U nás požádala o povolení průzkumu firma Cuadrilla, BAS. Ministerstvo životního prostředí udělilo průzkumu na Náchodsku licenci, ale věc způsobila takové vzbouření neinformovaného lidu, že na průzkum muselo být uděleno moratorium. V této souvislosti je také třeba vyvrátit opakovaný názor, že v USA se plyn těží v pouštích a na neobydlených místech, které v Evropě nejsou. Není tomu tak. Plyn se tam těží zhruba stejnou měrou v obydlených i neobydlených oblastech.

Důvodů, proč mají Spojené státy před námi takový předstih je více. Jednak ten, že těžba surovin má ve Spojených státech dávnou tradici, není zatížena takovými ekologickými předsudky jako u nás a zejména, že firma Halliburton, která má zejména z těžbou ropy své zkušenosti, a firma Mitchell Energy, která vyvinuje špičkové vrtné soupravy, vnášejí do těžby již hotové technologie. Hlavní důvod je ale legislativní povahy. Na rozdíl od prakticky všech evropských států platí v USA tzv. „Mineral rights“, podle nichž vlastníkovi pozemku nepatří jen jeho povrch, ale vše, co je pod ním až do středu Země. Cokoliv se tam najde, je jeho výhradním vlastnictvím, a jak s tím naloží, do toho mu nesmí kdokoliv mluvit, od státu až po militantní ekoteroristy. Proto potíže s těžbou se tam minimalizují. A právě proto už od příštího roku seUSA stanou čistými vývozci plynu do světa.

Má to ještě jeden důsledek – zlevnění plynu na jednu třetinu světové ceny vede k masivní výstavbě plynových elektráren, což má za následek útlum jaderného programu. Na rozdíl od fanatického Německa běžící atomové elektrárny se tam nechávají doběhnout, ale nové se už neplánují.

Na základě uvedených skutečností lze pochopit, proč nejhalasněji se proti těžbě břidličného plynu ohražuje Francie a Jihoafrická republika. Tyto země se samozřejmě obávají, že těžba by mohla vážně ohrozit právě jejich jaderné projekty. Naproti tomu i v Evropě o těžbě vážně uvažuje Británie a Polsko, ve světě pak Austrálie a Čína. 

A těžba břidlicového plynu má ještě jeden ekologický dopad. Masivní přestavba uhelných elektráren v USA na plynové povedou k masivnímu úbytku skleníkových plynů, takže Spojené státy snižují emisní limity, ale bezbolestně, ne tak hloupě, jak se to děje v přeekologizované Evropě.

Jiří Pancíř vyšlo na fragmenty.cz, ilustrační obrázek: Vojta Rejl, zdroj: ČT24

Miroslav Zajíček: Iluze plánované energetiky

Je to něco jako výroční kratochvíle. Téměř každý ministr ohlásí s velkou slávou novou energetickou koncepci. A spousta lidí na ten dokument hledí div ne jako na svatý grál, mající vyřešit snad všechny problémy s drahou elektřinou či čímkoliv jiným. Opravdu si myslíte, že osmdesát stran slohového cvičení je tím, za co se vydává?

Podle ministerstva průmyslu je Státní energetická koncepce výhledem na příštích třicet let, tedy na období, „ve kterém je obvykle zajištěna ekonomická návratnost investic do všech typů zdrojů a sítí a ve kterém lze ještě rozumně předvídat základní charakteristiky budoucího vývoje“. Tak schválně. Zkuste si sami sebe představit v roce 2040. Anebo naopak – před třiceti lety. To se psal rok 1982 a právě začala výstavba Temelína. Tehdejší představy o energetice byly z dnešního pohledu zcela scestné. Podle představ plánovačů už čtyři bloky Temelína měly téměř dvě desítky let produkovat elektřinu, ve výstavbě měla být jaderná elektrárna Blahutovice, uvažovalo se o jaderných výtopnách Plzeň a Mělník. Republiku měly obepínat rozsáhlé teplárenské soustavy napojené jak na Temelín a Dukovany, tak na soustavy v severních Čechách a na severní Moravě.

Jak jsme se mýlili v elektřině

Všechny tyto představy rozmetal polistopadový vývoj. Jenomže predikční schopnost ministerských úředníků se nezlepšila se změnou poměrů ani v nejmenším. V 90. letech nebyl nikdo schopen předpovědět, že nezávislí výrobci získají na úkor ČEZ dvacet procent trhu a že se během tří let zvýší spotřeba zemního plynu z šesti na téměř deset miliard kubických metrů (aby po patnáct let stagnovala). Nikdo si nebyl schopen představit, že spuštění Temelína nebude mít žádný vliv na množství vytěženého uhlí a že nakonec čeští výrobci budou vyvážet do zahraničí čtvrtinu domácí produkce. A už vůbec si nikdo ani v nejmenším nedovedl představit, že v Čechách a na Moravě bude instalovaný výkon solárních elektráren zhruba o velikosti dvou temelínských bloků a současná hodnota nákladů podpory všech obnovitelných zdrojů přesáhne 20 procent HDP. A to bez ohledu na to, že Česko vždy od roku 1995 mělo energetickou koncepci. Ani jeden z výše popsaných dominantních rysů české energetiky posledních dvaceti let v žádné energetické koncepci popsán nebyl a nebyl ani žádnou koncepcí vyvolán.

Popírání reality

Koncepce je tradičně směsicí nekompatibilních cílů, které se do ní dostaly proto, že je buď chce nějaká zájmová skupina nebo je vyžadují externí síly – zejména EU, byť energetika je součástí samostatné působnosti národních států. Jen tak namátkou. Koncepce není kompatibilní s evropskou „Cestovní mapou“. Stanovený cíl podpora volného trhu s elektřinou je v rozporu s cílem uchovat hnědé uhlí pro domácí teplárny. Stejně tak NErozhodnutí o prolomení limitů těžby hnědého uhlí, že se „uvidí za pár let“. „Za pár let“, pokud ještě vůbec bude možné v těžbě pokračovat – technologicky a ekonomicky – neboť v lomu ČSA už nyní začínají omezovat těžbu a vytvářet závěrný svah -, už teplárny toto uhlí potřebovat nebudou, neboť budou dávno přestavěny na využití zemního plynu, ale ne jako centrální zdroje, nýbrž kotelny na místě dnešních výměníkových stanic. Stavba nových jaderných bloků na spotřebu uhlí pro vývoz nebude mít vliv do té doby, dokud variabilní náklady výroby elektřiny v hnědouhelných blocích včetně nákladů na povolenky budou nižší, než je cena elektřiny na trhu v Evropě.

Mimochodem, povolenky na emisi CO2, což je veličina kritická pro vyhodnocení návratnosti investic do jaderných elektráren, jsou v celé koncepci zmíněny převážně jen v souvislosti s tím, že výnosy z jejich prodeje je třeba nějak vhodně nasměrovat – nejlépe do zvýšení energetické efektivnosti čehokoliv. Budou existovat po roce 2020? V tom nemá jasno ani Evropská komise, ale ministerstvo předpokládá cenový vývoj povolenek po roce 2020. Jak na to přišlo, je záhadou. Mimochodem, za takových cen se nejenom nezmění řazení elektráren na trhu (zdroje na hnědé uhlí budou pořád nejlevnější), ale jaderné elektrárny se stále ještě nevyplatí. Jak chce za těchto předpokladů stát donutit ČEZ, aby urychleně dostavěl Temelín, je záhadou. A že by semuselo jednat o rychlost u jaderných elektráren závratnou – podle koncepce by třetí a čtvrtý blok Temelína měly začít vyrábět zhruba už za necelých deset let. Tomu nevěří ani ten největší optimista.

Koncepce téměř ignoruje technologickou revoluci při těžbě zemního plynu z netradičních zdrojů a její dopad na ceny plynu a dalších energií. Zemní plyn z břidlicových hornin je zmíněn pouze okrajově jako možný zdroj, pokud se bude těžit v Polsku. To ale ukazuje na hluboké nepochopení fungování celosvětového trhu se zemním plynem, neboť břidlicová revoluce působí po celém světě bez ohledu na to, že zatím těžba probíhá pouze v USA. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

Naštěstí vývoj energetiky na koncepci prakticky vůbec nezávisí. Energetika ale bohužel stále závisí na politicích a jejich někdy až fantasmagorických rozhodnutích, jako je podpora obnovitelných zdrojů. Před nimi nás žádná koncepce neuchrání.

Miroslav Zajíček; ředitel Laboratoře experimentální ekonomie při Vysoké škole ekonomické v Praze
vyšlo v Lidových novinách a na cepin.cz 

Sdílejte přátelům

Komentujte

  Subscribe  
Upozornit na