Jedovatý líh aneb oslava hlouposti

Nezařazené

Tuhle jsem mluvila s jedním jazykozpytcem. Lingvista se rozpovídal o tom, jak je konstrukce toho kterého jazyka důležitá pro rozvoj a způsob našeho myšlení. Takové atributy jazyka, jako je třeba slovosled, podle jeho názoru ovlivňují způsob, jakým utváříme myšlenky. To, nakolik umíme třeba myslet analyticky, nakolik „žijeme přítomností“, nebo naopak jsme zvyklí plánovat budoucnost. Zkrátka nejen způsob našeho myšlení utváří náš jazyk; taky opačně jazyk formuje myšlení.

To mě přivádí na – možná bláznivou – hypotézu. Vezměme si třeba na jedné straně slovanské jazyky reprezentované češtinou a na druhé straně třeba západogermánské jazyky reprezentované angličtinou. Lingvista by sice řekl, že základní rozdíl mezi nimi spočívá kupříkladu v počtu pádů, slovesných tvarů a bla bla bla, já ale nejsem lingvista, a tak mě jako první praští do ucha existence či neexistence členů. Angličan, Američan nebo Australan neřekne „auto“. On buď před slovem auto vysloví člen, anebo řekne něco jako „mé auto“, „tvé auto“, „jejich auto“. Prostě a jednoduše, s daleko větší pečlivostí a ve větším procentu případů než Čech, Slovák či Rus vysvětlí, čí to auto vlastně je. Zato Frantovi Novákovi je to jedno. Prostě na nákup dojede autem, a nechá na posluchačově uvážení, zda to auto patří Frantovi, jeho zaměstnavateli nebo sousedovi, kterému ho právě čmajznul.

A pokud je pravda, že náš jazyk utváří naše myšlení, pak se zdá být logická hypotéza, že Angličan, Američan nebo Australan vycepovaný svým vlastním jazykem bude krapet víc přemýšlet nad tím, komu patří auta, pozemky, daně, zkrátka každá drobnost v jeho životě, než Čech, Slovák nebo Rus, který bude mít – taky vycvičený svým vlastním jazykem – krapet víc pocit, že je to vlastně fuk, čí auto si půjčil, na koho pozemku právě šlape po obilí a komu stát právě zvyšuje daně.

Nějak podezřele ona hypotéza pasuje na realitu. Zkrátka zdá se, že jazyk je zbraň obdivuhodně mocná. Stačí jen maličko posunout význam několika slov a stádo voličů šlape, jak se mu píská. A právě proto jsou hrátky a manipulace s jazykem tak strašlivě nebezpečné. Tak například:

Skutečnost, že majetek z řeckých důchodových fondů byl zestátněn neboli ukraden, byla oficiálně označena za „dobrovolný odpis“. Veřejnost se tudíž nebouří.

Když ECB tiskne inflační peníze, je to oficiálně označováno za záchranu Evropy. Veřejnost se tedy nebouří.

Když politická strana je založena jako s.r.o. jediného člověka s cílem přihrávat mu veřejné zakázky, je oficiálně označována za stranu, jejímž hlavním programem je boj proti korupci. Veřejnost se tedy nejen nebouří, ale dokonce ji i volí.

A když se regulace přepískne tak moc, že kvůli ní umírají lidé, oficiálně se začne mluvit o potřebě regulaci ještě zvýšit, nikoliv snížit. Protože to je ve skutečnosti pravá podstata lihové aféry. Když se v roce 2009 přijímala novela Zákona o spotřebních daních, bylo to vysvětlováno tím, že vyšší daň zvýší výběr spotřební daně z lihu zhruba o půl miliardy korun. Jaksi se nestalo, výběr daně klesl. Ne snad, že by lidé kvůli dražšímu alkoholu přestali pít; ale jednak výrobci zcela racionálně ve svém průměru zareagovali lehkým snížením podílu etanolu v lihovinách, jednak stejně racionálně vzrostl černý trh. Vyšší regulace v podobě vyššího zdanění tedy zhoršila veřejné finance a ještě motivovala k většímu pančování. A když se to naplno provalilo, místo aby se daň a regulace snížila, mluví se o potřebě regulace ještě vyšší. Čím víc to nefunguje, tím houšť do toho. Tedy já už vážně nevím, kde zůstal selský rozum. 

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)

Markéta Šichtařová|pátek 28. září 2012 13:04|karma článku: 38,17|přečteno: 2435 x

Markéta Šichtářová vyšlo na:

Jedovatý líh aneb oslava hlouposti

Sdílejte přátelům

Komentujte

  Subscribe  
Upozornit na