Obsah návrhu

Obecné otázky

Zamýšlená smlouva by nepatřila mezi zakládací smlouvy EU, tj. netvořila by součást unijního primárního práva. Formálně by šlo o smlouvu skupiny členských států EU, které si přejí rozvíjet integraci nad rámec unijního práva.

Důvody jsou ryze praktické – neexistence potřebné jednomyslné shody na změně zakládacích smluv. Smlouva sama tento stav považuje za provizorium a v článku 16 stanoví, že do pěti let od jejího vstupu v platnost by na základě vyhodnocení zkušeností s jejím prováděním měly být podniknuty kroky k začlenění jejího obsahu do právního rámce EU.

Smlouva by vstoupila v platnost 1. ledna 2013, pokud by ji ratifikovalo 12 (z nynějších 17 států), jejichž měnou je euro. Pokud by k dvanácté ratifikaci došlo později, pak by vstoupila v platnost první den měsíce následujícího po uložení ratifikační listiny dvanáctého státu eurozóny (viz čl. 14 odst. 2).

Ustanovení smlouvy by se uplatnila na smluvní strany (které smlouvu ratifikovaly), jejichž měnou je euro. Pro ostatní smluvní strany (které smlouvu ratifikovaly) by se aktivovala až k okamžiku vstupu do eurozóny, pokud si samy dobrovolně nezvolí, že se na ně vybraná ustanovení, u nichž to smlouva připouští, uplatní již dříve; takto by si mohly zvolit, že budou vázány všemi nebo částí ustanovení hlavy III a IV (viz čl. 1 odst. 2 a 14 odst. 5).

Deklarované základní cíle

Deklarovaným základním cílem smlouvy je posílení hospodářského pilíře hospodářské a měnové unie přijetím souboru pravidel určených k podpoře rozpočtové disciplíny, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení řízení eurozóny (viz čl. 1 odst. 1). Preambule v tomto smyslu zdůrazňuje, že potřeba udržení zdravých a udržitelných veřejných financí a zabránění vzniku nadměrného schodku má zásadní význam pro zajištění stability eurozóny.

Preambule na předních místech též vyzdvihuje přání smluvních stran „rozvíjet stále užší koordinaci hospodářských politik v eurozóně“.

Fiskální kompakt

Těžiště navrhované smlouvy by měla představovat hlava III nazvaná „Fiskální kompakt“, která se zaměřuje na rozpočtovou disciplínu.

Jejím základním prvkem je tzv. pravidlo vyrovnaného rozpočtu (Balanced Budget Rule) upravené v článku 3: Smluvní strany by měly být povinny do jednoho roku od vstupu smlouvy v platnost zavést ve svém vnitrostátním právu režim, podle něhož by jejich veřejné rozpočty musely být vyrovnané nebo přebytkové; tento požadavek je v návrhu dále upřesněn a jsou zde stanoveny některé poměrně úzké výjimky. Smluvní strany by se dále zavázaly zavést nápravný mechanismus, který by byl spuštěn automaticky v případě významných odchýlení od stanovených rozpočtových parametrů. Mechanismus není v návrhu definován, je zde toliko uvedeno, že by měl být přijat podle zásad dohodnutých na základě návrhu Komise a že by měl zahrnovat povinnost odstranit odchýlení v určené lhůtě. Návrh smlouvy vyžaduje, aby uvedená pravidla byla zavedena ustanoveními závazné a trvalé povahy, nejlépe v ústavním právu, každopádně však normami, které musí být respektovány během celého procesu přijímání rozpočtu.

Soudnímu dvoru EU by měla být dle článku 8 udělena pravomoc přezkoumávat, zda smluvní strany do svého právního řádu správně zakotvily výše uvedená pravidla. Tato pravomoc by mu byla svěřena podle článku 273 Smlouvy o fungování EU (SFEU), podle kterého má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat všechny spory mezi členskými státy, které souvisejí s předmětem zakládacích smluv EU, jsou-li mu předloženy na základě rozhodčí smlouvy.

Věc by se k Soudnímu dvoru mohla dostat dvěma cestami. Jednak se předpokládá, že Komise v přiměřené době předloží zprávu o plnění dotčeného závazku v každém smluvním státě. Pokud Komise dospěje k závěru, že některý stát své povinnosti nesplnil, a uvede to ve své zprávě, „věc bude předložena Soudnímu dvoru jednou nebo více smluvními stranami“; smluvní strany by tedy měly povinnost podat žalobu na dotčený stát. Vedle tohoto postupu (bez ohledu na zprávu Komise) by navíc každá smluvní strana mohla sama podat žalobu k Soudnímu dvoru, kdykoli by se sama domnívala, že některý smluvní stát své povinnosti nesplnil.

Rozsudek Soudního dvora by byl závazný a dotčený stát by měl povinnost se mu podřídit a podniknout nápravné kroky v soudem vymezené lhůtě. Pokud by se poté některý smluvní stát domníval (podle vlastního posouzení nebo na základě posudku Komise), že odsouzený stát povinnosti uložené v rozsudku nesplnil, mohl by podat další žalobu k Soudnímu dvoru. Ten by pak měl pravomoc, pokud by dal žalobci za pravdu, uložit dotčenému státu paušální částku nebo penále přiměřené okolnostem a nepřesahující 0,1 % HDP daného státu. Tato peněžní sankce by měla jít na účet Evropského mechanismu stability.

Smluvní strany by měly dále v článku 4 přijmout závazek, že (zjednodušeně řečeno) přesáhne-li výše veřejného dluhu 60 % HDP, budou jej snižovat průměrnou rychlostí 1/20 ročně.

Smluvní strany by měly podle článku 6 také povinnost informovat předem Komisi a Radu o plánovaných emisích státních dluhopisů.

Článek 5 předpokládá, že státy u nichž je shledán nadměrný rozpočtový schodek v řízení podle čl. 126 SFEU, přijmou „programy rozpočtového a hospodářského partnerství“ zahrnující podrobný popis strukturálních reforem k účinnému a trvalému odstranění svých deficitů, tj. šlo by o jakési závazné plány nápravy. Obsah a forma těchto plánů by měly být definovány právem Unie. Programy by měly schvalovat a jejich provádění sledovat (včetně dohledu nad státními rozpočty) Komise a Rada.

Smluvní státy by se v neposlední řadě v článku 7 zavázaly při hlasování v Radě EU o opatřeních v řízení podle čl. 126 SFEU vůči státům neplnícím rozpočtová kritéria podporovat návrhy či doporučení Komise vůči státům, u nichž Komise shledá, že existuje nadměrný rozpočtový schodek. Tato povinnost by se neuplatnila jenom tehdy, pokud by kvalifikovaná většina smluvních států, nepočítaje v to stát, o němž se jedná, byla proti takovým návrhům. Tím by došlo fakticky ke změně rozhodovacích postupů v článku 126 SFEU (viz níže).

Koordinace hospodářské politiky

Hlava IV nazvaná „Koordinace hospodářské politiky a konvergence“ obsahuje z větší části jen obecné politické proklamace, které nepřinášejí nic nad rámec úpravy v primárním právu EU.

Článek 9 deklaruje úmysl smluvních stran spolupracovat na základě ustanovení o koordinaci hospodářských politik ve Smlouvě o fungování EU na vytvoření hospodářské politiky, která by podporovala hladké fungování hospodářské a měnové unie a hospodářský růst. Za tím účelem se smluvní strany zavazují přijmout nezbytná opatření ve všech oblastech zásadních pro dobré fungování eurozóny při sledování cílů podpory konkurenceschopnosti, zaměstnanosti, přispění k udržitelnosti veřejných financí a posilování finanční stability.

Článek 10 vyjadřuje ochotu smluvních stran využívat v záležitostech klíčových pro hladké fungování eurozóny příslušné pravomoci omezené na státy, jejichž měnou je euro (čl. 136 SFEU) a mechanismus posílené spolupráce.

Za konkrétnější a zároveň přesahující požadavky platné úpravy v primárním právu lze považovat závazek obsažený v článku 11, který předpokládá, že smluvní strany budou mezi sebou předem projednávat a případě vhodnosti koordinovat všechny významnější reformy hospodářské politiky, které plánují.

Řízení eurozóny

V hlavě V nazvané „Řízení eurozóny“ (popř. „Vládnutí eurozóně“) návrh smlouvy předpokládá vytvoření nových orgánů, respektive platforem.

Podle článku 12 by byl vytvořen tzv. eurosummit jakožto pravidelná zasedání hlav států a předsedů vlád smluvních států, jejichž měnou je euro, a předsedy Komise. Na zasedání by byl vždy pozván též prezident Evropské centrální banky a mohl by být přizván též předseda Evropského parlamentu. Úloha eurosummitu je vymezena velice obecně; měly by se zde projednávat otázky související se sdílenou odpovědností vůči společné měně, strategické směry pro vedení hospodářských politik a další záležitosti řízení eurozóny.

Eurosummit by byl tedy obdobou Evropské rady, a to v užší formaci omezené na představitele smluvních stran, jejichž měnou je euro. Dlužno podotknout, že vrcholní představitelé eurozóny se příležitostně separátně scházejí už od roku 2008. Smlouvou by došlo k formalizaci této praxe a upřesnění jejího fungování.

Zasedání by se měla konat vždy v případě potřeby, ale nejméně dvakrát do roka. Eurosummit by měl mít svého předsedu, kterého by jmenovali zástupci států v eurosummitu prostou většinou na stejné funkční období jako má předseda Evropské rady (snad se zde předpokládá personální propojení).

Problematickou otázkou v rámci vyjednávání textu smlouvy bylo zapojení smluvních států, které neplatí eurem. Původně se s jejich účastí na eurosummitu vůbec nepočítalo. Podle konečné verze by se jejich zástupci měli účastnit alespoň jednání týkajících se vybraných otázek (konkurenceschopnost smluvních států, zásadní rozhodnutí o budoucnosti eurozóny, specifické otázky provádění smlouvy ap.).

Článek 13 stanoví, že Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty smluvních států společně určí organizaci setkávání předsedů rozpočtových výborů vnitrostátních parlamentů a příslušných výboru Evropského parlamentu. Nezdá se nicméně, že by této parlamentní formaci měla být přiznána jiná než debatní úloha.

Shrnutí

Jako základní změny, které by nová smlouva přinesla pro smluvní státy lze vidět:

1. zavedení pravidla vyrovnaných rozpočtů a jeho kontroly Soudním dvorem;

2. vytvoření či lépe řečeno formalizaci eurosummitu;

3. povinnost pravidelného snižování dluhu pro státy zadlužené nad 60 % HDP;

4. podřízení zadlužených států závazným nápravným programům;

5. povinnost států informovat Komisi a Radu o plánech vydávání dluhopisů;

6. povinnost společného předjednávání vnitrostátních hospodářských reforem;

7. faktickou změna hlasovacího postupu v čl. 126 SFEU směrem k poloautomatickému přijímání návrhů Komise.

Komentář

Smlouva by znamenala zásadní přestavbu právního rámce hospodářské a měnové unie. Utáhla by svěrací kazajku směrem k fiskální unii; omezila by svobodu členských států vytvářet vlastní státní rozpočet a provádět autonomní hospodářskou politiku. Podřízení zadlužených států závazným nápravným programům má až kolonialistický nádech. Došlo by k posílení postavení Komise v rámci hospodářské a měnové unie.

Problémům vyplývajícím z tohoto přístupu jsem se obecně věnoval v předchozích článcích v Revue Politika k problematice krize eurozóny. Níže je proto ponechávám stranou a zaměřuji se především na právní otázky.

Faktická změna primárního práva EU

Třebaže je zamýšlená smlouva představována jako nadstavba nad primárním právem EU, které jí není dotčeno, ve skutečnosti by znamenala jeho faktickou změnu. To je zřejmé z velké řady jednotlivých prvků.

Na předním místě je třeba uvést ono povinné hlasování pro návrhy Komise v řízení o nadměrných rozpočtových schodcích (čl. 126 SFEU) podle článku 7, není-li proti návrhu kvalifikovaná většina. Tato povinnost smluvních stran (předpokládáme-li, že se smluvními stranami stanou všechny členské státy platící eurem) by přinesla faktickou úpravu rozhodovacího postupu v článku 126 SFEU, i když by formálně tento článek zůstal beze změn. Zatímco nyní rozhoduje Rada o návrzích Komise kvalifikovanou většinou, a návrh tedy může být přijat jen, pokud je kvalifikovaná většina pro, podle režimu smlouvy by v podstatě byly návrhy Komise přijímány automaticky, pokud by je kvalifikovaná většina nezablokovala.

Stejně významná (z hlediska závěru o faktické změně zakládacích smluv) je skutečnost, že smlouva by v řadě případů zapojovala do provádění smlouvy unijní instituce. Zejména Komisi by byly svěřeny četné úkoly a pravomoci (zejm. čl. 3, 5, 8). Předpokládá se rovněž angažmá Rady (např. čl. 5, 6), Soudního dvora (čl. a alespoň v minimální míře i Evropského parlamentu (čl. 13). Ptejme se, zda je takový postup z právního hlediska vůbec možný. Unijní instituce by totiž měly působit a být úkolovány jen v mezích zakládacích smluv EU. Zatímco volbu Soudního dvora jako rozhodčího soudu mezi státy skutečně primární právo (273 SFEU) umožňuje, v případě ostatních institucí není vůbec zřejmé, na jakém právním základě by se měly podřizovat smlouvě skupiny členských států stojící mimo primární právo. (Zakládací smlouvy znají případy, kdy instituce mohou sloužit jen skupině států a nikoli všem. Takovými případy jsou tzv. posílená spolupráce a dále situace, kdy se některé státy neúčastní té které oblasti integrace na základě výjimky v zakládacích smlouvách. V případě smlouvy o rozpočtové unii by nicméně nešlo o žádnou z těchto možností.)

Pozoruhodné je rovněž propojení se sekundárním právem EU v článku 5. Smlouva zde předpokládá k provedení vlastního ustanovení přijetí prováděcího předpisu EU.

Smlouva podle článku 10a Ústavy

Smlouva by z hlediska českého ústavního pořádku byla nepochybně smlouvou podle článku 10a Ústavy, tj. takovou, jíž jsou některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. Na jejím základě by totiž jednak byly svěřeny konkrétní pravomoci mezinárodním institucím, jednak, jak již bylo řečeno, by došlo k faktické změně zakládacích smluv EU.

Přenos kompetencí na mezinárodní instituce je nejlépe patrný u pravomocí svěřených Soudnímu dvoru v článku 8, tj. pravomoci přezkoumávat zakotvení pravidla vyrovnaného rozpočtu a případně ukládat sankce. Dále je případné o takovém přenosu hovořit v souvislosti s rolí, jakou by měly hrát Rada a Komise při schvalování zmíněných „programů rozpočtového a hospodářského partnerství“ či v případě vytvoření eurosummitu a jeho úkolů při řízení eurozóny. V širším smyslu lze považovat za přenos pravomocí i posílení postavení Komise v rámci změny hlasovací procedury v řízení o nadměrném schodku (čl. 126 SFEU), protože zde získává prakticky možnost přijímat rozhodnutí sama, nejsou-li kvalifikovanou většinou vetována.

Ze závěru o faktické změně zakládacích smluv EU, které jsou z pohledu českého práva smlouvami podle článku 10a, vyplývá logicky nutnost kvalifikovat navrženou smlouvu stejným způsobem.

Na tomto posouzení nic nemění skutečnost, že pro smluvní státy, které (zatím) neplatí eurem, by se povinnosti ze smlouvy (pokud by se iniciativně nepřihlásily k těm, kde to smlouva umožňuje) bezprostředně nevztahovaly a aktivovaly se až okamžikem přijetí eura. Už ratifikací smlouvy by byl dán nevratný souhlas s přenosem pravomocí, který bude účinný ke dni přijetí eura. Šlo by tedy jen o přenos s odloženou účinností.

K souhlasu s ratifikací tohoto druhu mezinárodních smluv vyžaduje Ústava ČR souhlas Parlamentu daný ústavní většinou, popř. souhlas daný občany v referendu.

Jaký postoj by měla zaujmout ČR

Na summitu 30. ledna Česká republika zůstala stranou hlavního proudu a k 25 státům, které hodlají smlouvu v březnu podepsat, se zatím nepřipojila. Tento postoj lze jedině přivítat; nejlepším řešením pro nás je podle mého názoru v tuto chvíli jednoznačně zůstat stranou.

Smlouva je nastavena tak, že pro členské státy neplatící eurem nepřináší výměnou za jejich účast žádné hmatatelné výhody. To jediné, čeho by dosáhly, je vyslání signálu loajality a morální podpory směrem k německo-francouzskému tandemu a dalším propagátorům utužení hospodářské unie. Jinak by však na sebe pouze braly povinnosti a rizika.

Je problematické zavázat se již nyní přijmout soubor povinností, o jejichž fungování a rozvinutí v praxi v první fázi budou rozhodovat jiní. Jde v tomto smyslu do jisté míry o bianko šek. Dokonce ani ty státy mimo eurozónu, které by na sebe dobrovolně vzaly s předstihem některé či všechny závazky z hlav III a IV, nezískají možnost opravdového spolurozhodování. V každém případě půjde o účast na riskantním podniku, který bude zcela v režii jiných států.

Neúčast států neplatících eurem nijak neblokuje a neohrožuje vstup smlouvy v platnost ani její provádění. Státy z této skupiny, které se nepřipojí, nebudou tedy v nijak problematické situaci ve vztahu k ostatním. Navíc tyto státy budou mít možnost ke smlouvě přistoupit později.

Souhlasím s názorem, že do budoucna by přistoupení ke smlouvě mělo být spojeno s rozhodnutím o přijetí eura a že by bylo vhodné předložit tuto otázku občanům v referendu. Přehodnocení a opětovné rozhodnutí o (ne)přijetí společné měny je navzdory již existujícímu závazku přijmout euro naprosto legitimní, protože celková struktura hospodářské a měnové unie se od dob přijetí závazku podstatně změnila a smlouvou o rozpočtové unii se bude dále měnit.

Tomáš Břicháček je členem Svobodných vyšlo na revuepolitika.cz Revue Politika 2/2012

Kam dál:

• Schwarzenbergův odchod z vlády kvůli nové evropské smlouvě
• Petr Mach: EFTA jako alternativa EU (přednáška)
• MACH: Jak vystoupit z EU
• MACH: Ne prohlubovat, ale rozvolnit
• Dle rozsudku EU musíme regulovat i to, co neexistuje

Proč? Protože potřeboval sdílet to, co cítili. Od evangelia až po politické manifesty – literatura umožnila myšlenkám cestovat a dokonce i měnit svět.

Nemám nic proti lidem, kteří za své knihy vydělají peníze; tak se přece živím i já. Ale podívejme se na to, co se právě děje. SOPA (Stop Online Piracy Act) může zničit internet. Toto je SKUTEČNÉ NEBEZPEČÍ, nejen pro Američany, ale pro nás všechny, protože tento zákon – pokud bude schválen – ovlivní celou planetu.

Jaký mám na to názor? Jako spisovatel bych měl obhajovat „duševní vlastnictví“, ale nedělám tak.

Staré „dobré“ časy, kdy měla každá myšlenka svého vlastníka, jsou navěky pryč. Za prvé proto, že jediné, co každý dělá, je, že recykluje stále stejné čtyři motivy: milostný příběh mezi dvěma lidmi, milostný trojúhelník, boj o moc a příběh putování. A za druhé proto, že jediné, co spisovatelé chtějí, je být čten, ať už v novinách, blozích, pamfletech, nebo na facebookovské zdi.

Čím častěji slyšíme v rádiu píseň, tím je pravděpodobnější, že si koupíme celé album. S literaturou to není jinak. Čím více lidé knihu „piráta“ znají, tím lépe. Pokud je úvod zaujme, koupí si druhý den celou knihu, neboť není nic namáhavější než čtení dlouhých pasáži na obrazovce počítače.

Piráti světa, sjednoťte se a staňte se piráty pro všechno, co jsem kdy napsal!

1. Někteří ale řeknou: ,,Jsi dostatečně bohatý na to, aby ti nevadilo, že se tvé knihy šíří zdarma.“

V tom mají pravdu, jsem bohatý. Ale byla to touha po bohatství, která mě přivedla k psaní? Ne. Rodina i učitelé mi všichni říkali, že v psaní nemám žádnou budoucnost. Psát jsem začal a nadále píšu proto, protože mi to dává radost a smysl mému bytí. Pokud bych to dělal pro peníze, mohl jsem přestat psát před lety a ušetřit se tak všech těch negativních recenzí, s nimiž jsem se musel vyrovnávat.

2. Vydavatelství řeknou: ,,Umělci nepřežijí, pokud nebudou zaplacení.“

V roce 1999, kdy byly mé knihy poprvé vydané v Rusku (v třítisícovém nákladu), trpěla tato země vážným nedostatkem papíru. Náhodou jsem však narazil na „pirátskou“ verzi Alchymisty a uveřejnil jsem ji na mé webové stránce. Rok na to, když krize pominula, se tištěné edice prodalo 10.000 výtisků. Do roku 2002 jsem v Rusku prodal milion kopií a v současnosti toto číslo činí již 12 milionů.

Když jsem cestoval vlakem napříč Ruskem, potkal jsem více lidí, kteří mi řekli, že mé knihy objevili poprvé díky „pirátské“ verzí, kterou jsem uveřejnil na webu. V současnosti provozuji stránku „Pirate Coelho„, kam dávám odkazy na mé knihy, které jsou dostupné na internetu. A prodej mých knih stále roste – v současné době je to téměř 140 milionů výtisků po celém světě.

Právě „pirátství“ nás může přivést k umělcovu dílu. Pokud se vám nápady autora nebo autorky zamlouvají, budete chtít knihu mít u sebe doma. Dobrá myšlenka nepotřebuje ochranu.

Pokud jste snědli pomeranč, musíte se vrátit do obchodu, abyste si koupili další. V tomto případě je pochopitelné, že zaplatíte na místě. Avšak při uměleckém díle si nekupujete papír, inkoust, štětec, plátno či noty, ale myšlenku – zrozenou z kombinace těchto produktů.

Vše ostatní je buď chamtivost nebo ignorance.

AC24: Návrhy SOPA a PIPA nejsou definitivně mrtvé, ale byly odloženy na neurčito, nicméně v současné podobě se k projednávání nejspíše nedostanou.

Reformy.cz: Podobné zlo je mezinárodní smlouva ACTA, kterou schválila česká vláda a brzo se o ní bude jednat v českém parlamentu. Více zde

Zdroj: draksavracia.sk a ac24.cz

Co mu na alarmismu nejvíce vadí? „Neměli bychom opouštět vědu a racionalitu, na kterých naše civilizace stojí. Jenže tady se porušují i tak základní principy vědy jako je tzv. Ockhamova břitva. Existuje-li staré jednoduché přirozené vysvětlení, tak by vědec neměl hledat vysvětlení složité, nové a nepřirozené,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz úspěšný bloger Kremlík.

Lidé k růstu skleníkových plynů přispívají, ale většinu oteplení lze podle něho vysvětlit přirozenými faktory. Problém je prý v tom, že už půl století vidíme snahu stůj co stůj nějak dát současné klima za vinu lidem. Aniž by se příslušní vědci a politici starali o to, jestli existuje jiné vysvětlení, jako třeba zmíněný sluneční faktor.

Za 100 let se oteplilo asi o tři čtvrtě stupně

„Našel jsem významnou studii z padesátých let, od Berta Bolina, což byl později první šéf IPCC (mezivládní panel pro změnu klimatu při OSN – pozn.red.) a tam spekuloval, že za globální oteplování už od 19. století mohli lidé. A v tom článku se ani slovem nezmiňuje o tom, že existuje nějaké slunce a jestli se oteplení nedá vysvětlit přirozeně. Dnes už i klimatický panel OSN přizná, že Bolin se mýlil a že až do 70. let se oteplování sluncem vysvětlit dá. Oni tu tezi ale neopustili, jen ji posunuli. Už to není „od 19.století“, teď je to „od „70.let 20.století.“ Tak to mohou posouvat znovu a znovu. Pardón, posledně a předposledně jsme se spletli, ale tentokrát už to opravdu vyjde,“ kroutí hlavou provozovatel serveru Klimaskeptik.cz

Vítězslav Kremlík si stěžuje, že alarmisté neumějí vyvrátit skutečné názory klimaskeptiků a tak jim podsouvají různé nesmysly a ty pak hrdinsky „vyvracejí“. Napadají klimaskeptiky, že jsou prý popírači oteplování. „To jsou pomluvy. My nepopíráme, že se za posledních sto let oteplilo. Ústup ledovců v Alpách je zjevný. Ale kdo za to může? A není oteplení spíše důvod  k radosti?“

„Toto oteplení je návrat k normálu. Ve 14. – 19. století byla takzvaná malá doba ledová, což bylo nejchladnější období za posledních asi deset tisíc let. Měli bychom normalizaci klimatu oslavovat a ne proti ní bojovat. Jestliže je teplé klima špatná věc, pročpak se teplým obdobím v dějinách říká klimatické optimum?“ připomíná Kremlík.

Hlavním „viníkem“ oteplování je slunce

Období malé doby ledové se podle materiálů, které prostudoval, shoduje s pravidelným poklesem sluneční aktivity. Vždycky jednou za dva a půl tisíce let totiž přichází období, kdy sluneční aktivita poklesne a minima solárních cyklů jsou hlubší. Jde o tzv. halštatský cyklus. „A zmíněná malá doba ledová byla právě důsledkem jednoho takového dlouhodobého solárního poklesu. Dnem teplot bylo tzv. Maunderovo minimum. To jasně ukazuje, jak velký je vliv slunce na klima.  Od 18.století pak sluneční aktivita rekordně vzrostla. Není divu, že se oteplilo. Nechápu, proč by oteplení někdo popíral,“ brání se nařčení z popírání oteplení.

Kremlík také vyvrací představu, že mezi vědci existuje nějaký konsensus o lidském zavinění změny klimatu. „Mezi klimaskeptiky je celá řada význačných vědců, které nelze odbýt jako nějaké amatéry. Například prezident Světové federace vědců profesor Zichichi. Lidé, kteří mají na starosti satelitní měření sluneční aktivity – Richard C. Willson nebo Nicola Scafetta, dále lidé, kteří vynalezli satelitní měření globálních teplot jako je dr. Roy Spencer a John Christy. Dále také odborníci z meteorologie jako William Gray, který vynalezl metodu dlouhodobých předpovědí hurikánů a tak by se dalo pokračovat dost dlouho. Jsou to odborníci, kteří vědu posunuli dál a stojí za nimi kus odvedené práce,“ říká pro server ParlamentníchListů.cz Kremlík.

Vědci se bojí říci pravdu, přišli by o práci

„Mezi odpůrci apokalyptismu jsou i čeští vědci světového významu, například George Kukla, který emigroval do USA, Petr Chýlek, jehož práce jsou citované i v IPCC nebo profesor Miroslav Kutílek. Těch jmen je opravdu hodně,“ pokračuje.

„Jenže ty oficiální počty vědců, kteří otevřeně deklarují souhlas či nesouhlas, nejsou reprezentativní. To je jako kdybyste za Protektorátu dělali průzkum, kolik lidí veřejně podporuje partyzány,“ je přesvědčen o vážnosti situace Kremlík. Vědci, kteří se postaví proti alarmismu, podle něj přicházejí o granty, nejsou zváni na konference, nemohou do vedoucích funkcí, stanou se terčem zášti kolegů. Většina pochybovačů proto raději mlčí.

Na samotné klimatology se podle Kremlíka nemůžeme tolik zlobit, protože nemají vlastně příliš na výběr, jsou pod tlakem. Jejich finance závisí na politicích, na Evropské komisi a podobně. Protože kdyby se prý postavili proti alarmismu, budou nakonec bez práce. Nedávno v Brně třeba vznikl klimatický ústav CzechGlobe za tři čtvrtě miliardy. Nebýt alarmismu, tato pracovní místa by nevznikla.

OSN nejdříve určí cíl, jakého chce dosáhnout. Pak hledá argumenty

Před časem vešla ve známost takzvaná aféra Climategate (klimatická Watergate), kdy mnoha klimatologům z IPCC unikla emailová korespondence, z níž vyplývá, že falšují data a upravují výsledky svých zkoumání podle politické potřeby.

„Ta pracovní korespondence klimatologů OSN se na veřejnost dostala koncem roku 2009 a díky tomu jsme se dozvěděli, jakým způsobem IPCC pracuje. Tam nejde o žádné vědecké postupy. Oni si zvolí nějaký cíl, kterého by rádi dosáhli a pak teprve vybírají argumenty, které se k tomu hodí a které se nehodí,“ popisuje aféru klimatologů z OSN.

„Přesně tak to bylo i s hokejkovým grafem. Ten měl za úkol dokázat, že je nejtepleji za tisíc let. Podle letokruhů stromů měřili vývoje teplot, pak ale narazili na něco, co se jim nehodilo – v posledním půlstoletí letokruhy neukazují velké oteplení, tak prostě tohle období z toho grafu ustřihli a přimontovali k tomu něco jiného,“ říká Kremlík nevěřícně.

Podle něho klimatický panel OSN zcela ignoruje základní principy vědeckého bádání. „V uniklých emailech se dokonce dočteme, proč se k tomuto triku uchýlili. Motivem byla nenávist vůči vědcům, kteří mají jiný názor. Aby nedali svým oponentům důvod k radosti, tak prostě část svých zjištění zatají. Je to pravý opak řádného vědce, který by měl být nestranný. Vědec má být nezaujatý soudce, který do své práce nevkládá své osobní emoce,“ konstatoval oceněný bloger.

Klimatická politika nemá na klima vliv. EU je to jedno

„Bohužel i třeba přes ty aféry OSN, Climategate a drtivé důkazy, které ukazují, jak malý je vliv člověka na klima, jsem nezaznamenal nějaký posun v politice. Oni jedou dál, jako by se nechumelilo a nic je nezajímá,“ podivuje se bojovník proti klimatickému alarmismu.

„To je pro naše peněženky špatná zpráva. Protože i kdyby IPCC měla ve všem pravdu, politika snižování emisí skleníkových plynů stejně nemá na globální oteplování vliv,“ Kremlík to dokládá na následujících číslech.

Institut dánského vědce Bjorna Lomborga spočítal, že Německo zaplatí 150 miliard dolarů, aby oddálilo globální oteplování o jednu hodinu za sto let. O plánech EU snížit do roku 2020 své emise o 20 % vůči hladinám z roku 1990 Lomborg říká: To by stálo asi 250 miliard USD ročně. Kdyby takto investovali celých 80 let až do roku 2100, mohli by tak snížit oteplení o dvacetinu stupně Celsia, tj. 0,05°C. Podle toho zaplatíme jeden dolar, abychom odvrátili ekologické škody za 2 centy.

To je jako splachovat peníze do WC. Lidem, kteří za alarmismem stojí, však podle Kremlíka nijak nevadí, když se zastaví hospodářský růst. „Pro ně čím vyšší náklady, tím lépe. Oni totiž věří, že hospodářský růst je zlo. Jako rakovinný růst. Římský klub se proti ideji růstu postavil už v knize „Meze růstu“, což je jakási bible ekologismu,“ vysvětluje.

Že jde o vyhazování peněz, na to léta upozorňuje ekonom a politik Václav Klaus. „Klause si cením za jeho odvahu říkat mocným nepříjemné pravdy. To si troufne málokdo, protože nepohodlní nemají šanci dostat trafiku v EU či OSN. Nemohu souhlasit se vším, co kdy řekl a udělal. Je to ale státník, který vidí dále než ostatní. A všímám si zajímavého názorového posunu u jeho letitých odpůrců. Pobavil mne následující bonmot, který padl v jakési diskusi na internetu: „A nejvíc mě štve, že ten protivnej Klaus měl už zase pravdu.“

Za „oteplovací“ kampaní prý stojí Římský klub. Členem byl i Havel

„Jestliže ale klimatická politika nemá vliv na klima, proč tuto politiku tedy máme? A čemu slouží? K čemu se zavádějí nové a nové regulace?“ táže se Kremlík.

Při hledání odpovědi je nutno se vrátit do dob studené války. „Tehdy se Východ a Západ dostaly do patu a ani jedna strana nebyla schopna vyhrát. Bylo zjevné, že Leninova „světová revoluce“ se nekoná, revolucemi ani vojenskou expanzí. A tak na popud soudruha Gvishianiho (zeť sovětského premiéra) na Západě vznikla organizace Římský klub. Ta už nepoužívá zdiskreditovanou marxistickou terminologii, ale šla na to úplně jinak,“ snaží se Kremlík rozkrýt pozadí kampaní o globálním oteplování.

Římský klub se netají tím, že se opírá o ideje Thomase Hobbese, což je první filozof novověku, který odmítl demokracii.  Žil v 17. století, zažil Cromwellovu revoluci, ale postavil se proti ní. ŘK svůj program odvozuje z Hobbesovy knihy Leviatan, podle které jen absolutní samovládce může zabránit chaosu ve společnosti,“ šokuje Vítězslav Kremlík. ŘK lidi straší, že jen zavedení globální diktatury (tzv. Globálního Leviatana) může lidstvo zachránit od klimatického kolapsu a masového vymírání. Protože dobrovolně jednotlivé státy svou produkci skleníkových plynů neomezí.

ŘK k vystrašení lidí použije cokoli, třeba i iracionální mytologii. Málokdo například ví, že Maurice Strong, člen Římského klubu a zakladatel UNEP (eko-program OSN, pod který spadá IPCC) je také zakladatelem apokalyptické sekty z Colorada. Prý se blíží konec světa, kajte se. Strongovi se také přezdívalo „Čaroděj z Baca Grande“.

Toto ale není nedůležitá okrajová skupinka extrémistů. „V Římském klubu je spousta významných lidí. Třeba bývalý šéf OSN Kofi Annan, exšéf Evropské komise Jacques Delors, Dalajláma, američtí prezidenti Clinton a Carter a další významní veřejní činitelé,“ vyjmenoval v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz autor klimaskeptického webu a připomněl, že členem spolku byl i Václav Havel.

„Šokuje vás, že světová elita je schopna se ztotožnit s tak autoritářskými názory? Na tom přece není nic nového. Mocní odedávna toužili po co největší nekontrolované moci. Je to zcela běžné,“ namítá bloger, který vystudoval historii.

Vyšlo na parlamentnilisty.cz

• FILM: Globalní oteplování nebo globální vláda?
• O Havlově členství v Římském klubu se nemluví
• Popírači solárního oteplování
• Jak si z krabice od bot vyrobit klimatologický model?
• Ekologové: Kdo nebude snižovat uhlíkovou stopu, toho zabijeme
• Klimaskeptik: výběr dalších mýtů o nejteplejším roku a cenzura přímo z Cancunu
• Klimaskeptik.cz jde do Senátu

1. Vláda na toto jednání neměla mandát

Přistoupení k trvalému eurovalu (ESM) je ekonomické zotročení Slovenska a schválila ho vláda, která na to nemá mandát, protože její v parlamentu byla vyslovena nedůvěra. Jejím jediným úkolem je přivést zemi k předčasným volbám. Je to porušení Ústavy Slovenské republiky.

Proč se tato smlouva musela schvalovat už před volbami? Když jsou si ostatní strany stejné, klidně mohla taková závažná smlouva počkat.

Je tu ještě jedna mimořádně závažná věc. Vláda tuto důležitou mezinárodní smlouvu prezidentské povahy ani nepředložila do meziresortního připomínkového řízení. Ministr financí v důvodové zprávě hovoří o důvěrném charakteru smlouvy. Prý se na tom dohodli v Bruselu.

Můžeme ještě mluvit o právním státu, pokud vláda v důvěrné smlouvě vytvoří pro vlastní obyvatele závazek ve výši ročních příjmů státního rozpočtu? Na jedné straně se tváříme, jací jsme transparentní a zveřejňujeme i smlouvy o nákupu toaletního papíru a smlouvu, kterou můžeme zadlužit celé generace, které přijdou po nás, před občany skrýváme.

2. Lídři eurozóny za dva roky nic nevyřešili

V prohlášení členů Evropské rady z 30. ledna se uvádí, že: „… neexistují rychlá řešení.Naše činnost musí být rozhodná, vytrvalá a komplexní. Musíme udělat více, abychom Evropu vyvedli z krize „. Toto nejenže není pravda, ale realita je úplně opačná. Už dva roky jsme svědky toho, jak „rozhodně a vytrvale“ evropští lídři řešení dluhovou krizi v eurozóně. Ani za dva roky nic nevyřešili. Dluhová nákaza se z Řecka rozšířila na další země eurozóny, celá EU stojí před ekonomickou recesí, zadluženost Řecka za dva roky vzrostla, úročení dluhopisů Itálie, Španělska, Portugalska také vrostly.

3. Ztráta jednomyslnosti hlasování

Při schvalování konkrétních programů finanční pomoci zadlužené země se už nebude vyžadovat jednomyslné hlasování. Ve smlouvě o založení ESM zavedla tzv. nouzový hlasovací postup, který znamená, že v naléhavých případech stačí na schválení použití finančních zdrojů už 85% hlasů v Radě guvernérů. Členské země takto ztratili právo neúčastnit se programů pomoci konkrétním zemím. Pokud už jednou země přistoupí ke Smlouvě o založení ESM, na její názoru na pomoc konkrétní nezodpovědné zemi více nezáleží. Kdykoliv bude takový názor pohodlně přehlasován.

4. Hazard bez konce

Páchání zlých věcí však není zdaleka konec. Pyramidová hra a hazardování s penězi poplatníků eurozóny bude pokračovat dál. Hlavy států se na prosincovém summitu jasně dohodli, že už v březnu tohoto roku „přehodnotí přiměřenost zdrojů EFSF a ESM“. To slovíčko „přehodnotí“ znamená, že se opět budou navyšovat příspěvky Slovenska do ESM.

Dnešním schválením Smlouvy o založení ESM se znovu v krátké době zvýší specifické státní záruky Slovenska pro uroval. Byli to poslanci SDKÚ, Směru, KDH a MOSTu, kteří svými hlasy v říjnu navýšili závazky Slovenska na nehorázných téměř 8 miliard. eur.

Umíte si představit částku 8 miliard. eur? To je částka, za kterou jsme mohli dokončit dálnici z Bratislavy do Košic, mohli jsme zvýšit platy sestřičkám, lékařům, učitelům. Mohli jsme přidat každému důchodci několik stovek eur měsíčně.

Místo toho pošleme peníze na záchranu řeckých důchodců. Takto vypadá ochrana národních a státních zájmů Slovenska? Takto vypadá ochrana úspor obyvatel Slovenska?

Po několika měsících přijde ministr financí opět do parlamentu požádat o zvýšení našich záruk o dalších neslýchaných téměř 6 miliard eur (5,768 mld.). Čili už v létě celkový objem našich záruk dosáhne téměř 13,5 mld. eur, což představuje částku, rovnající se příjmu státního rozpočtu SR na tento rok .

Celkový objem přislíbených úvěrů, garancí a nakoupených dluhopisů na jednoho Slováka 31. ledna 2012 dosahoval 1,851 eur (závazky vyplývající z našeho členství v ECB, EFSF, EFSM a MMF, spojené ze záchranou eurozóny). Poté, co vláda ČR 1. února schválila přistoupení Slovenska ke Smlouvě o založení ESM, se celková částka na jednoho Slováka zvýšila na nehorázných 2,899 eur .

5. Ztráta suverenity Slovenska

Pokud země odsouhlasí smlouvy (EFSF a ESM), kterými vytvoří závazky pro vlastní obyvatele ve výši ročních příjmů státního rozpočtu, přestává být svobodnou zemí a z vlastních občanů dělá ekonomické otroky . Slovensko, jako druhá nejchudší země eurozóny, přispívá do dočasného a trvalého eurovalu v poměru k výkonnosti své ekonomiky a v poměru k výši příjmů vlastních obyvatel nejvíce ze všech zemí eurozóny.

Toto považujeme za podvod, který SDKÚ, Směr (už ohlásil, že podpoří schválení Smlouvy v parlamentu), KDH a MOST páchají na slovenském občanech .

středa 1. února 2012 17:26

Pokud se Vám líbí tento blog, podpořte jej i na portálu vybrali.sme.sk , pošlete ho svým přátelům a klikněte na karmu.

Kam dál:

• Štěpán Pírko: ESM – konec demokracie, začíná nevolnictví
• Rozhovor Richarda Sulíka pro euroSEPTIK
• Petr MACH: Jak má znít otázka v referendu o euru
• Petr Mach: Přichází fatální změna Lisabonské smlouvy, modří i oranžoví jsou euroservilní slaboši

ACTA se netýká jen „internetového pirátství“, tedy šíření softwarových a audiovizuálních autorských děl chráněných podle stávajících právních předpisů. V rámci internetu vynucuje na smluvních stranách provádění rychlých nápravných opatření za účelem zabránění porušování duševního vlastnictví s odrazujícím účinkem. To například znamená vynucování úpravy či rušení smluvních vztahů mezi poskytovatelem připojení a uživatelem.

ACTA také zavádí povinnosti pro podnikatele na internetu – nutí je aktivně spolupracovat na kontrole obsahu a identifikovat držitele prostoru, ve kterém došlo k porušení autorských práv. V důsledku tak snadno může zlikvidovat služby jako je Wikipedie, Facebook, YouTube nebo vyhledávací systémy.

ACTA se může dotknout každého, kdo při sobě nosí nějaké záznamové médium jako je MP3 přehrávač, notebook nebo přenosná flash-paměť. Článek 13 uvádí povinnou kontrolu i malých komerčních zásilek a zmiňuje (ovšem nenařizuje) také kontrolu osobních zavazadel v rámci celních kontrol. V případě zemí v Schengenském prostoru však nejde o klasické hraniční kontroly, ale o namátkové kontroly na celém území České republiky. Kdokoliv bude moci být (podle platného Zákona o celní správě České republiky) zkontrolován za účelem prověření, zda neoprávněně nedrží díla chráněná ACTA.

V anglické verzi ACTA je možné najít jen dva výskyty slova „author“, v obou případech jde o sekci, která nařizuje trestání obcházení digitální ochrany (DRM). Namísto autora, jako původce díla, ACTA používá slovní spojení „držitel práva“ („right holder“). Jako držitele práv označuje „federaci nebo sdružení v právním postavení, ve kterém se může dožadovat práv v oblasti duševního vlastnictví“ – jde tedy typicky o kolektivní správce práv, nikoliv o autory.

Hlavními důvody, pro které se pražští Svobodní rozhodli podpořit protest proti ACTA jsou úpravy, které ACTA po účastnících se státech vyžaduje:

1. stanovení jediné formy ochrany autorských práv, a to prostřednictvím „autorských sdružení“ (kolektivních správců), upírá autorům možnost rozhodnout o formě ochrany (smluvní, DRM, žádná),
2. legalizace a běžné provádění prohlídek nosičů informací poškozuje vlastnická práva vlastníků nosičů informací,
3. stanovení povinností podnikatelům v oblasti internetu porušuje svobodu podnikání i jejich vlastnická práva,
4. stanovení fikce škody upírá obviněným právo před soudem uplatňovat žádnou nebo nižší výši škody,
5. zákaz obcházení DRM upírá vlastníkovi média právo se svým majetkem nakládat – např. jej měnit tak, aby ochrana DRM nebyla funkční

Svobodní odmítají nové regulace a zásahy do svobody občanů vedené s cílem dát tržní výhodu držitelům autorských práv. Politický program Svobodných se problematice snah o státní (nařízenou) cenzuru Internetu a o ochranu zájmů skupiny kolektivních správců autorských práv věnuje v příloze č. 1: „Svobodný trh informací“.

V Praze dne 1. února 2012

Karel Zvára předseda pražského krajského sdružení Svobodných vyšlo na svobodni.cz. Zvára na avízované demonstraci vystoupí.

Další články od Karla Zváry na Reformy.cz:

• Svobodní vs. Piráti – domněnky a skutečnost
• Čekáme na Vaše jasné vyjádření proti „eurovalu“, pane premiére..
• ESM: Černý scénář

„Česko čerpá z fondů Unie od roku 2004 čistých 175 miliard, považoval bych za nemravné a nemorální se na pomoci nepodílet,“ zdůvodnil vládní rozhodnutí ministr financí za TOP 09 Miroslav Kalousek.

Takovou argumentaci vzápětí odsoudil Petr Mach za Stranu svobodných občanů slovy: „Vzdejme se raději evropských dotací a plateb do EU, než bychom poslouchali takovéto falešné argumenty.“ K odmítnutí poslat našich 38 miliard poté vyzval parlament.

Petr Mach může mít tisíckrát pravdu, parlamentní politické strany však budou hlasovat pro. Důvod je jednoduchý. Financování politických stran.

U koho a kde ve skutečnosti skončilo a končí oněch 175 miliard z fondů EU, o kterých hovoří Kalousek? Tyto peníze jsou přece ve skutečnosti (pře)rozdělovány politicky. Neuplyne jediný den, aby se obyvatelé z tisku nedozvěděli o dalším „projektu“, který je ve skutečnosti jen projektem na utracení těchto peněz. Zpráva dne tentokrát koluje mezi socialisty ve formě nahrávky, ze které vyplývá, „kam jsou směřovány evropské peníze“.

Co jiného tedy než projevy gangsterství jsou případy Promopro za řízení Alexandra Vondry, ŘSD – Hala, všechny ty kauzy ze severních Čech, Řebíčkovy zvedací mosty za miliardy na Labi, pod kterými neplují a nepoplují lodě, všechny ty evropské čističky vod a sanace škod za vymyšlenou cenu sta miliard? Co jiného než podlehnutí nátlaku gangsterů je parlamentem uzákonění jistoty zisku solárníků a řepkařů – s odkazem na EU?

Také sociálnědemokratický senátor Milan Štěch v souvislosti s posílanými penězi mluvil o soukromých ziscích a společných ztrátách. Co jiného než společné ztráty představují uvedené projekty? Přesněji promarněné peníze a z nich plynoucí ztráty budoucí. Kdyby myslela ČR solidaritu se zadluženými státy v EU opravdu vážně, okamžitě zastaví příjem dotací.

Proč tedy nikdo z politiků nemá odvahu říci, že evropské dotace jsou legalizované tunely? Odpověď nemůže znít jinak, než že peníze končí zpátky v politických stranách. Proto se dotací z EU nikdy nevzdáme a proto se Petr Mach mýlí, protože těch našich 38 miliard, co parlament pošle EU, gangsterům za to stojí.

Irena Válová je členem Svobodných vyšlo na neviditelnypes.cz

Do boje s neoliberalismem se pustila roztodivná aliance složená z náboženských lídrů, umělců, environmentalistů, kritiků globalizace, levicových i pravicových politiků, odborářů, novinářů a akademiků. Členové této aliance se pokoušejí neoliberalismus demaskovat buď jako nelidskou, asociální a možná i nesnášenlivou ideologii, nebo jako cynickou hru podivných anonymních sil, které se snaží zneužít svět ve vlastní prospěch. Ve své opozici vůči neoliberalismu jsou však jak jednotní, tak rozdělení. Z toho vyplývá, že představa o něm není příliš jasná. Navíc jeden z jeho zvláštních rysů spočívá v tom, že se v současnosti téměř nikdo za neoliberála nepovažuje.

Neoliberalismus je všechno, jen ne jasně definovaná politická filozofie. Na zjednodušení, neřkuli popularizaci neoliberálního světového názoru se přitom podíleli stejnou měrou jak jeho stoupenci, tak odpůrci. Výrok bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové, že „nemá alternativu“, je pak paradoxně v souladu s levicovou kritikou neoliberalismu, dle níž jde o jedinečnou ekonomickou ideu.

Navíc se během ekonomických změn v osmdesátých a devadesátých letech minulého století rostoucí sebevědomí pravice shodovalo s nárůstem frustrace „staré“ levice. Obě strany přitom směřovaly ke stejnému výsledku – jednorozměrnému neoliberálnímu člověku.

Podobné diskuse

Společnou tezí mnoha kritiků neoliberalismu by mohlo být, že v minulých letech nekontrolované tržní síly zavedly kapitalismus do záhuby, a vlády ani lidé, jež reprezentují, nadále nedůvěřují neregulovanému kapitalistickému systému. Zajímavé však je, že podobnou nedůvěru měli i původní neoliberálové. Německý sociolog a ekonom Alexander Rüstow (1885–1963) v roce 1932, během velké hospodářské krize, v přednášce ve Spolku pro sociální politiku diagnostikoval „chaos pluralitní, kořistnické ekonomiky“ a „selhání ekonomického liberalismu“. Dle něho je třeba „silný stát, který bude nad ekonomikou a zájmovými skupinami, kam také patří“.

© Ludwig von Mises Institute

Pro rakouského ekonoma Ludwiga von Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté.

Výroky dnešních kritiků neoliberalismu a Rüstowa znějí podobně, přičemž jeho odpůrci tento pojem odmítají, ale německý ekonom v roce 1938 prosadil jeho použití. Pak buď musí jít o nějaké nedorozumění, nebo se neoliberalismus v minulých desetiletích proměnil. Zkoumáme-li tehdejší a dnešní ekonomické diskuse, které spustily hospodářské krize, zjistíme, že si jsou v některých bodech podobné. Nejpodstatnější však je, že neoliberalismus třicátých let uznával jak sílu trhů, tak jejich meze.

Rüstow nejprve zpopularizoval neoliberalismus mezi svými německými kolegy a následně přesvědčil mezinárodní skupinu liberálních ekonomických myslitelů včetně například Ludwiga von Misese a Friedricha Augusta von Hayeka, aby tento nový pojem přijala jako charakteristický rys svého intelektuálního hnutí. A dnešní kritici neoliberalismu si evidentně neuvědomují, že jedním z hlavních rysů původního neoliberalismu byla právě kontrola volných trhů a jejich síly. Proč Rüstow a někteří jeho kolegové zformulovali ideu, kterou nazvali neoliberalismem? Co jím měl Rüstow na mysli?

Třetí cesta

Chceme-li porozumět Rüstowovu neoliberalismu, musíme se seznámit s jeho výkladem německých hospodářských dějin. Ve dvacátých letech 20. století se z Německa stala země korporativistického kapitalismu, jehož součástí bylo několik set kartelů. Dle Rüstowa se Německo vyvinulo ve zdegenerovanou tržní ekonomiku, jež byla značně kartelizovaná, závislá na dotacích a často subjektem státních zásahů. Pro Rüstowa však příčinou všech těchto jevů nebyla politika vlády, ale neregulované trhy. A degeneraci trhů považoval za nevyhnutelnou, jsou-li ponechané samy sobě.

Jestliže laissez fair i liberalismus Adama Smithe byly pro Rüstowa nepřijatelné, byl stoupencem plánované ekonomiky? V žádném případě. Se stejnou vervou, s níž odsuzoval kapitalismus, totiž odmítal socialismus a komunismus. Nebyly to dle něho životaschopné ekonomické systémy, protože nebyly slučitelné s demokracií, svobodou a lidskou důstojností.

To Rüstowa vedlo ke střední cestě mezi laissez fair a socialismem, takzvané třetí cestě. Její současní stoupenci kritizují neoliberalismus, ale pro Rüstowa byla stejná „třetí cesta“ neoliberalismem. A nazýval ji neoliberalismem, aby ji odlišil od pro něho hanlivých pojmů, jako je „vulgární liberalismus“, „manchesterský liberalismus“ či „paleoliberalismus“. Rüstow zavrhl starou liberální tradici a místo ní dosadil nový liberalismus s předponou „neo“.

Kolokvium Waltera Lippmanna

Třicátá léta 20. století byla v Evropě pro liberální myslitele obtížnou dobou. Nálada byla jednoznačně proti liberalismu a kolektivismus byl obecně přijímaný. Skupinka liberálů však chtěla udržet ideu svobody při životě, a proto francouzský filozof Louis Rougier zorganizoval v srpnu 1938 v Paříži mezinárodní setkání.

Rougier pozval na toto setkání podobně smýšlející liberální intelektuály, aby diskutovali o idejích amerického novináře Waltera Lippmanna, podle něhož se i tomuto setkání říká Kolokvium Waltera Lippmanna. Ten právě publikoval knihu The Good Society (Dobrá společnost), v níž kritizoval všechny varianty kolektivismu – nejen socialismus, nacionální socialismus a fašismus, ale i hospodářský program tehdejšího amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta New Deal.

Pozvání přijalo 25 intelektuálů, kromě Lippmanna například francouzský filozof Raymond Aron, rakouští ekonomové Mises a Hayek, britský filozof maďarského původu Michael Polanyi a dva němečtí ekonomové Wilhelm Röpke a Rüstow. Diskuse v Paříži se točila okolo otázky, jak by měl být liberalismus obnoven. Rüstow, Lippmann a Rougier se shodovali, že starý liberalismus laissez fair selhal a že na jeho místo je třeba dosadit nový. Mises a Hayek o tom sice byli přesvědčeni méně, nakonec se však účastníci kolokvia shodli na novém liberálním projektu, jenž však potřeboval nový název. Rüstow navrhl neoliberalismus a účastníci setkání jej přijali.

Liberální schisma

Jednota nových liberálů však měla krátký život. Již na kolokviu se totiž objevily rozdíly mezi „pravými neoliberály“ okolo Rüstowa a Lippmanna a spíše „starými“ liberály, jejichž vůdčími osobnostmi byli Mises a Hayek. Mises a Rüstow sice byli přátelé, ale v jejich myšlenkových postojích se ukázaly nesmiřitelné rozdíly.

© Mont Pelerin Society

Po druhé světové válce se neoliberálové sešli v roce 1947 ve švýcarském městečku Mont Pèlerin. Mezi účastníky setkání patřil i americký ekonom Milton Friedman (uprostřed v bílém kabátu).

Například Mises odmítal Rüstowovo tvrzení, že monopolizace je důsledkem liberalismu. Dle něho za monopoly a kartely nesl vinu stát, protože tyto tržní struktury mohly vzniknout jen díky státním zásahům a protekcionismu. Zatímco neoliberálové, jako byl Rüstow, požadovali státní zásahy, jež by napravily „nežádoucí“ tržní struktury, Mises neustále trval na tom, že jedinou legitimní rolí státu je rušit bariéry pro vstup na trh.

Na postojích Rüstowa a Misese se ukazuje schisma liberalismu. Pro Rüstowa liberálové ze staré školy, jako byl Mises, představovali nebezpečné extrémisty. Naopak pro Misese nebyli neoliberálové o mnoho lepší než totalitní socialisté. V každém případě však koncept neoliberalismu vznikl jako něco zcela jiného než „radikální volný trh“, s nímž je dnes obvykle spojován. Neoliberalismus byl od Rüstowova projevu v roce 1932 až po kolokvium Waltera Lippmanna v roce 1938 pokusem zformulovat antikapitalistickou, antikomunistickou, ale napůl socialistickou třetí cestu.

Sociálně tržní hospodářství

Po druhé světové válce se neoliberálové opět sešli. Tentokrát na Hayekovo pozvání v roce 1947 ve švýcarském městečku Mont Pèlerin. A mezi jeho účastníky byli i ti z pařížského setkání v roce 1938, například Mises a Röpke. Ale také noví – kupříkladu američtí ekonomové Milton Friedman a George Stigler a šéf Freiburské školy Walter Eucken. Napětí mezi starými liberály a neoliberály však přetrvávalo. V jednu chvíli Mises rozčileně zvolal: „Jste parta socialistů.“

Krátce po založení Montpélerinské společnosti do ní vstoupil také Rüstow a tehdejší německý ministr hospodářství a později kancléř Ludwig Erhard. A byl to právě on, kdo v poválečném Německu zpopularizoval neoliberální myšlenky pod označením „sociálně tržní hospodářství“. Tento pojem vymyslel jeho poradce Alfred Miller Armack, který se také stal členem Montpélerinské společnosti.

Sociálně tržní hospodářství se však v důsledku redistribuce stávalo stále víc socialistické. Erhard sice vždy tvrdil, že trh je ze své podstaty sociální, a proto není třeba jej takovým dělat, ale v politické praxi se německý sociální stát neustále zvětšoval, což Rüstow nelibě nesl. Stěžoval si, že německý sociální stát se vyvinul v nesmírně komplikovaný systém, protože vznikl za Bismarcka. A varoval, že sociální politika by se mohla změnit v asociální, pokud by lidé byli zatíženi příliš vysokými daněmi.

Ztráta pravého významu

V akademické literatuře od třicátých do začátku šedesátých let 20. století se neoliberalismus často vyskytoval, v sedmdesátých a osmdesátých však téměř zmizel. To přetrvalo až do doby, kdy odpůrci liberálních reforem začali používat „neoliberalismus“ jako politickou frázi, aniž by si uvědomovali pravý význam tohoto slova.

Například politologové Taylor C. Boas a Jordan Gans-More tvrdili, že slovo neoliberalismus se znovu objevilo v Latinské Americe, v níž protržní reformátory ovlivnili němečtí neoliberální myslitelé. Pro latinskoamerickou levici se stal „neoliberalismus“ synonymem pro všechno, čím pohrdala. A to může být důvod, proč se z něho stalo sprosté slovo.

Na současné útoky na neoliberalismus bychom měli nahlížet v historickém kontextu. A při bližším pohledu je jasné, že některá selhání trhu byla spíš selháním hospodářské politiky. Kartelizace a monopolizace hospodářství, o nichž si například Rüstow a němečtí neoliberálové mysleli, že jsou následkem degenerované tržní ekonomiky, totiž byly spíše přímým důsledkem státních zásahů a protekcionismu, což Rüstow a jeho kolegové nekompromisně kritizovali.

Historické ponaučení

Z dějin neoliberalismu pak pro současnou politickou diskusi vyplývá následující ponaučení: neoliberalismus je myšlenkově mnohem bohatší, než se většina jeho dnešních kritiků domnívá. Zejména proto, že klade důraz na solidní instituce, jako jsou vlastnická práva, svobodné uzavření smlouvy, otevřené trhy, odpovědnost či monetární stabilita, jež jsou nezbytnými podmínkami pro prosperitu trhů.

Dnešní kritici neoliberalismu by si pak měli především uvědomit, že takový neoliberalismus potřebujeme víc, a nikoli méně. A že je rozhodně třeba méně zneužívat  termínu neoliberalismus k politickým účelům.¨

Luděk Bednář vyšlo na ceskapozice.cz

Kam dál:

• Falešný strašák neoliberalismu
• Schröder: Vytvořme „Spojené státy evropské“
• Mises.cz: Dvě vize pro Evropu
• KNIHA: Frédéric Bastiat – Zákon
• Tři koruny pro každého aneb švédské mýty