Spisy vzniklé před rokem 1998 rovněž zdůrazňují Řecko jako „potenciální katastrofu“.

Dokumenty naznačují, že „Kohlova administrativa veřejnosti podala zavádějící informace,“ říká magazín Der Spiegel.

Německá vláda byla nucena vydat až dosud utajované dokumenty, jež odhalují závady eura – i obavy z něj u evropských politiků – už v letech, než se stalo skutečností.

Zpravodajský magazín Der Spiegel úspěšně vznesl požadavek na vydání spisů o euru v době, kdy pravděpodobnost, že Řecko opustí společnou měnu během 18 měsíců, vzrostla na 75 procent, a šance na naprostý otřes, co zacloumá celou eurzónou, nebyla nikdy větší.

Euro, které se zrodilo v roce 1998 a po celém kontinentě bylo zavedeno o čtyři roky později, bylo vždycky časovanou bombou, u níž se čekalo, kdy spustí. Mnoho z asistentů Helmuta Kohla mělo už v té době obrovské pochybnosti – a poukazovali na Itálii jako na nejslabší článek.

Hašení požáru: pravděpodobnost, že Řecko opustí společnou měnu během 18 měsíců, je teď 75 procent, a šance na naprostý otřes, co zacloumá celou eurozónou, nebyla nikdy větší.

„Dokumenty z Kohlovy administrativy, jež byly až dosud udržovány v utajení, poukazují na to, že otcové-zakladatelé eura si byli velice dobře vědomi jeho nedostatků.

I to, že tento projekt i přesto protlačovali k postupu vpřed,“ uvádí Spiegel ve své odhalující zprávě o velkém triku s podstrčením eura lidu dnešní Evropy.

Stovky stran německých vládních dokumentů mezi lety 1994 až 1998 jasně uvádí, že Itálii – nyní jednomu z jihoevropských států eura zmítajících se v problémech – by se vstup dovolit neměl.

Dále se v těchto spisech vypichuje další země, která byla už tehdy předurčena ke katastrofě: Řecko.

Asistenti Kohla varovali – ten však spolu s degaullisty ve Francii bezohledně protlačoval evropský projekt kupředu jako hráz proti budoucí válce – ač podle varování asistentů italská úsporná opatření přijatá v této době byla prý jen „líbivým aranžmá výkladu“, co nezmění ten binec ve vlastním krámě.

Rané pochyby: Nově uvolněné dokumenty uvádí, že ještě před zavedením evropské měny v roce 1998 mnoho z asistentů německého kancléře Helmuta Kohla (na obrázku) tyto obavy vznášelo.

Spiegel dal informacím v těchto svazcích přezdívku „operace Sebeklam“.

Němci zjevně věděli, že nahání kontinent do slepé uličky, což skončí fiaskem, ale i tak to hnali dopředu.

3. února 1997 německý ministr financí v Římě poznamenal, že „důležitá strukturální opatření k úsporám nákladů jsou téměř úplně opomíjena a vyloučena z úvah kvůli sociálnímu konsenzu.“

22. dubna si kancléřův mluvčí všímá kancléřových slov, že neexistuje „téměř žádná šance, že by Itálie mohla těmto kritériím vyhovět.“

5. června kancléřovo ekonomické oddělení hlásilo, že výhled na italský růst je jen „mírný“ a pokrok v její konsolidaci byl „přeceněn“.

Horst Koehler – muž, který se později stal německým prezidentem, v té době však byl hlavním německým vyjednavačem při dohadování Maastrichtské smlouvy – dospěl k závěru, že Itálie nesplnila podmínky „pro trvalý a udržitelný deficit a redukci dluhů,“ a že právě tohle pro euro představuje „obzvláštní riziko“. Kohl toho však nedbal.

„Tyto nyní uvolněné dokumenty naznačují, že Kohlova administrativa svedla na scestí jak veřejnost, tak i německý Spolkový ústavní soud,“ uvádí Spiegel.

Tato akta vychází na povrch v době vzrůstajícího odklonu německých pracujících od kurzu, že se stanou bankéři rozmařilejších národů.

Žádná konverze: Stovky stran německých vládních dokumentů z let 1994 až 1998 uvádí, že Itálii by se nemělo dovolit se ke společné měně přidat.

Ukazují, jak chtěl Kohl zoufale věřit, že Itálie „se oprošťuje od svého dosavadního jednání“, i když mu jeho vlastní poradci říkali opak. 3. dubna 1990 německá ambasáda v Římě varovala, že by se „nemělo ignorovat“ riziko, které Itálie představuje pro fiskální harmonii.

O tři měsíce později, kdy měla už Itálie svou účast v euru zabezpečenou, přiznala, že vedení jejího účetnictví nebylo zrovna ukázkové a že v Maastrichtu plánovaných reforem dosaženo nebylo.

Spiegel dodává: „Poselství, jež nám tyto dokumenty předávají, je, že nakonec převážilo politické prospěchářství.“

Monetární unie obnáší víc, než jen šoupání pár miliardami eur sem a tam. Je to rovněž společný osud v komunitě. Sdílené peníze vyžadují sdílenou politiku a nakonec sdílené instituce.

„Euru je teď už 14 let a po dvou letech probíhající krize v Berlíně a dalších hlavních městech vzrůstá uvědomění, že tohle status quo je už neudržitelné. Avšak veškeré reformní úsilí pořád ještě připomíná malé krůčky při přešlapování, ovšem cestu nikam.“

Překlad: Miroslav Pavlíček vyšlo na ac24.cz

Zdroj: dailymail.co.uk

Kam dál:

• Schröder: Vytvořme „Spojené státy evropské“
• Burzy padají. Německo se chystá na řecký bankrot
• Ministři financí EU chtějí pro Slovensko sankce + video Hannan
• Petr Mach: Eurozóna se rozpadnout může. Zbavte se eur.
• Nechají se senátoři ODS opít euro-referendovým rohlíkem?

Parlament bude hlasovat o třech vládních návrzích, které dohromady znamenají přímé nebo nepřímé závazky České republiky uhradit eurozóně 425 miliard korun. Považuji za chybu, že se o těchto návrzích nevede dostatečná veřejná debata. O jaké tři návrhy se jedná? Jde o souhlas se smlouvou o Evropském stabilizačním mechanismu (ESM), o souhlas se zárukou za půjčku devizových rezerv Mezinárodnímu měnovému fondu a o navýšení členské kvóty v Mezinárodním měnovém fondu.

Podle dosavadních vyjádření se chystají všechny tři návrhy v parlamentu podpořit jak vládní poslanci, tak poslanci „opoziční“ ČSSD. Tomu se divím, protože to bude pravděpodobně příští vláda, a ne tato, kdo bude požádán o plnění těchto finančních slibů. Pojďme si postupně jednotlivé vládní návrhy rozebrat.

Navýšení členské kvóty MMF

Vláda parlamentu předložila návrh dohody o Mezinárodním měnovém fondu (sněmovní tisk 556). Petr Nečas v důvodové zprávě poslancům říká, že dohoda „nebude mít dopad na veřejné rozpočty“. Není to pravda. Schválení dohody dá zelenou odeslání 36 miliard korun do MMF na krachující státy eurozóny. Rada MMF totiž dohodla „navýšení členských kvót“. Souhlas s navýšením české kvóty ze 33 na 66 miliard korun již dal zástupce vlády v MMF. Navýšení kvóty ale nabude právní moci, jen pokud se členské státy MMF shodnou na změně smlouvy o MMF. Když poslanci schválí změnu dohody o MMF, pošleme ihned z devizových rezerv do MMF 36 miliard korun.

Půjčka MMF pro eurozónu

Česká vláda také slíbila Mezinárodnímu měnovému fondu další peníze formou půjčky, a to ve výši 39 miliard korun. Dohodla se na tom EU na prosincovém summitu Evropské unie. Původně jsme byli požádáni o 89 miliard korun, vláda nakonec rozhodla, že tam pošleme půjčku „jen“ 39 miliard.

Protože vláda je zadlužená a peníze nemá, chtěla, aby peníze poslala Česká národní banka. Protože ČNB nevěří, že by MMF byl schopen peníze splatit, řekla vládě, že půjčku poskytne, jen když se za peníze vláda zaručí. Vláda k takové záruce potřebuje souhlas parlamentu.

Když dá nyní parlament souhlas se zárukou, bude to znamenat, že ČNB odešle 39 miliard do MMF na půjčky pro Řecko a Španělsko – a až Řecko a Španělsko nebudou schopny půjčky vrátit, nevrátí nám půjčky ani MMF. V ten moment bude muset vláda jako ručitel zaplatit 39 miliard korun ze státního rozpočtu. Pravděpodobně to nastane v roce 2016.

Smlouva ESM

Největším z transferů je ale smlouva o ESM, o níž měla sněmovna hlasovat už včera 9. května (sněmovní tisk 348-E). Premiér Petr Nečas dal před rokem na zasedání Evropské rady souhlas se změnou smlouvy o fungování EU. Dosud smlouvy o EU stanovily, že členské státy neručí za dluhy jiných členských států. Tato změna smlouvy to mění a má umožnit vznik dluhové unie zvané ESM (Evropský mechanismus stability), který má být povinný pro všechny státy eurozóny. Povinnost vstoupit do eurozóny se týká i České republiky. Premiér odmítl výzvu prezidenta, aby sjednal pro Českou republiku trvalou výjimku ze zavedení eura. Když nyní řeknou poslanci ano změně smlouvy o EU, bude moci jakákoliv příští nebo nynější politická reprezentace odsouhlasit vstup do ESM a k zavedení eura u nás ani EU nepotřebuje náš souhlas.

Jak uvedlo ministerstvo zahraničí ve zprávě pro senátory: „Konečný závazek České republiky (ze smlouvy o ESM) bude činit cca 40 miliard korun splaceného kapitálu a povinnost v případě potřeby dodat dalších cca 310 miliard korun.“ Tyto platby se nás budou týkat, jakmile se staneme součástí eurozóny, o čemž rozhodne Evropská rada.

Jediný způsob, jak nyní zabránit tomu, aby kdokoliv v budoucnu rozhodl o začlenění ČR do dluhové unie ESM, je odmítnout změnu smlouvy o fungování EU, která zřízení ESM umožňuje.

Je na pováženou, když Česká republika posílá a slibuje posílání peněz na krachující eurozónu, když sama není členem eurozóny a je sama zadlužená. Je na pováženou, když vláda na jedné straně zmrazuje důchody a na druhé straně slibuje stamiliardy do ciziny. Vláda lehkomyslně slibuje peníze eurozóně přes MMF a přes ESM. Částky, o které se jedná, přesahují představivost člověka.

Poslanci spí, nebo nic netuší

Nejhorší na tom ale je, že tyto sliby se dějí za neinformovanosti poslanců. Premiér Nečas, ministr financí Kalousek a ministr zahraničí Schwarzenberg, kteří uvedené závazky dojednali a předkládají je parlamentu, spoléhají na to, že si toho veřejnost nevšimne a že poslanci nepochopí, o jaké závazky se jedná.

Petr Mach, předseda Strany svobodných občanů, Autor učí ekonomii na VŠEM a VŠFS

Vyšlo v Lidových novinách 10.5.2012, převzato ze svobodni.cz

Psali jsme dříve:

• MACH: Vláda má další trik jak poslat peníze MMF
• Nenechme si sebrat 90 miliard!
• MACH: Dopis poslancům ve věci hlasování o smlouvě ESM (tuto středu)
• Petr Mach: Přichází fatální změna Lisabonské smlouvy, modří i oranžoví jsou euroservilní slaboši
• Půjčka 38 miliard eurozóně – Petr Nečas zklamal

Uniklý dokument armády Spojených států vypracovaný pro ministerstvo obrany (DoD) obsahuje šokující plány pro „politické aktivisty“, kteří podle nich mají být pacifikováni „PSYOP funkcionáři“ a u nichž má být rozvinuto „ocenění politiky Spojených států“ během jejich zadržení ve vězeňských táborech uvniř Spojených států.

Dokument nazvaný FM 3-39.40 Internační a přesídlovací operace (záložní kopie PDF zde) byl původně vypuštěn s omezením přístupu pro ministerstvo obrany v únoru 2010, ale teprve nyní unikl na internet.

Manuál popisuje postupy pro zpracovávání zadržených v internačních táborech jak ve světě, tak ve Spojených státech. Mezinárodní organizace jako OSN a Červený kříž jsou jmenovány jako partneři spolu s federálními agenturami včetně DHS a FEMA.

Hned ze začátku si ale vyjasněme jednu věc – manuál se primárně zabývá nepřátelskými bojovníky zadrženými v zahraničních vězeňských táborech armády Spojených států. Nicméně stejně tak je po přečtení celého manuálu jasné, že platí i pro občany zadržené ve Spojených státech – ať už se jedná o takzvané “vysídlené občany”, nebo o “zadržené civilisty” – to jest civilisty, kteří byli zadrženi kvůli “bezpečnostním důvodům, kvůli ochraně, nebo kvůli spáchání přečinu vůči zadržovací moci.”

Nejvíce alarmující část dokumentu se objevuje na stránce 56, a bohužel nenechává nikoho na pochybách o tom, že v zadržovacích táborech budou PSYOP týmy, jejichž zodpovědností bude použití “indoktrinačních programů ke snížení nebo odstranění antagonistických přístupů”, stejně jako zaměřovaní “politických aktivistů” s takovými programy k zajištění “porozumění a ocenění politiky a jednání Spojených států.”

Jakmile jsou zadržovaní převezeni do zadržovacího tábora, manuál popisuje, jak budou “indoktrinováni” pro podporu politiky Spojených států se speciálním zaměřením na politické disidenty.

Převýchovný proces je zodpovědností “funkcionářů pro psychologické operace”, jejichž prací je navržení “PSYOP produktů, které jsou navrženy pro pacifikování a aklimaci zadržovaných nebo vysídlených občanů k přijmutí autority a regulací zadržovacího zařízení Spojených států”, jak se píše v dokumentu.

Manuál popisuje pro “PSYOP tým” následující role:

• Identifikuje nespokojence, cvičené agitátory a politické vůdce uvnitř zařízení, kteří by se mohli pokusit zorganizovat odpor.
• Rozvíjí a vykonává indoktrinační programy ke snížení nebo odstranění antagonistických přístupů.
• Identifikuje politické aktivisty.
• Poskytuje rozhlasovou podporu (jako například administrativní oznámení a instrukce v zařízení, pokud jsou nezbytná).
• Pomáhá veliteli vojenské policie udržovat zadržené a vysídlené pod kontrolou během nouzových situací.
• Plánuje a vykonává PSYOP program, který produkuje porozumění a ocenění politiky a akcí Spojených států.

Dokument dodává, že “Přesídlovací operace mohou vyžadovat dočasné (méně než 6 měsíců) nebo semipermanentní (více než 6 měsíců) ubytování velkého množství civilistů”.

Historická význačnost států používajících zadržovací tábory k převýchově zadržovaných se soustředí okolo faktu, že je téměř exkluzivně praktikovaná represivními a diktátorskými režimy, jako byl Sovětský svaz, a stalinistickými režimy, kterou je například dnešní Severní Korea.

Již dříve jsme vyčerpávajícím způsobem zdokumentovali přípravy pro masové uvězňování občanů v Americe, ale toto je poprvé, kdy jsme se setkali s jazykem popisujícím převýchovu zadržovaných, konkrétně politických aktivistů.

Napříč manuálem je celé množství odkazů k tomu, jak by armáda Spojených států spolupracovala s DHS (Department of Homeland Security ~ Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost), ICE (Immigration and Customs Enforcement ~ Imigrační a celní správa) a FEMA (Federal Emergency Management Agency, volně přeloženo jako Federální agentura pro krizové situace) (strana 24) v implementaci strategie “na území Spojených států” jako součást “civilních podpůrných operací” při řešení následků “lidmi zaviněných katastrof, nehod, teroristických útoků a incidentů ve Spojených státech a jejich teritoriích” (strana 38).

“Zacházení s vysídlenými občany je také mise, která by mohla být vykonána v podpoře úlev od katastrof, nebo při jiných krizových situacích uvnitř Spojených států či jejich teritorií během civilních podpůrných operací,” píše se na straně 33. Strana 56 také prohlašuje, že je zodpovědností PSYOP funkcionářů “ovládat zadržené a vysídlené populace občanů během krizových situací”.

“Přesídlování vykonané jako součást podpůrných civilních operací bude vždy vykonané s podporou jiné vedoucí agentury (Federální agentura pro krizové situace, Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost)” prohlašuje strana 37.

Všechny tyto pasáže činí nad slunce jasnější, že strategie popsané na straně 56 jsou také aplikovatelné na území Spojených států, jakožto součást “podpůrných civilních operací” vykonávaných ve spolupráci s vnitrostátními agenturami jako je DHS a ICE. Imigrační autority Spojených států nemají žádnou roli v zadržování vězňů v Afghánistánu ani Iráku, stejně jako další agentury Spojených států, které jsou jmenované v dokumentu – například Public Health Service (hygienická služba, strana 224).

Dokument také obsahuje mnoho odkazů na občany Spojených států (hlavně stránky 13, 41). Strana 13 poznamenává, jak “občané Spojených států budou udržováni odděleně od zadržovaných,” což znamená, že budou uvnitř táborů odděleni od cizích státních příslušníků.

Na stránce 146 se v manuálu dozvíme, jak se budou vězni v táborech identifikovat.

“Vězňovo jméno a příjmení, stejně jako iniciál prostředního jména jsou umístěny na první řádek jmenovky, a číslo sociálního pojištění vězně je umístěno na řádku druhém.”

Když jsem si to naposledy ověřoval, administrace sociálního pojištění Spojených států nebyla zodpovědná za rozdávání čísel sociálního pojištění lidem v Afghánistánu nebo Iráku.

Na 193. stránce dokumentu zjišťujeme, že strategie popsaná v manuálu může být použita vnitrostátně. Jazyk, kterým je to napsáno, nedává pochyb o tom, že pokud prezident vydá exekutivní příkaz k nulifikaci zákona Posse Comitatus^[1], který znemožňuje armádě zapojení se do vnitrostátního vymáhání práva, strategie “by mohla být vykonána jako vnitrostátní civilní podpůrná operace”

Ano, manuál jasně říká, že “Tyto operace mohou být vykonány vnitrostátně jako civilní podpůrné operace”, a dodává, že “Autorita pro schválení přesídlovacích a podobných operací uvnitř území Spojených států” by vyžadovala “speciální výjimku” k zákonu Posse Comitatus, která může být obstarána skrz “prezidenta, který by využil svojí exekutivní autority.”

Na stránce 281 se přímo používá slovo “reeducation”, což doslova znamená “převýchova”.

Na stránce 277 se zase dozvídáme, že “Zadržovaní jsou významnou pracovní silou” a “měli by být zaměstnáni prací jak jen to bude možné”. Práce by se měla týkat “výstavby, manažmentu a administrativních funkcí nutných pro udržení internačního zařízení v chodu”.

Tyto příklady jsou některé z mnoha obsažených v 326-ti stránkovém dokumentu ‘Internační a přesídlovací operace’, které prokazují, že manuál není jen na cizince v zahraničí, ale také na americké občany uvnitř Spojených států.

V roce 2009 národní garda vyvěsila velké množství pracovních pobídek, hledajíce “Specialisty na zadržování a vysídlování” pro práci v “civilních zadržovacích táborech” uvnitř Spojených států.