111 statečných (britských poslanců hlasujících pro referendum o EU)

Nezařazené

varovaní redakce: následující text obsahuje vulgarity, pokud vám Vadí, tak ho nečtěte, pokud je vyhledáváte, navštivte také server dfens

Včera se odehrálo v britském parlamentu zajímavé hlasování. Cameronova vláda už dříve prosadila zákon, že se na půdě parlamentu projedná to, co si občané vyžádá aspoň 100 tisíc občanů v elektronické petici. Nebylo žádným překvapením, že referendum o vystoupení z EU přišlo hned jako druhé (osobně bych to čekal ještě dříve).

Ve westminsterském parlamentu se nacházejí tři strany. Konzervativci pod vedením Davida Camerona, což je věrolomná partaj podobná (post)topolánkovské ODS. Cameron ostatně s Topolánkem podepsali Pražskou výzvu, kde se zavázali uspořádat referendum o euroústavě. Výzvu, se kterou si leda vytřeli.

Pak tam máme Labouristy pod novým vedením Eda Milibanda. Takovou stranu ani nemáme, je to taková horší ČSSD.

No a pak máme Liberální demokraty pod vedením Nicka euroClegga. Strana se zvláštním jménem. Těžko nazávat liberálem někoho, kdo chce všechno zakázat. Těžko nazývat demokratem někoho, kdo chce všechnu moc odevzdat nevoleným pantátům do Brusele. Podobní téhle partě jsou bursíkovci. Český volič naštěstí rychle pochopil, co je to za odporný spolek a už je nevolí.

Všechny tři strany tyto strany slibovali v kampani referendum ohledně Evropské unie. A když přišlo na řadu schválení referenda, které podporovali, nařídili straničtí bossové všech stran tzv. three-line-whip, tedy nejpřísnější stranickou disciplínu — povinnou účast a povinné hlasování, jak chce předseda. Nikoliv pro podporu tohoto referenda, právě naopak: Evropskou unii si rozvracet nedáme.

Debatu v parlamentu jsem sledoval. Byla tam spousta skvělých vystoupení, spousta poslanců se přihlásila k tomu, že hlasovali pro vystoupení z EHS už v roce 1975. Nádherné projevy. (V šedesátimiliónové Británii žije pouze osm miliónů lidí, kteří tenkrát hlasovali pro setrvání, mimochodem. Nikdo, komu je méně než 54 let neměl nikdy šanci hlasovat o tom, zda si Britové budou vládnout sami, nebo jim bude vládnout eurohujeriát.)

Sem tam se odehrál i názorový střet, který bylo zajímavé poslouchat. V této souvislosti mě příjemně překvapilo, že i na Slovensku (debata k eurovalu) se občas i věcně diskutovalo. V pražské Sněmovní ulici věc nevídaná. Jinak ta debata ze strany těch proti, byla tradičně argumentačně poměrně zoufalá. Spletli si to s debatou o vystoupení (šlo pouze o to, zda mají rozhodovat voliči, či nikoliv), a tak se tedy mělo debatovat o vhodnosti nebo nevhodnosti referenda — ne o tom, zda je členství pro Británii výhodné, či nikoliv. To je debata, až pro kampaň před případným referendem.

Tradiční blbé názory o volném trhu, nutnosti exportu, záchraně hořícího domu souseda atd. atd. Nic z toho není pravda, čtěte Macha, tam to všechno je. S Nigelem Faragem diskutoval nějaký eurohujer v televizi. Z jeho strany to byla takový zoufalost, že jsem se divil, že mu Nigel jednu pořádnou nemacknul. Prej: “A jakou v tom referendu položíme otázku?” No jakou asi, ty vole! Měl bych jeden tip: “Chcete, aby Spojené království Velké Británie a Severního Irska zůstalo nadále členem Evropské unie?”

(Abych byl fér, tak podotknu, že jsem zaregistroval i rare creature — poslankyni, která tvrdila, že podle ní jasně výhody EU převažují nad drobnými nevýhodami, ale že členství v EU je rozhodnutí lidí, a proto bude hlasovat pro referendum.)

Osobně jsem byl velmi potěšen vystoupeními Marka Recklesse (fakt se tak jmenuje) a Douglase Carswella. Jedna euroskeptická labouristická poslankyně měla taky vynikající projev, kde vychválila projev Williama Haguea z doby, kdy se projednával Lisabon, ale že nechápe, proč najednou otočil o 180 stupňů.

William Hague, dříve velký euroskeptik a předseda Konzervativců, je dnes ministr zahraničí a eurohujer. Hannanův první zákon politiky je neúprosný. Jednou vás zachvátí ohavná síla EU, a pak už není cesty zpět. Jsou skutečně chlebíčky a recepce v Bruseli tak silnou odměnou, že se z euroskeptiků stávají eurohujeři? Dan Hannan říká, že politikům v Bruseli připadá, že když jsou europrezidenti hodní na ně, že budou hodní i na jejich voliče. Václav Klaus říká podobnou věc — politici se v Bruseli skamarádí s europrezidenty a nechtějí je zarmoutit. Podle mě jde o nedostatečná vysvětlení, ale žádné lepší zatím nikdo nepřinesl. A koneckonců, někdo, kdo se jmenuje jako jedno z hlavních euroměst, asi nemůže být euroskeptik. :)

Zkrátka a dobře, bylo nařízeno hlasovat proti referendu.

Našlo se však 81 konzervativců (a 30 zřejmě socanů), kteří se rozhodli hlasovat po svém, tak jak jim velí jejich svědomí a tak, jak chtějí jejich voliči už ve druhé generaci. Samozřejmě to bylo málo, vždyť proti nim hlasovalo 483 eurohujerů. Ale je to první vlaštovka. Jak poznamenal jeden z poslanců — je to začátek kampaně, která snad vyvrcholí odchodem Velké Británie z Evropské unie.

Nejlepší bylo, že pro referendum hlasovali také (aspoň) dva poslanci, které platí vláda, tzv. frontbenchers(jsou to našimi výrazy zřejmě náměstci nebo poradci ministrů). Což samozřejmě znamenalo jejich rezignaci, protože na hlasování byl uvalena nejpřísnější disciplína, jak jsme si řekli výše. Všech 111 statečných poslanců si zaslouží náš RESTECP!

Ostatně soudím, že Brusel musí být zničena.

Martin Pánek vyšlo na osobním blogu

Kam dál:

Sdílejte přátelům

14
Komentujte

0 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na