Mýtus o demokratičnosti Evropské unie

Mýtus o demokratičnosti Evropské unie

Cílem tohoto článku je zabývat se tezí, že Evropská unie je demokratická, transparentní a respektuje otevřenost a pluralitu názorů. Tato teze se v sou

Nová evropská daň ukrojí další peníze z úspor lidí
Babiš v Hyde parku nesouhlasil, že dotace jsou organizovaná korupce
Předvolební lži pro naivní voliče – přichází zvýšení daní o 56 mld. Kč
Cílem tohoto článku je zabývat se tezí, že Evropská unie je demokratická, transparentní a respektuje otevřenost a pluralitu názorů. Tato teze se v souvislosti s Evropskou unií používá velmi často a dlouhodobě se považovala za obecně akceptovanou. Veřejné mínění na toto téma se začala měnit až po vypuknutí krize eura a částečně po odmítnutí legitimního hlasování Irska o Lisabonské smlouvě. Teze o významně vyšší míře demokratičnosti byla také velmi často používaným argumentem v rukou lidí, kteří chtěli přenést co nejvíce moci z národních států na Evropskou unii.

Tito lidé však jen zřídka argumentovali fakty, obvykle už ve svých východiscích předpokládali vyšší míru demokracie,nebo se dívali na vznešené a velkolepé cíle Evropské unie, přičemž na samotné uskutečnění těchto cílů se nedívali. V tomto článku ukážu několik příkladů, u kterých měla Evropská unie mnohem blíže k totalitním režimům, jako k ideálům demokracie.

(Poznámka: tento článek jsem napsal ještě začátkem ledna, ale dosud nebyl zveřejněn)

Evropská ústava

V souvislosti s přijímáním evropské ústavy se konala 4 referenda, přičemž až ve dvou z těchto referend byla evropská ústava odmítnuta [1] . O způsobu schvalování evropské ústavy v České republice, který rozhodně není možné nazvat demokratickým, píše Petr Mach ve své knize „Jak vystoupit z EU“ [2] .

Kdy se mělo hlasovat o evropské ústavě na zasedání vlády České republiky, k překvapení všech přítomných text ústavy nebyl k dispozici. Bylo tomu tak údajně kvůli tomu, že český překlad se ještě nestihl vytvořit. Přítomný ministr Mlynář namítal, že nemůže vyslovit souhlas s textem, který se má teprve zrodit. Ministr zahraničí spolu s premiérem však přesto tlačili přítomné k hlasování, protože hlasování se muselo uskutečnit do termínu stanoveného komisí: „Je přece nepředstavitelné, že bychom se podpisu smlouvy za dva dny v Římě nezúčastnili jen proto, že neexistuje česká verze smlouvy.“ Za dva dny tedy premiér podepsal v Bruselu smlouvu, kterou ani nevyjednal, ani nečetl.

Lisabonská smlouva

Lisabonská smlouva má původ právě v evropské ústavě. Změny v Lisabonské smlouvě jsou oproti původní evropské ústavě spíše kosmetické než zásadní. Podle Anthonyho COUGHLANOVÁ, ředitele The National Platform EU research and Information Centre a autora knihy „Řekněme své ano nebo ne evropské ústavě“ je Lisabonská smlouva až na 96% identická s původní evropskou ústavou [3] . Také hovoří o tom, že změny vytvářejí novou Evropskou unii s právní subjektivitou, která tak je od schválení nadřazená vůči ostatním státům, čili například jako Spojené státy vůči Kalifornii, nebo Spolková republika Německo vůči Sasku.

U Lisabonské smlouvy nastala v České republice podobná situace, jako při schvalování evropské ústavy. České republice nebyl poskytnut překlad, navzdory tomu, že u jiných dokumentů to bývá zvykem. Tentokrát si však Česká republika dala přeložit tento dokument na vlastní náklady, nebyl však ověřený a tedy ani právně závazný.

Na rozdíl od evropské ústavy tentokrát politici nechtěli riskovat – referendum v žádné zemi nepovolili. Jedinou výjimkou bylo Irsko, kde povinnost vyhlásit referendum vyplývala přímo z Ústavy. Jak řekl Anthony Coughlan, mnozí politici se přiznali, že o Lisabonské smlouvě referendum nemůže být, protože by ho lidé odmítli. Občané nedostali možnost o Lisabonské smlouvě rozhodnout přesto, že ze čtyř zemí, kde tu možnost při evropské ústavě měli, ji odmítli  až ve dvou.

Oči všech evropských politiků tedy s obavou hleděly na Irsko, které bylo jedinou možností, která by mohla překazit jejich plány. A k překvapení mnohých se tak i stalo. 12. června 2008 většina hlasujících Irů v referendu Lisabonskou smlouvu odmítla. Již 19. června se však sešla Evropská rada, která vyhlásila, že ratifikace v dalších zemích musí pokračovat. Paradoxně jako důvod uvedla, že „(…) účelem Lisabonské smlouvy je, aby Evropská unie fungovala efektivněji a demokratičtěji, Evropská rada konstatuje, že ratifikační proces v ostatních zemích musí pokračovat“ [4] . Tato prohlášení bychom v světle tehdejších událostí mohli s čistým svědomím označit za orwellovský doublespeak.

Evropská unie však nechtěla akceptovat ani odmítnutí Lisabonské smlouvy v referendu a nařídila provedení dalšího referenda. Tím, že nechali znovu hlasovat o stejném dokumentu doslova přiznali, že ho chtějí prosazovat záměrně proti vůli svých občanů, což je už z definice totalitní praktikou [5]. Tentokrát už nenechali výsledek náhodě a před referendem spustili propagandu na úkor všech evropských daňových poplatníků. Jak píše Petr Mach na svém článku, součástí kampaně byla také demagogie až vyložené lži, když už samotné heslo kampaně bylo „Yes for jobs“, čili „ano pracovním místům“, přičemž Lisabonská smlouva žádným způsobem k vytváření nových pracovních míst neměla přispívat. [ 6]

Petr Mach také píše o příkladu jedné šestnáctistránkové přílohy k novinám „Sunday Tribune“, kterou také zaplatila Evropská unie z peněz všech občanů. Příloha se jmenovala „Váš průvodce Lisabonskou smlouvou“ a byla zaměřena stejně jednostranně a propagandistický. Říká se v ní o desetiletích válek v minulosti, přičemž dnes už máme naštěstí EU. Bez Lisabonské smlouvy prý není možné čelit globální krizi a členské státy vydávají na boj s krizí 200 miliard eur, což však stejně nemá žádnou spojitost s Lisabonskou smlouvou. Po množství utracených peněz na jednostranně zaměřené kampaně tak o rok později Irové nakonec Lisabonskou smlouvu v opětovném hlasování schválili. Někteří politici, například prezident ČR Václav Klaus, se však v souvislosti s hlasováním vyjádřili, že Irům by bylo „umožněno“ hlasovat, dokud by se nedostavil správný výsledek. Po schválení také Brusel vytvářel velký tlak na podepsání smlouvy Klausem.

Zkušenost ze schvalování Lisabonské smlouvy tedy otevřeně ukázala, jak skutečně záleží Evropské unii na hlasu občanů. Evropská unie také nedávno zamítla snahy Řeků o vyhlášení referenda, ve kterém se mělo rozhodovat o odmítnutí peněžité pomoci. Tyto dva případy nebyly výjimkou, Evropská unie se snaží referendům vyhýbat, kdykoli to je možné, jak jsme to mohli vidět v případě neumožnění hlasování o Lisabonské smlouvě v ostatních členských státech. Bylo tomu tak přesto, že v některých z nich byla téměř identická evropská ústava odmítnuta. Nedovolila také hlasování o dalších záležitostech, které velmi významně mění charakter a budoucnost Evropské unie, například o Evropském nástroji finanční stability a evropském mechanismu stability (také známé jako Eurovia a Eurovia 2). O těchto změnách Evropská unie neumožnila občanům hlasovat přesto, že mnohé průzkumy ukazovaly v mnoha zemích odpor jednoznačné většiny občanů vůči nim. Referenda o samotném euru neprobíhala v žádných zemích s výjimkou dvou, přičemž v obou z nich bylo euro odmítnuto [7] .

Propaganda Evropské unie

Evropská unie vynakládá obrovské množství společných prostředků všech evropských daňových poplatníků na propagandu, aby je přesvědčila o své legitimitě šířením jednostranných názorů. Jedním z hlavních úspěchů v Evropské unii na tomto poli jsou eurofondy.

Eurofondy

V případě eurofondů se Evropské unii podařilo přesvědčit veřejnost, že jde o peníze z jakýchsi „evropských zdrojů“, jakoby se nás jejich financování příliš netýkalo. U eurofondů tak akceptujeme i vyšší míru korupce a menší efektivitu využití prostředků, resp. směrování prostředků na místa s nižší prioritou, protože občané mají dojem, jakoby šlo o „peníze zdarma“. Evropská unie toto podporuje množstvím tabulí a plakátů u každé dokončeny budovy nebo jiného projektu, které jako by lidi měly přesvědčit, že by ty projekty nevznikly bez její existence. Pravda je však dost odlišná – jak ukazuje nedávná studie INESS, na každé euro z Evropské unie jsme museli vynaložit 90 centů ze státního rozpočtu [8]Vzhledem k rozsahu tohoto článku se není možné zabývat využitím eurofondů podrobněji, pro další informace doporučuji svůj starší článek [9] .

Volný obchod a hranice

V souvislosti s Evropskou unií se pokládá za fakt, že právě jí vděčíme za 4 svobody – tedy svobodu pohybu osob,  služeb, kapitálu a zboží – a volné hranice bez hraničních kontrol. Drtivou většinu lidí by asi překvapilo, že to vůbec není pravda. Volný obchod a zmiňované 4 svobody nám nezajišťuje Evropská unie, ale Evropský hospodářský prostor. Pro členství v EHP není nutné být členem Evropské unie, členy EHP jsou kromě všech členských států EU i Norsko, Lichtenštejnsko a Island. Volný obchod s Evropskou unií má pomocí bilaterálních smluv zabezpečené i Švýcarsko, které není ani členem EU ani EHP.

Podobně je tomu v případě volných hranic bez hraničních kontrol. Ty nám nezajišťuje Evropská unie, ale Schengenský prostor, při kterém má i Slovensko samostatnou smlouvu, která není přímo závislá na smlouvě s EU, podobně, jako je tomu u smlouvy o Evropském hospodářském prostoru. Členy Schengenu jsou stejně tak  i země mimo Evropskou unii, a to Norsko, Lichtenštejnsko, Island a Švýcarsko. Zajištění volného obchodu a volných hranic Evropskou unií je největší mýtus, který je náležitě zneužíván politiky, kdy se svět po vystoupení z Evropské unie představuje jako svět v izolaci.

Dětská propaganda

Jednou věcí je propaganda, která je zaměřena na dospělé. Mnohem zákeřnější je však propaganda, která je zaměřena na děti, protože děti často nemají ještě vytvořeny vlastní názory a teprve si je formují. Velmi nebezpečné tedy je, když je ovlivňují jednostranné informace, zejména pokud jde o politiku, jež by se v žádném případě neměla soustřeďovat na děti. Evropská unie však přesto mnohdy svoji propagandu míří přímo na děti.

O dětské propagandě píše na svém blogu poslanec Evropského parlamentu Daniel Hannan. Představuje například komiks s názvem „Válka o malinovou zmrzlinu“, který je pohádkou o tom, jak se děti vracejí v čase do barbarských dob, kdy ještě existovaly národní státy a učí jejich obyvatele rušit hranice. V komiksu „Neklidné vody“ je zase hrdinkou poslankyně Evropského parlamentu, přičemž komiks obsahuje věty jako „Jen se směj! Jen počkej, až uvidíš moje dodatky k návrhu Komise! „.

Další postavou je například hrdina s názvem „Kapitán Euro“. Na oficiální stránce Kapitána Euro se také píše o mnoha vystoupeních v médiích, díky nimž se „stává superhrdinou – maskotem Evropy“. Daniel Hannan rovněž hovoří o jedné interní zprávě Komise, v níž je uvedeno i toto: „Děti mohou fungovat jako poslíčci, kteří mohou pomoci dostat naše myšlenky až ke nim domů. Mladí lidé jsou často zprostředkovateli mezi staršími generacemi a pomáhají jim porozumět euru. „ Hannan také říká, že snaha dosáhnout rodičů přes jejich děti je spíše charakteristická pro autoritářské státy a ne pro liberální demokracie [10]. Právě totalitní režimy totiž používaly praktiky, jejichž prostřednictvím vštěpovaly lidem „správné názory“ už od útlého dětství.

Tým a rozpočet Evropské unie pro propagandu

Propaganda Evropské unie nevzniká náhodně. Málokdo o tom ví, ale Evropská unie má lidi a část rozpočtu vyhrazenou výlučně pro účely své vlastní propagace. Pro rok 2012 například Evropská unie ve svém rozpočtu vyčlenila na propagandu až 258 milionů eur. Evropská komise hovoří o „správném“ způsobu informování novinářů, které obhajuje jako „důležitý krok, protože novináři jsou spojením mezi občany a EU“. Interní dokumenty hovoří o takovém informováni, které by nebylo neutrální, ale mělo by zaujmout „poučný postoj“, při kterém budou obhajovat legitimitu Evropské unie, zlepšovat její obraz a vyzdvihovat její roli.

Příkladem informace vytvořené Evropskou komisí může být například rozpočet EU, který je prezentován jako „budování společné budoucnosti“. [11] Jak píše ve svém článku The Telegraph, tyto peníze chce Evropská unie utratit až na 1000 tvůrců veřejné mínění, což je podle slovníku synonymem propagandistů. [12]

Toto však nestačí všem vysokým představitelem Evropské unie. Baronka Ashtonová plánuje utratit dalších 8,5 milionu liber na vylepšení image své nové diplomatické služby přesto, že už má k dispozici čtyři vlastní tvůrce veřejného mínění. Za žádané peníze plánuje vytvořit videa, která budou „ilustrovat široké veřejnosti rostoucí význam úlohy EU jako globálního hráče v budování míru a krizového řízení“[13] .

Jiné způsoby propagandy

Kromě výše zmíněných systémových prvků propagandy používá Evropská unie i jiné věci, jak přesvědčit občany o své užitečnosti. Jeden příklad je například čtvrt milionu eur, které Evropská unie vynaložila na vytvoření počítačové hry Citzalia, ve které se budou moci občané zahrát na poslance Evropského parlamentu. Hra umožní hráči postupovat ve hře tím, že bude předkládat zákony, psát články pro online média a debatovat o některých detailech Evropské integrace [14] [15] . Nejde přitom o první počítačovou hru, na kterou vynaložila Evropská unie peníze všech daňových poplatníků. 
Dalším příkladem vynaložení peněz na propagaci Evropské unie je nedávný nápad prezidenta EU Hermana van Rompuye, který by chtěl zrealizovat mimořádně drahý projekt stanice metra a nové budovy pro Radu Evropské unie až za 550 milionů eur. V době krize by tak chtěl nahradit budovu postavenou teprve v roce 1995, která je jednou z největších budov v Evropě vůbec, kde jen samotné chodby mají délku 24 kilometrů [16] .

Euro

Projekt eura byl již od počátku provázen velkým množstvím propagandy, ignorování a vysmíváni jeho oponentů a po vypuknutí jeho krize mnohokrát popíráním plánovaného řízení až do doby těsně před jeho uskutečněním.

Euro od počátku bylo politickým rozhodnutím a nikoliv ekonomickým. Dnes už s tím souhlasí velká část veřejnosti a ekonomů, ještě před pár lety však toto všichni vrcholoví politici otevřeně popírali. Jak píše Arjen Klamer ve své knize: „Předpoklad byl, že jakmile by monetární unie byla skutečností, nějaký druh federálního uspořádání, nebo alespoň bližší politické unie, by musel následovat, aby mohla monetární unie fungovat. Vůz byl tedy zapřažen před koně. Byl to experiment. Žádný politik se neodvážil položit si otázku, jaké důsledky by mělo selhání, nebo co by se stalo, kdyby silná politická unie nepřišla. Vlak musel jít dál [17] . „

Politický mainstream však používal propagandu pro zesměšnění takových kritiků a častokrát otevřeně lhal:

Skutečnost fungování eura ukázala absurdnost antievrópskeho plašení, zatímco zvýšila hlad veřejnosti po informacích. Veřejné mínění se už mění, jak lidé vidí úspěch nové měny na pevnině. (Ken Clarke, 2002) Euro, navzdory temným předpovědím od antievropanů, dokázalo svůj úspěch. Už si více nemůžeme dovolit izolaci od našeho největšího a nejbližšího obchodního partnera. (Charles Kennedy, 2002) Pokud se zbavíme libry a přijmeme euro, zbavíme se také krize libry a jejího nadhodnocení. Toto nám dá skutečnou kontrolu nad našim ekonomickým prostředím. (Chris Huhn, 2004) Euro udělalo pro vynucení rozpočtové disciplíny ve zbytku Evropy více, než jakékoli množství napomenutí z Mezinárodního měnového fondu nebo OECD. (Nick Clegg, 2002) Pokud zůstaneme mimo, cena, kterou zaplatíme na ztracených investicích a pracovních místech, bude nevypočitatelná . (Peter Mandelson, 2002) [18]

Euro tedy bylo nástrojem, kterým chtěla Evropská unie donutit své občany proti jejich vůli přistoupit k větší politické integraci, protože to nedokázala udělat legitimními způsoby. Věděla, že jen při nezbytnosti vyvolané monetární unií by lidé přistoupili na kroky, které by byly jinak naprosto nemožné – například na úrovni Evropské unie bezprecedentní přerozdělování peněz přes EFSF a ESM, o kterých budu psát dál.

Nejtěžší pro politiky bylo přesvědčit občany Německa, aby přijaly novou měnu. Německá marka byla legendární svou stabilitou, a také byla symbolem tzv. poválečného hospodářského zázraku. Německá vláda proto vyčlenila 5,5 milionu německých marek na kampaň, která lidi měla přesvědčit, že euro bude stejně stabilní jako marka. Po odmítnutí eura v Dánsku rozpočet kampaně více než ztrojnásobila, až na 17 milionů marek. Nakonec se jim to podařilo díky mnohým závazkům a slibům, které měly z Evropské centrální banky udělat nezávislou instituci po vzoru německé Bundesbanky. Relativní nezávislost ECB však vydržela jen během dobrých časů. Během krize se její činnost zásadním způsobem změnila. Jednou ze zásadních změn bylo akceptování kolaterálu s ratingem až BBB-, místo původního A-. Toto měl být jen dočasný krok, který měl pomoci zejména Řecku. Skončit to mělo na konci roku 2010, přičemž to 15. ledna 2010 potvrdil i prezident ECB Jean-Claude Trichet se slovy „Nebudeme měnit náš systém jistot kvůli jedné konkrétní zemi. Naše pravidla pro akceptovaný kolaterál platí pro všechny země stejně. „ Podobně se v té době vyjádřil i hlavní ekonom ECB Jurgen Stark, který řekl, že trhy se mýlí, pokud věří v záchranu eura ostatními státy. 28. února to také potvrdila Angela Merkelová: „Máme smlouvu, která vylučuje možnost záchrany ostatních států.“ Už v březnu však ECB a země eurozóny udělaly přesně to, co celou dobu popíraly. Trichet oznámil, že akceptování jistoty nižší kvality se prodlužuje i na rok 2011. Také byla dohodnuta záchrana Řecka. Země eurozóny vytvořily fond v hodnotě 750 miliard eur. 27.října 2010 o něm Merkelová prohlásila: „(Fond) Skončí v roce 2013. Takto jsme to chtěli a schválili. Nemůže a nedojde k prodloužení jeho platnosti, protože vysílá špatné signály trhům a členským zemím a vyvolává nebezpečné očekávání. Vyvolává očekávání, že Německo a ostatní členské země, a tedy také daňoví poplatníci těchto zemí, jaksi vstoupí do hry v době krize a mohly by převzít riziko investorů. „

Již o necelé dva měsíce se však Evropská rada dohodla na trvalém záchranném fondu, v příkrém rozporu s tím, co Merkelová říkala.

Euro bylo tedy od začátku založeno na demagogii až vyslovených lžích, zavádění a jiných věcech, které hrubě šlapou po všech ideálech demokracie. Spolu s krizí eura však má v nejbližších měsících přijít i ESM, také známý jako „trvalý euroval“, který v sobě nese mnohé šokující protidemokratické praktiky.

Schválením trvalého eurovalu se Slovensko „neodvolatelně a bezpodmínečně zavazuje poskytnout příspěvek„, který však může být v  jakékoliv výšce, protože po jeho schválení může být již bez našeho dalšího souhlasu navyšován do libovolné výšky. Guvernéři trvalého eurovalu také mají absolutní moc: „ESM nepodléhá žádnému národnímu právu (čl. 1 a 27), “ ESM, jeho majetek, finanční prostředky a aktiva jsou vyňaty ze všech forem soudních procesů „(článek 27/3),“ archivy ESM a všechny písemné dokumenty jsou nedotknutelné „(článek 27/5 ). „Dále, jak píše Richard Sulík na svém blogu, “ Guvernéři, jejich zástupci, členové správní rady a jejich zástupci, generální ředitel a všichni zaměstnanci mají imunitu (čl. 30).  Když tedy slovenský zástupce překročí mandát, který mu vláda nebo parlament dají, nestane se vůbec nic, protože má imunitu. “ [19]

Podpis eurovalu je tedy bianko šekem, který z důvodu možnosti neomezeného navyšování jeho částky dává Evropské unii do rukou neomezenou moc nad naším rozpočtem. Tuto moc samozřejmě nemusí využít, ale z právního hlediska ji bude mít k dispozici.
Evropská unie provádí nebo provedla ještě mnoho dalších šokujících věcí, které jdou přímo proti demokratickým principům, vzhledem k rozsahu tohoto článku je však nebylo možné sem zahrnout. Výpočet již zmíněných věcí však může posloužit jako protiargument lidem, kteří by chtěli přenášet pravomoci ze Slovenska do Bruselu jen proto, že slovo „evropský“ je pro ně synonymem se slovem „demokratický“.

——————

Pokud se Vám článek líbil, prosím podpořte ho na Vybrali.sme na tomto místě . Děkuji


Filip Vačkoneděle 7. října 2012 14:20 vacko.blog.sme.sk, překlad reformy.cz

COMMENTS

WORDPRESS: 0
DISQUS: 0