Jak jsem kdysi viděl korunovační klenoty a jak na to nikdy nezapomenu

V těchto dnech jsou na Pražském hradě vystavovány korunovační klenoty. Zájemci o výstavu stojí hodinové fronty a média se nás ...

Jiří Štěpán: Dotace na kulturu aneb pokrytectví
Henry Hazlitt: Signál, že se máme zbavit úředníků
David Boaz: Podstatu libertariánství se lidé naučí ve školce

V těchto dnech jsou na Pražském hradě vystavovány korunovační klenoty. Zájemci o výstavu stojí hodinové fronty a média se nás snaží přesvědčit o významu této události. Přiznám se, že to pohnulo i se mnou. Když jsem viděl reportáž, jejíž součástí byla i anketa mezi návštěvníky, kteří byli ochotni na výstavu přicestovat z nejzastrčenějších koutů republiky a postavit se do fronty ještě v nočních hodinách, zavzpomínal jsem na svůj vlastní zážitek s korunovačními klenoty.

Odehrál se více než dvaceti lety. Tehdy jsem jako školák stál několik hodin v únorovém mrazu v několikasetmetrové frontě, abych mohl spatřit korunu, jablko a žezlo. Z výstavy, které jsem se zúčastnil jako žák třetí třídy, mám doma dodnes brožurku a v ní poznamenané datum výstavy. Ve škole nám tehdy řekli, ať si datum památného okamžiku zaznamenáme, že jde o významnou událost našeho života. Musím uznat, že měli pravdu. Nikdy jindy jsem v zástupu takového davu už nestál a dobrovolně to určitě nikdy neudělám ani v budoucnu.

Jako devítiletý chlapec jsem v únorovém nečasu netrpělivě čekal na moment, kdy se budu moct poklonit něčemu, co mi bylo (a co je občanům tohoto státu dodnes) prezentováno jako „náš nejcennější poklad“. Poklad, jehož hodnotu prý nelze v penězích ani vyjádřit. Čekal jsem na moment, který ve mně měl nejspíš vzbudit pocit sounáležitosti s kolektivem a se státem.

Není divu, že s letitým odstupem mluvím tak často o propagandě a nemorálních ohavnostech, jichž se stát a státní školy dopouštějí. Korunovační klenoty nejsou žádným mým ani vaším pokladem. Jsou jen symbolem nadřazenosti jedněch (vládců) nad druhými. Jsou symbolem iluze kolektivního vlastnictví. Jsou symbolem organizace, která může kdykoliv a kdekoliv zasáhnout, aby údajně napravovala chyby jednotlivců a trhu. Místo toho problémy ještě více prohlubuje, oklešťuje naši svobodu a brzdí naši prosperitu.

Korunovačním klenotům by slušelo místo v soukromé sbírce

Klenoty jsou vystavovány proto, aby si občané uvědomili svoji příslušnost ke státu. U mne s tímto záměrem stát nepochodil. Navzdory řečem o jeho prospěšnosti, které jsem musel léta poslouchat, představuje pro mne stát jednu z nejhorších forem zla. Kolektivní vlastnictví, na kterém si stát tolik zakládá, považuji pak za jednu z nejhorších forem majetkového uspořádání. I proto doufám, že se korunovační klenoty jednoho dne stanou součástí nějaké soukromé sbírky a budoucím generacím budou již jen připomínat časy, kdy se lidé podřizovali organizaci s monolem na legální donucování.




Originální článek naleznete zde:

Jak jsem kdysi viděl korunovační klenoty a jak na to nikdy nezapomenu

COMMENTS

WORDPRESS: 5
DISQUS: 0