Devian.cz: Skutečné příčiny španělské krize

Jak je to vlastně s tím Španělskem? Možná úplně jinak, než si mnozí myslí. Co když je epicentrum španělských demonstrací ve španělském školství? Ve

Povědomí o Bildebergu v roce 2011 explodovalo
Máme to tu zase: Řecko do 15 měsíců zbankrotuje, varuje S&P
15. březen a dluhový protektorát (vybrali si krásný den pro přijetí ESM)

Jak je to vlastně s tím Španělskem? Možná úplně jinak, než si mnozí myslí. Co když je epicentrum španělských demonstrací ve španělském školství?

Ve Španělsku se protestuje. Již delší dobu – pravda. Mluví (nebo se mluvilo) o „Španělském jaru“ či o „Španělské revoluci“. Nepokoje odstartovali mladí lidé, mezi lidmi do 25 let je totiž nezaměstnanost přes 44 %, obecně přes 21 %. Chtějí obecně „změnu“ – práci, byty a lepší život.Za prvotní příčnu problémů tak můžeme považovat nezaměstnanost.

Jak to, že ona budovaná „vzdělanostní společnost“ plná vysokoškoláků s diplomem nemůže sehnat práci?

Opět se podívejme na to, kdo protesty odstartoval – byli to mladí lidé, absolventi, mezi kterými je nezaměstnanost přes 40 %. Problém Španělska je hned „dvojí“ – za prvé jde o Evropskou unií zregulovanou ekonomiku, kterých známe již 27. Jde o ekonomiku s nepřátelským prostředím pro podnikání, s obtížnou možností propouštět a tak dále. Podnikatelské riziko při zaměstnávání je uměle vysoké a začít podnikat není tak výhodné.

To je pohled z „nabídky pracovních míst“. Ale co pohled na „poptávku“ po pracovních místech?

Mladí lidé poptávají práci poté, co dokončí vzdělávání. Vzdělávací systém ve Španělsku je z drtivé většiny státní a bezplatný. A univerzity? 43 jich je státních, 4 jsou církevní a 3 jsou soukromé.Soukromé, které se ale také podřizují Ministerstvu školství, takže vlastně státní.

Co to znamená? Že Španělský vzdělávací systém je ve větší či menší míře centrálně plánován státem. Určitou roli při regulaci vzdělávání hrají také roli autonomní oblasti, avšak i ty jsou de facto „pobočkami státu“.

Stavu centrálního plánování se říká také „ekonomický socialismus“. Ve sféře vzdělání to nazývejme „školský“ či „akademický“ socialismus.

Nemožnost racionální kalkulace

Ekonomický socialismus všeho druhu má však jeden podstatný problém: neexistenci reálných, dobrovolně stanovených tržních cen.

Do důsledku vzato to znamená, že nikdo neví, co (se) učit. Školy neví, o jaké obory je zájem mezi studenty a o jaké obory je zájem na trhu práce. Neví, které obory jsou „efektivní“, které se mají „držet“ a které obory jsou zbytečné a dochází v nich jen k plýtvání talentů.

Studenti neví, který obor se jim vyplatí studovat, o které obory je zájem na trhu práce a který obor je to „pravé pro ně“ – neexistuje systém stipendií a tržních (neregulovaných) půjček s centrálně neovlivněnou úrokovou mírou. V systému akademického socialismu ani nemůže existovat.

Nositelem informací o preferencích mnoha milionů spolupracujících jedinců jsou totiž právě ony ceny, které ve školství neexistují.

Malinvestice ve vzdělání

Co nám škola má ale dávat? Má nám pomáhat budovat a rozvíjet náš lidský kapitál – vědomosti, zkušenosti a další. Tento kapitál spolu s naší pracovní silou (která je také formou kapitálu) pak nabízíme na trhu práce a chceme za jeho „pronajímání“ příjem – mzdu.

Problém však je ten, že mladí lidé tráví podstatnou část svého života v systému státem organizovaného ekonomického socialismu. Investují vzácný čas do tvorby kapitálu, který je z velké části zřejmě i zbytečný, protože školy neví, co mají své studenty vlastně učit.

Stát, který tyto školy financuje, pak vlastně dotuje tvorbu kapitálu miliardami (eur či u nás korun), které vlastně přicházejí vniveč. Peníze vybrané na daních jsou vyhozeny oknem do systému skutečné anarchie – ekonomického socialismu bez možnosti jakékoliv kalkulace.

V podstatě je to podobná situace jako před prasknutím hypoteční bubliny.

Zatímco v hypoteční bublině šlo o to budovat „hypoteční ekonomiku“, kde každý má svůj dům a proto stát tlačil polostátní agentury do uvolňování pravidel pro hypoteční trh a centrální banku ke snižování úrokové míry (dotoval se vznik určité formy „kapitálu“), v této vzdělaností bublině jde o to budovat „vzdělanostní ekonomiku“, kde každý mladý člověk má svůj titul a proto stát financuje systém vzdělávání, seč může.

Čím více státních dotací pro školství, čím více státních regulí, tím více centrálního plánu a tím méně reálných cen. Čím více centrálního plánu, tím méně individuálního plánu studentů a škol.

Čím více státních peněz pro školství, tím hůře pro absolventy škol.

Výsledkem celého tohoto marasmu státního školství je spousta absolventů škol (ať už středních či vysokých škol), kteří výraznou část svého života prožili učením se specifických oborových znalostí proto, aby je následně zahodili vniveč a věnovali se něčemu naprosto jinému. Tomu se říká plýtvání – zde se plýtvá lidským kapitálem, který je v obecné rovině kapitál jako každý jiný.Plýtváme výrobními faktory, časem, životy.

Právě neznalost toho, jaký „lidský kapitál“ je na trhu požadován, je příčinou toho, že svůj vlastní kapitál pak absolventi škol nemohou nikde uplatnit a ten se tak stává bezcenným. Ano, to jsou ti pověstní „absolventi FHS* v Albertu u pokladny“ či mladí Španělé protestující za sociální jistoty.

Inflace diplomů

Pověstná „inflace oborů“ má tak stejné dopady, jako „inflace peněžní“.

Můžeme zde nacházet paralelu s rakouskou teorií hospodářského cyklu – skrze státní dotace dochází k „inflaci“ absolventů vysokých škol – státní dotace a neexistence cen přivádí do školství a terciárního vzdělávání mnoho absolventů, kteří však investují špatně kvůli neexistenci reálných cenových informací – dojde k malinvesticím a bublině. Ta časem praskne. Jde o lidi – prasknutí bubliny vyvolá vysokou nezaměstnanost absolventů („odepsání“ špatného kapitálu).

Jedna část našeho „lidského kapitálu“ je nám však všem společná – je jí naše pracovní síla. Když selžou investice do našeho vlastního „specifického“ kapitálu, můžeme použít tento méně vzácný (a tím pádem méně ceněný) kapitál.

Zde přichází na řadu problém nabídky pracovních míst: je-li podnikání příliš svázáno státní regulací a je-li tak příliš riskantní zaměstnávat, nevytváří se pracovní místa ani „pro pracovní sílu“. Ani ten supermarket neotevře.

A pak? A pak přijde Španělsko i „k nám“. Zastavme státní financování alespoň vysokého školství, dokud je čas. Pro dobro studentů a nás všech.

* Nechci nikoho urazit, ale hned se mi vybavila jedna přezdívka pro Fakultu humanitních studií – Fakulta hledající smysl.

Lukáš Kubec devian.cz

Kam dál:

COMMENTS

WORDPRESS: 24
DISQUS: 0