Jak nám ty milardy nepomohly (sichtarova)

Nezařazené

Už přes dvě stě miliard. To je podle čerstvé zprávy dosavadní letošní účet, který Česká národní banka zaplatila jako cenu za své úsilí udržet korunu k euru nepřirozeně slabou. A to ještě rok zdaleka nekončí.

Budu si na chvilku trochu hrát na rebelku:

Pravda, bilanci centrální banky musíme chápat o dost jinak než třeba rozvahu obchůdku na rohu prodávajícího housky. Zdaleka to tedy neznamená, že by těchto více než 200 miliard korun bylo něco jako „čistá ztráta“, v měnové politice to funguje trochu jinak. Kdybychom o dvou stovkách miliard mluvili v souvislosti s veřejným dluhem či schodkem státního rozpočtu, bylo by to horší. Ale přesto: tahle obrovská částka dává dobrou představu o tom, jak velké úsilí Českou národní banku její záměr – udržet korunu slabší, než by odpovídalo stavu ekonomiky – stojí. Ale proč vlastně? Za co to tu platíme…? Co pozitivního jsme si za to vlastně koupili…?

Koupili jsme si o něco vyšší inflaci. Tedy možná jsme si ji koupili. Protože není tak docela jisté, že to opravdu funguje. Každopádně ale idea České národní banky je tato: Korunu oslabíme – tím prodražíme dovážené zboží a současně zlevníme vyvážené zboží – levnějšími vývozy podpoříme exportéry – a současně dražšími dovozy zvýšíme domácí inflaci, takže se vyhneme té děsivé a obávané deflaci. Mnóóó… že by to nějak zázračně fungovalo, se tedy moc říct nedá vzhledem k tomu, že podle posledních známých údajů u nás ceny meziročně rostou jen o 0,2 %. Čili v podstatě nerostou. Čili od oné obávané deflace nás nedělí skoro nic. Ale budiž – koneckonců dalo by se namítnout, že kdoví, jak hlubokou deflaci bychom tu měli, kdybychom neměli ČNB. Ale o to teď zase tolik nejde. Jde o jinou věc.

Jde o ony hrůzostrašné zkazky o deflaci, z nichž by jeden měl dojem, že ta bestie kouše jak divá zvěř. Jenomže skutečně deflace kouše? Ano i ne. Velmi zjednodušeně můžeme mluvit o jakési zlé, anebo hodné deflaci. Ta zlá deflace je to, čeho se centrální bankéři tolik bojí. Vlastně jde o to, že v případě hospodářské krize nemají lidé na útraty. Protože neutrácí, ceny klesají. Lidé pak začnou deflaci očekávat a programově ještě víc odkládají své nákupy i investice, protože čekají na ještě nižší ceny. Hospodářský růst pak ještě víc zpomaluje a roztáčí se takzvaná deflační spirála stále zpomalující ekonomiky a stále klesajících cen.

Jenomže problém je v tom, že my se nacházíme v úplně jiné situaci. To, co vidíme dnes, neváhám označit za „hodnou“ deflaci. Ceny po celé Evropě klesají (anebo aspoň rostou jen velmi málo) ne proto, že by lidé neměli na útraty. Koneckonců je směšné něco takového tvrdit třeba v ČR, kde ekonomika roste o 4,3 % a maloobchodní tržby podle našeho odhadu budou o Vánocích minimálně o 6 % vyšší než loni. Zadruhé lidé v EU deflaci neočekávají, průzkumy veřejného mínění naopak ukazují, že většina lidí má subjektivní pocit, že se stále zdražuje (což je pocit sice mylný, ale pro jejich chování rozhodující). Zatřetí původ této deflace je jednak ve zpomalování čínské ekonomiky, která najednou negeneruje tak vysokou poptávku po energiích, jednak v nových technologiích, jako je například nová frakování. Zkrátka není to historka o tom, že lidé nemají peníze; je to historka o tom, že díky novým technologiím energie zlevnily, a lidem tak zůstává víc peněz na jiné útraty. Ano, tahle deflace může mít dokonce pozitivní efekt na hospodářský růst, protože může lidi dokonce přimět utrácet víc! Právě proto je boj Evropy proti deflaci tak zvrácený.

A je skutečně namístě mluvit o celoevropském boji proti (té „hodné“) deflaci. Protože to není jen osamocený boj České národní banky. Popravdě – snaha ČNB bojovat proti deflaci oslabením koruny je ještě vcelku nevinná ve srovnání s tím, čeho se dopouští Evropská centrální banka, která zvolila kalibr ještě těžší: Totiž tisk peněz. Mezi námi, nenapadá mě jediná historická zkušenost, kdy by tak masívní tisk peněz přinesl něco dobrého. Ostatně proto také byl právě na základě neblahých historických zkušeností zakázán; ale koumavá ECB našla způsob, jak tenhle zákaz očurat.

Ovšem důsledky jsou zásadní. Tisk nových peněz rovná se nepřirozeně nízké úrokové sazby. Nepřirozeně nízké úrokové sazby rovná se zadlužování i těch, kteří by se zadlužit neměli (protože nemají adekvátní příjmy). Zadlužení rizikových lidí rovná se velký počet osobních úpadků v okamžiku nástupu krize. Současně nepřirozeně vysoké zadlužování rovná se neadekvátně rychlý růst cen realit různého typu. Předražené reality rovnají se nekvalitní zástavy bank, a tedy nezdravé banky. Nízké úrokové sazby také znamenají snadný přístup k penězům pro spekulanty a tedy vysoké spekulativní investice do akcií – neboli přehřívání akciového trhu a adekvátní riziko jeho zhroucení. Pozor, tohle není nějaké sýčkování do budoucna, tohle všechno již prokazatelně nabíhá právě teď. A v neposlední řadě boj proti deflaci rovná se i nepřirozeně slabá koruna. A to zase znamená riziko jejího prudkého posílení v okamžiku uvolnění kurzu – třeba o 4 koruny k euru za pár měsíců.

A co jsme tedy za všechny tyto nepříjemnosti výměnou získali? To, že jsme se připravili o celkem příjemnou „hodnou“ deflaci, která mohla naši ekonomiku podpořit.


Autor: Markéta Šichtařová |
pátek 27.11.2015
8:00
(poslední aktualizace:
pátek 27.11.2015
7:45)
|
karma článku:
28.81
|
přečteno 
812x

Líbil se Vám tento článek? Přidejte si blogera mezi oblíbené a my Vám pošleme e-mail, když napíše další článek


Bloger přidaný. Seznam oblíbených blogerů

Přidej k oblíbeným

Markéta Šichtářová vyšlo na:

Jak nám ty milardy nepomohly (sichtarova)

Sdílejte přátelům

7
Komentujte

0 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na